22 Cdo 1308/2003
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLÝKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve
věci žalobců: A) E. B., a B) G. R. B., zastoupených advokátem, proti
žalovaným: 1) A. M., 2) G. K., a 3) R. K., o zřízení věcného břemene, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 19 C 12/98, o dovolání žalobců proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2003, č. j. 18 Co
322/2002-153, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2003, č. j. 18 Co
322/2002-153, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci se domáhali zřízení věcného břemene za náhradu, spočívajícího v
právu vedení kanalizační přípojky do veřejné kanalizace přes pozemek žalovaných
a právu vstupu na tento pozemek za účelem údržby a oprav kanalizační přípojky
ve prospěch pozemku a staveb žalobců.
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 25. dubna 2002, č. j. 19 C 12/98-121, rozhodl tak, že „na pozemku parc. č.
302/1- ostatní plocha, ostatní komunikace, zapsaném na LV č. 77 v k. ú. Prosek,
Městská část P., obec P., u Katastrálního úřadu P. se zřizuje věcné břemeno
práva vedení kanalizační přípojky do veřejné kanalizace dle situačního plánu č.
j. 10025 ze dne 31. 10. 1994, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku, a
právo vstupu na pozemek za účelem údržby a oprav kanalizační přípojky a to ve
prospěch pozemku parc. č. 317 a staveb na pozemku zřízených, zapsaných na LV č.
578, k. ú. P., Městská část P., obec P., u Katastrálního úřadu P.“. Vyslovil,
že „žalobci jsou povinni zaplatit žalovaným společně a nerozdílně náhradu za
zřízení věcného břemene ve výši 21.390,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku“.
Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci postavili na svém
pozemku dům, a kanalizační přípojku na základě stavebního povolení vedli přes
sousední pozemek považovaný za veřejný. Později vyšlo najevo, že vlastnicemi
tohoto pozemku jsou žalované. Soud žalobě vyhověl s odkazem na § 135c odst. 3
občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) s ohledem na to, že přípojku žalobci
vybudovali na základě stavebního povolení a v dobré víře, že jde o veřejné
prostranství. Kanalizační přípojka včetně kanalizační šachty, do níž přípojka
ústí, je ve vlastnictví žalobců a proto je třeba vztahy mezi vlastnicemi
pozemku a stavbou přípojky upravit zřízením věcného břemen za náhradu, kterou
soud stanovil podle znaleckého posudku.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. ledna 2003, č. j.
18 Co 322/2002-153, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl
a rozhodl o nákladech řízení. S odkazem na judikaturu (např. rozhodnutí
publikované pod č. 4/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) uzavřel, že
do pozemku zabudovanou kanalizační přípojku nelze považovat za stavbu ve smyslu
občanskoprávních předpisů, a proto k ní nemůže být rozhodnutím soudu zřízeno
podle § 135c odst. 3 ObčZ věcné břemeno. Přípojka není samostatnou věcí, ale
toliko součástí věci – pozemku, nacházejícího se ve vlastnictví žalovaných,
přičemž není rozhodné, že byla vybudována z prostředků žalobců. Odvolací soud
uvedl, že vztahy mezi účastníky upravuje v oblasti správního práva zákon č.
274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích a prováděcí vyhláška k tomuto zákonu
č. 428/2001 Sb.; soud však nemůže řešit, jaké nároky pro účastníky řízení z
těchto norem vyplývají, neboť by vybočil z mezí daného řízení vytýčených
žalobou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost
opírají o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) a
uplatňují dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Poukazují na to,
že podle § 3 odst. 2 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích je
vlastníkem kanalizační přípojky vlastník pozemku nebo stavby připojené na
vodovod nebo kanalizaci, neprokáže-li se opak. Je-li kanalizační přípojka
vymezena jako samostatná stavba tvořená úsekem potrubí od vyústění vnitřní
kanalizace stavby nebo odvodnění pozemku k zaústění do vtokové sítě, pak nutno
dospět k závěru, že v daném případě jsou vlastníky kanalizační přípojky
žalobci, neboť jsou připojeni na veřejnou kanalizaci a žalované, pod jejichž
pozemkem přípojka leží, nemají právo ani možnost ji používat, když přípojka
neslouží a nebude sloužit jejich nemovitosti. Neztotožňují se s názorem
odvolacího soudu, že pojem stavba v občanskoprávním smyslu musí být vykládán
odlišně od předpisů správního práva. Názor soudu je sice podložen stávající
judikaturou, kterou ale nelze na daný případ zobecňovat, stejně jako nelze
postupovat podle rozhodnutí publikovaného pod č. 4/1992 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek. Výsledek stavební činnosti - stavba ve smyslu
stavebních předpisů - nemusí být stavbou ve smyslu občanského práva, ale
takovou stavbou je, pokud je způsobilá být předmětem občanskoprávních vztahů. Že předmětná přípojka je takovou stavbou, je podtrženo faktem, že vlastník
kanalizace uzavírá s vlastníkem přípojky za úplatu smlouvu o odvádění odpadních
vod. K tomu dovolatelé odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo
1819/99, byť se týká otázky věcného břemena u plynové přípojky. Pokud by
kanalizační přípojka byla chápána jako součást pozemku ve vlastnictví
žalovaných, pak by žalované byly vlastnicemi všech inženýrských sítí vedených
pod jejich pozemkem, tedy, s nadsázkou, např. i tunelu metra. Dále dovolatelé
připomínají skutečnost, že žaloba na zřízení věcného břemene byla podána s
odkazem na § 137 odst. 1 a 2 stavebního zákona, neboť mezi účastníky řízení
nedošlo k dohodě ohledně vlastnických nebo jiných práv k pozemkům. Právě proto
totiž stavební úřad přerušil obnovené územní a stavební řízení – do doby, než o
vlastnických a jiných právech k pozemku žalovaných rozhodne soud. O těchto
právech ale soud nerozhodl a odkázal na zákon o vodovodech a kanalizacích. Bylo
by na místě, aby soud posoudil možnost zřízení věcného břemene k pozemku
žalovaných ve prospěch pozemku žalobců bez ohledu na to, jestli je kanalizační
přípojka ve smyslu občanského práva stavbou či nikoliv. Nelze přehlédnout, že
žalobcům byla stavba kanalizační přípojky povolena příslušným úřadem a žalobci
ji postavili a zkolaudovali v dobré víře, že je umístěna na veřejném
prostranství. Podle zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, je veřejným prostranstvím
prostor každému přístupný a tedy sloužící obecnému užívání bez ohledu na to,
kdo jej vlastní.
