22 Cdo 1292/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci
žalobců: A) J. P., B) L. P., a C) M. P., všech zastoupených advokátem, proti
žalované V. P., zastoupené advokátkou, o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp.
Zn. 10 C 124/95, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 9. prosince 2002, č. j. 39 Co 113/02-254, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Žalobci se domáhali zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k
níže uvedeným nemovitostem. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále „soud prvního
stupně“) rozsudkem ze dne 10. července 2001, č. j. 10 C 124/95-214, výrokem pod
bodem I. zrušil „podílové spoluvlastnictví žalobců J. P., L. P., M. P. a
žalované V. P. ke stavební parcele č. 993 s domem č. p. 28 a vedlejšími
stavbami, k zahradě parc. č. 994 a k pozemkům parc. č. 108/2 – pastviny o
výměře 374 m2, parc. č. 110 – role o výměře 2518 m2, parc. č. 111 – role o
výměře 11509 m2, parc. č. 207 – role o výměře 4064 m2, parc. č. 220 – role o
výměře 8341 m2, parc. č. 222 – role o výměře 35143 m2, parc. č. 224 – role o
výměře 8021 m2, parc. č. 256 – role o výměře 35068 m2, parc. č. 301 – role o
výměře 6201 m2, parc. č. 944 – role o výměře 10100 m2, parc. č. 124 – role o
výměře 5744 m2, parc. č. 288 – role o výměře 4467 m2 v KÚ D., obec P.,
zapsaných na LV č. 368 v katastru nemovitostí u KÚ P.“. Současně přikázal do
podílového spoluvlastnictví žalobci J. P. ideálních 6/16, L. P. ideálních 6/16
a M. P. ideální 4/16 pozemků parc. č. 222 – role o výměře 35143 m2, parc. č. 944 – role o výměře 10100 m2, parc. č. 220 – role o výměře 8341 m2, parc. č. 110 – role o výměře 2518 m2, parc. č. 124 – role o výměře 5744 m2, parc. č. 207
– role o výměře 4064 m2 a parc. č. 108/2 – pastvina o výměře 374 m2 v KÚ D. zapsaných na LV č. 368 v katastru nemovitostí u KÚ P., a žalované přikázal do
jejího výlučného vlastnictví pozemky č. 256 – role o výměře 36068 m2, parc. č. 111 – role o výměře 11509 m2, parc. č. 224 – role o výměře 8021 m2, parc. č. 301 – role o výměře 6201 m2 a parc. č. 288 – role o výměře 4467 m2 zapsaných na
LV č. 368 v katastru nemovitostí u KÚ P. Výrokem pod bodem II. rozhodl, že
„žalobcům, a to J. P. ideálních 6/16, L.P. ideálních 6/16 a M. P. ideální 4/16,
se přikazují do podílového spoluvlastnictví pozemky dle geometrického plánu
zhotoveného ing. P. V. č. 866/6/2001 dne 19. 5. 2001 pod č. 14/2001 a
schváleného KÚ P. dne 4. 6. 2001 pod č. j. 3031/2001, jenž je nedílnou součástí
tohoto rozsudku, a to parcely č. 993/2 – zastavěná plocha o výměře 567 m2 a
parc. č. 994/2 – zahrada o výměře 5806 m2 spolu se stodolou v KÚ D. obec h. m. P. zapsaných na LV 368 v katastru nemovitostí u KÚ P.“, a dále, že „žalované se
přikazují do výlučného vlastnictví pozemky dle geometrického plánu zhotoveného
ing. P. V. č. 866-6/2001 dne 19. 5. 2001 pod č. 14/2001 a schváleno KÚ P. dne
4. 6. 2001 pod č. j. 3031/2001, jenž je nedílnou součástí tohoto rozsudku, a to
pozemek parc. č. 994/1 – zahrada o výměře 2933 m2 a parc. č. 994/3 – zahrada o
výměře 286 m2, parc. č. 993/1 – zastavěná plocha rodinný dům o výměře 2431 m2 –
zastavěná plocha spolu s domem č. p. 28, přístřeškem, špejcharem, strojovnou,
stájemi, slepičárnou a kolnou v KÚ D. obec hl. m. P. zapsaných na LV 368 u KÚ
P.“. Výrokem pod bodem III. rozhodl, že „žalobce J. P. je povinen zaplatit
žalované 617,25 Kč, žalobce L. P. je povinen zaplatit žalované 617,25 Kč,
žalobkyně M. P. je povinna zaplatit žalované 411,50 Kč, to vše do 3 dnů od
právní moci rozsudku“. Výroky pod body IV. a V.
Soud prvního stupně vyšel ze skutečnosti, že žalobci a žalovaná byli
podílovými spoluvlastníky sporných nemovitostí; podíl každého z žalobců A) a B)
činil ideální 3/16, žalobkyně C) 2/16 a žalované 8/16. O užívání nemovitostí se
spoluvlastníci nebyli schopni dohodnout. Nemovitosti vedené pod č. p. 28
tvořily jednotný zemědělský komplex ohrazený kamennou zdí, představovaný
rodinným domem a hospodářskými objekty umístěnými na pozemku parc. č. 993 –
zastavěná plocha a z části na pozemku parc. č. 994 – zahrada. Zemědělské stavby
byly ve špatném až havarijním stavu. Komplex staveb spolu s pozemky bylo možno
reálně rozdělit způsobem navrženým znalcem J. D., jejich ocenění, resp.
stanovení obecné ceny provedl znalec ing. J. B. Soud dospěl k závěru, že jsou
dány zákonné podmínky pro reálné rozdělení nemovitostí podle § 142 odst. 1
občanského zákoníku (dále „ObčZ“); prodej věci a rozdělení výtěžku, který
žalovaná též požadovala, nebylo možno provést, neboť způsoby vypořádání mají
zákonem stanovené pořadí a přednost mělo rozdělení věcí.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem
ze dne 9. prosince 2002, č. j. 39 Co 113/02-254, potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně „ve výrocích o věci samé o zrušení podílového spoluvlastnictví a
přikázání věcí do výlučného vlastnictví účastníků (I. a II.)“ s tím, že „výměra
pozemku parc. č. 207 – role je 4.046 m2 a pozemku parc. č. 256 – role je 36.068
m2“. Dále rozhodl, že „ve výroku o věci samé ohledně vypořádání podílového
spoluvlastnictví účastníků (III.) se rozsudek soudu I. stupně mění tak, že
žalobci J. P. a L. P. jsou povinni zaplatit žalované každý 802,- Kč a žalobkyně
L. P. je povinna zaplatit žalované 535,- Kč, vše do tří dnů od právní moci
rozsudku“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež
doplnil výslechem znalce ing. J. B. Dospěl k závěru, že rozhodnutí soudu
prvního stupně bylo s ohledem na všechny okolnosti případu správné. Analyzoval
důvody, které soud prvního stupně vedly k jeho závěrům včetně hlediska
srovnatelnosti vypořádaných podílů tak, aby žádný ze spoluvlastníků nebyl nucen
hradit jinému vysoké finanční částky. Napravil pouze chybné uvedení výměr u
pozemkových parcel č. 207 a č. 256 a zvýšil o 30% vypořádací podíly, které mají
žalobci hotově zaplatit žalované, a to s přihlédnutím k výpovědi jmenovaného
znalce, učiněné s přihlédnutím k nárůstu obecných cen sporných nemovitostí v
průběhu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále
„OSŘ“), a tvrdí, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam; není jí známo, že by obdobná věc byla judikaturou řešena. S
odkazem na způsob zrušení podílového spoluvlastnictví předmětných nemovitostí a
jeho vypořádání soudem prvního stupně namítá, že se soud vůbec nezabýval její
námitkou, že rozdělením pozemků, které spolu s budovami tvoří jednotný komplex,
obehnaný kamennou zdí, ztratí nemovitosti na hodnotě, a neposuzoval účelnost
dalšího využívá nemovitostí z tohoto hlediska. Soud postupoval podle § 142
odst. 1 ObčZ a vyšel z toho, že pořadí způsobů vypořádání, uvedených v tomto
zákonném ustanovení, musí být zachováno, s tím, že nemovitosti je možno dobře
rozdělit. V této souvislosti dovolatelka považuje za významnou otázku, jejíž
vyřešení má zásadní právní význam, zda nemovitosti budou účelně využity, když
rozdělením ztratí svoji hodnotu. Její názor, že tomu tak bude, v podstatě
podpořili i znalci. Soud se ale spokojil s prohlášením žalobců, že na pozemcích
chtějí hospodařit, ač tuto možnost měli již předtím, ale nikdy ji nevyužili.
Nespravedlnost rozhodnutí soudu dovolatelka spatřuje i v tom, že jí byly
přiděleny pozemky zatížené zdevastovanými stavbami s nutností jejich nákladné
asanace, zatímco žalobcům byly přiděleny pozemky nezatížené a nekontaminované.
Poukazuje zejména na to, že parcely č. 993 a 994 měly být přikázány do jejího
vlastnictví za přiměřenou náhradu, což by odpovídalo § 142 odst. 1 ObčZ, neboť
jen jako celek by byly využity účelně. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil
rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným
účastníkem řízení, není však přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm. a) OSŘ], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm.
b) OSŘ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) OSŘ a jestliže
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm. c) OSŘ]. Rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)]
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem (§ 237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní
stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná
nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního
právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v
soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.
ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
Názor, že § 142 odst. 1 ObčZ stanoví nejen možné způsoby zrušení a
vypořádání podílového spoluvlastnictví, ale i závazné pořadí, v němž mohou
být tyto jednotlivé způsoby vypořádání použity, odpovídá konstantní soudní
praxi (viz např. stanovisko býv. Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. Cpj 37/88,
publikované pod č. 1/1989 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, viz též R
37/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a také vyplývá jasně ze znění
zákona. Soud může provést způsob vypořádání podílového spoluvlastnictví,
spočívající v přikázání věci jednomu nebo více spoluvlastníkům za přiměřenou
náhradu nebo v nařízení prodeje a rozdělení výtěžku, jen pokud není rozdělení
věci dobře možné. Je-li takto věc možné rozdělit, nemůže soud zkoumat účelné
využití věci, které ostatně není rozhodující a navíc se toto kritérium
uplatňuje jen při rozhodování o přikázání věci jednomu ze spoluvlastníků za
náhradu (R 16/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Uvažovat o tom, že
věc je nedělitelná z hospodářských důvodů, spočívajících v tom, že věci nově
vzniklé po dělení budou mít nižší cenu než původní věc je možné jen v případě,
že soud učiní příslušné skutkové zjištění o takovém poklesu ceny. V daném
případě však soudy takové zjištění neučinily. Žalovaná sice v průběhu řízení
učinila návrh na prodej nemovitostí a rozdělení výtěžku, ovšem důvody pro tento
postup nebyly zcela jasné (t. j. není zřejmé, zda se týkal všech nemovitostí
nebo jen části ohrazené zdí) a v zápětí jej popřela, když souhlasila s reálným
rozdělením nemovitostí (č. l. 9 v.). Ani v odvolání netvrdila, že by rozdělení
nemovitostí bylo nereálné proto, že dělením poklesne cena nemovitostí oproti
původnímu stavu, ale argumentovala tím, že žalobci dostanou lukrativní stavební
parcely, které hodlají prodat. Navíc k neúčelnosti dělení nenabídla soudu
žádné důkazy, (viz § 120 odst. 1 OSŘ) ze kterých by bylo zřejmé, že k takovému
poklesu ceny dojde a nepoložila ani znalci takto zaměřené dotazy. Znalec Ing.
J. B. sice uvedl, že prodej nemovitostí a rozdělení výtěžku by byl namístě, ale
činil tak vzhledem k „nejasnému budoucímu využití předmětného areálu“, nikoliv
k nehospodárnosti dělení. Proto se soudy takovou skutečností nemusely zabývat.
Rozsudek o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví pak vychází ze
stavu v době rozhodování věci (§ 154 odst. 1 OSŘ) a k budoucím nejistým
událostem nelze přihlížet. Dovolatelka se cítí poškozena způsobem dělení
nemovitostí; otázka, jakou cenu by za jejich prodej v době rozhodování bylo
možno získat je otázkou skutkovou a způsob jejich dělení je významný jen pro
tuto konkrétní věc, nemá obecný význam a nečiní z napadeného rozsudku
rozhodnutí po právní stránce zásadní .
Je tedy zřejmé, že právní otázka považovaná dovolatelkou za zásadní, nemá pro
řešení dané věci význam, když kritérium účelného využití věci se týká
rozhodování o přikázání věci jednomu nebo více spoluvlastníkům, a o takové
rozhodování v dané věci nešlo.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, a to ani podle
jiného ustanovení OSŘ, dovolací soud jej podle ustanovení § 243b odst. 5 věty
první a § 218 písm. c) OSŘ odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první OSŘ, neboť
dovolatelka s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a
žalobcům v dovolacím řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohli
požadovat, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. října 2004
JUDr. Jiří Spáčil,CSc.,v. r.
předseda senátu