22 Cdo 1283/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Víta Jakšiče ve věci
žalobce JUDr. V. S. proti žalované J. J., zastoupené advokátem, o vypořádání
bezpodílového spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp.
zn. 11 C 204/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 24. října 2000, č. j. 16 Co 278/2000-237, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
27. srpna 1990, č. j. 10 C 154/89-130, vypořádal bezpodílové spoluvlastnictví
účastníků tak, že určil, že žalobci připadá podlahová krytina Kovral modré
barvy, linoleum – modrý mramor, bílá smaltovaná spodní vanička sprchového
koutu, plynový vařič Moratherm a materiálové investice do chaty č. 1497 v H., v
ceně 11 020,- Kčs, vše v ceně 11 869,- Kč, a žalované koberec Kovral z velkého
pokoje, koberec Kovral červený, koberec Kovral melír do žluta, osobní váha,
dětský psací stůl, jídelní stůl rozkládací a 4 čalouněné červenočernobílé židle
a záclony, vše v ceně 8 348,- Kčs. Zamítl návrh, že do bezpodílového
spoluvlastnictví účastníků náleží různorodé jídelní talíře, sada nerezových
příborů, dámský kožešinový plášť, náklady spojené s rozvodem v částce 1 400,-
Kčs, barevný televizor Tesla Color, mixer Eta, koberec melír, stojací lampa,
vysavač Eta, gril, podlahová krytina – linoleum, koženková výplň vchodových
dveří bytu, 5 ks zárubní a dveřních křídel, sololit – kuchyňská přepážka a
obkladačky kuchyňské stěny. Dále zamítl návrh na vypořádání věcí náležejících
do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků, a to automobilu Trabant SPZ …,
obývací stěny, dvou dětských válend, kuchyňské linky, lednice Calex-Zunussi,
automatické pračky Tatramat, novomanželské půjčky ve výši 30 000,- Kčs a půjčky
B. H. ve výši 3 000,- Kčs. Žalované uložil, aby žalobci vydala plynový ohřívač
Moratherm a J. H. uhradila dluh z půjčky ve výši 15 000,- Kčs. Žalobci uložil,
aby žalované na vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví zaplatil 9 260,50
Kčs. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Tomuto rozsudku předcházel rozsudek soudu prvního stupně z 26. 9. 1986,
č. j. 13 C 323/84-69, zrušený usnesením Městského soudu v Praze jako soudu
odvolacího z 31. 3. 1987, č. j. 18 Co 33/87-78, rozsudek soudu prvního stupně
ze 14. 12. 1987, č. j. 13 C 323/84-99, rozsudek odvolacího soudu z 30. 6. 1988,
č. j. 17 Co 172/88-109, a rozsudek Nejvyššího soudu České socialistické
republiky z 28. 9. 1989, č. j. 3 Cz 45/89-119, jímž byly zrušeny rozsudky soudu
prvního stupně ze 14. 12. 1987 a odvolacího soudu z 30. 6. 1988 a věc byla
vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že bezpodílové spoluvlastnictví
účastníků zaniklo rozvodem 17. 2. 1984. Podle dohody o vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví z 1. 3. 1984, uzavřené mezi účastníky a žalovanou podepsané
30. 7. 1984, si účastníci vypořádali majetek patřící do jejich bezpodílového
spoluvlastnictví tak, že žalobci připadá osobní automobil Trabant SPZ …,
žalované obývací stěna, dvě válendy, kuchyňská linka, lednice a automatická
pračka, novomanželskou půjčku 30 000,- Kčs splácí a bude i nadále splácet
žalobce. Ten za majetek z bezpodílového spoluvlastnictví, jenž připadl jemu,
zaplatí žalované částku 5 000,- Kč, z níž se odpočte částka 3 000,- Kčs, kterou
žalobce splácí B. H. jako dluh vzniklý za trvání bezpodílového
spoluvlastnictví. Částku 2 000,- Kč zaplatí žalobce žalované do konce roku
1984. Soud prvního stupně vypořádal movité věci, ohledně nichž se účastníci
shodli na tom, že patří do jejich bezpodílového spoluvlastnictví, a hodnotu
materiálových investic do chaty žalobce, protože nebylo prokázáno, že by byly
pořízeny z výlučného majetku některého z účastníků. Návrh, aby do bezpodílového
spoluvlastnictví byly zahrnuty výše blíže označené věci, soud prvního stupně
zamítl jednak proto, že s tím, že žádný z účastníků neprokázal jejich držbu ke
dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví, jednak v případě kožešinového pláště
jde o věc sloužící osobní potřebě žalované, televizor Tesla Color nebyl pořízen
z prostředků bezpodílového spoluvlastnictví účastníků, podlahovou krytinu –
linoleum účastníci dali R. F. a věci zabudované do bytu se staly součástí bytu,
který není vlastnictvím žádného z účastníků, a proto je nelze vypořádat. Dohodu
o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví z 1. 3. 1984 považoval za platně
uzavřenou. Dluh z půjčky poskytnuté bratrem žalované J. H. soud uložil zaplatit
žalované proto, že z ní žalovaná pořídila koberce, další vybavení bytu a
stavební materiál zabudovaný do bytu, v němž doposud bydlí. Částka na
vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví představuje polovinu rozdílu hodnot z
věcí patřících do bezpodílového spoluvlastnictví, zvýšenou o polovinu dluhu J.
H.
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem z 26. 11. 1991, č. j. 18 Co
472/91-168, rozsudek soudu prvního stupně z 27. 8. 1990 částečně změnil a jinak
jej jako věcně správný potvrdil. Nejvyšší soud České republiky rozsudkem z 27.
11. 1998, č. j. 22 Cdo 1622/98-216, ve znění opravného usnesení téhož soudu z
5. 1. 2000, č. j. 22 Cdo 1622/98-231, rozsudek odvolacího soudu z 26. 11. 1991
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud znovu rozhodl o odvolání žalobce proti rozsudku soudu
prvního stupně z 27. 8. 1990 rozsudkem ze dne 24. října 2000, č. j. 16 Co
278/2000-237. Pod bodem I. výroku rozsudku rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku o výčtu hodnot přikázaných do výlučného vlastnictví účastníků změnil jen
tak, že z věcí přikázaných žalobci vypustil ohřívač Moratherm a materiálové
investice do chaty č. p. 1497 v H., takže žalobce získává věci v ceně 436,- Kč,
žalované dále přikázal plynový ohřívač Moratherm a pokud jí byly přikázány
silonové záclony upřesnil, že jde o 4 kusy záclon, takže získává věci v celkové
ceně 8 761,- Kč, jinak tyto výroky potvrdil. Pod bodem II. v zamítavých
výrocích a ve výroku o úhradě dluhu J. H. rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil. Pod bodem V. ve výroku o hodnotovém vypořádání rozsudek soudu prvního
stupně změnil tak, že žalobci uložil, aby žalované zaplatil částku 4 232,50 Kč.
Dále pod bodem II. a pod body III., IV. a VI. rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně ohledně platnosti
dohody účastníků o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví z 1. 3. 1984. Za
nedůvodné považoval odvolací námitky týkající se mixéru, koberce-melír, stojací
lampy, vysavače a grilu a neshledal důvody pro jiné závěry, než které ohledně
těchto věcí učinil soud prvního stupně. Podle odvolacího soudu žalovaná
prokázala, že si od svého bratra J. H. půjčila částku 15 000,- Kč a že z těchto
peněz byly z věcí patřících do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků
zakoupeny jen koberce, jejichž cena ke dni zániku bezpodílového
spoluvlastnictví činila 5 770,- Kč, takže vypořádána byla jen částka 2 885,- Kč
(5 770,- : 2 = 2 885,-). Nemohlo být přihlédnuto k nákupu zárubní dveří, dveří
a obkladaček z těchto peněz, protože tyto věci se staly součástí nemovitosti,
která není vlastnictvím účastníků, a na tomto závěru by nemohla nic změnit ani
okolnost, že žalovaná se stala vlastnicí bytu, neboť takový byt nelze považovat
za byt patřící do bezpodílového spoluvlastnictví. Pokud jde o materiálové
investice do chaty žalobce, za rozhodné považoval odvolací soud, že do majetku
žalobce byla ze společného majetku investována částka 11 020,- Kč, o jejíž výši
nebylo důvodu pochybovat. Pochybení shledal odvolací soud pouze v tom, že tyto
byly uvedeny přímo ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Přisvědčil žalobci
a plynový ohřívač Moratherm přikázal žalované, která jej měla a má po rozvodu
manželství v držení. Při výpočtu částky, kterou je žalobce povinen zaplatit
žalované na vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, odvolací soud vycházel z
cen věcí přikázaných účastníkům, amortizované ceny koberců zakoupených z půjčky
od J. H. a ceny materiálových investic do chaty žalobce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, podle jeho
obsahu z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Vytýká odvolacímu soudu,
že se neřídil závazným právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem. Namítá, že
předmětem vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví dohodou byl pouze majetek z
bezpodílového spoluvlastnictví účastníků, který připadl jemu a který je uveden
pod body 1 a 2 dohody, nikoli také novomanželská půjčka. Závazek uhradit 30
000,- Kč byl pouze závazkem splatit dluh třetí osobě. Dluh z půjčky včetně
úroků činil 40 000,- Kč a po právní moci rozsudku o rozvodu manželství
účastníků zaplatil včetně úroků 19 342,- Kč. Ohledně této částky žádná dohoda
uzavřena nebyla a proto měla být soudem vypořádána. V této souvislosti poukázal
na to, že pod bodem 5 odvolání odkázal na námitky vznesené v odvolání z 10. 2.
1988 pod bodem I., odvolací soud však odvolání v tomto rozsahu neprojednal.
Materiálové investice do chaty nelze již soudem vypořádat, protože další ústní
dohodou si účstníci vypořádali veškeré věci z chaty tak, že zůstávají jemu, což
potvrdila i žalovaná ve svém vyjádření z 9. 11. 1984 a při jednání 31. 3. 1987.
Věci představující investice do bytu žalované byly pořízeny ze společných
prostředků nikoli z půjčky od bratra žalované J. H. Byt je majetkem žalované,
protože žalovaná je zakladatelkou družstva vlastníků, v jehož vlastnictví se
byt nachází. K investici do cizího majetku mělo být při vypořádání přihlédnuto
jako k pohledávce účastníků. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího
soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací podle bodu 17. hlavy první části
dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č.
30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou včas, se především zabýval dovoláním z hlediska podmínek jeho
přípustnosti.
Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 OSŘ je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud v řízení došlo k vadám v tomto ustanovení uvedeným.
Takové vady žalobce nenamítá a dovolacím soudem zjištěny nebyly.
Podle § 238 odst. l písm. a) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu podle citovaného
ustanovení je založena na nesouladnosti rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem
soudu prvního stupně. O nesouladný rozsudek jde tehdy, jestliže okolnosti
významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a
povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Pro
posouzení přípustnosti dovolání je tedy podstatné porovnání obsahu obou
rozhodnutí.
Podle § 242 odst. l OSŘ dovolací soud přezkoumá rozsudek soudu prvního stupně v
rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden.
Podle § 242 odst. 2 písm. d) OSŘ dovolací soud není vázán rozsahem dovolacích
návrhů, jestliže z právních předpisů vyplývá určitý způsob vypořádání.