Je-li předmětný pozemek v katastru nemovitostí veden jako
ostatní plocha, komunikace a není určen k výstavbě, je neudržován, neoplocen,
vede přes něj vyježděná cesta, je z části zarostlý křovisky, jde o veřejné
prostranství a za takové byl v obecném povědomí chápán. Soud navíc nezohlednil,
že žalobci nyní nemají jinou možnost napojení na veřejnou kanalizaci. Stavební
úřad žalobce vyzval, aby podali ohledně kanalizační přípojky žalobu. Odvolací
soud sice postup stavebního úřadu nezpochybnil, ale současně dovodil, že sám o
věci rozhodnout nemůže a jím naznačené jiné právní řešení je natolik
nekonkrétní, že z něj není možno učinit relevantní závěr. Navrhují, aby
dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalované navrhují, aby je dovolací soud zamítl.
Namítají, že pokud dovolání došlo příslušnému soudu 7. 4. 2003, bylo mu
doručeno opožděně. Nesouhlasí s názorem žalobců, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za správný považují právní názor
odvolacího soudu, že kanalizační přípojka není stavbou, ale toliko součástí
jejich pozemku. Tyto závěry v podrobnostech blíže specifikují zejména s odkazem
na obsah svého odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a další svoje
podání, resp. důkazy ve věci provedené.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1
písm. a) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b)
OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího
řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a
zjistil, že dovolání je důvodné. K námitce žalovaných ohledně opožděnosti
dovolání se uvádí, že napadený rozsudek byl doručen právnímu zástupci žalobců
4. 2. 2003 a dovolání bylo podáno na poštu (§ 57 odst. 3 OSŘ) dne 4. 4. 2003,
tedy v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 240 odst. 1 OSŘ).
Problematiku kanalizačních a vodovodních přípojek jako staveb ve smyslu
občanského práva řeší zákon č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro
veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon o vodovodech a
kanalizacích) V tomto zákoně se uvádí: „Kanalizační přípojka je
samostatnou stavbou tvořenou úsekem potrubí od vyústění vnitřní
kanalizace stavby nebo odvodnění pozemku k zaústění do stokové sítě.
Kanalizační přípojka není vodním dílem“ (§ 3 odst. 2 zákona o vodovodech a
kanalizacích) „Vlastníkem vodovodní přípojky nebo kanalizační přípojky,
popřípadě jejích částí zřízených přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona, je vlastník pozemku nebo stavby připojené na vodovod nebo
kanalizaci, neprokáže-li se opak“ (§ 3 odst. 3). „Vodovodní přípojku a
kanalizační přípojku pořizuje na své náklady odběratel, není-li dohodnuto
jinak; vlastníkem přípojky je osoba, která na své náklady přípojku pořídila“ (§
3 odst. 6).
Z citovaných ustanovení zákona o vodovodech a kanalizacích vyplývá, že zákon a
určuje, kdo je vlastníkem vodovodní přípojky; pokud jde o přípojky zřízené před
dnem nabytí účinnosti zákona, tedy před 1. 1. 2002, je jím vlastník pozemku
nebo stavby připojené na vodovod nebo kanalizaci, neprokáže-li se opak;
vlastníkem přípojek zřízených po tomto datu je osoba, která na své náklady
přípojku pořídila. Ze zákona vyplývá, že kanalizační a vodovodní přípojky
nejsou nadále součástí pozemku, ve kterém jsou umístěny. Proto i kanalizační
přípojku zřízenou na cizím pozemku lze za podmínek uvedených v § 135c ObčZ
projednat jako neoprávněnou stavbu. Protože odvolací soud, vycházející ze
starší judikatury, z nové zákonné úpravy nevyvodil odpovídající právní
důsledky, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci a je
tak dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (243b odst.
2, 3 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. listopadu 2003
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v.r.
předseda senátu