22 Cdo 1286/2024-323
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu Mgr. Davidem Havlíkem ve věci žalobce M.
R., zastoupeného JUDr. Ivanou Schönovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Českém
Krumlově, Chvalšinská 236, proti žalovanému Z. Š., zastoupenému JUDr. Evou
Machovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 2033/21, o
určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 7 C
395/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 11. 8. 2023, č. j. 5 Co 513/2023-233, takto:
Záhlaví usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2024, č. j. 22 Cdo
1286/2024-314, se opravuje tak, že křestní jméno žalobce v záhlaví nesprávně
označeného jako M. R. správně zní M.
Při písemném vyhotovení usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 18. 6. 2024, č.
j. 22 Cdo 1286/2024-314, došlo ke zřejmé nesprávnosti, kdy v záhlaví bylo mylně
uvedeno křestní jméno žalobce M., namísto správného M.
Podle § 164 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dovolací soud proto
zmíněné pochybení v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2024, č. j. 22 Cdo
1286/2024-314, napravil.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 1. 2026
Mgr. David Havlík
předseda senátu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které opírá
o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a v
němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §
241a odst. 1 o. s. ř. Vymezil právní otázky, o nichž tvrdí, že se odvolací soud
při jejich řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jde
o následující právní otázky:
a) „Zda držitelka jedná v omluvitelném omylu podle putativního právního titulu,
pokud bez dalšího nepozná, jako laik, že osoba, u níž byla diagnostikována
paranoidní schizofrenie s obsedantně kompulzivní symptomatikou, není schopna
smysluplně uzavřít smlouvu, neboť tato nemoc by založila neplatnost jejího
jednání a že se nejedná o přechodnou duševní poruchu zhrzeného manžela ve stavu
silné úzkosti a paniky v důsledku rozvodu; v jakém jednání měla spočívat její
investigativní aktivita držitele, aby jednala v omluvitelném omylu a dokázala
rozlišit situaci, že se u žalobce právě jedná o psychické onemocnění s
následkem neplatnosti jednání.“
b) „zda lze považovat pravomocný rozsudek o rozvodu manželství k utvrzení dobré
víry držitelky o platnosti Smlouvy o vypořádání majetkových vztahů a společného
bydlení, jako putativního právního titulu, pokud byla dle § 24a písm. a) zákona
o rodině podkladem pro rozvod manželství“,
c) „zda je okolností zániku dobré víry držitelky, která by objektivně mohla
vyvolat pochybnost o tom, že jí věc nepatří, neznalost rozdílu mezi deliktní a
občanskoprávní způsobilostí v řízení přestupkovém a trestním; zda je okolností
zániku dobré víry držitelky, jenž by objektivně mohla vyvolat pochybnost o tom,
že jí předmět vydržení nepatří, pokud v opatrovnickém řízení mu byl pro
zastupování při jednání u soudu určen opatrovník či pokud žalobce a držitelka
ve svých podáních uváděli, že trpí duševní chorobou či pokud se v soudních
rozhodnutích objevují zmínky o žalobcově duševní chorobě“,
d) „zda je rozhodná faktická dlouhodobá držba nad rámec vydržecí doby v případě
posouzení dobré víry držitelky, pro použití ust. § 130 odst. 1 Obč. zák.“
Poukazuje přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 21 Cdo 1070/2021, sp.
zn. 24 Cdo 622/2020, sp. zn. 30 Cdo 822/2012, sp. zn. 22 Cdo 3742/2011, sp. zn.
22 Cdo 4547/2018, a další) a zmiňuje i nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS
2000/18 a I. ÚS 544/06.
5. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil zpět k dalšímu řízení, popřípadě aby zrušil i rozsudek soudu prvního
stupně.
6. Podle vyjádření žalobce nejsou námitky žalovaného uvedené v dovolání
přiléhavé a neodpovídají okolnostem posuzované věci. Základní podmínkou
vydržení je dobrá víra, která však u J. R. chyběla od počátku. Byla si vědoma,
že žalobce trpí duševní chorobou a musela mít pochybnosti o tom, že je schopen
dohodu o vypořádání SJM uzavřít. Navrhla, aby bylo dovolání pro zjevnou
bezdůvodnost odmítnuto, případně zamítnuto.
III.
Přípustnost dovolání
Dovolání není přípustné.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu,
že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
9. Z otázek formulovaných žalovaným, jakož i z obsahu podaného dovolání
vyplývá, že žalovaný nesouhlasí s tím, jak odvolací soud posoudil otázku dobré
víry a omluvitelného omylu při nabytí vlastnického práva vydržením.
10. Vzhledem k tomu, že v posuzované věci měly nastat všechny právní
skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují nabytí vlastnického práva, před 1.
1. 2014, je nutno na daný případ aplikovat příslušná ustanovení zákona č.
40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013, (dále jen „obč. zák.“)
[k tomu srovnej § 3028 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník].
11. Podle § 130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem
okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem
oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.
12. Podle § 134 odst. 1 obč. zák. se oprávněný držitel stává vlastníkem
věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po
dobu deseti let, jde-li o nemovitost.
13. K otázce dobré víry držitele, že mu věc se zřetelem ke všem
okolnostem patří, se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyjádřil již
mnohokrát, přičemž uvedl, že oprávněným držitelem je držitel, který věc drží v
omluvitelném omylu, že mu věc patří. Omluvitelný omyl je omyl, ke kterému došlo
přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se
zřetelem ke všem okolnostem konkrétního případu po každém požadovat [srovnej
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000
(uveřejněný pod č. C 1 304 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), obdobně též rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1062/2020, a ze dne 10. 10.
2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001 – tato rozhodnutí, stejně jakož i dále označená
rozhodnutí Nejvyššího soudu, publikovaná na www.nsoud.cz]. Posouzení, je-li
držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli ze
subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka [srovnej
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000
(uveřejněný pod č. C 1067 v Souboru)]. Při hodnocení dobré víry je vždy třeba
brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem
na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl
mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo
patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi,
které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří,
anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává [srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 (uveřejněný pod č.
C 1 176 v Souboru)].
14. Hodnocení toho, zda je držitel se zřetelem ke všem okolnostem v
dobré víře, že mu věc nebo právo patří, je vždy individuální. V řízení o
posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou
mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak i její nedostatek. Proto
dovolací soud opakovaně konstatoval, že rozhodnutí v takové věci je v zásadě na
úvaze soudů nižších stupňů, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být
zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak mohl zpochybnit úvahy soudů nižších
stupňů jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené či nebyly řádně odůvodněny
(srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1838/2010
(proti tomuto rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud
odmítl usnesením ze dne 10. 5. 2012, sp. zn. II. ÚS 1654/2012), rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3742/2011, na který
odkazuje dovolatel, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn.
22 Cdo 4952/2016, či ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 22 Cdo 81/2020 a mnohá další).
15. V poměrech projednávané věci nepovažuje Nejvyšší soud za zjevně
nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, že J. R. nemohla být ve smyslu § 130 odst.
1 obč. zák. vzhledem ke všem okolnostem od samého počátku v dobré víře, že jí
vlastnictví k nemovitostem na základě dohody o vypořádání SJM náleží, a proto
ani nemohla na základě vydržení podle § 134 odst. 1 obč. zák. vlastnické právo
nabýt a později převést na žalovaného. Je nutné především zohlednit, že žalobce
v době uzavření dohody o vypořádání SJM trpěl závažnou duševní chorobou
(paranoidní schizofrenií s obsedantně kompulsivní symptomatikou), která ho
činila nezpůsobilého tuto dohodu uzavřít; dohoda je proto absolutně neplatným
právním úkonem ve smyslu § 38 odst. 2 obč. zák. J. R. při jejím uzavření
nemohla být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že ji uzavírá se
svéprávným člověkem, způsobilým k tomuto právnímu úkonu. Naopak o jeho
psychiatrických problémech a nemoci v době uzavření předmětné dohody musela
vědět. Ze skutkových závěrů nalézacích soudů vyplývá, že žalobce podstoupil
před podpisem dohody o vypořádání SJM dvě hospitalizace v ústavním zařízení a
sama J. R. potvrdila, že v době před rozvodem ho v nemocnici navštěvovala a
mluvila i s ošetřující lékařkou MUDr. Dvořákovou. Rovněž ze znaleckého posudku
MUDr. Lenky Fiedlerové, znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie,
vyplynulo, že manželka jednoznačně mohla odečíst, že žalobce nemohl uzavřít
jakoukoliv smlouvu s plným uvědoměním si všech následků v důsledku závažného
stavu, který v té době trval.
16. Poukazuje-li dovolatel na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5.
2020, sp. zn. 24 Cdo 622/2020, zabývající se problematikou uzavření právního
úkonu osobou stiženou duševní chorobou, ve kterém je odkazováno na nálezovou
judikaturu Ústavního soudu týkající se „důkazního standardu“ ve sporech o
platnost právního úkonu podle § 38 odst. 2 obč. zák. (nález ze dne 20. 8. 2014,
sp. zn. I. ÚS 173/13) a tvrdí-li, že J. R. nemohla rozpoznat, že diagnóza
žalovaného způsobí neplatnost dohody o vypořádání SJM, a proto jednala v
omluvitelném omylu, pak tyto námitky nejsou důvodné a nemohou založit
přípustnost dovolání.
17. Nejvyšší soud totiž v tomto rozhodnutí reagoval na v praxi nikoli
výjimečnou situaci, kdy posuzovaná osoba (objektivně) stižena duševní poruchou
učinila právní úkon, který byl pro její vymizelé či podstatně snížené ovládací
či (nebo i) rozpoznávací schopnosti shledán rozhodujícím soudem jako absolutně
neplatný ve smyslu § 38 odst. 2 obč. zák., ačkoliv chování posuzovaného navenek
– vůči laikům – nemuselo na první pohled vykazovat zjevný prvek jednání osoby
stižené duševní poruchou. Dovolací soud k tomu dále vyložil, že relevantní v
tomto směru jsou především odborné závěry soudního znalce (psychiatra), který
mnohdy až na základě sofistikovaného vyšetření dojde k závěru, že ovládací či
(nebo i) rozpoznávací schopnosti posuzované osoby byly v době učiněného
právního úkonu touto osobou vymizelé či podstatně snížené.
18. V projednávané věci sice nalézací soudy své skutkové závěry o
žalobcově psychickém stavu, a tím i jeho nezpůsobilosti uzavřít dohodu o
vypořádání SJM, opřely o výsledky provedeného znaleckého dokazování, zejména o
ústní vyjádření MUDr. Lenky Fiedlerové, znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví
psychiatrie, která setrvala na svých závěrech vyjádřených ve znaleckém posudku
vypracovaném v řízení u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 7 C
192/2017, z nichž jednoznačně vyplynulo, že žalobce v den uzavření dohody trpěl
závažnou duševní chorobou, která ho činila neschopným k jejímu uzavření i k
jednání u soudu. Zároveň však nalézací soudy uzavřely, že jeho manželka (J. R.)
mohla odečíst, že žalobce nemohl uzavřít jakoukoliv smlouvu (dohodu) s plným
uvědoměním si všech následků v důsledku závažného stavu, který v té době trval
a se kterým byla ona sama podrobně obeznámena. Nešlo tedy o situaci, při které
by J. R. nevěděla o duševní chorobě žalobce a nemohla rozpoznat jeho
nezpůsobilost k uzavření dohody. Z tohoto důvodu nejsou odkazy dovolatele na
označenou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu příhodné.
19. Přípustnost dovolání pak nemohou založit ani další dovolatelem
uplatněné námitky (otázky), zda „jisté okolnosti“ mohly později J. R. v její
dobré víře utvrdit, či její dobrou víru narušit. Jestliže odvolací soud uzavřel
(a tento závěr je v souladu s judikaturou dovolacího soudu), že J. R. nebyla v
dobré víře již od samotného počátku, tedy již od uzavření dohody o vypořádání
SJM, není dán žádný prostor k tomu, aby se dovolací soud zabýval tím, zda a za
jakých okolností mohla být později J. R. v dobré víře utvrzena, nebo jaké
okolnosti mohly později její dobrou víru narušit, či posuzovat otázku její
případné dlouhodobé držby. I v tomto rozsahu proto není dán tvrzený předpoklad
přípustnosti dovolání, tedy rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu. Pro
rozhodnutí odvolacího soudu totiž nebylo určující posouzení narušení či
utvrzení dobré víry v nabytí vlastnického práva, jestliže J. R. takovou dobrou
víru od samého počátku neměla.
IV.
Závěr a náklady řízení
20. Z uvedeného plyne, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na
právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, a proto není dovolání žalovaného podle §
237 o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud jej tedy podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
odmítl.
21. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s § 243f
odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 6. 2024
Mgr. David Havlík
předseda senátu