22 Cdo 1305/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Zrůsta, ve
věci žalobce J. H., zastoupeného advokátem, proti žalované A. H., zastoupené
advokátem, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u
Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 11 C 88/2000, o dovolání účastníků
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. května 2006, č. j. 21 Co
103/2006-226, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. května 2006, č. j. 21
Co 103/2006-226, ve výroku o věci samé, rozsudek Okresního soudu Praha-východ
ze dne 26. července 2005, č. j. 11 C 88/2000-169, ve výrocích ve věci samé a
usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 9. srpna 2006, č. j. 11 C
88/2000-236, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soud Praha-východ k dalšímu
řízení.
Okresní soud Praha-východ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26.
července 2005, č. j. 11 C 88/2000-169, zrušil podílové spoluvlastnictví
účastníků k nemovitostem „zapsaným na LV 102, pro obec T., k. ú. T. u Ř., a to
pozemku st. p. č. 51 o výměře 1129 m2, pozemku p. č. 109 o výměře 784 m2,
pozemku p. č. 117 o výměře 3891 m2, pozemku p. č. 118 o výměře 345 m2, pozemku
p. č. 1106 o výměře 1075 m2 a pozemku p. č. 1107 o výměře 363 m2 a dále domu
čp. 22 na st. p. č. 51“, nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví
žalované, které uložil, aby zaplatila žalobci na vypořádání 343 060,- Kč do 15
dnů od právní moci rozsudku. Dále rozhodl
o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci, bývalí manželé, jejichž
manželství bylo rozvedeno v roce 1985, se na základě právní domněnky obsažené
v § 149 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou,
provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., stali podílovými spoluvlastníky shora
uvedených nemovitostí, každý z jedné ideální poloviny. Ke zrušení a vypořádání
podílového spoluvlastnictví dohodou účastníků nedošlo. Soud prvního stupně
podle § 142 odst. 1 občanského zákoníku ve znění novely provedené zákonem č.
509/1991 Sb. (dále „ObčZ“) podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem
zrušil. Reálné rozdělení nemovitostí, jak o něm i účastníci původně uvažovali,
nebylo dobře možné, neboť na rozdělené pozemky by nebyl zajištěn přístup.
Vzhledem k tomu soud prvního stupně vypořádal zrušené spoluvlastnictví tak, že
nemovitosti přikázal za náhradu do výlučného vlastnictví žalované, jak později
požadovala, s tím, že nemovitosti užívá podstatně více než žalobce (užívá větší
část nemovitostí včetně domu č.p. 51, který je ve špatném technickém stavu),
což dokládá i skutečnost, že si na pozemku st. parc. 51 postavila, byť bez
stavebního povolení, chatku, sloužící k občasnému přespání. Při stanovení
náhrady vycházel z obvyklé ceny nemovitostí 686 120,- Kč, zjištěné ze
znaleckého posudku Ing. P. Š. Schopností žalované zaplatit přiměřenou náhradu
se nezabýval.
K odvolání účastníků Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
31. května 2006, č. j. 21 Co 103/2006-226, rozsudek soudu prvního stupně ve
věci samé potvrdil, zrušil jej ve výrocích o nákladech řízení a věc v tomto
rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Za nedůvodnou považoval
námitku žalované, že jí byla nesprávným postupem odňata možnost jednat před
soudem, jestliže k její žádosti soud prvního stupně jednání nařízené na 26. 7.
2005 neodročil, ale vyslechl znalce a ve věci rozhodl. Její žádost totiž
postrádala řádné uvedení důležitého důvodu, který předpokládá § 101 odst. 3
občanského soudního řádu (dále „OSŘ“). Odvolací soud převzal skutkové zjištění
soudu prvního stupně, a i když dokazování doplnil výslechem znalce Ing. P. Š.,
vycházel ze stejné obvyklé ceny nemovitostí jako soud prvního stupně. Ztotožnil
se i s jeho právními závěry, přičemž konstatoval, že přikázání nemovitostí do
výlučného vlastnictví žalované je v souladu s jejím návrhem, odpovídá tomu, že
nemovitosti na rozdíl od žalobce častěji užívá, stará se o ně, a že peníze na
zaplacení přiměřené náhrady hodlá zaplatit z půjčky, kterou si vezme. Soud
prvního stupně tak správně nenařídil prodej nemovitostí a rozdělení výtěžku,
jak posléze navrhoval žalobce, neboť nebyla splněna podmínka, že nemovitosti
nechce žádný ze spoluvlastníků.
Usnesením ze dne ze dne 9. srpna 2006, č. j. 11 C 88/2000-236, soud prvního
stupně rozhodl o nákladech řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu do výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé, podali účastníci dovolání.
Žalobce opírá přípustnost dovolání o § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Namítá, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť
zvolený způsob vypořádání - přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví
žalované, je v rozporu s hmotným právem i konstantní judikaturou dovolacího
soudu. Soudy obou stupňů se nezabývaly otázkou, zda žalovaná je reálně schopna
zaplatit žalobci náhradu za jeho podíl, ačkoliv jde o jednu z podmínek pro
vypořádání spoluvlastnictví přikázáním věci. Z majetkových a osobních poměrů
žalované, pro něž byla osvobozena od placení soudních poplatků, bylo zřejmé, že
uloženou povinnost nebude schopna splnit; proto mělo být zrušené
spoluvlastnictví vypořádáno prodejem nemovitostí a rozdělením výtěžku.
Dovolatel dále nesouhlasí se zjištěnou obvyklou cenou nemovitostí a poukazuje
na nepřiměřenou délku soudního řízení, která je v rozporu s právem na
spravedlivý proces. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou
stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná rovněž dovozuje přípustnost svého dovolání z § 237 odst. 1 písm. c)
OSŘ. Odvolacímu soudu vytýká, že náhradu pro žalobce určil mechanickou
polovinou ceny nemovitostí, aniž přihlédl k tomu, že se žalobce nepodílel na
jejich údržbě
a renovaci. Tyto skutečnosti však nemohla u soudu prvního stupně při jednání
26. 7. 2005 uvést, ani k nim navrhnout důkazy, neboť ten ve věci rozhodl,
ačkoliv se řádně pro nemoc omluvila a požádala o odročení jednání. Pokud
odvolací soud dospěl k závěru, že lékařská zpráva, kterou předložila, byla
nesrozumitelná, měl si soud prvního stupně vyžádat odborné vysvětlení nebo
žalovanou vyzvat k jejímu doplnění. Tím byla žalovaná odňata možnost jednat
před soudem a porušeno její právo na spravedlivý proces zakotvené v Ústavě a
čl. 6 Evropské úmluvy o lidských právech. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil
rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu byla podána řádně zastoupenými oprávněnými osobami včas,
nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustná.
Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění
předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ.
Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn,
přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
K vadě řízení spočívající v odnětí možnosti účastníka jednat před
soudem § 229 odst. 3 OSŘ lze přihlédnout pouze v případě, je-li dovolání
přípustné (§ 242 odst. 3 OSŘ). Přípustnost dovolání však tato zmatečnostní
vada, kterou žalovaná v dovolání uplatnila, založit nemůže. Taková vada může
být důvodem pro podání žaloby pro zmatečnost podle § 229 odst. 3 OSŘ. Proto
bylo dovolání žalované jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c)
OSŘ odmítnuto.
V případě dovolání žalobce dospěl dovolací soud k závěru, že rozhodnutí
odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť
rozhodnutí odvolacího soudu je v řešení právní otázky způsobu vypořádání
podílového spoluvlastnictví předestřené žalobcem v rozporu s judikaturou
dovolacího soudu. Naproti tomu přípustnost dovolání nemohla založit jeho
námitka, že zjištění obvyklé ceny nemovitostí nemá v podstatné části oporu v
provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 OSŘ).
Podle § 142 odst. 1 ObčZ nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a
provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k
velikosti podílů a účelnému využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné,
přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům;
přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita. Nechce-li věc žádný
ze spoluvlastníků, nařídí soud její prodej a výtěžek rozdělí podle podílů.
Nejvyšší soud uvedl již v rozsudku ze dne 16. května 2000, sp. zn. 22
Cdo 1563/99, publikovaném v časopise Soudní rozhledy č. 9/2000, že „v § 142
odst. 1 ObčZ je stanoveno závazné pořadí způsobů vypořádání při zrušení
podílového spoluvlastnictví k věci. Pro případ, že není možné reálné rozdělení
věci mezi spoluvlastníky podle výše jejich podílů, následuje přikázání věci
jednomu nebo více spoluvlastníkům za přiměřenou náhradu. Druhý způsob
vypořádání tedy předpokládá, že jeden ze spoluvlastníků přikázání věci do svého
výlučného vlastnictví navrhuje a že je schopen zaplatit za věc přiměřenou
náhradu.“ Takový výklad § 142 odst. 1 ObčZ odpovídá tomu, že zrušením
spoluvlastnictví k věci a jejím přikázáním jednomu ze spoluvlastníků, pozbývá
druhý spoluvlastník svůj spoluvlastník podíl, a že podle čl. 11 odst. 4 Listiny
základních práv a svobod nucené odnětí vlastnického práva je možné jen na
základě zákona a za náhradu. Předpoklad „nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků“
stanovený v § 142 odst. 1 ObčZ pro třetí způsob vypořádání podílového
spoluvlastnictví, tj. prodej věci a rozdělení výtěžku podle podílů, je naplněn,
jestliže jeden nebo více spoluvlastníků sice přikázání věci do svého
vlastnictví navrhují, avšak nejsou schopni zbývajícímu spoluvlastníkovi
(spoluvlastníkům) přiměřenou náhradu zaplatit. Takový postup zajišťuje, že se
každému ze spoluvlastníků dostane majetkové hodnoty odpovídající výši jeho
podílu z výtěžku, získaného prodejem věci, a naopak zamezí tomu, že
spoluvlastník jemuž by byla přisouzena náhrada, by při nesolventnosti
spoluvlastníka, který se stal výlučným vlastníkem, musel náhradu vymáhat
exekučně,
a to ještě ne vždy úspěšně. Odvolací soud, byť i odkazoval na rozsudek
Nejvyššího soudu, sp. zn. 22 Cdo 1563/99, ustanovení § 142 odst. 1 ObčZ
nesprávně vyložil, jestliže za určující předpoklad pro vypořádání
spoluvlastnictví přikázáním věci spoluvlastníkovi považoval jen návrh tohoto
spoluvlastníka, bez vázanosti na jeho schopnost zaplatit přiměřenou náhradu. O
žalované jen obecně uvedl, že peníze si hodlá obstarat půjčkou, přičemž
žalovaná je důchodkyně a v odvolacím řízení jí bylo přiznáno osvobození
soudních poplatků.
Nejvyšší soud nezjistil, že v řízení došlo k vadám uvedeným v § 229
odst. 1,
§ 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ, jakož i k jiným vadám řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalovanou namítaná
zmatečnostní vada se práv žalobce jako účastníka řízení netýkala a žalobcem
namítané průtahy
v řízení nemohou mít vliv na obsah rozhodnutí; event. nároky z nich vyplývající
lze uplatnit podle zvláštního předpisu.
Z důvodu nesprávného právního posouzení, které mělo za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, byl rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku
ve věci samé zrušen. Vzhledem k tomu, že důvod, pro který bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně ve
věci samé, zrušil dovolací soud i jeho rozhodnutí ve věci samé, jakož i
související usnesení z 9. 8. 2006, č. j. 11 C 88/2000-236, jímž bylo rozhodnuto
o nákladech řízení, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (243b
odst. 2, 3 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. října 2008
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu