22 Cdo 1321/2023-2201
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce P. B., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Barborou Dvořákovou, advokátkou se sídlem v Praze, Jáchymova 26/2, proti žalované A. K., narozené XY, bytem v XY, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 284/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2022, č. j. 17 Co 327/2022-2067, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 1. 2023, č. j. 17 Co 327/2022-2091, takto:
Vykonatelnost rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2022, č. j. 17 Co 327/2022-2067, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 1. 2023, č. j. 17 Co 327/2022-2091, se odkládá do právní moci rozhodnutí o dovolání podaném v této věci proti uvedenému rozhodnutí.
1. Žalovaná (v té době řádně zastoupená Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem v Praze, Fügnerovo nám. 1808/3) podala dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze („odvolací soud“), který rozsudkem ze dne 8. 12. 2022, č. j. 17 Co 327/2022-2067, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 1. 2023, č. j. 17 Co 327/2022-2091, změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 („soud prvního stupně“) ve výrocích I, II, III, IV a VIII, týkajících se vypořádání společného jmění manželů účastníků, (výrok I – III rozsudku odvolacího soudu), výrok V rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že se žalobci složená záloha na
2. Žalovaná prostřednictvím Městského soudu v Praze podáním ze dne 30. 1. 2023 navrhla „sloučení termínu provedení změny v katastru nemovitostí s vypořádáním majetku v zaniklém SJM dle rozsudku odvolacího soudu vydaném dne 08. 12. 2022“. Z obsahu podání je patrné, že žalovaná požádala o odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku Městského soudu v Praze.
3. Žalobce taktéž součástí svého vyjádření k dovolání žalované učinil návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, neboť neprodleným výkonem rozhodnutí mu hrozí závažná újma a ohrožení jeho práv.
4. Podle § 243 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“), před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma.
5. Vzhledem k tomu, že by neprodleným výkonem (exekucí) napadeného rozhodnutí odvolacího soudu hrozila oběma účastníkům závažná újma, Nejvyšší soud (aniž by tím předjímal rozhodnutí o dovolání) rozhodl, že se vykonatelnost rozhodnutí odvolacího soudu odkládá až do právní moci rozhodnutí o podaném dovolání [§ 243 písm. a) o. s. ř.]. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 5. 2023
Mgr. David Havlík předseda senátu
3. K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. 12. 2022, č. j. 17 Co 327/2022-2067, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 1. 2023, č. j. 17 Co 327/2022-2091, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II změnil v části týkající se výše zůstatků na vypořádávaných akciových účtech (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Výrok III rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že žalobci přikázal k úhradě společný dluh účastníků ze smlouvy o hypotečním úvěru č. 0230006241365 u věřitele Komerční banky a.s. ve výši 2 950 329,65 Kč, jakož i příslušenství, které k tomuto dluhu přiroste v budoucnu (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Dále výrok IV a VIII rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované na vypořádání podílů částku 3 188 763,50 Kč do 6 měsíců od právní moci rozsudku (výrok III rozsudku odvolacího soudu), výrok V rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že se žalobci složená záloha na znalečné
nevrací (výrok IV rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem odvolacím (výrok V rozsudku odvolacího soudu).
4. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, neshledal důvody pro vypořádání společného jmění manželů jinak než rovným dílem. K námitkám žalované ohledně metody použité k aktualizaci znaleckého posudku uvedl, že žalovaná není oprávněna určovat znalci, jakou metodiku ocenění má znalec použít, a postup uplatněný znaleckým ústavem se žalované nepodařilo zpochybnit. Odvolací soud nevyhověl návrhu žalované na zpracování revizního znaleckého posudku z důvodu neaktuálnosti ceny s odůvodněním, že předpoklad, že soud vychází z obvyklé ceny nemovitostí k datu svého rozhodnutí neznamená, že znalecký posudek musí být vždy vyhotoven přímo k datu vydání soudního rozhodnutí.
Takový požadavek by v realitě ani nemohl být naplněn vzhledem k tomu, že „zpracování posudku vždy určitou dobu trvá, účastníci i soud se s posudkem následně musí seznámit, mohou žádat po znalci vysvětlení a klást doplňující dotazy atd.“ V daném případě, kdy od zpracování dodatku znaleckého posudku neuplynula doba jednoho roku, shledal odvolací soud zpracovaný posudek jako dostatečně aktuální k tomu, aby na něm založil své závěry o ceně předmětných nemovitostí. Ztotožnil se i se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná neprokázala žádné „odklony“ finančních prostředků žalobcem.
Na základě částečného zopakování dokazování (zejména zjištění zůstatku neuhrazené jistiny hypotečního úvěru) přistoupil ke změně některých výroků soudu prvního stupně (viz výše) a v důsledku těchto změn k novému výpočtu vypořádacího podílu.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná (v té době řádně zastoupená Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem v Praze, Fügnerovo nám.
1808/3) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1460/2018, nebo ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4276/2014, jestliže cenu vypořádávaných nemovitostí zjistil podle dodatku znaleckého posudku, který byl v době rozhodování odvolacího soudu již téměř rok starý.
Odvolací soud tak v rozporu s ustálenou judikaturou nevycházel „z aktuální cenové hladiny ke dni rozhodování soudu“. Současně nesouhlasí se znalcem použitou metodou ocenění. Za otázku dosud dovolacím soudem neřešenou považuje vypořádání „ztráty z nepronájmu“; ztráty, kterou společné jmění manželů utrpělo, když žalobce svým jednáním zabránil pronájmu společné nemovitosti. Odvolacímu soudu rovněž vytýká chybné závěry ohledně návrhu žalované na vypořádání přírůstků z nájemného za pronájem nebytové jednotky – garáže, na proplacení poloviny hodnoty za pořízení kotle, na vypořádání vnosů žalované do společného jmění manželů, odklonů společných prostředků žalobcem a disparity podílů.
Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
6. Žalobce dovolání nepovažuje za splňující kritéria přípustnosti dovolání. Stáří aplikovaného znaleckého posudku v délce jedenácti měsíců považuje za souladné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, na kterou současně odkazuje. Výhrada žalované ohledně použité oceňovací metody nesplňuje dovolací důvod ve smyslu § 241a o. s. ř. Žalovanou formulovanou otázku vypořádání „ztrát z nepronájmu“ považuje za „čistě akademickou“ a namítá, že ani další námitky žalované nezakládají přípustnost dovolání. Navrhuje dovolání odmítnout, popřípadě zamítnout. III. Přípustnost dovolání
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
9. Napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, pokud jde o okamžik určení ceny obvyklé, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
10. Jelikož k zániku společného jmění manželů došlo v posuzované věci před 1. 1. 2014, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen „obč. zák.“) [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.; toto a dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu dostupná na www.nsoud.cz)]. K námitkám ohledně znalcem použité metody ocenění nemovitých věcí:
11. Žalovaná v dovolání namítá, že cena nemovitostí v dodatku č. 1 ke znaleckému posudku č. 11/2021 ze dne 3. 1. 2022 byla zjištěna tak, že cena označená v “původním” znaleckém posudku byla vynásobena koeficientem nárůstu cen všech nemovitostí v dané lokalitě bez ohledu na to, o jaký byt se jedná. Znalec proto zjišťoval cenu nemovitých věcí nesprávně bez toho, že by užil srovnávací metodu, jako původní znalecký posudek.
12. V usnesení ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. 22 Cdo 3035/2006, Nejvyšší soud uvedl, že otázka správnosti stanovení obvyklé ceny věci k tomu povolaným soudním znalcem není otázkou právní, ale skutkovou. Již z toho plyne, že pokud účastník řízení v dovolání nesouhlasí s obvyklou cenou vypořádávaných věcí, zjištěnou na základě znaleckého dokazování, nepřípustně nenapadá právní závěry, ale pouze skutková zjištění, která jsou pro právní závěry podstatná. Takové námitky pak nemohou přípustnost dovolání vůbec založit právě pro svou skutkovou povahu.
13. Nejvyšší soud dále v rozsudku ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4452/2010, vysvětlil, „pokud účastník nesouhlasí se závěry znaleckého posudku, nezbývá mu než jeho závěry relevantně zpochybnit (není dostačující tvrzení, že posudek není správný, ale je třeba uplatnit konkrétní námitky). V případě zpochybnění metodiky znaleckého posouzení vychází dovolací soud z toho, že je výhradně na znalci, aby v souladu s poznatky dosaženými v jeho oboru zvolil, jakou metodu ocenění použije. Soud, který nemá příslušné odborné znalosti, nemůže metodiku ocenění stanovit. Pokud se účastníkovi řízení podaří použitou metodiku relevantně zpochybnit, přichází do úvahy vypracování revizního znaleckého posudku.“
14. Nalézací soud podrobně vysvětlil, proč se přiklonil k závěru soudem ustanoveného znalce, vyložil, jakými úvahami se při hodnocení znaleckého posudku vypracovaného znaleckým ústavem I R A, spol. s r. o., řídil, proč jeho závěry považuje za správné a z jakého důvodu nejsou opodstatněné námitky žalované. Odvolací soud řádně odůvodnil, proč byla cena nemovitých věcí aktualizována za použití indexu nárustu cen, a i dovolací soud jeho závěry považuje za správné.
