22 Cdo 1308/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců: a) V. T. a b) L. T., zastoupených advokátkou, proti žalované E. Ch., zastoupené advokátkou, o ochranu vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 3 C 65/96, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. října 2003, č. j. 22 Co 494/2002-212, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 1.200,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. M. S.
Žalobci se domáhali, aby soud žalované uložil povinnost odstranit plot, který postavila na hranici mezi pozemky účastníků řízení, čímž zúžila cestu používanou žalobci a znesnadnila jim průjezd po ní zemědělskými stroji.
Okresní soud v Chrudimi (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. června 2002, č. j. 3 C 65/96-192, ve znění opravného usnesení ze dne 17. června 2003, č. j. 3 C 65/96-198, výrokem pod bodem I. zamítl žalobu, „aby žalovaná byla uznána povinnou odstranit plot z pozemku č. 57/2 a to z bodu 303 – 313 a z parcely č. 56/1 z bodu 314, 306 – 315, označených ve znaleckém posudku Ing. A. V. ze dne 4. 12. 1997 v příloze č. 2“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalovaná, jako spoluvlastnice jedné třetiny parcely č. 57/2 a jedné poloviny parcely č. 56/1 v katastrálním území R., zasáhla do spoluvlastnického práva žalobců, kteří jsou společně s ní spoluvlastníky uvedených pozemků s podílem jedné šestiny, resp. jedné čtvrtiny. Zásah spočíval ve zbudování plotu mezi uvedenými pozemky a zahradou č. 58 ve vlastnictví žalované; plot se na dvou místech nekryl s hranicí, ale přesáhl ji o 11 m². Žalovaná jako vlastnice zahrady č. 58 v místě, kde cesta ve spoluvlastnictví účastníků řízení mírně uhýbá z přímého směru, naopak ustoupila s plotem do svého pozemku o 17 m² a tak umožnila optimální průjezd po cestě. Soud prvního stupně žalobu zamítl jako šikanózní; jde o výkon práva, který je ve smyslu § 3 odst. 1 občanského zákoníku (dále „ObčZ“) v rozporu s dobrými mravy. Neopodstatněným shledal tvrzení žalobců, že se odstraněním plotu snaží dosáhnout lepšího průjezdu hospodářskými stroji ke svému domu čp. 71 v R.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozhodující k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 30. října 2003, č. j. 22 Cdo 494/2002-212, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. Změnil jej ve výroku o nákladech řízení pod body II. a III. a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně provedl veškeré důkazy, správně je zhodnotil a vyvodil z nich odpovídající skutkové i právní závěry. Ke skutečnosti, že šlo o šikanózní žalobu podanou v rozporu s dobrými mravy, konstatoval, že žalobci o stavbě plotu od počátku věděli a nápravy se začali domáhat až po jeho dokončení. Uvedl, že bylo nutno objasnit, zda ze strany žalované šlo o zásah neoprávněný ve smyslu § 126 ObčZ, přičemž takové posouzení bylo nutno odvíjet od hledisek uvedených v § 3 odst. 1 ObčZ. Uzavřel, že vedl-li postup žalované k tomu, že přístup k domu žalobců se stal snadnějším, byl zabezpečen průjezd hospodářských strojů a žalobci přesto na žalobě setrvali, je jejich požadavek na odstranění plotu šikanózní. Jejich námitka, že žalovaná neměla povoleno stavět nový plot, ale jen opravit stávající, je věcí stavebního úřadu, nikoliv řízení týkajícího se obecné vlastnické žaloby podle § 126 ObčZ.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jeho přípustnost opírají o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a odůvodňují je s odkazem na § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ, když namítají, že soud prvního stupně i soud odvolací řešily otázky související s ochranou vlastnického práva žalobců v rozporu s hmotným právem. Ochrana vlastnického práva podle § 126 ObčZ je základním právem deklarovaným v Listině základních práva svobod (dále „Listina“). Nelze proto aplikovat ustanovení § 3 odst. 1 ObčZ a neposkytnout ochranu vlastnického práva s odůvodněním, že by to bylo v rozporu s dobrými mravy. Tímto obecným ustanovením zákona „nižšího stupně“ než je Listina, by bylo možno likvidovat větší část základních práv a svobod v Listině uvedených, což je ovšem v rozporu s jejím článkem 3, podle něhož se základní práva a svobody zaručují všem bez rozdílu. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaná polemizuje s argumentací dovolatelů, namítá, že k otázkám vztahu § 126 a § 3 odst. 1 ObčZ existuje rozsáhlá judikatura; poukazuje příkladně na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn 22 Cdo 740/99. V podrobnostech odkazuje na skutková zjištění soudu. Je přesvědčena, že důvody k vyhovění dovolání nejsou dány a navrhuje, aby dovolací soud dovolání buď odmítl nebo zamítl.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenými účastníky řízení, není však přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) OSŘ], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) OSŘ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) OSŘ]. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
Dovolatelé opírají dovolání o právní názor, že ochranu vlastnického (v dané věci spoluvlastnického) práva nemůže soud odepřít s odkazem na dobré mravy. Konstantní judikatura však takové odmítnutí připouští, stejně jako odepření ochrany šikanóznímu výkonu práva. Zamítnutí vlastnické žaloby pro rozpor výkonu vlastnického práva s dobrými mravy připadá výjimečně do úvahy, pokud výkon práva na ochranu vlastnictví poškodí uživatele věci, aniž by vlastníkovi přinesl odpovídající prospěch (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 740/99, publikovaný v Soudních rozhledech č. 4/2001, nález Ústavního soudu ze dne 28. srpna 2001 sp. zn. I. ÚS 528/99). Za zneužití výkonu práva lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu“ (rozsudek Nejvyššího soudu z 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, Soudní judikatura 11/2000). Posouzení toho, zda v dané věci jde o rozpor výkonu práva s dobrými mravy, je věcí úvahy soudů v nalézacím řízení, a dovolací soud by mohl tuto úvahu zpochybnit jen v případě, že by byla zjevně nepřiměřená; tak tomu v dané věci s ohledem na zjištěné okolnosti případu není.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, a to ani podle jiného ustanovení OSŘ, dovolací soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) OSŘ odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto s ohledem na skutečnost, že dovolání žalobců bylo odmítnuto a žalované vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ); ty představují odměnu za jeden úkon právní služby – vyjádření advokátky k dovolání podle § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, a činí podle § 8 písm. a), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 1.125,- Kč a dále náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 16. března 2005
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu