22 Cdo 1300/2001
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc. ve
věci žalobců: A) Z. B., a B) B. B., zastoupených advokátem, proti žalovaným:
1) J. B., a 2) M. B., zastoupeným advokátem, o uložení povinnosti strpět
odbourání části opěrné zídky, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn.
5 C 619/97, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 15. 3. 2001, č. j. 15 Co 130/2001-149,
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 15.
března 2001, č. j. 15 Co 130/2001-149, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Okresní soud v Pelhřimově rozsudkem z 13. 12. 2000, č.j. 5 C 619/97-129,
uložil žalovaným jako podílovým spoluvlastníkům stavební parcely č. 192/1,
zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v P. na LV č. 145 pro obec
V., k. ú. S. u Č., strpět odbourání opěrné zídky stojící na pozemku st. p. č.
192/1 a to v délce 240 cm od hranice pozemku parc. č. 320/4 v Sedlišti, a
vybudování zpevněné šikmé plochy v šíři 160 cm, a to podle zpracované
dokumentace s názvem \"terénní úprava pro zpřístupnění pozemků parc. č. 320/2 a
č. 320/3\" zpracované pro účely stavebního řízení autorizovaným technikem pro
pozemní stavby J. K. v dubnu a prosinci 2000\", a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci jsou podílovými
spoluvlastníky stavební parcely č. 192/1 a domu čp. 27 na tomto pozemku v kat.
území S. u Č., a to žalobce A) a žalovaný 1) každý v rozsahu 1/6 a žalobci
stejně jako žalovaní mají ve společném jmění manželů spoluvlastnický podíl v
rozsahu 2/6. Ve prospěch vlastníků těchto nemovitostí vázne na pozemku parc. č.
320/3, jehož výlučným vlastníkem je žalobce, a pozemcích parc. č. 320/6 a č.
320/5, jejichž výlučným vlastníkem byl žalovaný (nyní ve vlastnictví jeho syna
P. B.), právo odpovídající věcnému břemeni, zřízené smlouvou uzavřenou
účastníky v roce 1995, spočívající v právu chůze a jízdy všemi dopravními
prostředky po cestě vymezené geometrickým plánem. Na tuto cestu navazuje na
společném pozemku parc. č. 192/1 přístup ke garáži, nacházející se v domě
účastníků čp. 27, kterou užívají žalovaní. Nad příjezdem ke garáží je opěrná
zídka, která vede od domu čp. 27 ještě do pozemku parc. č. 340 ve vlastnictví
syna žalovaných P. B. Žalobci jsou ještě spoluvlastníky pozemku parc. č.
119/2, nacházejícího se v sousedství pozemku parc. č. 191/2. Podle znaleckých
posudků není opěrná zídka významná pro statiku domu čp. 27 ani pro zachycení
vod v případě povodně. Žalovaní nesouhlasí s tím, aby žalobci opěrnou zídku
zbořili a upravili terén na pozemku parc. č. 192/1 tak, aby po něm mohli kolem
domu v místě původní zídky procházet a projíždět stavebním kolečkem k cestě,
vytyčené věcným břemenem, tj. až na pozemek parc. č. 320/3, který je ve
vlastnictví žalobce.
Na základě uvedených zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že mezi
účastníky došlo jako mezi spoluvlastníky domu čp. 27, jehož je opěrná zídka
součástí, k neshodě o hospodaření se společnou věcí ve smyslu § 139 odst. 2
ObčZ. Žalobě vyhověl s odůvodněním, že odstranění zídky by vedlo k podstatně
ekonomičtějšímu přístupu žalobců z pozemku parc. č. 119/2 přes společný pozemek
parc. č. 192/1 dále cestou vymezenou věcným břemenem až na pozemek žalobce
parc. č. 230/3, přičemž odstranění zídky nebude žalované jako spoluvlastníky v
jejich spoluvlastnických právech nijak omezovat. Totéž platí ohledně
navrhované úpravy pozemku parc. č. 192/1 po odstranění zídky, když “se jedná
pouze o vyřešení neshod mezi účastníky ve vztahu ke stavebnímu řízení, které
probíhá u obecního úřadu ve V.“.
Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře jako soud odvolací
rozsudkem z 15. 3. 2001, č. j. 15 Co 130/2001-149, změnil rozsudek soudu
prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Převzal skutková zjištění soudu prvního
stupně, avšak dospěl k závěru, že v daném případě nejde o řešení neshody mezi
rovnodílnými spoluvlastníky věci ve smyslu § 139 odst. 2 ObčZ. Podle
odvolacího soudu je jádrem sporu snaha žalobců dostat se proti vůli žalovaných
přes společný pozemek k nemovitosti v jejich vlastnictví (pozemek je ve
vlastnictví žalobce). Hospodaření se společnou věci ve smyslu § 139 odst. 2
ObčZ má na zřeteli neshody vyplývající z výkonu práv a povinností ke společné
věci, především ze způsobu jejich užívání, udržování a oprav. Tato situace
ovšem v dané věci nenastala. K zajištění přístupu žalobců na pozemek parc. č.