15. Z uvedeného je zřejmé, že postup soudů nižších stupňů při stanovení ceny nemovitostí a hodnocení znaleckého posudku je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a proto není dovolání v této části podle § 237 o. s. ř. přípustné. K dalším námitkám žalované:
16. V další části dovolání žalovaná pouze polemizuje s právním posouzením odvolacího soudu s tím, že toto právní posouzení má být jiné (a to takové, že soudy měly vypořádat přírůstky z nájemného za pronájem nebytové jednotky – garáže, polovinu hodnoty za pořízení kotle žalovanou, namítané vnosy žalované do zaniklého společného jmění manželů, „odklony“ finančních prostředků žalobcem, či aplikovat princip disparity podílů).
17. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud Nejvyšší soud posuzuje splnění formálních náležitostí dovolání stanovených občanským soudním řádem, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].
18. Pouhá polemika dovolatele s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení věci má být jiné, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. Pokud má být totiž dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva a tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3945/2018).
19. Jinými slovy existencí právní otázky, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak, je nutno rozumět otázku, která v rozhodnutí dovolacího soudu již vyřešená byla a dovolatel se domáhá jejího přehodnocení. Tato dovolací námitka tedy nemůže spočívat v tom, že posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné a věc má být posouzena jinak – podle požadavku dovolatele (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1502/2020).
20. V projednávané věci dovolatelka uvádí, že „napadený rozsudek obsahuje řadu otázek, které byly odvolacím soudem rozhodnuty mylně.“ Dovolatelka však neformuluje žádnou konkrétní otázku procesního nebo hmotného práva, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo být založeno. Žalovaná v dovolání ani na žádnou ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu neodkazuje.
21. Z uvedeného se podává, že pokud dovolatelka pouze polemizuje s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem či jeho procesním postupem s tím, že toto právní posouzení nebo procesní postup odvolacího soudu měly být jiné, nevymezuje řádně ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř., v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Prostřednictvím takových námitek dovolatelky nemůže být naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. IV. Důvodnost dovolání K námitkám ohledně neaktuálního znaleckého posudku:
22. Dovolatelka namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo opřeno, zejména pokud jde o stanovení výše náhrady za vypořádací podíl, o neaktuální doplnění znaleckého posudku ze dne 3. 1. 2022, ze kterého odvolací soud v napadeném rozhodnutí při stanovení obvyklých cen nemovitostí vycházel, a od jehož vyhotovení uplynulo v době rozhodování odvolacího soudu jedenáct měsíců, přičemž s ohledem na období extrémních výkyvů cen na trhu s nemovitostmi bylo na místě vycházet z aktuální ceny nemovitých věcí. Dovolatelka přitom odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1460/2018, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4276/2014, s tím, že v souladu s uvedenou judikaturou má soud vycházet z ceny věci v době vypořádání společného jmění manželů.
23. K tomu dovolací soud uvádí, že pro určení přiměřené náhrady je rozhodující cena věci v době jejího vypořádání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4556/2018 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5134/2014). Pokud je použit znalecký posudek nevyjadřující aktuální cenu společné věci, jde o nesprávné právní posouzení, protože se nevychází z ceny ke dni rozhodování soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4445/2018). Podle již ustálené judikatury dovolacího soudu platí, že pokud soud v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví při zjištění ceny předmětu spoluvlastnictví vezme za základ znalecký posudek vypracovaný před dvěma a více roky, pak nesprávně nevychází z ceny nemovitosti v době vypořádání; jedná se o nesprávné právní posouzení věci (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2597/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5180/2016).
24. V rozsudku ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2437/2012, Nejvyšší soud vysvětlil, že posouzení, kdy už je nutno přistoupit k doplnění či aktualizaci znaleckého posudku, je nutno posuzovat individuálně s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu (obdobně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2787/2021). V uvedené věci pak dovolací soud poukázal na skutečnost, že žalobkyně v průběhu odvolacího řízení žádným způsobem nepoukazovala na možnou změnu cen nemovitostí a nenavrhovala ani doplnění znaleckého posudku ani případné vypracování revizního znaleckého posudku. Jestliže z obsahu spisu nevyplývaly žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno usuzovat na změny v cenách nemovitostí, nelze vytýkat odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci, jestliže vzal za základ při určení výše přiměřené náhrady znalecký posudek vypracovaný před jedním rokem.
25. V usnesení ze dne 13. 12. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2787/2021, Nejvyšší soud uvedl: „Rovněž platí, že jestliže odvolací soud pominul návrh žalobce na aktualizaci znaleckého posudku ohledně ceny nemovitostí, pak jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4445/2018).“
26. Není sporu o tom, že pro odvolací soud je rozhodující skutkový stav ke dni vyhlášení jeho rozsudku (§ 154 odst. 1 ve spojení s § 211 o. s. ř.). Skutečnost, že se ceny nemovitostí mění, je obecně známa (§ 121 o. s. ř.). Proto také ustálená judikatura Nejvyššího soudu požaduje, aby minimálně po dvou letech od pořízení byl znalecký posudek, jímž byla stanovena cena obvyklá jako základ pro určení přiměřené náhrady, aktualizován. Z judikatury Nejvyššího soudu rovněž vyplývá, že učinit závěr o nutnosti přistoupit k doplnění či aktualizaci znaleckého posudku, který ke dni rozhodování není starší dvou let, lze i dříve na základě individuálního posouzení s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu. Jimi mohou být např. návrh účastníka na aktualizaci posudku a jeho tvrzení, že cena se nikoliv nevýznamně změnila, nebo kdyby taková okolnost vyplynula ze spisu.
27. V projednávané věci znalecká kancelář I R A, spol. s r. o. stanovila cenu obvyklou předmětných nemovitostí ve znaleckém posudku č. 11/2021 ze dne 23. 2. 2021 podle stavu ke dni 15. 11. 2013 takto: a. nemovitost na adrese XY, XY – bytová jednotka, 6 900 000 Kč, b. nemovitost na adrese XY, XY – nebytová jednotka, 1 000 000 Kč, c. nemovitost na adrese XY, XY, 9 400 000 Kč, d. nemovitost na adrese XY, XY, 5 800 000 Kč. V dodatku č. 1 ke znaleckému posudku č. 11/2021 ze dne 3. 1. 2022 byly vlivem časového indexu nárůstu ceny obvyklé hodnoty předmětných nemovitostí stanoveny takto: a. nemovitost na adrese XY, XY – bytová jednotka, 7 500 000 Kč, b. nemovitost na adrese XY, XY – nebytová jednotka, 1 100 000 Kč, c. nemovitost na adrese XY, XY, 11 500 000 Kč, d. nemovitost na adrese XY, XY, 7 100 000 Kč.
28. Z uvedených znaleckých závěrů je zřejmé, že ceny některých nemovitostí vzrostly ve znalcem posuzovaném období od 23. 2. 2021 do 3. 1. 2022 i o více než jeden milion Kč. V podání ze dne 22. 11. 2022 i s ohledem na tato zjištění navrhla žalovaná aktualizaci zjištěných cen s odůvodněním, že poslední aktualizace znaleckého posudku proběhla téměř jeden rok od nařízeného odvolacího jednání a v mezidobí došlo opět k výraznému nárustu cen nemovitostí.
29. Jestliže v řešené věci odvolací soud přesto uzavřel, že „v daném případě, kdy od zpracování dodatku znaleckého posudku ještě neuplynula doba jednoho roku, shledává odvolací soud zpracovaný posudek jako dosud dostatečně aktuální k tomu, aby na něm založil své závěry o ceně předmětných nemovitostí“, nezohlednil individuální okolnosti tohoto případu. Nejvyšší soud opakuje, že podle již ustálené judikatury dovolacího soudu lze učinit závěr o nutnosti přistoupit k doplnění či aktualizaci znaleckého posudku i dříve než ve lhůtě dvou let, a to na základě individuálního posouzení s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu, jimiž mohou být např. upozornění účastníka na změnu v cenách nemovitostí a jeho návrh na aktualizaci znaleckého posudku nebo skutečnosti vyplývající z obsahu spisu, z nichž je možno usuzovat na změny v cenách nemovitostí (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu z 30. 11. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3093/2022). V posuzovaném případě přitom vyplynul výrazný nárůst cen vypořádávaných nemovitostí i z dřívějších znaleckých závěrů, které byly součástí spisu a žalovaná s ohledem na to navrhla aktualizaci znaleckého posudku pro téměř roční časový odstup od jeho posledního aktualizovaného vypracování.
30. Nejvyšší soud proto uzavírá, že jestliže odvolací soud znalecký posudek k návrhu žalované neaktualizoval, přestože i z obsahu spisu jasně vyplynuly skutečnosti odůvodňující usuzovat na změny cen vypořádávaných nemovitostí, nevyšel z jejich obvyklé ceny v době jejich vypořádání. Dovolání je proto v této části dovolání důvodné (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. K vypořádání „ztrát z nepronájmů“:
31. Dovolatelka namítá, že stejným způsobem, jakým byly vypořádány přírůstky společného jmění manželů z pronájmů (o které se zasloužila většinou žalovaná), měly být vypořádány i ztráty z tzv. nepronájmů, které podle dovolatelky zavinil žalobce. Jde podle ní o otázku dosud dovolacím soudem neřešenou.
32. Oproti mínění dovolatelky byla označená otázka v judikatuře Nejvyššího soudu opakovaně řešena. Tak například již v zásadách projednaných presidiem Nejvyššího soudu dne 12. 11. 1965, Prz 51/65, uveřejněných pod číslem 70/1965 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (R 70/1965) Nejvyšší soud vysvětlil, že se lze odchýlit od zásady shodných podílů obou manželů na vypořádání (tzv. disparita podílů) i tehdy, když jeden z manželů způsobil škodu nebo se nezasloužil o nabytí společných věcí. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3637/2010 (uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2012, č. 6, str. 214), se dovolací soud pokusil o sumarizaci negativních jednání ovlivňujících manželství závěrem, podle kterého jednání, která lze podle obecného náhledu považovat za negativně ovlivňující vzájemné soužití manželů, mohou vést k úvaze o odklonu od principu rovnosti podílů, jestliže se významným způsobem promítají do hospodaření se společným majetkem. Odklon od principu rovnosti podílů nebude dán jakýmkoliv negativním jednáním, ale pouze takovým, které se významněji promítá do majetkové sféry zákonného majetkového společenství manželů. Tyto závěry jsou odrazem zásady uvedené v § 149 odst. 3 obč. zák., podle které má soud při vypořádání společného jmění přihlížet k tomu, jak se každý z manželů zasloužil o nabytí a udržení společného jmění, a to jak v pozitivním nebo negativním slova smyslu. Skutečnost, že se společné jmění neobohatilo o majetkové hodnoty v důsledku jednání či nečinnosti jednoho z manželů, lze tedy zásadně postihnout v úvahách o disparitě podílů, nikoliv ovšem zahrnutím předpokládaných potencionálních příjmů jako samostatných položek k vypořádání.
33. K tomu dovolací soud poznamenává, že v projednávané věci není ani zřejmé, proč by měl soud v případě tvrzeného nedosažení zisků z nájmů společných nemovitých věcí uvažovat o promítnutí této skutečnosti do vypořádání společného jmění pouze v neprospěch žalobce. Z tvrzení účastníků ani z provedených důkazu totiž není patrné, proč sama dovolatelka (v případě, že měla za to, že se jedná o běžnou správu) nájem nemovitostí nezajistila sama, popřípadě proč se neobrátila na soud (v případě, že měla za to, že se jedná o nikoliv běžnou správu) se žádostí o nahrazení souhlasu manžela s pronájmem předmětných nemovitostí, a tím tak sama předešla tvrzeným ztrátám společného jmění manželů. Ani sama žalovaná tedy nevyvinula takovou aktivitu, kterou mohla tvrzeným ztrátám předejít. Již z tohoto důvodu nemůže v současném řízení požadovat náhradu „ztrát z nepronájmů“, když i ona sama se za ztráty „přičinila“. V. Závěr
34. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil [v posuzované věci nejsou splněny podmínky pro postup podle § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.] a věc podle § 243e odst. 2 o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
35. V rámci dalšího řízení je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
36. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 12. 2024
Mgr. David Havlík předseda senátu