22 Cdo 1285/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobců: a) E. H. a b) Ing. L. K., zastoupených advokátem, proti
žalovaným: 1) MUDr. J. P. a 2) PhDr. I. P., zastoupeným advokátem, o určení
vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.
zn. 28 C 171/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 8. června 2005, č. j. 23 Co 222/2005-158, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13.
května 1999, č. j. 28 C 157/98-15, zamítl „návrh, aby bylo určeno, že
podílovými spoluvlastníky domu č. p. 469 se stavební parc. č. 400/2 a zahrady
č. 400/1 zapsané u Katastrálního úřadu P.-m. pro kat. území a obec M. na LV č.
jsou E. H., a zemřelý Ing. E. H., a to každý ve výši jedné ideální poloviny.
Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 19. ledna 2000, č. j.
51 Co 473/99-29, po připuštění změny žaloby rozsudek soudu prvního stupně ze
dne 13. května 1999 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Změna
žaloby se týkala pouze uvedení data, tj. dne úmrtí Ing. E. H., ke kterému mělo
být určeno vlastnické právo E. H. a Ing. E. H. k označeným nemovitostem.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 6. dubna 2000, č. j. 28 C 157/98-57,
žalobě vyhověl.
Odvolací soud k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 12. října 2000, č. j. 55
Co 276/2000-60, rozsudek soudu prvního stupně ze dne 6. dubna 2000 změnil tak,
že zamítl žalobu, aby soud určil, že podílovými spoluvlastníky označených
nemovitostí byli ke dni 7. 10. 1993 E. H. a Ing. E. H., a to každý do výše
jedné ideální poloviny.
Nejvyšší soud ČR (dále „Nejvyšší soud“) rozsudkem ze dne 17. října 2002, č. j.
22 Cdo 350/2001-81, k dovolání žalobců rozsudek Městského soudu v Praze ze dne
12. října 2000 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení z důvodu
nesprávného právního posouzení věci spočívajícího v tom, že soud věc posuzoval
podle jiného právního předpisu, než podle kterého ji měl posoudit. Správně věc
měla být posouzena podle občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) ve znění účinném
do 31. 12. 1991, tj. před novelou provedenou zákonem č. 519/1991 Sb.
Odvolací soud usnesením ze dne 4. března 2003, č. j. 16 Co 377/2002-92, zrušil
rozsudek soudu prvního stupně ze dne 6. dubna 2000 a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Soud prvního stupně po doplnění dokazování rozsudkem ze dne 21. února 2005, č.
j. 28 C 171/2003-144, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud
zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. března 1991,
správně sp. zn. 11 C 98/90, bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví Ing. E. H. a
E. H., nyní žalobce a), který svůj spoluvlastnický podíl ke sporným
nemovitostem v rozsahu ideální jedné poloviny nabyl dědictvím po matce L. H., a
tyto nemovitosti byly za náhradu byly přikázány do výlučného vlastnictví
žalobce a). K odvolání Ing. E. H., otce žalobce a), Městský soud v Praze
rozsudkem ze dne 9. října 1991, č. j. 16 Co 271/91-55, změnil rozsudek soudu
prvního stupně tak, že nemovitosti předmětné nemovitosti přikázal za náhradu do
výlučného vlastnictví Ing. E. H.. Oba uvedené rozsudky byly ke stížnosti pro
porušení zákona zrušeny rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 22. dubna 1992,
sp. zn. 3 Cz 52/92, a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu
řízení. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. května 1997, sp. zn.
25 C 234/93, bylo toto řízení zastaveno. Kupní smlouvou správně ze dne 2. dubna
1992, registrovanou bývalým Státním notářstvím pro P. 4 dne 25. května 1992,
Ing. E. H. prodal sporné nemovitosti J. a A. Ch., kteří je kupní smlouvou ze
dne 10. dubna 1997 prodali žalovaným. Ti jsou také na LV č. pro obec a kat.
území M. zapsáni jako jejich vlastníci. Z výpovědí svědků Z. Ch. a J. a A. Ch.
soud zjistil, že J. a A. Ch. koupili nemovitosti teprve poté, co se je Ing. E.
H. nepodařilo prodat nikomu jinému, v době, kdy Ing. E. H. byl jejich jediným
vlastníkem, o čemž jim Ing. E. H. předložil výpis z katastru nemovitostí. Soud
prvního stupně dospěl k závěru, že manželům Ch. ve smyslu § 243 odst. 3 OSŘ ve
znění před novelou provedenou zákonem č. 519/1991 Sb. při uzavírání kupní
smlouvy nebylo známo porušení zákona. Sporné nemovitosti nabyli v dobré víře a
stali se tak jejich řádnými vlastníky a jako takoví s nimi mohli disponovat.
