čitosti „Prohlášení zakladatele“ v označení staveb a vyslovuje přesvědčení,
že nepeněžitý vklad do základního jmění akciové společnosti je nedělitelným
plněním a neplatnost jeho části tak způsobuje neplatnost prohlášení celého. Za
jediný titul převodu považuje Prohlášení zakladatele. Žalobkyně a) navrhla, aby
dovolání žalované bylo zamítnuto. Dovolání žalobkyně b) považuje za přípustné
vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu je rozhodnutím zásadního významu
jak pro řešení otázky platnosti právního titulu o převodu nemovitostí, tak
aktivní legitimace jako spoluvlastnice nemovitostí. Dovolání O. P., a. s.,
považuje za opodstatněné ohledně pozemků s tím, že rozhodováno bylo soudy
věcně příslušnými. Za zásadní považuje vzhledem k tomuto dovolání rozsudek
odvolacího soudu pro řešení otázky dělitelnosti vkladu nepeněžitého plnění do
základního jmění společnosti, který spočívá ve více věcech, společnosti a zda
projev vůle zakladatele o vkladu do společnosti může být bez újmy na
platnosti takového úkonu obsahově odlišný od usnesení statutárního orgánu
zakladatele.
Žalovaná k dovolání žalobkyně b) uvedla, že ji jako
spoluvlastnici nepovažuje za aktivně legitimovanou k podání určovací žaloby k
nemovitostem. Pokud žalobkyně b) argumentuje tím, že spoluvlastnický podíl byl
dopsán do prohlášení zakladatele po podání návrhu na vklad, pak o tomto tvrzení
nepředložila žádný důkaz. Žalovaná nevidí nic závadného na tom, že žalobkyně
doplnila pouze to vyhotovení Prohlášení zakladatele, které předkládala
katastrálnímu úřadu, když se týkalo jen spoluvlastnického podílu k nemovitostem
v k. ú. N. M. Žalovaná dále poukazuje na závazek O. P., a. s., vložit
nemovitosti jako nepeněžitý vklad do společnosti žalované, jak vyplývá z
rozhodnutí o jejím založení.
Podle části dvanácté, hlavy první,
bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
Nejvyšší soud projednal a rozhodl o dovoláních proti rozsudku odvolacího soudu
24. 2. 2000 podle dosavadních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve
znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen „OSŘ“).
Dovolání O. P., a. s.,
na jehož místo vstoupila, jak již shora uvedeno, v odvolacím řízení konkurzní
správkyně, bylo podáno osobou, která není účastníkem řízení. Proto bylo jako
dovolání podané osobou neoprávněnou podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. l písm.
b) OSŘ odmítnuto.
Žalobkyně b) napadla dovoláním celý výrok I.
rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně,
ve výroku, kterým bylo rozhodnuto jak o její žalobě na určení vlastnictví ke
spoluvlastnickému podílu k pozemku parc. č. 31/2 v kat. území N. M., obec P.,
tak o žalobě žalobkyně a) na určení vlastnictví i k dalším pozemkům.
Žalobkyně b) žalobu na určení vlastnictví k těmto dalším pozemkům nepodala,
není účastnicí řízení zahájeného k žalobě O. P., a. s., vůči žalované, přičemž
dále bude ještě uvedeno, že žalobkyně nebyly v postavení nerozlučných
společníků ani ohledně určení vlastnictví ke spoluvlastnickému podílu. Dovolání
žalobkyně b) směřující proti potvrzujícímu výroku rozsudku, pokud jím byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba O. P., a.
s., na určení vlastnictví k pozemkům, resp. spoluvlastnickému podílu k
pozemku, bylo proto jako dovolání podané rovněž neoprávněnou osobou odmítnuto /
§ 243b odst. 4 a § 218 odst. l písm. b) OSŘ).
Dále Nejvyšší soud
po zjištění, že dovolání žalobkyně b) a žalované byla podána včas, žalovaná je
řádně zastoupena a žalobkyně b) má vysokoškolské právnické vzdělání, zkoumal,
zda jde o dovolání přípustná.
Podle § 236 odst. l OSŘ lze dovolání
napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Vady vyjmenovaní v § 237 odst. l OSŘ, které zakládají přípustnost
dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, účastníci nenamítali a ani
ze spisu nebyly dovolacím soudem zjištěny.
Dovolání žalované, kterým
napadla měnící výrok rozsudku odvolacího soudu, je přípustné podle § 238 odst.
l písm. a) OSŘ.
Dále se dovolací soud zabýval námitkou žalované,
týkající se věcné nepříslušnosti.
Podle § 104a odst. l OSŘ věcnou
příslušnost zkoumá soud kdykoliv za řízení. Vysloví-li že není příslušný,
současně rozhodne, kterému věcně příslušnému soud bude věc postoupena, přičemž
právní účinky spojené s podání návrhu zůstávají zachovány.
Žaloba v
této věci byla podána 22. 10. 1997. Věcnou příslušnost je proto třeba
posuzovat podle § 9 odst. 3 písm. b) bodu aa) OSŘ ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 46/2000 Sb. Podle tohoto ustanovení krajské soudy
rozhodují jako soudy prvního stupně ve věcech obchodních spory bez zřetele na
to, zda účastníci závazkového vztahu jsou podnikatelé, spory z právních vztahů
souvisejících se zakládáním společností nebo družstev.
Předmětný spor
mezi žalobkyní a) a žalovanou vyplývá z právních vztahů, které souvisí se
založením žalované jako obchodní společnosti zakladatelem O. P., a. s., se
současným vkladem vymezeného nemovitého majetku do základního jmění takto
založené společnosti. Jde o spor o určení vlastnictví ke sporným, do nově
vzniklé obchodní společnosti vloženým nemovitostem, který zasahuje do majetkové
sféry obou těchto účastníků. Věc ve vztahu mezi žalobkyní a) žalovanou souvisí
se založením žalované jako obchodní společnosti a proto je věcná příslušnost
soudů vymezena § 9 odst. 3 písm. b) bodem aa OSŘ (k tomu srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1123/2002 z 28. 3. 2003, publikovaný pod C
1819/svazek 25 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím
C. H. Beck).
Z uvedeného vyplývá, že soudy obou stupňů rozhodovaly o
určení vlastnictví k nemovitostem, ohledně kterých byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně ve vztahu mezi žalobkyní a) a žalovanou, jako soudy věcně
nepříslušné. Proto dovolací soud, aniž se mohl zabývat, posouzením dalších
otázek obsažených v dovolání žalované, rozsudek odvolacího v této napadené
části zrušil a věc postoupil Městskému soudu v Praze jako soudu věcně
příslušnému (§ 243b odst. 1 a 2 věta druhá OSŘ).
Pokud se také
žalobkyně b) domáhá vůči žalované určení, že O. P., a. s., je spoluvlastníkem
ideálního podílu 7/8 č. p. 2074 na pozemku parc. 31/2 v k. ú. N. M., jde o
její samostatnou žalobu, není se žalobkyní a) v postavení nerozlučných
společníků. Žalobkyně b) domáhá se určení vlastnictví k tomuto
spoluvlastnickému podílu k domu č. p. 2074 z toho titulu, že je sama
spoluvlastnicí zbývajících 3/8 této nemovitosti, tedy ze vztahu vyplývajícího z
§ 136 odst. l zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále ObčZ), který
stanoví, že věc může být v podílovém spoluvlastnictví a § 137 odst. 2 téhož
zákona, podle kterého podíl vyjadřuje míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na
právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci.
Nejde proto o věc podřaditelnou pod § 9 odst. 3 písm. c) bod aa) OSŘ shora
uvedeného znění, ale k řízení je podle § 9 odst. 1 OSŘ věcně příslušný okresní
(obvodní) soud.
Žalovaná namítala, že žalobkyně b) jako
spoluvlastnice nemovitosti nemá ve smyslu § 80 písm. c) OSŘ naléhavý právní
zájem na určení spoluvlastnického práva dalšího spoluvlastníka ke společné
věci. Už soud prvního stupně správně dovodil, že naléhavý právní zájem je dán
z toho důvodu, že žalobkyně b) jako menšinová spoluvlastnice pro výkon svého
spoluvlastnického práva - hospodaření se společnou věcí ve smyslu § 139 odst. 2
ObčZ - potřebuje vědět, kdo je většinovým spoluvlastníkem společné věci (k tomu
srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze 17. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2024/99,
publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 1/2001). Z logiky věci se podává, že
naléhavý právní zájem menšinového spoluvlastníka na určení, kdo je
spoluvlastníkem většinového podílu může být dán jen za předpokladu, že
určovací žaloba bude vázat jak většinového spoluvlastníka, který je zapsán v
katastru nemovitostí, tak i toho, o němž je tvrzeno, že je skutečným většinovým
spoluvlastníkem (a který by měl být podle soudního rozhodnutí v případě úspěšné
žaloby v katastru nemovitostí jako vlastník zapsán. To znamená, že tyto
subjekty musí být také účastníky řízení. V daném případě nelze přehlédnout, že
dovolací soud dospěl k závěru, že k projednání samostatné žaloby žalobkyně a)
vůči žalované na určení téhož spoluvlastnického podílu v rozsahu 7/8 k domu čp.
