22 Cdo 1286/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Víta Jakšiče v právní věci žalobce J. V., zast. advokátem, proti žalované J. J., zast. advokátem, o ochranu vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 4 C 100/99, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 1. 2002, č. j. 21 Co 486/2001-132, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Jičíně (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl rozsudkem ze dne 21. 9. 2001, č. j. 4 C 100/99-116, žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby byla žalované uložena povinnost odstranit „u tří borovic a čtyř smrků vysázených na pozemku parc. č. st. 33 v obci H., kat. úz. B., zapsaném u Katastrálního úřadu v J. na LV č. 58, ve vzdálenosti 0,5 – 1,5 m od hospodářské budovy stojící na pozemku parc. č. st. 45 v obci Hořice, kat. úz. B., zapsaném u Katastrálního úřadu v J. na LV č. 123, výšku vzrůstu kmenů a větví na 2 m“, a žalobci uložil povinnost nahradit náklady řízení jednak žalované, jednak České republice – Okresnímu soudu v Jičíně.
Usnesením ze dne 21. 2. 2002, č. j. 21 Co 486/2001-132, zrušil Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací poté, co v průběhu řízení o jeho odvolání proti shora uvedenému rozsudku vzal žalobce žalobu zpět, rozsudek soudu prvního stupně a řízení zastavil. O nákladech řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky rozhodl tak, že žádný z nich nemá právo na jejich náhradu, přičemž odkázal na ustanovení § 150 občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“). Povinnost k náhradě nákladů řízení vynaložených státem uložil žalobci.
Proti tomuto usnesení podal žalobce dovolání, kterým napadl pouze výroky o nákla- dech řízení. Vyslovil přesvědčení, že žalobu podal důvodně, a tak mu měla být přiznána náhrada nákladů dle § 146 odst. 2 věty druhé OSŘ. Z téhož důvodu pak měla být povinnost k náhradě státem vynaložených nákladů uložena žalované, případně se na ní měli účastníci podílet stejnou měrou. Žalobce navrhl, aby byly dovoláním napadené výroky usnesení odvolacího soudu zrušeny a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není podle zákona přípustné.
Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Otázku přípustnosti dovolání řeší ustanovení § 237 až 239 OSŘ, přičemž přípustnost dovolání proti usnesením odvolacího soudu, která jsou procesní povahy a netýkají se přímo věci samé, je taxativně upravena v § 239 OSŘ. Proti jiným, zde neuvedeným usnesením odvolacího soudu procesní povahy dovolání podat nelze. Vzhledem k tomu, že § 239 OSŘ ani jiné ustanovení upravující přípustnost dovolání na rozhodnutí o nákladech řízení nedopadá, je dovolání proti takovémuto rozhodnutí nepřípustné. Žalobce vychází ze správného poučení, jehož se mu dostalo v napadeném usnesení, že totiž lze dovolání podat do dvou měsíců od jeho doručení u soudu prvního stupně, ale přehlíží, že jediným výrokem, proti němuž lze dovolání podat, je výrok o zrušení rozsudku soudu prvního stupně a zastavení řízení [§ 239 odst. 1 písm. a) OSŘ]. Samostatný přezkum nákladových výroků v dovolacím řízení [aniž by byl přípustným dovoláním napaden výrok, na němž jsou tyto výroky ve smyslu § 242 odst. 2 písm. b) OSŘ závislé] tedy zákon neumožňuje, a tak nezbylo, než podle § 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c) OSŘ dovolání žalobce odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud ČR za situace, kdy žalované, jíž by ve smyslu § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ právo na jejich náhradu náleželo, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. srpna 2002
JUDr. Marie Rezková,v.r.
předsedkyně senátu