Kupní smlouva má všechny zákonem stanovené náležitosti a je platná.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 8. června 2005, č. j. 23 Co 222/2005-158,
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a
ztotožnil se s jeho právními závěry. Uvedl, že „k uzavření kupní smlouvy došlo
za stavu, kdy otec žalobců byl vlastníkem nemovitostí na základě rozhodnutí
soudu a jako takový byl oprávněn s nemovitostmi nakládat. O porušení zákona v
době, kdy byla smlouva uzavírána a registrována tehdejším státním notářstvím
nevěděl ani on, natož Ch., kteří na podkladě této smlouvy vlastnictví k
nemovitostem nabyli. Z tohoto pohledu byli v dobré víře. Proto právní poměry
nejen jejich, ale i dalších osob zůstaly v důsledku této dobré víry nedotčeny.
Poukaz žalobců na to, že žalovaní o jejich sporu s Ch. věděli, nemohl existenci
dobré víry, že věc nabyli od vlastníka, zpochybnit. Vždyť ani soudní řízení,
které žalobci proti Ch. vedli, ve svém výsledku neotřáslo jejich postavením
jako vlastníka nemovitostí“. Námitku neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi
otcem žalobců a manžely Ch. odvolací soud považoval za účelovou. Pokud manželé
Ch. nabyli vlastnictví nemovitostí na podkladě platné kupní smlouvy, kdy v době
uzavření smlouvy porušení zákona jim nebylo známo, pak nemohlo být zpochybněno
ani vlastnictví žalovaných.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci dovolání, podle jeho obsahu z
důvodů, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází
ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování. Podle dovolatelů rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam, neboť řeší právní otázku pozbytí vlastnického
práva žalobce a) ke sporným nemovitostem v rozporu s hmotným právem a další
právní otázky, které dosud nebyly dovolacím soudem řešeny. Jde o právní otázky
1) „zda vlastník může pozbýt svého vlastnického práva, aniž jsou naplněny
předpoklady pro zbavení vlastnictví stanovené v ústavě (ve veřejném zájmu, na
základě zákona a za náhradu)“, 2) „zda může dojít k faktickému pozbytí
vlastnického práva původního vlastníka v důsledku aplikace ustanovení § 243
odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 1992 … , když z hlediska hmotně
právní úpravy k pozbytí vlastnického práva vlastníka nemohlo dojít“, a 3) „zda
může dojít k přechodu vlastnictví přikázáním věci za přiměřenou náhradu soudem
podle § 142 odst. 1 OZ před poskytnutím této náhrady, nebo zda je předchozí
poskytnutí přiměřené náhrady coditio sine qua non přechodu vlastnického práva“. Namítli, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda manželům Ch. muselo
být známo porušení zákona, a že nezdůvodnil, proč usoudil, že manželům Ch. porušení zákona nebylo známo. Pokud soud konstatoval, „že o porušení zákona v
době, kdy byla smlouva uzavírána a registrována tehdejším státním notářstvím
nevěděl ani otec žalobců, natož Ch.“, nezakládá se toto konstatování na pravdě
a neodpovídá důkazům provedeným soudem prvního stupně. Pochybení obou soudů
spatřují dále v tom, že při zkoumání, zda manželům Ch. muselo být známo
porušení zákona, se zaměřily na dobu uzavření kupní smlouvy mezi otcem žalobců
a manžely Ch., která však podle názoru dovolatelů není relevantní. Relevantní
podle dovolatelů je „období předcházející vydání pravomocného rozhodnutí,
kterým bylo rozhodnuto o zrušení spoluvlastnictví 1. žalobce a jeho otce k
předmětným nemovitostem a jejich přikázání do výlučného vlastnictví otce
žalobců“. Poukázali na to, že kupní smlouvu ze dne 2. dubna 1992 sepsal a
podpisy účastníků smlouvy ověřil advokát, který zastupoval otce žalobců ve
sporu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, v době, kdy žalobce
a) již podal podnět k podání stížnosti pro porušení zákona ve věci zrušení a
vypořádání podílového spoluvlastnictví ke sporným nemovitostem a tento podnět
byl zástupci otce žalobců zaslán na vědomí. Dovolatelé jsou přesvědčeni, že
manželé Ch. byli advokátem otce žalobců informováni o podaném podnětu a o tom,
že právní stav založený rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. října 1991
může být změněn. Dále namítli, že soudy se nezabývaly otázkou, zda a jakým
způsobem mohl žalobce a) pozbýt své vlastnické právo. Protože rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 9. října 1991 byl pro porušení zákona zrušen,
nemohla být podle dovolatelů naplněna jedna z podmínek čl.
11 Listiny
základních práv a svobod, a to že ke zbavení vlastnického práva může dojít jen
na základě zákona, když uvedený rozsudek byl shledán nezákonným. Nebyla splněna
také podmínka poskytnutí náhrady. „Bez naplnění hmotně právní podmínky, kterou
je poskytnutí přiměřené náhrady 1. žalobci za přikázání předmětných nemovitostí
do výlučného vlastnictví otce žalobců, nemohlo dojít k pozbytí vlastnického
práva 1. žalobce k předmětným nemovitostem.“ Navrhli, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami včas, nejprve zkoumal, zda jde
o dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění
předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ.
Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn,
přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení § 241a
odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek. V dovolacím řízení,
jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se
dokazování ve věci samé neprovádí a při posuzování přípustnosti dovolání z
hlediska § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je dovolací soud vázán skutkovými
zjištěními nalézacích soudů (§ 241a odst. 3 a 4, § 243a odst. 2 OSŘ). Dovolací
soud s ohledem na § 241a odst. 3 OSŘ by byl oprávněn přezkoumával správnost
skutkových zjištění nalézacích soudů (v daném případě právně určující zjištění,
zda manželům Ch. v době uzavření kupní smlouvy z 2. 2. 1992 bylo známo, že
rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze 4. 3. 1991, sp. zn. 11 C 98/90, a
rozsudkem Městského soudu v Praze z 9. 10. 1991, sp. zn. 16 Co 271/91, byl
porušen zákon) jen pokud by šlo o dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
a) a b) OSŘ. O takový případ v dané věci nejde.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé
po právní stránce zásadní význam, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nezahrnuje
posouzení takové právní otázky, která by rozhodnutí odvolacího soudu takovým
rozhodnutím činila. Právní posouzení věci odvolacím soudem je logickým
důsledkem skutkového zjištění, že manželům Ch. při uzavírání kupní smlouvy 2.
4. 1992 nebylo známo porušení zákona, na které nalézací soudy tentokrát
aplikovaly správné ustanovení zákona, tj. § 243 odst. 3 OSŘ ve znění před
novelou, provedenou zákonem č. 519/1991 Sb., podle kterého právní poměry někoho
jiného než účastníka řízení nemohou být novým rozhodnutím dotčeny, ledaže mu
porušení zákona musilo být známo. Jestliže manželům Ch. nebylo známo porušení
zákona výše označenými rozsudky ze 4. 3. 1991 a 9. 10. 1991, vztahovala se na
ně ochrana, kterou jim poskytovalo citované ustanovení § 243 odst. 3 OSŘ ve
znění před novelou provedenou zákonem č. 519/1991 Sb. Za této situace odpovědi
na právní otázky, které podle žalobců mají činit dovoláním napadené rozhodnutí
odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního významu, nemohou mít
vliv na platnost převodu předmětných nemovitostí na manžele Ch. Důsledkem
ochrany poskytnuté manželům Ch. podle citovaného ustanovení § 243 odst. 3 OSŘ
je, že tito nabyli vlastnictví k předmětným nemovitostem ještě přede dnem smrti
otce žalobců a že je tudíž otec žalobců v době své smrti nevlastnil. Dovolací
soud, stejně jako soudy obou stupňů, neměl pak žádný právní důvod, aby ve sporu
žalobců se žalovanými jakkoli posuzoval či hodnotil újmu, která v důsledku
aplikace ustanovení § 243 odst. 3 OSŘ žalobcům vznikla. Ostatně sami dovolatelé
spatřují tuto újmu v tom, že se žalobci a) nedostalo náhrady za spoluvlastnický
podíl s ohledem na způsob skončení řízení ve věci vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 4 pod sp. zn. 25 C 234/93. Tato tvrzená újma finanční povahy není a
nemůže být předmětem daného sporu, poněvadž nejde o spor na plnění, když se
žalobci domáhali jen určení práva, resp. právního vztahu. Taková újma ani
nemůže být relevantní z hlediska otázky, kdo byl (spolu)vlastníkem předmětných
nemovitostí k určité době. Dovolací soud není povolán k tomu, aby řešil právní
otázky vznášené dovolateli nad rámec jimi samými vymezeného žalobního návrhu.
Lze tedy uzavřít, že z pohledu aplikace ustanovení § 243 odst. 3 OSŘ ve znění
před novelou provedenou zákonem č. 519/1991 Sb., které sloužilo (stejně jako
nyní slouží ustanovení § 243d odst. 2 OSŘ v platném znění) ochraně třetích
osob, nejsou právně významné dopady zrušení pravomocného rozhodnutí v řízení o
mimořádném opravném prostředku do poměrů účastníků řízení, v němž k takovému
zrušení rozhodnutí došlo. Zákonodárce uvedenými ustanoveními zjevně vyjádřil
(vyjadřuje) prioritu zájmů na právní jistotě třetích osob před zájmem účastníků
řízení.
S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněny.
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 za použití § 218 písm. c) OSŘ dovolání
žalobců jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobců
bylo odmítnuto a žalovaným nevznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a §
146 odst. 3 OSŘ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. února 2007
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu