22 Cdo 129/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc.,
ve věci žalobkyně Z. U., zastoupené JUDr. Martinem Slavíčkem, advokátem se
sídlem v Praze 3, Koněvova 2596/211, proti žalovaným 1) Ing. P. B., 2) A. B.,
zastoupeným JUDr. Pavlem Kučerou, advokátem se sídlem v Kladně, E. Zahrádky
851, o určení zániku věcného břemene, vedené u Okresního soudu Praha–západ pod
sp. zn. 6 C 1339/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v
Praze ze dne 23. července 2008, č. j. 20 Co 133/2008 – 156, 20 Co 134/2008,
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovaným, jakožto společně a nerozdílně
oprávněným, náklady dovolacího řízení ve výši 6 570,- Kč do tří dnů od právní
moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaných JUDr. Pavla Kučery.
Okresní soud Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11.
prosince 2007, č. j. 6 C 1339/2000–106, ve znění opravného usnesení ze dne 30.
ledna 2008, č. j. 6 C 1339/2000–117, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala
„určení, že smíšená smlouva č. 4S 95/1 ze dne 18. května 1995 uzavřená mezi
Pozemkovým fondem České republiky, Těšnov 17, 117 05 Praha 1, IČO 45797072 a
panem J. R.,bytem K., je v části, kterou bylo na část pozemku parcelní číslo
598/2 v k. ú. J. vyznačeno v geometrickém plánu č. zák. 116-145/93 ze dne 7.
12. 1993 vyhotovenou firmou Gekom, s. r. o., Perutská 9, Praha 9 a ověřeném
Ing. K. K., zřízeno věcné břemeno (§ 151 obč. zák.) přístupu a průjezdu v
rozsahu vymezeném ve výše citovaném geometrickém plánu v šíři pruhu 6m ve
prospěch pozemku. parcel č. 4 a 618/1 v k. ú. J. je neplatná“ (výrok I.), dále
zamítl žalobu „aby bylo zrušeno věcné břemeno přístupu a průjezdu (práva jízdy)
zřízené na základě smíšené smlouvy č. 4 S 95/1 z 18. 5. 1995 v rozsahu
vymezeném v geometrickém plánu č. zak. 116-145/93 v šíři pruhu 6 m ve prospěch
pozemkových parcel č. 4 a 618/1 v k. ú. J. s ohledem na ustanovení § 151p odst.
3 občanského zákoníku za náhradu 1.000,- Kč“ (výrok II.), určil, že „věcné
břemeno přístupu a průjezdu (práva jízdy) zřízené na pozemku – parcele číslo
598/2 v katastrálním území J. na základě smíšené smlouvy č. 4S 95/1 z 18. 5.
1995 v rozsahu vymezeném geometrickým plánem č. 116 - 145/93 v šíři pruhu 6 m
ve prospěch pozemkových parcel číslo 4 a 618/1 v katastrálním území J.
zaniklo“ (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.).
Vyšel ze zjištění, že smíšenou smlouvou ze dne 18. května 1995 uzavřenou mezi
právním předchůdcem žalobkyně a Pozemkovým fondem České republiky bylo zřízeno
věcné břemeno průchodu a průjezdu přes pozemek p. č. 598/2, který je nyní ve
vlastnictví žalobkyně, mimo jiné ve prospěch pozemku p. č. 4, vše v k. ú. J., a
to v rozsahu zakresleném v geometrickém plánu č. 116 – 145/93 ze dne 7.
prosince 1993 v šířce 6 m. V době zřízení byl průchod a průjezd realizován tak,
že z pozemku p. č. 598/2 se vjíždělo na pozemek p. č. 186/1 jiného vlastníka a
z tohoto pozemku teprve na pozemek p. č. 4. Jelikož vlastník pozemku p. č.
186/1, jenž nemá tento pozemek zatížen věcným břemenem, pozemek v místě vjezdu
z věcného břemena oplotil, znemožnil tím průjezd na pozemek p. č. 4. Přestože
pozemky p. č. 598/2 a p. č. 4 spolu sousedí, není průchod a průjezd možný,
neboť zřízení vjezdu by si vyžádalo stavební úpravy, které sice jsou žalovaní
ochotni provést, ale žalobkyně s nimi nesouhlasí. Místně příslušný stavební
úřad označil návrh úprav za proveditelný s tím, že musí dojít k provedení
terénních úprav, neboť pozemek p. č. 4 je cca o 0,5 m výše než pozemek p. č.
598/2, je nutné upravit oplocení pozemku p. č. 598/2, které je v současné době
nepropustné a vjezd upravit tak, aby nestékala voda z pozemku žalovaných na
pozemek žalobkyně a zajistit, aby se vjezdová vrata otevírala na pozemek
žalovaných. Pokud se žalobkyně domáhala určení, že věcné břemeno zaniklo, soud
prvního stupně na základě uvedeného dovodil, že je zde taková překážka nikoli
přechodného charakteru, pro niž nelze právo z věcného břemene vykonávat a která
způsobila jeho zánik. Dovodil, že původnímu výkonu práva brání neprostupné
oplocení pozemku p. č. 598/2, na němž vázne věcné břemeno průchodu a průjezdu
ve prospěch pozemku p. č. 4, a pozemku p. č. 618/1, přes který přístupová cesta
na pozemek p. č. 4 původně vedla, že zřízení nového přístupu na pozemek
žalovaných p. č. 4 by bylo nutno provést formou terénních úprav na pozemku
žalobkyně jeho navezením tak, aby se vyrovnal terénní rozdíl a že by musela být
provedena opatření zabraňující stékání vody na pozemek žalobkyně. Navržené
zřízení nového přístupu, s nímž žalobkyně nesouhlasí, by tak představovalo
nepřiměřený zásah do jejího vlastnického práva spočívající v rozšíření
stávajícího věcného břemena úpravami jejího pozemku, které však žalobkyně není
povinna strpět.
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaných rozsudkem
ze dne 23. července 2008, č. j. 20 Co 133/2008–156, 20 Co 134/2008, rozsudek
soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím III. výroku změnil tak, že se
žaloba o určení zániku práva odpovídajícího věcnému břemenu zamítá a rozhodl o
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud zopakoval důkazy
provedené soudem prvního stupně a narozdíl od něj dospěl k závěru, že změny,
které by znemožňovaly výkon práva odpovídajícího věcnému břemenu, v daném
případě nenastaly. Závěr, že za uvedenou změnu je třeba považovat oplocení
pozemku žalobkyně p. č. 598/2 a pozemku p. č. 186/1, přes nějž žalovaní původně
měli na svůj pozemek p. č. 4 rovněž zajištěn přístup, odvolací soud s odkazem
na ustálenou judikaturu neakceptoval. Jestliže žalobkyně (dosud
nezkolaudovaným) oplocením svého pozemku znemožnila žalovaným výkon jejich
věcného břemena, a to v rozporu s vydaným stavebním povolením a se soudem dříve
schváleným smírem mezi ní a žalovanými ohledně výkonu předmětného práva z
věcného břemena, za tohoto stavu nelze učinit závěr, že věcné břemeno váznoucí
na pozemku žalobkyně p. č. 598/2 zaniklo. Tento závěr nelze podle odvolacího
soudu podpořit ani zjištěním soudu prvního stupně, podle něhož navržené terénní
úpravy pro zřízení náhradního přístupu na pozemek žalovaných z pozemku
žalobkyně budou probíhat na pozemku žalobkyně, neboť uvedená skutečnost z
provedených důkazů nevyplývá. Z důkazu provedeného soudem prvního stupně -
rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 23. dubna 2007 - naopak
vyplývá, že stavba brány z pozemku p. č. 598/2 na pozemek p. č. 4 je navržena
celá na pozemku žalovaných. Z uvedeného tedy nelze dovodit, že nastaly trvalé
změny, které by odůvodňovaly závěr, že věcné břemeno nadále nemůže sloužit
oprávněným osobám nebo prospěšnějšímu užívání jejich nemovitosti.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost opírá
o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a
podává jej z důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř.
Namítá, že odvolací soud, aniž zopakoval dokazování, hodnotil důkazní situaci
jinak a že důkazy, na nichž byl založen vyhovující výrok rozsudku soudu I.
stupně, zejména sdělení Stavebního úřadu v Hostivicích ze dne 16. května 2006 a
4. června 2006, nezopakoval, čímž je zcela pominul. Nesouhlasí se závěrem, že
žalovaní používají k přístupu pozemek p. č. 186/1, byť nemají žádný právní
titul, na základě něhož by měli právo průjezdu po pozemku p. č. 186/1 na
pozemek p. č. 4, jelikož tento závěr není podložen žádným důkazem. Přitom
„žalovaný“ [zřejmě žalovaný 1)] je vlastníkem pozemku PK 183, sloučeného do
pozemku p. č. 186/1, takže k jeho užívání mu svědčí vlastnické právo. Odvolací
soud dále pominul tvrzení žalobkyně, že žalovaný již k přístupu na pozemek p.
č. 4 využívá jinou cestu a že je zde hrubý nepoměr mezi výhodou oprávněného z
věcného břemene a žalobkyní s ohledem na šestimetrovou šíři průjezdu po zahradě
žalobkyně. Rovněž nesouhlasí se závěrem, že přístup na pozemek p. č. 4 přes
pozemek žalobkyně p. č. 598/2 je jediným možným přístupem podloženým právním
titulem, když žalovaný má věcné břemeno přístupu po pozemku p. č. 598/4, který
přiléhá k veřejné komunikaci. Dovolatelka má za to, že právo k cizí věci je
třeba vykládat restriktivně s tím, že bez souhlasu povinného je nelze k jeho
tíži modifikovat. Připuštěním vybudování nového přístupu na pozemek p. č. 4
přes pozemek p. č. 598/2 dojde k rozšíření práv ze stávajícího věcného břemene.
Současně pomíjí, že věcné břemeno nebylo nikdy s přímým vjezdem na pozemek p.
č. 4 zřízeno ani zamýšleno, a není přihlédnuto k tomu, že žalovaný si vlastní
vjezd na pozemek p. č. 4 z veřejné komunikace zazdil. Žalobkyně konečně
nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož postavila plot v rozporu se
stavebním povolením, jelikož plot, o nějž se v této souvislosti jednalo, je
plotem žalovaného. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnili s rozhodnutím odvolacího
soudu. Podrobně se vypořádali s jednotlivými dovolacími námitkami a uvedli, že
dovolání není ničím odůvodněno a že žalobkyně účelově uvádí věci, které jsou ve
zřejmém rozporu s provedenými důkazy a skutečností. Navrhli, aby dovolací soud
dovolání zamítl.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. července 2009 (vyjma ustanovení čl. I
bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která
nabývají účinnosti 23. července 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího
soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se
projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového
ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
a) o. s. ř., že dovolání bylo podáno včas a oprávněnou osobou, přezkoumal
napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. v rozsahu
dovolatelkou vymezených dovolacích důvodů a dospěl k závěru, že dovolání není
důvodné.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly
v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Z obsahu spisu nevyplývá, že by
k některé z uvedených vad došlo.
Dovolatelka především odvolacímu soudu vytýká, že dospěl k závěru, že z „z
žádného provedených důkazů nebylo zjištěno, že by měl být pozemek žalobkyně
zavážen nějakým materiálem, nebo že by se ho měly týkat stavební práce.“,
ačkoliv opačný závěr vyplývá ze zpráv Stavebního úřadu Hostivice ze dne 16.
května 2006 a 4. června 2006, jimiž odvolací soud nezopakoval důkaz, a nebyl
tak oprávněn dospět k jiným skutkovým závěrům oproti soudu prvního stupně,
který právě na základě skutkového zjištění, že případnými stavebními úpravami
bude dotčen pozemek žalobkyně odůvodnil své vyhovující rozhodnutí.
Podle § 213 odst. 1 až 3 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem,
jak jej zjistil soud prvního stupně. Odvolací soud může zopakovat dokazování,
na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud
provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému
skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. K provedeným
důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací
soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval;
tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být
prokázána, soud prvního stupně provedl jiné důkazy, z nichž při zjišťování
skutkového stavu vycházel.
Uvedená námitka není důvodná již proto důvodu, že uvedenými listinami – jak
vyplývá z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 14. května 2008 –
odvolací soud v odvolacím řízení důkaz zopakoval. Není ostatně zřejmé, jakým
způsobem by se měla uvedená námitka v případě její důvodnosti promítnout do
poměrů souzené věci, neboť odvolací soud na dovolatelkou uváděném skutkovém
zjištění své rozhodnutí nezaložil.
Dovolací soud v rozsudku ze dne 27. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 346/2006,
uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck, pod
pořadovým č. C 4001, od jehož závěrů nemá důvod se odchýlit ani v souzené věci,
vyložil, že „věcné břemeno zanikne, nastanou-li takové trvalé změny, že věc již
nemůže sloužit potřebám oprávněné osoby nebo prospěšnějšímu užívání její
nemovitosti; přechodnou nemožností výkonu práva věcné břemeno nezaniká (§ 151p
odst. 2 ObčZ, viz též § 135c odst. 5 ObčZ ve znění před novelou č. 509/1991
Sb.).
Vznikne-li změnou poměrů hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou
oprávněného, může soud rozhodnout, že se věcné břemeno za přiměřenou náhradu
omezuje nebo zrušuje. Nelze-li pro změnu poměrů spravedlivě trvat na věcném
plnění, může soud rozhodnout, aby se namísto věcného plnění poskytovalo
peněžité plnění (§ 151p odst. 3 ObčZ).
Obě citovaná ustanovení občanského zákoníku upravují důsledky změn (ať už
poměrů či věcí, kterých se věcné břemeno týká), přičemž podle § 151p odst. 2
ObčZ věcné břemeno v důsledku změn tam uvedených zaniká ze zákona, zatímco
nastanou-li změny uvedené v § 151p odst. 3 ObčZ (a k takovým změnám patří i
promlčení věcného břemene spolu se vznesenou námitkou promlčení), lze žádat
soud, aby věcné břemeno zrušil. Ze srovnání obou ustanovení je zřejmé, že ne
každá změna má za následek zánik věcného břemene ze zákona. Věcné břemeno
zaniká, nastanou-li takové trvalé změny, že věc již nemůže sloužit potřebám
oprávněné osoby nebo prospěšnějšímu užívání její nemovitosti v případě, že jeho
výkon je nadále pro trvalé změny (faktické nebo právní) nemožný. Je-li však
výkon sice možný, ale neúčelný, případně došlo-li k jiné změně poměrů, která má
za následek hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, může soud
na návrh za náhradu věcné břemeno zrušit nebo omezit.“
Odvolací soud otázku žalobkyní tvrzeného zániku věcného břemene správně
posuzoval v mezích hypotézy § 151 odst. 2 obč. zák. Ustanovení § 151p odst. 2
obč. zák. patří k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena právním
předpisem a které přenechávají na soudu, aby podle svého uvážení v každém
jednotlivém případě vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem
neomezeného okruhu okolností. Úvahu odvolacího soudu o tom, zda nastaly trvalé
změny vedoucí k zániku věcného břemene přezkoumá dovolací soud pouze v případě
její zjevné nepřiměřenosti.
V dané věci žalobkyně, která nesla břemeno tvrzení i důkazní břemeno ohledně
toho, že nastaly takové změny, že výkon práva odpovídajícího věcnému břemeni je
nemožný, v zásadě ani netvrdila a tím spíše neprokázala, že by již nebylo možno
právo chůze a jízdy fyzicky vykonávat; poukaz na existenci plotu, který v
současné době neumožňuje faktický výkon věcného břemene, nemá vliv na existenci
věcného břemene (viz již uváděné C 4001); jestliže totiž lze přes pozemek
žalobkyně smluvně zřízené věcné břemeno fakticky vykonávat, mohl by se při
existenci oplocení oprávněný domáhat umožnění výkonu práv vyplývajících z
věcného břemene. Opačný názor by vedl zjevně k absurdním závěrům, neboť již
pouhou výstavbou plotu by totiž mělo dojít k zániku věcného břemene.
Přitom k těmto změnám nesmí dojít protiprávně, zejména povinný nesmí provést
sám takové změny, které by nadále činily výkon práva oprávněného nemožným.
Odvolací soud v této souvislosti vyšel ze skutkového zjištění, které
dovolatelka v dovolání relevantně nezpochybnila, podle něhož to byla právě
dovolatelka, která po roce 2001 oplotila svůj pozemek tak, že odstranila
původní bránu, kterou se vjíždělo na pozemek v místech, kde je zřízeno věcné
břemeno, a nahradila ji plotem z nepropustného pletiva a bránu umístila v
místech, kde věcné břemeno zřízeno není. Dále pak vystavěla po celé délce
společné hranice pozemků č. 598/2 a č. 4 pevný plot, čímž žalovaným zabránila
ve výkonu věcného břemene. Nemůže se proto dovolávat toho, že věcné břemeno
zaniklo v důsledku toho, že byl vystavěn plot, bez jehož částečného odstranění
nelze věcné břemeno realizovat. Těmto závěrům odvolacího soudu není co
vytknout.
Jestliže pak žalobkyně v dovolání odvolacímu soudu vytýkala, že se nezabýval
jejími námitkami, v nichž poukazovala na skutečnost : a) žalovaní mají přístup
ke svému pozemku i jinudy než přes zatížený pozemek žalobkyně a b) právo
odpovídající věcnému břemenu není dlouhodobě vykonáváno, nemůže se jednat o
okolnost, která by měla v dané věci za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Byť to odvolací soud v odůvodnění explicitně nevyjádřil, z jeho rozsudku je
zřejmé, že tyto okolnosti nepovažoval za „změny, v důsledku kterých by byl
výkon práva odpovídající věcnému břemeni nemožný“.
Obě dovolatelkou uváděné okolnosti by ani při jejich případné existenci nemohly
mít za následek zánik věcného břemene ex lege ve smyslu § 151o odst. 2 obč.
zák., ale mohly by eventuálně být toliko důvodem pro posouzení změny poměrů ve
smyslu § 151o odst. 3 obč. zák., ve vztahu ke kterým by se žalobkyně mohla
domáhat zrušení nebo omezení věcného břemene konstitutivním rozhodnutím soudu
(ve vztahu k nevykonávání práva odpovídajícího věcnému břemenu srovnej C 4001 a
ve vztahu k nově nabytému přístupu k panujícímu pozemku srovnej např. Švestka,
J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1 až 459.
Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 1062). Žalobkyně se ostatně
v tomto řízení domáhala právě i zrušení věcného břemene právě z důvodu změny
poměrů, tento nárok jí soud prvního stupně zamítl a proti této části jeho
rozhodnutí žalobkyně odvolání nepodala; nestal se tak předmětem rozhodování
odvolacího soudu, a nemůže být proto posuzován ani v dovolacím řízení.
Okolnost, že žalobkyně bránila žalovaným ve výkonu práva odpovídajícího věcnému
břemeni a nároky žalovaných jako oprávněných z věcného břemene byly předmětem
soudního řízení, zdůraznil navíc ve svém rozhodnutí odvolací soud s tím, že
věcné břemeno bylo zřízeno v roce 1995 a již v roce 1997 podal první žalovaný
žalobu, jíž se domáhal, aby mu bylo umožněno věcné břemeno vykonávat. Toto
řízení ve věci sp. zn. 6 C 1170/97 u Okresního soudu Praha–západ bylo skončeno
soudem schváleným smírem dne 29. ledna 2001, č. j. 30 Co 640/2000-122, podle
kterého se žalobkyně zavázala učinit opatření, kterými by žalovanému umožnila
využívat jeho práva odpovídající věcnému břemeni. Ke dni rozhodnutí odvolacího
soudu pak ve vztahu ke lhůtě běžící ode dne následujícího po schválení smíru
neuplynulo deset let, a proto by námitka o zánik práv odpovídajících věcným
břemenům nemohla být důvodná již z tohoto důvodu.
Zcela nedůvodná je pak dovolací námitka, že rozsudek odvolacího soudu rozšiřuje
původně sjednané věcné právo, neboť „dává prostor pro rozšíření práv z věcného
břemene tím, že žalovaný stavebními a terénními úpravami zřídí přímo vjezd z p.
č. 598/2 na pozemek parc. č. 4 a se zemědělskou technickou se bude na zahradě
žalobkyně, před okny jejího rodinného domu, otáčet“. Žádný takový závěr
odvolací soud ve svém rozhodnutí neučinil a ostatně ani nemohl, neboť předmětem
řízení bylo pouze posouzení existence věcného břemene, resp. otázka jeho
zániku, nikoliv spornost případného rozsahu smluvně sjednaného věcného břemene
nebo výklad takového smluvního ujednání. Odvolací soud pouze při zdůraznění
závěru, že v dané věci nenastaly trvalé změny, pro které by věcné břemeno
nemohlo sloužit oprávněným osobám nebo prospěšnějšímu užívání jejich
nemovitosti, poukázal v obecné rovině na skutečnost, že v případě odstranění
nově vybudovaného plotu z části vjezdu a výjezdu z pozemku parc. č. 598/2 mohou
žalovaní nerušeně obsah existujícího věcného břemene vykonávat.
Z obsahu dovolání ani ze spisu nevyplývá nic, co by zakládalo úvahu o splnění
podmínek pro zánik věcného břemene ve smyslu § 151o odst. 2 obč. zák. trvalé
změny služebného pozemku.
Rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný.
Dovolací soud proto dovolání podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř.
zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Náklady představují odměnu advokáta
za zastoupení žalovaných v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k dovolání
při krácení odměny za jeden úkon právní služby a činí podle § 1 odst. 1, § 7
písm. f), § 10 odst. 3, § 18 odst. 1 a § 19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění
po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. 4.875,- Kč,
a dále paušální náhradu hotových výdajů ve výši 600,- Kč (2 x 300- Kč)
podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), ve znění
po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb., za jeden úkon právní služby
spočívající ve vyjádření žalovaných k dovolání žalobkyně (§ 11 odst. 1 písm. k)
vyhlášky č. 177/1996 Sb.); náklady tak činí celkem 5.475,- Kč. Náklady
žalovaných jsou zvýšeny o náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 20 % podle §
137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 1.095,- Kč. Celkové náklady dovolacího řízení tak
na straně žalovaných činí 6.570,- Kč. Dovolací soud proto uložil žalobkyni, aby
nahradila tuto částku žalovaným oprávněným společně a nerozdílně, neboť tito
mají postavení nerozlučných společníků ve smyslu § 91 odst. 2 o. s. ř. do tří
dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalovaných (§ 149 odst. 1, § 160
odst. 1 o. s . ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozsudkem, mohou se žalovaní
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. ledna 2011
Mgr. Michal K r á l í k, Ph.D., v. r.
předseda senátu