Dovolací soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost výroku rozsudku
odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu
ustanovení § 242 odst. 2 písm. d) OSŘ jde o spor, v němž určitý způsob
vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku
odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není
přípustno zkoumat, se při rozhodování o dovolání projevuje v tom, že shledá-li
soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož
sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje ustanovení § 242 odst. 2 OSŘ (srov.
rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod č. 37 Sbírky rozhodnutí a stanovisek
z roku 1999 a C 12 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného
nakladatelstvím C. H. Beck, Svazek 1).
Pokud žalobce dovoláním napadl rozsudek odvolacího soudu ohledně investic do
chaty v Hradišťku, pak s ohledem na výše uvedené neshledal dovolací soud
dovolání v tomto rozsahu přípustné. I když rozsudek odvolacího soudu je měnící,
ze srovnání rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně vyplývá,
že oba soudy ohledně investic do chaty vycházely ze shodných skutkových
zjištění i právního posouzení věci. Nezbytná podmínka přípustnosti dovolání,
tj. rozdílnost rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně, zde
chybí. Ve skutečnosti, pokud jde o investice do chaty, jde o rozsudek
potvrzující. Dovolání v tomto rozsahu však není přípustné ani podle § 238
odst. l písm. b) OSŘ, poněvadž soud prvního stupně investice do chaty zahrnul
do vypořádání stejně i dřívějším rozsudkem z 26. 9. 1986, č. j. 13 C 323/84-69,
jenž byl odvolacím soudem zrušen usnesením z 31. 3. 1987, č. j. 18 Co 33/87-78,
a tedy nerozhodl jinak.
Odvolací soud ve zrušujícím usnesení z 31. 3. 1987 vyslovil závazný právní
názor, že „výplň dveří, zárubně včetně dveří, obkladačky apod. se staly
součástí nemovitosti a nelze tyto věci jako takové v rámci BSM vypořádat.
Vypořádání by přicházelo v úvahu ohledně pohledávky, pokud by účastníkům
vznikla trvale a proti vlastníku nemovitosti z toho důvodu, že vynaložili na
úpravu nebo přestavbu své společné prostředky“. Soud prvního stupně na rozdíl
od svého dřívějšího rozsudku z 26. 9. 1986 zamítl návrh, že do bezpodílového
spoluvlastnictví účastníků patří výplň vchodových dveří, zárubně včetně dveří,
kuchyňská přepážka a obkladačky, protože byl vázán právním názorem, že tyto
věci se staly součástí nemovitosti a jako takové nemohou být vypořádány.
Investice do bytu však nevypořádal ani jako pohledávku vůči vlastníku
nemovitosti. Odvolací soud v tomto rozsahu věc posoudil shodně a rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil. To znamená, že shodně jako soud prvního stupně
posoudil i otázku možnosti vypořádání investic do bytu jako pohledávky. Žalobce
v dovolání výslovně nebrojí proti výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně ohledně výplně dveří, zárubní včetně dveří, kuchyňské přepážky a
obkladaček, nýbrž proti tomu, že investice do bytu žalované nebyly vypořádány
jako pohledávka. Pokud soud prvního stupně tyto investice nevypořádal,
nerozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku z 26. 9. 1986, protože pohledávka z
titulu investic do bytu jako taková předmětem rozsudku z 26. 9. 1986 nebyla.
Přípustnost dovolání v tomto rozsahu z hlediska § 238 odst. písm. b) OSŘ tudíž
nepřichází v úvahu.
Přípustnost dovolání pokud jde o investice do chaty a do bytu nelze opřít ani o
§ 239 OSŘ, neboť odvolací soud ve výroku svého rozsudku přípustnost dovolání
nevyslovil a žalobce návrh na připuštění dovolání neuplatnil. Dovolací soud se
proto dovoláním v tomto rozsahu z hlediska důvodnosti nemohl zabývat.
Ve zbývajícím rozsahu ohledně vypořádání částky 19 342,- Kč, kterou zaplatil
žalobce po zániku bezpodílového spoluvlastnictví jako dluh z novomanželské
půjčky, je dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. b) OSŘ proto, že
odvolací soud, pokud jde o vypořádání novomanželské půjčky, potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně, jímž soud prvního stupně o novomanželské půjčce rozhodl
jinak, než v dřívějším rozsudku z 26. 9. 1986 proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího uvedeným v usnesení z 31. 3. 1987 o platnosti dohody o
vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků z 1. 3. 1984 a o tom, že
„soud je oprávněn vypořádat veškerý majetek účastníků s výjimkou toho, který
byl již vypořádán dohodou“.
V tomto zbývajícím rozsahu Nejvyšší soud přezkoumal napadený rozsudek podle §
242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci právních předpisů se
jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít,
nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. že
ze správných skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Bezpodílové spoluvlastnictví účastníků zaniklo rozvodem k 17. 2. 1984. S
ohledem na § 868 ObčZ bylo třeba na daný spor aplikovat ustanovení občanského
zákoníku o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 509/1991 Sb.
Nejvyšší soud již v dřívějším rozsudku v této věci z 27. 11. 1998, který byl
také publikován v Právních rozhledech č. 2, ročník 1999, zaujal právní názor,
že „po účinnosti zák. č. 131/1982 Sb., kterým se měnil a doplňoval občanský
zákoník a upravovaly některé další majetkové vztahy, bylo možné ohledně
vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů uzavřít platně i
takovou dohodu, která nevypořádávala všechny hodnoty do tohoto spoluvlastnictví
náležející, ale jen jejich část. Taková dohoda založila práva a povinnosti na
ní zúčastněných bezpodílových spoluvlastníků a každý z účastníků dohody může
vůči druhému, který ji nerespektuje, uplatňovat práva u soudu. Podstatnou
náležitostí dílčí dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví bylo
ustanovení o vyrovnání podílů. Při dalším vypořádání, jímž mělo být vypořádání
bezpodílového spoluvlastnictví uzavřeno, nepřicházelo v úvahu přezkoumávání
správnosti ustanovení platné dohody o rozdělení části společného majetku,
popřípadě společných závazků, či správnosti ustanovení o vyrovnání podílů v
rámci tohoto dílčího vypořádání – předchozí platnou dohodou již vypořádané
hodnoty nebylo možné znovu vypořádávat“.
Odvolací soud shodně jako soud prvního stupně se postavil na stanovisko, že
dílčí dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků z 1. 3. 1984
je z hlediska § 37 a násl. ObčZ platným právním úkonem. Tomuto právnímu závěru
nelze nic vytknout. Námitka dovolatele, že touto dohodou nebyla vypořádána
novomanželská půjčka, neobstojí. Novomanželská půjčka jako společný závazek
účastníků byla předmětem dohody, kdy účastníci se dohodli, že ji nadále bude
splácet žalobce. Dohodu v této části nelze považovat jen za určení, který z
účastníků je odpovědný za tento jejich společný dluh. Ze skutečnosti, že v
odst. 4 dohody, který se týká finančního vyrovnání, se výslovně o novomanželské
půjčce nehovoří, nelze bez dalšího učinit jednoznačný závěr, že k částkám
zaplaceným dovolatelem po zániku bezpodílového spoluvlastnictví nebylo při
finančním vyrovnání přihlédnuto, jak namítá dovolatel. Ostatně účastníci v
rámci dohody k nim přihlédnout nemuseli. Nebylo totiž vyloučeno, aby se
rozvedení manželé dohodli na vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví tak, že
jeden z nich nabude menší podíl, případně se mu nedostane ničeho. K tomu srov.
rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 726/99, uveřejněný v Právních
rozhledech č. 11, ročník 2000, str. 522.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud věc posoudil po právní stránce správně.
Proto je správný i dovoláním napadený rozsudek a dovolání muselo být podle §
243b odst. 1 OSŘ zamítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vyplývá z toho, že žalobce nebyl v
řízení úspěšný a žalované náklady nevznikly (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1, §
151 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. září 2003
JUDr. František Balák,
v. r.
předseda
senátu