22 Cdo 1312/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve
věci žalobce Ing. R. P., zastoupeného JUDr. Věrou Neradovou, Ph.D., advokátkou
se sídlem v Praze 2, Francouzská 4, proti žalované S. B., zastoupené JUDr.
Vlastou Wege Killianovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Francouzská 4, o
vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod
sp. zn. 13 C 14/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 24. listopadu 2011, č. j. 22 Co 468/2011-67, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. S t r u č n é o d ů v o d n ě n í :
(§ 243c odst. 2 o. s. ř.):
Okresní soud v Rokycanech (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. února 2011, č. j. 13 C 14/2010-42, vypořádal společné jmění účastníků tak, že
do výlučného vlastnictví žalobce přikázal spoluvlastnické podíly k nemovitostem
o velikosti 2/1000, a to k budově č. p. 901 na pozemku parc. č. 112/3, a k
tomuto pozemku, s právem používat garážové stání v budově č. p. 901, vše v obci
Praha, k. ú. M., v hodnotě 200.000,- Kč a vybavení bytu (vyjmenované movité
věci) v hodnotě 10.000,- Kč (výrok I.), žalobci uložil, aby zaplatil žalované
na vypořádání společného jmění manželů 205.000,- Kč do tří měsíců od právní
moci rozsudku (výrok II.), zamítl žalobu „ve vztahu k osobnímu automobilu Škoda
Octavia“ (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.)
Soud prvního stupně vypořádal ke dni 26. listopadu 2007 rozvodem zaniklé
společné jmění manželů (dále „SJM“) tak, že žalobci přikázal spoluvlastnické
podíly k nemovitostem v hodnotě 200.000,- Kč, vybavení bytu v hodnotě 10.000,-
Kč. Při rovnosti podílů uložil žalobci, aby zaplatil žalované na vypořádání
105.000,- Kč, a dalších 100.000,- Kč, které byly vnosem žalované na pořízení
společných věcí, celkem částku 205.000,- Kč. Za součást SJM nepovažoval osobní
automobil Škoda Octavia, jak tvrdila žalovaná. Žalobce prodal 2. 3. 2007
automobil účastníků Škoda Octavia za 90.000,- Kč prostřednictvím autobazaru a
zakoupil vůz Škoda Octavia, který následně prodal; za jakou částku nebylo
účastníky v řízení tvrzeno ani zjištěno. Od 27. 3. 2007 byla však již jako
provozovatelka tohoto vozu vedena Mgr. S. H. Ke dni zániku SJM účastníci
automobil nevlastnili. Dospěl dále k závěru, že žalobci se nepodařilo prokázat,
že jeho matka půjčila účastníkům 108.000,- Kč a že ke dni zániku manželství jí
dlužili 60.000,- Kč. K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným
rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé jen tak, že uložil
žalobci, aby zaplatil žalované na vyrovnání podílu 200.000,- Kč, jinak ve věci
samé rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před
soudy obou stupňů. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vycházel z
toho, že do zaniklého SJM náleží „garážové stání“ a vybavení bytu v celkové
hodnotě 210.000,- Kč. Oproti soudu prvního stupně přihlédl k tomu, že žalobce
krátce před rozvodem manželství, kdy již účastníci společně nehospodařili,
prodal společný vůz za 90.000,- Kč, které si ponechal (jak zjistil i soud
prvního stupně). Z takto utržené ceny náleží proto žalované 45.000,- Kč. Za
správný považoval závěr soudu prvního stupně, že žalobce neprokázal poskytnutí
půjčky od matky 108.000,- Kč. Při rovnosti podílů účastníků a hodnotě věcí
přikázaných žalobci 210.000,- Kč, částce 90.000,- Kč, kterou si ponechal z
prodeje auta, je povinen zaplatit žalované 150.000,- Kč. Z vnosu 100.000,- Kč
(věna vynaloženého na pořízení společných věcí) náleží žalované pouze 50.000,-
Kč.
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání, které žalobce podal proti rozsudku
odvolacího soudu podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. 12. 2012 (Čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.) – dále „o. s. ř.“. V řízení o vypořádání SJM dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně
každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že odvolací soud např. změní
rozsudek soudu prvního stupně ohledně jedné či několika položek neznamená, že
dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. i proti těm částem
rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud
je již v důsledku částečné změny rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem
oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 8. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 2468/2009, uveřejněný na
internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz). Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na
rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu
prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné
pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a
povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností se myslí závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a
povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící
rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, jak odvolací soud
formuloval výrok svého rozsudku, rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů
obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních
vztazích účastníků řízení (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 8. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 2468/2009, uveřejněný na
internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz). V daném případě je rozhodnutí odvolacího soudu měnícím ohledně částky 50.000,-
Kč, o kterou je žalobce povinen zaplatit méně žalované na vypořádání jejího
celkového vnosu 100.000,- Kč. Žalobce, v jehož prospěch takto odvolací soud
rozhodl, dovoláním vypořádání vnosu nenapadl. Ke změně došlo ohledně částky
45.000,- Kč, kterou odvolací soud oproti soudu prvního stupně uložil žalobci
zaplatit z částky 90.000,- Kč, kterou si podle odvolacího soudu ponechal z
prodeje společného vozu Škoda Octavia. Dovolání žalobce proti výroku o
zaplacení částky 45.000,- Kč však není přípustné, neboť podle § 237 odst. 2
písm. a) o. s. ř. není dovolání přípustné ve věcech, v nichž bylo dovoláním
dotčeným výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč. Pokud žalobce v dovolání zpochybnil shodný závěr soudů obou stupňů o
neexistenci půjčky, napadl potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž
by mohlo být dovolání přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Přípustnost však nemůže být založena dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř., tj.
námitkou, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového
zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, který
podle obsahu dovolání žalobce uplatnil (§ 41 odst. 2 o. s. ř.). Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5, věty první, § 218
písm. c/ o. s. ř. odmítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím
řízení náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.