2074, je věcně příslušný krajský soud, a věc v tomto rozsahu postoupil
Městskému soudu v Praze jako soudu prvního stupně. V souvislosti s touto
změněnou situací je však třeba posuzovat otázku naléhavého právního zájmu
posuzovat také z toho hlediska, že žalobkyně b) se domáhá určení
spoluvlastnického práva subjektu jen vůči žalované, která je nyní v katastru
nemovitostí jako spoluvlastnice 7/8 nemovitosti zapsána, nikoli vůči subjektu,
jehož spoluvlastnické právo má být určeno, jinak řečeno uvedený subjekt není
účastníkem řízení. Uvedenou otázkou se však odvolací soud nezabýval, neboť
vycházel z toho, že naléhavý právní zájem na žalovaném určení žalobkyně b) k
domu čp. 2074 je dán, když se nesprávně považoval za soud věcně příslušný i
k projednání současně podaná určovací žaloby žalobkyně a) ohledně
spoluvlastnického podílu k téže věci vůči žalovanému. Z uvedeného vyplývá, že
posouzení otázky naléhavého právního zájmu žalobkyně b) na určení
spoluvlastnického podílu k většinovému podílu k domu čp. 2074 odvolacím
soudem, kterou je třeba posuzovat prioritně před řešením otázky věcné
legitimace, nebylo úplné a je proto nesprávné. Rozsudek odvolacího soudu byl
proto ve výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že bylo
vyhověno žalobě žalobkyně b) vůči žalované na určení spoluvlastnického podílu k
uvedenému domu, zrušen a věc byla odvolacímu soudu v tomto rozsahu vrácena k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 1 a 2 OSŘ).
Žalobkyně b) napadla
dovoláním také výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok
rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta její žaloba vůči
žalovanému na určení, že O. P., a. s., je spoluvlastníkem ideálních 7/8
pozemku parc. č. 31/5.
V této části jde o potvrzující rozsudek
odvolacího soudu. Přípustnost proti této části rozsudku není dána podle § 237
odst. l OSŘ, neboť nedošlo k vadám řízení, které by podle tohoto ustanovení
přípustnost zakládaly. Dovolání nemůže být přípustné ani podle § 238 odst. 1
písm. b) OSŘ, neboť potvrzenému rozsudku nepředcházel jiný (a následně zrušený)
rozsudek téhož soudu.
Odvolací soud rovněž ve výroku svého rozsudku
nevyslovil, že je dovolání proti jeho rozsudku přípustné, naopak (i) návrh
žalobkyně b) výslovně zamítl. V této části není proto dán ani případ
přípustnosti podle § 239 odst. 1 OSŘ.
Zbývá tedy přípustnost dovolání
podle § 239 odst. 2 OSŘ, podle něhož nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka
na vyslovení přípustnosti dovolání, který učinil nejpozději před vyhlášením
potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže
dovolací osud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce
zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, případně řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem. Dovolání může být přípustné jen pro řešení otázek právních, nikoli
skutkových. Proto přípustnost dovolání nemůže založit a dovolací soud se ani
nemůže zabývat žalobkyní b) uplatněným dovolacím důvodem podle § 241 odst. 3
písm. c) OSŘ. Žalobkyně b) totiž zpochybňuje skutkové zjištění odvolacího soudu
ohledně údaje o výši spoluvlastnického podílu pod bodem 4 Prohlášení
zakladatele, když namítá, že „nemohlo jít o údaj vyznačený žádným z účastníků
úkonu“.
V posuzovaném případě je dovolání podle § 239
odst. 2 OSŘ přípustné pro řešení otázky, zda nepeněžitý vklad zakladatele
akciové společnosti, který je tvořen nemovitostmi – pozemky a stavbami na
těchto pozemcích, je ve smyslu § 41 ObčZ právním úkonem, jehož neplatnou část,
týkající se staveb, nelze oddělit od ostatního obsahu, tj. části týkající se
pozemků. Dovolací soud podotýká, že závěr o neplatnosti části „Prohlášení
zakladatele“, které se týkalo vkladu staveb, nebyl předmětem dovolacího
přezkumu.
Podle § 57 odst. 3 a § 162 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní
zákoník, ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 142/1996 Sb. (dále
„ObchZ“), může být akciová společnost založena jedním zakladatelem, který
podepíše zakladatelskou listinu, na které musí být úředně ověřeny podpisy.
Součástí zakladatelské listiny je i návrh stanov společnosti. Kromě jiného musí
zakladatelská listina podle § 163 odst. l písm. b) a e) ObchZ obsahovat
navrhované základní jmění a má-li být k vytvoření základního jmění společnosti
použito nepeněžitého vkladu, i určení předmětu nepeněžitého vkladu a jeho
ocenění odborným odhadem. Společnost vzniká podle § 62 odst. l ObchZ dnem,
ke kterému byla zapsána do obchodního rejstříku, vlastnické právo k
nemovitosti však nabývá společnost až vkladem vlastnického práva do katastru
nemovitostí na základě písemného prohlášení vkladatele s úředně ověřeným
podpisem (§ 60 odst. 1 ObchZ).
Protože částečná neplatnost právního
úkonu není v ObchZ upravena, je třeba podle § 1 odst. 2 tohoto zákona použít
předpis občanského práva, tj. § 41 ObčZ.
Podle § 41 ObčZ vztahuje- li
se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatná jen tato jeho
část, pokud z povahy právního úkonu nebo jeho obsahu anebo z okolností, za
nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.
K výkladu tohoto ustanovení uvedl Nejvyšší soud ČSR v rozsudku z 26.
7. 1979, sp. zn. 3 Cz 12/79, publikovaném pod R 3/1981 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, že „pro úvahu o tom, zda jde o část právního úkonu,
kterou nelze oddělit od ostatního úkonu (§ 41), je nerozhodné, že se právní
úkon týká věci (např. pozemku), kterou lze oddělit, nýbrž je rozhodné, zda jde
o část právního úkonu obsahově oddělitelnou.“
Odvolací soud však
platnost Prohlášení zakladatele podle hlediska uvedeného v citovaném
rozhodnutí, resp. hledisek uvedených v § 41 ObčZ, neposuzoval. Z jeho rozsudku
pouze vyplývá, že považoval pozemek a stavba na pozemku za věci, které lze od
sebe oddělit. Vycházel tedy jen z toho, že stavba není podle platné právní
úpravy součástí pozemku (§ 120 odst. 2 ObčZ). Pak ovšem při aplikaci § 41 ObčZ
pochybil a jde tak o nesprávné právní posouzení věci. Potvrzující rozsudek
odvolacího soudu byl proto v části ohledně určení vlastnictví k 7/8 pozemku
parc. č. 32/1 zrušen, dále byl zrušen výrok rozsudku odvolacího soudu o
nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní b) a žalovanou a věc byla v tomto
rozsahu vrácena Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1 a 2
OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. června 2005
JUDr. Marie Rezková,v.r.
předsedkyně senátu
NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ
REPUBLIKY 22 Cdo 1305/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) Mgr. M. M., správkyně konkurzní podstaty
úpadce O. P., a. s., zastoupené advokátem, a b) JUDr. J. V., proti žalované G.
, a. s., zastoupené advokátem, o určení vlastnického práva k nemovitostem,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 11 C 143/98, o dovoláních
žalobkyně b), žalované a O. P., a. s., proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 24. února. 2000, č. j. 55 Co 40/2000-59, takto:
I. Dovolání O. P., a.
s., se odmítá.
II. Dovolání žalobkyně b) proti výroku rozsudku Městského
soudu v Praze z 24. 2. 2000, č. j. 55 Co 40/2000-59, kterým byl potvrzen
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 z 16. 11. 1999, č. j. 11 C 143/98-32, ve
výroku jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že O. P., a. s., je vlastníkem
pozemku parc. č. 840 - zastavěná plocha, v katastrálním území S. M., obec P.,
zapsaném u Katastrálního úřadu P. – M. na LV č. 271, pozemku parc. č. 841 -
zastavěná plocha, v katastrálním území S. M., obec P., zapsaném u Katastrálního
úřadu P. – M. na LV č. 76, a pozemku parc. č. 509 v katastrálním území N. M.,
obec P., zapsaném u Katastrálního úřadu P. – M. na LV č. 1373, se odmítá.
III. Rozsudek Městského soudu v Praze z 23. 2. 2000, č. j. 55 Co 40/2000-59, ve
výroku, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu l z 16. 11. 1999,
č. j. 11 C 143/98-32, ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba žalobkyně b) na
určení, že O. P., a. s., je vlastníkem ideálních 7/8 pozemku parc. č. 31/2 v
katastrálním území N. M., obec P., zapsaném u Katastrálního úřadu P. – M. na LV
č. 460, a ve výroku, jímž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 z
16. 11. 1999, č. j. 11 C 143/98-32, tak, že byla zamítnuta žaloba žalobkyně b)
na určení, že O. P., a. s., je vlastníkem ideálních 7/8 občanské vybavenosti č.
p. 2074 na pozemku parc. č. 31/2 v katastrálním území N. M., obec P., zapsané
u Katastrálního úřadu P. – M. na LV č. 460, a ve výroku o nákladech řízení ve
vztahu mezi žalobkyní b) a žalovanou, se zrušuje a věc se vrací v tomto
rozsahu Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
IV. Rozsudek Městského
soudu v Praze ze dne 24. 2. 2000, č. j. 55 Co 40/2000-59, se ve výroku, jímž
byl ve vztahu mezi žalobkyní a) a žalovanou změněn rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 1 ze dne 16. 11. 1999, č. j. 11 C 143/98-32, v zamítavém výroku tak, že
se určuje, že O. P., a. s., je vlastníkem ostatního stavebního objektu č. p.
761 na pozemku č. parc. 840 - zastavěná plocha v kat. úz. N. M., obec P.,
zapsaném na LV č. 271 u Katastrálního úřadu P. – M., ostatního stavebního
objektu čp. 766 na pozemku č. parc. 841 zastavěná plocha v kat. úz. S. M., obec
P., zapsaném na LV č. 76 u Katastrálního úřadu P. – m., občanské vybavenosti
čp. 1394 na pozemku parc. č. 509 - zastavěná plocha v kat. úz. N. M., obec P.,
zapsaném na LV č. 1373 u Katastrálního úřadu P. – m., ideálního podílu 7/8
občanské vybavenosti č. p. 2074 na pozemku č. parc. 31/2 - zastavěná plocha v
kat. úz. N. M., obec P., zapsaném na LV č. 460 u Katastrálního úřadu P. – m., a
dále ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a) a žalovanou, a
rozsudek Okresního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. listopadu 1999, č. j. 11 C
143/98-32, v části, kterou byla žaloba na určení ve shora uvedeném rozsahu
zamítnuta rovněž ve vztahu mezi žalobkyní a) a žalovaným, a ve výroku o
nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a) a žalovanou, se zrušují a věc se v
rozsahu tohoto zrušení postupuje Městskému soudu v Praze jako soudu věcně
příslušnému.
Žalobkyně O. P., a. s., se žalobou podanou vůči žalované
C. majetkový fond, a. s., domáhala určení, že je vlastnice, resp.
spoluvlastnice, v žalobě specifikovaných nemovitostí s tvrzením, že žalovaná
nemohla k těmto nemovitostem, resp. spoluvlastnickým podílům, nabýt vlastnictví
na základě neplatného prohlášení žalobkyně z 23. 2. 1995 jako zakladatelky o
nepeněžitém vkladu těchto nemovitostí do společnosti žalované. Určení, že O.
P., a. s., náleží specifikované spoluvlastnické podíly k nemovitostem domáhala
se stejným odůvodněním i žalobkyně b), přičemž právní zájem na určení
odvozovala ze svého postavení menšinové spoluvlastnice uvedených nemovitostí.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem z 16.
11. 1999, č. j. 11 C 143/98-32, zamítl žalobu žalobkyně O. P., a. s., a
žalobkyně b) směřující proti právnímu předchůdci žalované C. fondu a. s.,
kterou bylo žalováno na určení, že „vlastníkem stavebního objektu č. p. 761 na
pozemku č. parc. 840 - zastavěná plocha a pozemku parc. č. 840 - zastavěná
plocha v katastrálním území S. M., obec P., zaspaných na listu vlastnictví č.
271 u katastrálního úřadu P.-m., ostatního stavebního objektu č. p. 766 na
pozemku č. parc. 841 - zastavěná plocha a pozemku č. parc. 841 - zastavěná
plocha v katastrálním území S. M., obec P., zapsaných na listu vlastnictví č.
76 u katastrálního úřadu P. – m., občanské vybavenosti č. p. 1394 na pozemku č.
parc. 509 - zastavěná plocha a pozemku parc. č. 509 zastavěná plocha v
katastrálním území N. M., obec P., zapsaných na listu vlastnictví č. 1373 u
katastrálního úřadu P. – m., ideálního podílu 7/8 občanské vybavenosti č. p.
2074 na pozemku č. parc. 31/2 - zastavěná plocha a ideálního podílu 7/8
pozemku č. parc. 31/2 - zastavěná plocha v katastrálním území N. M., obec P.,
zapsaných na listu vlastnictví č. 460 u katastrálního úřadu P.-m., je žalobkyně
a) O. P., a. s.“, a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně
vyšel ze zjištění, že O. P., a. s., svým prohlášením učiněným v návaznosti
na rozhodnutí valné hromady společnosti z 20. 10. 1994 rozhodla 6. 12. 1994
formou notářského zápisu o založení společnosti Správa nemovitostí, a. s.,
která byla 2. 2. 1995 přejmenována na C. fond, a. s. V prohlášení se O. P., a. s., zavázala vložit do založené společnosti nepeněžitý vklad v celkové hodnotě
28 000 000 Kč, sestávající z nemovitostí vyjmenovaných a oceněných v příloze
č. 4 notářského zápisu. C. fond, a. s. byla 21. 2. 1995 zapsána v obchodním
rejstříku vedeném u Krajského obchodního soudu v Plzni do vl. č. 459, od. B. Dne 22. 3. 1995 učinila O. P., a. s., která byla 7. 5. 1992 zapsána v od. B vl. 1593 Krajského obchodního soudu v Praze, písemné prohlášení označené jako
„Prohlášení zakladatele O. P ., a. s., o nepeněžitém vkladu do základního jmění
akciové společnosti C. fond a. s.“ – dále „Prohlášení zakladatele“. Toto
prohlášení podepsal prof. A. T., DrSc., a Ing, M. P. jako členové
představenstva, když za žalobkyni podepisují dva členové představenstva nebo
prokurista. V tomto prohlášení se uvádí, že zakladatel při založení akciové
společnosti C. fond vložil nepeněžité vklady do základního jmění společnosti v
podobě následujících nemovitostí s pozemky v hodnotě 28 000 000 Kč: 1) obec:
P., lokalita: P. 1, H. 3, kat. území S. M., č. parcely 841, list vlastnictví
271, výměra pozemku 528 m2, hodnota celkem 5 177 990 Kč, 2) obec: Praha:
lokalita P. 1, H. 28, kat. území S. M:, č. parcely 841, list vlastnictví 76,
výměra pozemku 227 m2, hodnota celkem 422 152 Kč, 3) obec P., lokalita P. 1,
S. 8, kat. území N. M:, č. parcely 509, list vlastnictví 1373, výměra pozemku
876 m2, zastavěná plocha, hodnota celkem 2 251 324 Kč 4) obec P., lokalita P. 1, V. 39, kat. území N. M:, č. parcely 31/2 list vlastnictví 460, výměra
pozemku 809 m2, zastavěná plocha, podíl:1344/1536, hodnota celkem 3 677 248 Kč. V případě nemovitostí uvedených pod bodem 4 se zamýšleným vkladem id. podílu
7/8, jenž O. P., a. s., náležel, vyslovila souhlas tehdejší spoluvlastnice
zbývajícího podílu 1/8 H. B. Dne 23. 5. 1995 byl podán návrh na vklad
vlastnického práva podle uvedeného prohlášení a nemovitosti byly v tomto návrhu
specifikovány jako 1) kat. území S. M. nemovitosti čp. 761/3 se stavební
parcelou č. 840 o výměře 538 m2, která je evidována u katastrálního úřadu P. –
M. na listu vlastnickém pro k. ú. S. M., obec Hl. m. P., jejíž cena podle
odborného znaleckého posudku činí 5 177 900 Kč, nemovitosti čp. 766/28 se
stavební plochou č. 841 o výměře 227 m2, která je evidována u katastrálního
úřadu P. – m. na listě vlastnickém č. 76 pro k. ú. S. M., obec Hl. M. P., jejíž
cena činí podle odborného znaleckého posudku 422 152 Kč, 2) kat. území Nové
Město nemovitosti čp. 1394/8 se stavební parcelou č. 509 o výměře 876 m2,
která je evidována u katastrálního úřadu P. – m. na listu vlastnickém č. 1373
pro k. ú. N. M., obec Hl. m. P., jejíž cena podle odborného znaleckého posudku
činí 2 251 324 Kč, nemovitosti čp. 2074/39 se stavební plochou č.
31/2 o výměře
809 m2, která je evidována u katastrálního úřadu P. – m. na listě vlastnickém
č. 460 pod k.ú. N. M., obec Hl. m. P., jejíž cena dle odborného znaleckého
posudku činí 3 677 248 Kč. Návrh byl rovněž podepsán za O. P., a. s., výše
jmenovanými členy představenstva a za žalovanou společnost členem
představenstva Ing. J. V., který byl oprávněn jednat a podepisovat samostatně. Vklad byl povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu P. – m. z 13. 4. 1995 a C. fond a. s. byla zapsána jako vlastnice, případně spoluvlastnice nemovitostí.
Na základě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobkyně
mají naléhavý právní zájem na žalovaném určení, a to O. P., a. s., proto, že
bude-li žalobě vyhověno, bude zapsána v katastru nemovitostí jako vlastnice
nemovitostí, a žalobkyně b) jako minoritní vlastnice nemovitostí potřebuje mít
jistotu pro účely hospodaření se společnou věcí v otázce, kdo je vlastníkem
zbývajícího podílu 7/8 nemovitostí. Dále dospěl k závěru, že „Prohlášení
zakladatele“ je jako jednostranný právní úkon v označení nemovitostí v souladu
s § 5 odst. 1 zákona č. 344/1992 Sb. ve znění před novelou provedenou zákonem
č. 89/1996 Sb., když nemovitosti jsou označeny podle katastrálního území,
parcelních a popisných čísel nebo čísel evidenčních v katastru. Dokonce
obsahuje i některé skutečnosti navíc (např. cenu, lokalizaci, výměru). Jedinou
výjimkou je neuvedení popisných čísel u převáděných budov a jejich nepříliš vhodné označení čísly orientačními. Soud prvního stupně přisvědčil žalované,
která poukazovala na § 35 odst. 2 ObčZ, který se týká výkladů právních úkonů,
a dospěl k závěru, že nelze uvažovat o neurčitosti tohoto prohlášení, zejména
ve spojení s rozhodnutím o založení žalované z 6. 12. 1994 a návrhem na vklad
z 29. 3. 1995, v němž jsou čísla popisná dočtených budov uvedena s spolu s
orientačními čísly. Tak je zřejmá vůle O. P., a. s., převést s vlastnickým
právem k řádně specifikovaným pozemkům i vlastnické právo k budován na nich
postaveným. Prohlášení je tak z hlediska § 37 ObčZ srozumitelné a určité.
Namístě není ani jeho neplatnost pro rozpor s § 5 odst. 1 zákona č. 344/1992
Sb., neboť i katastrální úřad vklad na základě předloženého prohlášení
povolil. Soud prvního stupně dodal, že se nezabýval námitkami žalobkyň
směřujícím proti neplatnosti usnesení valné hromady z 20. 11. 1994, a to
vzhledem k tomu, že podle § 183 ve spojení s § 131 obchodního zákoníku je pro
napadení platnosti valné hromady stanovena tříměsíční prekluzivní lhůta, a
podle § 69b odst. 1 obchodního zákoníku, podle kterého neplatnost valné
hromady, kterou se zakládá společnost,může být prohlášena jen soudem jen do
vzniku, přičemž po vzniku společnosti nelze zrušit rozhodnutí, jímž se povoluje
zápis společnosti do obchodního rejstříku a nelze se domáhat určení, že právní
úkony jimiž byla společnost založena jsou neplatné nebo toho, aby byly za
neplatné prohlášeny nebo toho, že společnost nevznikla.
Městský soud
v Praze jako soud odvolací rozhodl rozsudkem z 24. 2. 2000, č.j. 55 Co
40/2000-59, tak, že výrokem pod bodem I. potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku o věci samé, kterým byla zamítnuta žaloba o určení, že
žalobkyně O. P., a. s., je vlastníkem pozemku parc. č. 840 - zastavěná
plocha v kat. úz. S. M., obec P., zaspaném na LV č. 271 u Katastrálního úřadu
P. – m., pozemku parc. č. 841- zastavěná plocha v kat. území S. M., obec P.,
zapsaném na LV č. 76 u Katastrálního úřadu P. M., pozemku parc. č. 509 -
zastavěná plocha v kat. úz. N. M., obec P., zapsaném na LV č. 1373 u
Katastrálního úřadu P. – m. a ideálního podílu 7/8 pozemku parc. č. 31/2
zastavěná plocha, v kat. území N. M., obec P., zapsaném na LV č. 460 u
Katastrálního úřadu P. – m., výrokem pod bodem II. ve zbývajícím výroku o věci
samé změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se určuje, že žalobkyně OPZ
PLUS a. s. je vlastníkem ostatního stavebního objektu č. p. 761 na pozemku
parc. č. 840 - zastavěná plocha, v kat. úz. S. M., obec P., zapsaném na LV č.
271 u Katastrálního úřadu P. – m., ostatního stavebního objektu č. 766 na
pozemku parc. č. 841 - zastavěná plocha, v kat. úz. S. M., občanská vybavenost
č. 1394 na pozemku parc. č. 509 - zastavěná plocha v kat. území N. M., obec
P., zapsaném na LV č. 1373 u Katastrálního úřadu P. – m., ideálního podílu 7/8
občanské vybavenosti č. p. 2074 na pozemku parc. č. 31/2 - zastavěná plocha, v
kat. území N. M., obec P., zapsaného na LV č. 460 u Katastrálního úřadu P. –
m., výrokem pod bodem III. rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a
výrokem pod bodem IV. rozhodl, že se zamítá návrh žalobkyň na připuštění
dovolání proti jeho rozsudku zamítá.
Odvolací soud opakoval důkaz
„Prohlášením zakladatele“ a učinil o jeho obsahu ohledně označení nemovitostí
shodná zjištění se soudem prvního stupně jen s tím rozdílem, že zjistil, že bod
bodem 4) prohlášení je podíl 1344/1536 připsán ručně. Dospěl k závěru, že
„Prohlášení zakladatele“ je právním úkonem, na základě kterého mělo přejít
vlastnictví k nemovitostem, a proto musí jít ve smyslu § 37 odst. l ObčZ o
právní úkon určitý tak, aby z něj bylo patrno, jakých nemovitostí se týká.
Jestliže podle § 119 odst. 2 Občz jsou nemovitostmi pozemky a stavby spojené
se zemí pevným základem a podle § 5 odst. l zákona č. 344/1992 Sb., ve znění
platném k 30. 6. 1996, všechny nemovitosti musí být v listinách, které jsou
podkladem pro zápis do katastru, uvedeny podle katastrálních území, parcelních
čísel a čísel popisných nebo čísel evidenčních vedených v katastru, byty a
nebytové prostory musí být uvedeny podle jejich čísel nebo jejich polohového
určení, pak shledal „Prohlášení zakladatele“ určitým projevem vůle jen ohledně
pozemků. To proto, že jsou označeny katastrálním územím, parcelním číslem,
výměrou a jeho využitím. Tak tomu není u staveb: pod body 1 - 4 není vůbec
uvedeno, že by byly nějaké stavby převáděny, použitý pojem lokalita je zcela
vágní, není uvedeno číslo popisné ani evidenční. Tento právní úkon nelze
doplňovat výkladem ve spojení s obsahem návrhu na vklad z 29. 3. 1995, neboť
„Prohlášení zakladatele“ je rozhodnutím valné hromady, zatímco návrh na vklad
vlastnického práva do katastru je administrativním úkonem O. P., a. s.
Zamítnutí návrhu na připuštění dovolání odůvodnil odvolací soud tím, že
rozsudek nepovažuje za rozhodnutí zásadního významu a že „většinu žalobkyněmi
formulovaných otázek pro případné dovolání ani neřešil a oprávněn řešit nebyl“.
Ještě než rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci, byl na
majetek O. P., a. s., usnesením Krajského obchodního soudu v Praze z 29. 3.
2000, č. j. 80 K 156/54, prohlášen konkurz. Rozsudek odvolacího soudu nebyl k
tomuto dni doručen žalované k rukám její advokátky ve smyslu § 47 OSŘ, neboť
podle poštovní doručenky dne 20. března 2000 nebyla na adrese svého sídla
advokátka žalované pro nemoc zastižena a zásilka byla s rozsudkem téhož dne
vrácena soudu prvního stupně. Znovu byla doručována advokátce žalovaného až
podle pokynu soudce z 28. 3. 2000, vypraveného 31. 3. 2000 a zásilku s
rozsudkem převzala advokátka až 3. 4. 2000.
Prohlášením konkurzu
na majetek žalobkyně O. P., a. s., došlo ze zákona podle § 14 odst. 1 písm.
c) zákona č. 328/1991 Sb. , o konkurzu a vyrovnání (dále „ZKV“) k přerušení
řízení. Správkyně konkurzní podstaty, ustanovená shora označeným usnesením Mgr.
M. M., podáním z 12. 12. 2003 sdělila, že pokračování řízení nenavrhuje, když
pokračování řízení navrhla již podáním z 16. 8. 2000 žalovaná C. fond.
Účastnicí řízení se tak ve smyslu § 14 odst. 1 písm. c) ZKV stala k namísto
úpadce konkurzní správkyně, které byl rozsudek odvolacího soudu doručen 16. 1.
2004, kdy také nabyl právní moci.
Ke dni 1. 9. 2003 byla obchodní
společnost C. fond a. s. v důsledku zrušení bez likvidace fúzí vymazána z
obchodního rejstříku, přičemž jmění zanikající společnosti přešlo na společnost
G., a. s. Usnesením z 27. 4. 2004 bylo rozhodnuto, že s touto společností bude
v řízení pokračováno na straně žalované.
Proti rozsudku odvolacího
soudu podala žalovaná dovolání. Uvedla, že napadá výrok pod bodem II. a jeho
přípustnost dovozuje z § 238 odst. l písm. a) zákona č. 99/1963 Sb. ve znění
před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále „OSŘ“) a uvádí, že
uplatňuje dovolací důvody podle § 241 odst. 3 písm. b), c) a d) OSŘ. V prvé
řadě namítá, že o určovací žalobě ve vztahu mezi ní a O. P., a. s., rozhodovaly
věcně nepříslušné soudy, neboť vztah mezi nimi je vztahem obchodněprávním. Jde
o vztah mezi obchodní společností a jejím zakladatelem ve smyslu § 9 odst. 3
obchodního zákoníku. Prohlášení vkladatele, který je také jediným zakladatelem
žalované je právním úkonem učiněným podle § 59 a § 60 obchodního zákoníku.
Nedostatek věcné příslušnosti je tak vadou ve smyslu § 241 odst. 1 písm. b)
OSŘ. Dále žalovaná namítla, že žalobkyně b) nemá naléhavý právní zájem na
určení, kdo je spoluvlastníkem dalšího spoluvlastnického podílu k nemovitostem,
které jí rovněž jako spoluvlastnici patří. Takové právo jí jako spoluvlastnici
nenáleží, neboť práva spoluvlastníků jsou upravena v § 136 ObčZ a případná
změna spoluvlastníka nemá na tyto práva žádný vliv. Žalovaná nesouhlasí ani se
zjištěním odvolacího soudu, že v „Prohlášení zakladatele“ je uvedeno, že
zakladatel vkládá jako nepeněžitý vklad jen pozemky. V čl. II se totiž uvádí,
že „Zakladatel …vložil nepeněžité vklady a … a předal následující nemovitosti
s pozemky“. Je tedy zřejmé, že předmětem vkladu jsou pozemky spolu se stavbami.
Kromě toho bylo rovněž dalšími listinami – notářským zápisem NZ 334/94 o
založení žalované, a to zejména přílohou č. 4, zápisem z mimořádně valné
hromady z 20. 10. 1994, který je rovněž součástí notářského zápisu, předávacími
protokoly a návrhem na vklad do katastru nemovitostí prokázáno, že předmětem
vkladu byly jak pozemky, tak stavby. Nesprávné právní posouzení věci spočívá v
tom, že soud měl vykládat „Prohlášení zakladatele“, který je úkonem učiněným
podle obchodního zákoníku, podle § 266 tohoto zákoníku jako lex specialis. Ten
stanoví, že projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže
tento úmysl byl straně, které byl projev určen, znám nebo jí musel být znám. Pokud se prohlášení v některých bodech snad jeví jako neurčité, je třeba ho
vykládat nejen podle jazykového vyjádření, ale zejména podle vůle toho, kdo jej
činil a zdali tato vůle byla známa tomu, komu byl oprávní úkon určen. Ohledně
projevu vůle O. P., a. s., vložit předmětné nemovitosti bylo provedeno
dostatečné množství důkazů a vyplývá prakticky ze všech listin, které žalovaná
předložila. Nesprávně také soud posuzoval Prohlášení zakladatele podle zákonů
upravujících řízení před katastrálním úřadem, neboť předmětem tohoto řízení
není přezkum správnosti rozhodnutí katastrálního úřadu. Šlo o otázku platnosti
uvedeného prohlášení podle § 34 a násl. ObčZ s modifikací pro obchodní vztahy
podle § 266 Obchodního zákoníku. Žádný z těchto zákonů nestanoví obligatorní
náležitosti takového prohlášení a je tedy třeba vycházet z obecných ustanovení. Nesprávný je také závěr, že Prohlášení zakladatele je rozhodnutím valné
hromady, které nelze doplňovat výkladem. Valná hromada O. P., a. s., totiž dne
20. 10. 1994 rozhodla, že založí dceřinnou společnost a do jejího základního
jmění vloží mj. budovu P. 1, H. ul. s pozemky, budovu P. 1, H. 3 s pozemky a
budovu P. 1, V. 2074 s pozemky a budovu P. 1, S. ul. s pozemky. Protože O. P.,
a. s., neměla na uvedených adresách jiné nemovitosti, byla tato specifikace
pro účely rozhodnutí valné hromady postačující a akcionářům bylo zřejmé, které
nemovitosti se vkládají. Podle žalované titulem pro převod vlastnického práva v
případě nepeněžitého vkladu je již rozhodnutí o založení žalované učiněné
formou notářského prohlášení Nz 337/94. I kdyby však sama o sobě nabývacím
titulem nebyla, nelze ji při rozhodování o určení vlastnického práva k
nemovitostem zcela pominout. Právě v ní byl závazek převést nemovitosti
založen a předložení této společenské smlouvy je spolu s prohlášením
vkladatele nezbytnou podmínkou vyžadovanou v řízení o povolení vkladu. Odvolací soud se také nezabýval poukazem žalované na publikovanou judikaturu,
zejména nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 298/98 a rozhodnutí KS Brno sp. z. 25 Ca 79/97, ze kterých vyplývá, že ani katastrální úřad v řízení o
povolení vkladu nemůže při posuzováni určitosti listiny, která je podkladem pro
zápis do KN, automaticky aplikovat § 5 zákona č. 344/1992 Sb. Podle této
judikatury je požadavek určitosti a srozumitelnosti třeba posuzovat podle
obecných předpisů, katastrální zákon neupravuje náležitost právního úkonu, ale
vedení údajů v evidenci a v neposlední řadě nevylučuje, aby na listině,
obsahující právní úkon účastníků řízení, byly eventuelně potřebné údaje i
doplňovány. Z toho vyplývá, že výlučná aplikace § 5 odst. l zákona č. 344/1992
Sb. je porušením práva účastníka na spravedlivý proces.
Dále podala
proti rozsudku odvolacího soudu dovolání žalobkyně b). Uvedla výslovně, že
napadá výrok pod bodem I. tohoto rozsudku, dovolání považuje za přípustné podle
§ 239 odst. 2 OSŘ a že uplatňuje dovolací důvody podle § 241 odst. písm. b),
c) a d) OSŘ. Rozsudek odvolacího soudu považuje za rozhodnutí zásadního
významu pro řešení otázky částečné neplatnosti právního úkonu. Podle žalobkyně
b) byla odvolacím soudem řešena v rozporu s rozhodnutím publikovaným pod R
3/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a rozhodnutí Vrchního soudu uveřejněným v
Právních rozhledech č. 3/1994. Podle citované judikatury je vždy třeba
zkoumat, zda neplatná část právního úkonu je od jeho zbytku obsahově
oddělitelná. Přitom Prohlášení zakladatele je právní úkon, u něhož nelze
pozemky a stavby oddělit, a rozhodujícím je vůle smluvních účastníků. K tomu
žalobkyně b) odkazuje rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo
471/99. Žalobkyně b) dále namítá, že rozsudek odvolacího soudu je
nepřezkoumatelný, neboť neobsahuje žádná skutková zjištění. Nebere v úvahu, že
v „Prohlášení zakladatele“ je pod bodem 4/ dopsán propisovací tužkou podíl po
podání návrhu na vklad bez údaje, kdo podíl vyznačil. V návrhu na vklad není
podíl uveden vůbec a z Prohlášení zakladatele, které bylo katastrálnímu úřadu
doručeno, je zřejmé, že do citovaného prohlášení podíl nevyznačil nikdo z
účastníků tohoto úkonu. To však není přípustné, a jde tak o jinou listinu, než
která je uvedena v návrhu na vklad. Podle žalobkyně b) je tak Prohlášení
zakladatele vzhledem k vymezení předmětu neurčité a tudíž neplatné podle § 37
ObčZ. Nejvyšší soud v rozsudku z 31. 7. 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96,
publikovaném v Soudních rozhledech č. 6/1997 uvedl, že právní úkon, pro nějž
je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, musí být určitost projevu
vůle dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán. Nestačí, že účastníkům
smlouvy je zřejmé, co je předmětem smlouvy, není-li to seznatelné z jejího
textu. Určitost je označena jako objektivní kategorie. V dalším rozsudku z 28. 1. 1998. sp, zn. 2 Cdo 1900/96, publikovaném v Soudních rozhledech č. 7/1998,
Nejvyšší soud uvedl, že smlouva o převodu vlastnického práva k pozemku, v níž
není uvedeno parcelní číslo převáděných pozemků, je neurčitá a proto neplatná,
a to i v případě, že pozemky jsou individualizovány jiným způsobem, V tomto
případě převažuje obecný zájem na určitosti vlastnických práv, které působí
absolutně, nad zájmem účastníků smlouvy. Z těchto rozhodnutí vyplývá, že na
smlouvy o převodu nemovitostí je třeba klást vyšší nároky a vůle, která nebyla
písemně vyjádřena, není významná. V daném případě byl předmětem převodu v
Prohlášení zakladatele i 1/8 pozemku parc. č. 31/2, kterou převodce
nevlastnil a prohlášení je proto neplatné pro rozpor se zákonem podle § 39 ObčZ
a pro nemožnost plnění podle § 37 odst. 2 ObčZ. Platnost této listiny
posuzoval odvolací soud jinak, než vyplývá z Cpj 46/87 Nejvyššího soudu ČSR.
Žalobkyně B) navrhla, aby byl zrušen rozsudek odvolacího soudu ve výroku pod
bodem I, kterým by potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla
zamítnuta žaloba na určení vlastnictví k pozemkům, dále aby byl rovněž zrušen
rozsudek soudu prvního stupně v tomto zamítavém výroku a věc byla vrácena v
tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti rozsudku
odvolacího soudu podala také dovolání O. P., a. s., která se považuje nadále za
účastníka řízení. Uvádí, že napadá potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu. Poukazuje stejně jako žalobkyně b) na doručení rozsudku odvolacího soudu
žalované dne 20. 3. 2000. Vyslovuje přesvědčení, že prohlášením konkurzu
nepozbyla způsobilost být účastnicí řízení s odkazem na R 17/1988 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, když pozemky nebyly ani konkursní správkyní
do soupisu podstaty zahrnuty. Dovolání považuje za přípustné podle § 237
občanského soudního řádu. Odvolací soud nemohl rozhodnout, že vlastníkem
pozemku parc. č. 509 v k. ú. N. M., obec P., je žalovaná, když ho prodala
odborovému svazu U. Dovolání považuje za přípustné také podle § 238 OSŘ, neboť
je nesprávný závěr odvolacího soudu o dělitelnosti staveb a pozemků a zamítavá
část rozsudku odvolacího má proto povahu závislého výroku. K tomu poukazuje na
rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný v Právních rozhledech 6/1998 a rozsudek
téhož soudu sp. zn. 2 Cdon 259/96 a uzavírá, že předmětné budovy a pozemky měly
být vloženy do základního kapitálu společnosti a proto je nelze od sebe
oddělit. Dále namítá, že kupní smlouva z 30. 4. 1994, kterou žalovaná prodala
odborovému svazu U. budovu čp. 1394 na pozemku parc. č. 509 a pozemek parc. č. 509 v k. ú. S. M:, je neplatná, neboť smlouva neobsahuje akceptaci kupujícího a
není vymezeno příslušenství (v této souvislosti odkazuje na rozsudek velkého
senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2772/2000). Odborový svaz podal žalobu
na vyloučení předmětné nemovitosti ze soupisu konkursní podstaty, ta však byla
rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 58 Cm 6/2003 zamítnuta. Specifikuje
rovněž spory, které vede žalovaná u Městského soudu v Praze a v nichž zaujímá
rozdílná stanoviska ohledně vlastnictví k budovám a pozemkům. K „Prohlášení
zakladatele“, které je právním úkonem, na základě kterého mělo dojít k převodu
nemovitostí, uvádí, že musí mít písemnou formu a významná je jen písmeně
projevená vůle, když uvedený závěr vyplývá i z rozsudku NS ČR 3 Cdon 227/96. Podle rozsudku téhož soudu 2 Cdon 1900/96 je smlouva o převodu pozemků
neplatná, pokud v ní není uvedeno parcelní číslo převáděných pozemků, a to i v
případě, že pozemky jsou ve smlouvě jinak individualizovány. Dále připomíná, že
v Prohlášení zakladatele je sice uvedeno, že nepeněžitým vkladem jsou
nemovitosti a pozemky, avšak stavby jsou uvedeny pouze pod bodem 5/ až 7/. Uvedené prohlášení je v rozporu s přílohou č. 4 Nz 337/94, když i tato listina
je neplatná pro rozpor se zákonem a nemožnost plnění. Tato listina není také
podkladem pro zápis do katastru nemovitostí a není jím ani rozhodnutí valné
hromady z 20. 10. 1994. Jestliže valná hromada rozhodla o vkladu skladového
areálu v Ř. a o budově P. 1, V. 2074, které akciová společnost nevlastnila, pak
jde s odkazem na rozhodnutí publikované v Soudní judikatuře 11/2000 o
rozhodnutí neúčinné. Příloha č. 4 je dokladem o předání nemovitostí
společnosti, která ještě nevznikla, protože nebyla zapsaná v obchodním
rejstříku. V příloze č.
4 jsou některé nemovitosti uvedeny bez jakékoliv v
ceny. Odhadní cena nemovitostí uvedená ve znaleckém posudku ing. R. je také o
desítky milionů vyšší, než jak je uvedena v Prohlášení zakladatele a příloze
č. 4 N 359/94. Dále popisuje okolnosti, za kterých došlo ke vkladu nemovitostí
do společnosti žalované. Rozhodnutí odvolacího soudu ohledně staveb považuje za
správné také s poukazem na závěry, obsažené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV
ÚS 298/98, který uvedl, že rozhodování katastrálních úřadů nemůže být založeno
na dominanci, a dále na nález IV. ÚS 285/99, v němž je uvedeno, že budovy musí
být v listinách, které jsou podkladem pro zápis katastru nemovitostí musí být
označeny číslem popisným, což v prohlášení zakladatele naplněno nebylo. Spoluvlastnický podíl byl v „Prohlášení zakladatele“, které bylo předloženo
katastrálnímu úřadu, dopsán až po rozhodnutí o vkladu. Poukazuje také na to, že
rozhodnutí katastrálního úřadu o vkladu vlastnických práv podle „Prohlášení
zakladatele“ nebylo doručeno ani oznámeno žalobkyni B) ani její právní
předchůdkyni jako spoluvlastnici nemovitostí a nemůže tak být v právní moci,
jak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÜS 279/95. Žalobkyně b) je
jako spoluvlastnice pozemku parc. č. 31/2 a budovy čp. 2074 na uvedeném pozemku
aktivně legitimovaná k podání žaloby na určení vlastnického práva k těmto
nemovitostem, jak vyplývá i z rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovaného v
Soudních rozhledech R 1/2001. Za neodpovídající zákonu považuje vznik žalované
G., a. s., z důvodů dále specifikovaných. Navrhla, aby rozsudek odvolacího
soudu byl v potvrzující části zrušen a věc vrácena v tomto rozsahu odvolacímu
soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně a) se vyjádřila k dovoláním
žalobkyně b) a žalované tak, že považuje námitku věcné nepříslušnosti žalované
za neopodstatněnou, neboť ve věci jde o řešení občanskoprávních vztahů dvou
subjektů a žalobkyně b) je jako spoluvlastnice aktivně legitimována. Poukázala
na to, že žalovanou namítaný nedostatek pasivní legitimace byl vyvolán jí
samotnou, když v průběhu řízení neuvedla, že uzavřela smlouvu s Odborovým
svazem U. Důvodná je také námitka, že o vkladu práva podle „Prohlášení
zakladatele“ nebylo dosud pravomocně rozhodnuto. Za správný považuje žalobkyně
a) závěr o neurčitosti „Prohlášení zakladatele“ v označení staveb a vyslovuje
přesvědčení, že nepeněžitý vklad do základního jmění akciové společnosti je
nedělitelným plněním a neplatnost jeho části tak způsobuje neplatnost
prohlášení celého. Za jediný titul převodu považuje Prohlášení zakladatele.
Žalobkyně a) navrhla, aby dovolání žalované bylo zamítnuto. Dovolání žalobkyně
b) považuje za přípustné vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu je
rozhodnutím zásadního významu jak pro řešení otázky platnosti právního titulu
o převodu nemovitostí, tak aktivní legitimace jako spoluvlastnice nemovitostí.
Dovolání O. P., a. s., považuje za opodstatněné ohledně pozemků s tím, že
rozhodováno bylo soudy věcně příslušnými. Za zásadní považuje vzhledem k
tomuto dovolání rozsudek odvolacího soudu pro řešení otázky dělitelnosti
vkladu nepeněžitého plnění do základního jmění společnosti, který spočívá ve
více věcech, společnosti a zda projev vůle zakladatele o vkladu do společnosti
může být bez újmy na platnosti takového úkonu obsahově odlišný od usnesení
statutárního orgánu zakladatele.
Žalovaná k dovolání žalobkyně b)
uvedla, že ji jako spoluvlastnici nepovažuje za aktivně legitimovanou k podání
určovací žaloby k nemovitostem. Pokud žalobkyně b) argumentuje tím, že
spoluvlastnický podíl byl dopsán do prohlášení zakladatele po podání návrhu na
vklad, pak o tomto tvrzení nepředložila žádný důkaz. Žalovaná nevidí nic
závadného na tom, že žalobkyně doplnila pouze to vyhotovení Prohlášení
zakladatele, které předkládala katastrálnímu úřadu, když se týkalo jen
spoluvlastnického podílu k nemovitostem v k. ú. N. M. Žalovaná dále poukazuje
na závazek O. P., a. s., vložit nemovitosti jako nepeněžitý vklad do
společnosti žalované, jak vyplývá z rozhodnutí o jejím založení.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění a doplňuje zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud projednal a rozhodl o
dovoláních proti rozsudku odvolacího soudu 24. 2. 2000 podle dosavadních
předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000
(dále jen „OSŘ“).
Dovolání O. P., a. s., na jehož místo vstoupila, jak
již shora uvedeno, v odvolacím řízení konkurzní správkyně, bylo podáno
osobou, která není účastníkem řízení. Proto bylo jako dovolání podané osobou
neoprávněnou podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. l písm. b) OSŘ odmítnuto.
Žalobkyně b) napadla dovoláním celý výrok I. rozsudku odvolacího
soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, ve výroku, kterým
bylo rozhodnuto jak o její žalobě na určení vlastnictví ke spoluvlastnickému
podílu k pozemku parc. č. 31/2 v kat. území N. M., obec P., tak o žalobě
žalobkyně a) na určení vlastnictví i k dalším pozemkům. Žalobkyně b) žalobu
na určení vlastnictví k těmto dalším pozemkům nepodala, není účastnicí řízení
zahájeného k žalobě O. P., a. s., vůči žalované, přičemž dále bude ještě
uvedeno, že žalobkyně nebyly v postavení nerozlučných společníků ani ohledně
určení vlastnictví ke spoluvlastnickému podílu. Dovolání žalobkyně b) směřující
proti potvrzujícímu výroku rozsudku, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba O. P., a. s., na určení vlastnictví
k pozemkům, resp. spoluvlastnickému podílu k pozemku, bylo proto jako dovolání
podané rovněž neoprávněnou osobou odmítnuto /§ 243b odst. 4 a § 218 odst. l
písm. b) OSŘ).
Dále Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání
žalobkyně b) a žalované byla podána včas, žalovaná je řádně zastoupena a
žalobkyně b) má vysokoškolské právnické vzdělání, zkoumal, zda jde o dovolání
přípustná.
Podle § 236 odst. l OSŘ lze dovolání napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Vady
vyjmenovaní v § 237 odst. l OSŘ, které zakládají přípustnost dovolání proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, účastníci nenamítali a ani ze spisu
nebyly dovolacím soudem zjištěny.
Dovolání žalované, kterým napadla
měnící výrok rozsudku odvolacího soudu, je přípustné podle § 238 odst. l písm.
a) OSŘ.
Dále se dovolací soud zabýval námitkou žalované, týkající se
věcné nepříslušnosti.
Podle § 104a odst. l OSŘ věcnou příslušnost
zkoumá soud kdykoliv za řízení. Vysloví-li že není příslušný, současně
rozhodne, kterému věcně příslušnému soud bude věc postoupena, přičemž právní
účinky spojené s podání návrhu zůstávají zachovány.
Žaloba v této věci
byla podána 22. 10. 1997. Věcnou příslušnost je proto třeba posuzovat podle §
9 odst. 3 písm. b) bodu aa) OSŘ ve znění před novelou provedenou zákonem č.
46/2000 Sb. Podle tohoto ustanovení krajské soudy rozhodují jako soudy prvního
stupně ve věcech obchodních spory bez zřetele na to, zda účastníci závazkového
vztahu jsou podnikatelé, spory z právních vztahů souvisejících se zakládáním
společností nebo družstev.
Předmětný spor mezi žalobkyní a) a
žalovanou vyplývá z právních vztahů, které souvisí se založením žalované jako
obchodní společnosti zakladatelem O. P., a. s., se současným vkladem
vymezeného nemovitého majetku do základního jmění takto založené společnosti.
Jde o spor o určení vlastnictví ke sporným, do nově vzniklé obchodní
společnosti vloženým nemovitostem, který zasahuje do majetkové sféry obou
těchto účastníků. Věc ve vztahu mezi žalobkyní a) žalovanou souvisí se
založením žalované jako obchodní společnosti a proto je věcná příslušnost soudů
vymezena § 9 odst. 3 písm. b) bodem aa OSŘ (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího
soudu sp. zn. 30 Cdo 1123/2002 z 28. 3. 2003, publikovaný pod C 1819/svazek 25
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Z uvedeného vyplývá, že soudy obou stupňů rozhodovaly o určení
vlastnictví k nemovitostem, ohledně kterých byl změněn rozsudek soudu prvního
stupně ve vztahu mezi žalobkyní a) a žalovanou, jako soudy věcně nepříslušné.
Proto dovolací soud, aniž se mohl zabývat, posouzením dalších otázek obsažených
v dovolání žalované, rozsudek odvolacího v této napadené části zrušil a věc
postoupil Městskému soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému (§ 243b odst. 1
a 2 věta druhá OSŘ).
Pokud se také žalobkyně b) domáhá vůči
žalované určení, že O. P., a. s., je spoluvlastníkem ideálního podílu 7/8 č.
p. 2074 na pozemku parc. 31/2 v k. ú. N. M., jde o její samostatnou žalobu,
není se žalobkyní a) v postavení nerozlučných společníků. Žalobkyně b) domáhá
se určení vlastnictví k tomuto spoluvlastnickému podílu k domu č. p. 2074 z
toho titulu, že je sama spoluvlastnicí zbývajících 3/8 této nemovitosti, tedy
ze vztahu vyplývajícího z § 136 odst. l zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník (dále ObčZ), který stanoví, že věc může být v podílovém
spoluvlastnictví a § 137 odst. 2 téhož zákona, podle kterého podíl vyjadřuje
míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících
ze spoluvlastnictví ke společné věci. Nejde proto o věc podřaditelnou pod § 9
odst. 3 písm. c) bod aa) OSŘ shora uvedeného znění, ale k řízení je podle § 9
odst. 1 OSŘ věcně příslušný okresní (obvodní) soud.
Žalovaná
namítala, že žalobkyně b) jako spoluvlastnice nemovitosti nemá ve smyslu § 80
písm. c) OSŘ naléhavý právní zájem na určení spoluvlastnického práva dalšího
spoluvlastníka ke společné věci. Už soud prvního stupně správně dovodil, že
naléhavý právní zájem je dán z toho důvodu, že žalobkyně b) jako menšinová
spoluvlastnice pro výkon svého spoluvlastnického práva - hospodaření se
společnou věcí ve smyslu § 139 odst. 2 ObčZ - potřebuje vědět, kdo je
většinovým spoluvlastníkem společné věci (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího
soudu ze 17. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2024/99, publikovaný v časopise Soudní
rozhledy č. 1/2001). Z logiky věci se podává, že naléhavý právní zájem
menšinového spoluvlastníka na určení, kdo je spoluvlastníkem většinového podílu
může být dán jen za předpokladu, že určovací žaloba bude vázat jak
většinového spoluvlastníka, který je zapsán v katastru nemovitostí, tak i
toho, o němž je tvrzeno, že je skutečným většinovým spoluvlastníkem (a který by
měl být podle soudního rozhodnutí v případě úspěšné žaloby v katastru
nemovitostí jako vlastník zapsán. To znamená, že tyto subjekty musí být také
účastníky řízení. V daném případě nelze přehlédnout, že dovolací soud dospěl k
závěru, že k projednání samostatné žaloby žalobkyně a) vůči žalované na určení
téhož spoluvlastnického podílu v rozsahu 7/8 k domu čp. 2074, je věcně
příslušný krajský soud, a věc v tomto rozsahu postoupil Městskému soudu v Praze
jako soudu prvního stupně. V souvislosti s touto změněnou situací je však třeba
posuzovat otázku naléhavého právního zájmu posuzovat také z toho hlediska, že
žalobkyně b) se domáhá určení spoluvlastnického práva subjektu jen vůči
žalované, která je nyní v katastru nemovitostí jako spoluvlastnice 7/8
nemovitosti zapsána, nikoli vůči subjektu, jehož spoluvlastnické právo má být
určeno, jinak řečeno uvedený subjekt není účastníkem řízení. Uvedenou otázkou
se však odvolací soud nezabýval, neboť vycházel z toho, že naléhavý právní
zájem na žalovaném určení žalobkyně b) k domu čp. 2074 je dán, když se
nesprávně považoval za soud věcně příslušný i k projednání současně podaná
určovací žaloby žalobkyně a) ohledně spoluvlastnického podílu k téže věci vůči
žalovanému. Z uvedeného vyplývá, že posouzení otázky naléhavého právního
zájmu žalobkyně b) na určení spoluvlastnického podílu k většinovému podílu k
domu čp. 2074 odvolacím soudem, kterou je třeba posuzovat prioritně před
řešením otázky věcné legitimace, nebylo úplné a je proto nesprávné. Rozsudek
odvolacího soudu byl proto ve výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního
stupně tak, že bylo vyhověno žalobě žalobkyně b) vůči žalované na určení
spoluvlastnického podílu k uvedenému domu, zrušen a věc byla odvolacímu soudu
v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1 a 2 OSŘ).
Žalobkyně b) napadla dovoláním také výrok rozsudku odvolacího soudu,
jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta
její žaloba vůči žalovanému na určení, že O. P., a. s., je spoluvlastníkem
ideálních 7/8 pozemku parc. č. 31/5.
V této části jde o potvrzující rozsudek odvolacího
soudu. Přípustnost proti této části rozsudku není dána podle § 237 odst. l OSŘ,
neboť nedošlo k vadám řízení, které by podle tohoto ustanovení přípustnost
zakládaly. Dovolání nemůže být přípustné ani podle § 238 odst. 1 písm. b) OSŘ,
neboť potvrzenému rozsudku nepředcházel jiný (a následně zrušený) rozsudek
téhož soudu.
Odvolací soud rovněž ve výroku svého rozsudku nevyslovil,
že je dovolání proti jeho rozsudku přípustné, naopak (i) návrh žalobkyně b)
výslovně zamítl. V této části není proto dán ani případ přípustnosti podle §
239 odst. 1 OSŘ.
Zbývá tedy přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2
OSŘ, podle něhož nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení
přípustnosti dovolání, který učinil nejpozději před vyhlášením potvrzujícího
rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací osud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, případně řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolání
může být přípustné jen pro řešení otázek právních, nikoli skutkových. Proto
přípustnost dovolání nemůže založit a dovolací soud se ani nemůže zabývat
žalobkyní b) uplatněným dovolacím důvodem podle § 241 odst. 3 písm. c) OSŘ.
Žalobkyně b) totiž zpochybňuje skutkové zjištění odvolacího soudu ohledně údaje
o výši spoluvlastnického podílu pod bodem 4 Prohlášení zakladatele, když
namítá, že „nemohlo jít o údaj vyznačený žádným z účastníků úkonu“.
V posuzovaném případě je dovolání podle § 239 odst. 2 OSŘ přípustné
pro řešení otázky, zda nepeněžitý vklad zakladatele akciové společnosti, který
je tvořen nemovitostmi – pozemky a stavbami na těchto pozemcích, je ve smyslu
§ 41 ObčZ právním úkonem, jehož neplatnou část, týkající se staveb, nelze
oddělit od ostatního obsahu, tj. části týkající se pozemků. Dovolací soud
podotýká, že závěr o neplatnosti části „Prohlášení zakladatele“, které se
týkalo vkladu staveb, nebyl předmětem dovolacího přezkumu.
Podle §
57 odst. 3 a § 162 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném
před novelou provedenou zákonem č. 142/1996 Sb. (dále „ObchZ“), může být
akciová společnost založena jedním zakladatelem, který podepíše zakladatelskou
listinu, na které musí být úředně ověřeny podpisy. Součástí zakladatelské
listiny je i návrh stanov společnosti. Kromě jiného musí zakladatelská listina
podle § 163 odst. l písm. b) a e) ObchZ obsahovat navrhované základní jmění a
má-li být k vytvoření základního jmění společnosti použito nepeněžitého
vkladu, i určení předmětu nepeněžitého vkladu a jeho ocenění odborným
odhadem. Společnost vzniká podle § 62 odst. l ObchZ dnem, ke kterému byla
zapsána do obchodního rejstříku, vlastnické právo k nemovitosti však nabývá
společnost až vkladem vlastnického práva do katastru nemovitostí na základě
písemného prohlášení vkladatele s úředně ověřeným podpisem (§ 60 odst. 1
ObchZ).
Protože částečná neplatnost právního úkonu není v ObchZ
upravena, je třeba podle § 1 odst. 2 tohoto zákona použít předpis občanského
práva, tj. § 41 ObčZ.
Podle § 41 ObčZ vztahuje- li se důvod
neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatná jen tato jeho část, pokud z
povahy právního úkonu nebo jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu
došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.
K
výkladu tohoto ustanovení uvedl Nejvyšší soud ČSR v rozsudku z 26. 7. 1979, sp.
zn. 3 Cz 12/79, publikovaném pod R 3/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, že „pro úvahu o tom, zda jde o část právního úkonu, kterou nelze
oddělit od ostatního úkonu (§ 41), je nerozhodné, že se právní úkon týká věci
(např. pozemku), kterou lze oddělit, nýbrž je rozhodné, zda jde o část právního
úkonu obsahově oddělitelnou.“
Odvolací soud však platnost Prohlášení
zakladatele podle hlediska uvedeného v citovaném rozhodnutí, resp. hledisek
uvedených v § 41 ObčZ, neposuzoval. Z jeho rozsudku pouze vyplývá, že
považoval pozemek a stavba na pozemku za věci, které lze od sebe oddělit.
Vycházel tedy jen z toho, že stavba není podle platné právní úpravy součástí
pozemku (§ 120 odst. 2 ObčZ). Pak ovšem při aplikaci § 41 ObčZ pochybil a jde
tak o nesprávné právní posouzení věci. Potvrzující rozsudek odvolacího soudu
byl proto v části ohledně určení vlastnictví k 7/8 pozemku parc. č. 32/1
zrušen, dále byl zrušen výrok rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení ve
vztahu mezi žalobkyní b) a žalovanou a věc byla v tomto rozsahu vrácena
Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1 a 2 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V
Brně dne 23. června 2005
JUDr. Marie Rezková,v.r.
předsedkyně senátu