320/3 slouží jiné právní instituty, které měli žalobci využít, jako je směna
pozemků, zřízení věcného břemene. Jestliže v souvislosti s uzavřením smlouvy o
zřízení věcného břemene v roce 1995 žalobci přístup k jejich pozemku opomněli
vyřešit, nelze přistoupit na konstrukci žalobců, že jde nyní o záležitost podle
§ 139 odst. 2 ObčZ.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Považují za nesprávný
závěr odvolacího soudu, že neshodu mezi účastníky jako spoluvlastníky domu a
pozemku o odstranění zídky a stavební úpravy, nelze považovat za neshodu o
hospodaření se společnou věcí ve smyslu § 139 odst. 2 ObčZ. Žalobci mají
zajištěn přístup na pozemek parc. č. 320/3 jednak po veřejné komunikaci, jednak
po cestě, vymezené věcným břemenem. Tu však nemohou používat právě proto, že
jim v tom brání předmětná zídka. Zatímco žalovaní jako spoluvlastníci pozemku
parc. č. 191/2 vykonávají právo odpovídající věcnému břemeni, když po cestě
zřízené věcným břemenem jezdí ke garáži ve společném domě, žalobcům ve výkonu
tohoto práva zídka brání, neboť se nedostanou na společný pozemek před garáží,
když také žalovaní mají nad zídkou zahrádku, k jejíž zřízení nedali žalobci
nikdy souhlas. Kromě toho je odstranění zídky, jak už uváděli u odvolacího
soudu, nutné i k zajištění údržby obvodové zdi společného domu čp. 27 a také
za účelem přístupu k obvodové zdi jejich domu na parc. č. 192/2. Žalobci
navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla tomuto soudu
vrácena k dalšímu řízení
Žalovaní navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto. Nesouhlasí s výkladem § 139
odst. 2 ObčZ žalobci. Poukazují na to, že hospodaření se společnou věci je
třeba chápat jako realizaci její užitné hodnoty, a to způsobem, který tuto
hodnotu zvyšuje. V případě věci ve spoluvlastnictví by výsledkem takového
hospodaření měla být alespoň situace, že zvýšením užitku jednoho z těchto
subjektů neklesá užitek subjektů ostatních. U zamýšleného odstranění zídky a
stavební úpravy pozemku však o takovou situaci nejde. Užitek žalobců by se
sice zvýšil zlepšením jejich přístupu k parc. č. 320/3 a č. 192/2, ale užitek
žalovaných by klesl. V prostoru nad zídkou mají totiž žalovaní zřízenu terasu a
na ni navazující užitkovou zahradu, přičemž jejich využití by tak bylo, ne-li
znemožněno, tak značně ztíženo. Ve vztazích účastníků se vytvořil pokojný stav,
který by neměl být rušen. Žalovaní také upozorňují, že průjezd žalobců
motorovými vozidly kolem jejich terasy po odstranění zídky, by je nadměrně
obtěžoval hlukem a vibracemi. Konečně poukazují na to, že už v době, kdy bylo
zřízeno věcné břemeno cesty, zajištující příjezd ke garáži společného domu,
zídka existovala a tak jediným jeho důvodem zřízení bylo právě zajištění
tohoto příjezdu, nikoliv příjezdu, resp. přístupu ještě do horní části
společného pozemku nad zídkou.
Nejvyšší soud projednal a rozhodl o dovolání podle bodu 17, hlavy první, části
dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění před novelou provedenou tímto zákonem (dále jen „OSŘ“).
Nejvyšší soud po zjištění, že přípustné dovolání bylo podáno včas řádně
zastoupenými účastníky řízení, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §
242 odst. l a 3 OSŘ.
Vady řízení vyjmenované v § 237 odst. 1 OSŘ nebyly dovolacím soudem zjištěny, a
ani k jiným vadám, které by měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, v
řízení nedošlo.
Podle § 139 odst. 2 ObčZ o hospodaření se společnou věcí rozhodují
spoluvlastníci většinou počítanou podle velikostí podílů. Při rovnosti hlasů
nebo nedosáhne-li se většiny anebo dohody, rozhodne na návrh kteréhokoliv
spoluvlastníka soud.
Za hospodaření se společnou věcí lze považovat mimo jiné údržbu věci, její
opravu, ale také její úpravu, resp. její změnu včetně odstranění či likvidace.
Ze znění § 139 odst. 2 ObčZ tedy vyplývá, že soud je povinen rozhodnout o
neshodě spoluvlastníků o změně společné věci nedosáhne-li se většiny počítané
podle jejich podílů, nebo při rovnosti jejich hlasů nebo nedošlo-li mezi nimi k
dohodě. Jiné předpoklady zákon nestanoví. To znamená, že k tomu, aby soud o
neshodě o změně společné věci rozhodl, zákon nevyžaduje, aby šlo o změnu věci
zvlášť kvalifikovanou nebo vymezenou určitým účelem. Pro závěr, zda jde o
neshodu spoluvlastníků ve smyslu § 139 odst. 2 ObčZ není proto podstatný účel
zamýšlené úpravy společné věci, neboť ten bude soud posuzovat až při vlastním
rozhodování o této neshodě.
V dané věci jsou účastníci spoluvlastníky nemovitostí – domu a pozemku, na
němž se dům nachází. Ať již je opěrná zídka součástí domu (jak uvažoval soud
prvního stupně) nebo součástí pozemku či jeho příslušenstvím, v každém případě
ohledně další existence této zídky došlo mezi účastníky k neshodě – žalobci s
její další existencí nesouhlasí, žalovaní naopak trvají na tom, aby zídka
zůstala zachována. Tato neshoda je neshodou o hospodaření se společnou věcí
ve smyslu § 139 odst. 2 ObčZ.
Z uvedených důvodů není správný právní závěr odvolacího soudu, že mezi
účastníky jako spoluvlastníky domu, u něhož se na společném pozemku nachází
opěrná zídka, nejde o neshodu o hospodaření se společnou věcí a také že účelu
sledovaného zamýšlenými změnami mohli žalovaní dosáhnout jinými právními
instituty jako je směna pozemků nebo zřízením věcného břemene. Uvedené
instituty totiž předpokládají smlouvu a jsou tedy nevynutitelné.
Rozsudek odvolacího soudu byl proto jako nesprávný zrušen a věc byla tomuto
soudu vrácena k dalšímu řízení ( § 243b odst. l a 2 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. března 2003
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu