22 Cdo 1330/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., ve věci žalobce A. O., bytem v P., zastoupeného JUDr.
Vladimírem Kyselákem, advokátem se sídlem v Příbrami I, Zahradnická 140, proti
žalované J. K., bytem v M., zastoupené JUDr. Janem Mrázkem, advokátem se sídlem
v Blatné, Jana Wericha 576, o stanovení náhrady za zrušení věcného břemene,
vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 9 C 373/2008, o dovolání žalované
proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. prosince 2010,
č. j. 6 Co 2512/2010-348, takto:
I. Dovolání, pokud směřuje proti výroku pod bodem III. rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. prosince 2010, č. j. 6
Co 2512/2010-348, se odmítá.
II. Ve zbývající části se dovolání zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů
dovolacího řízení 4.860,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k
rukám zástupce žalobce JUDr. Vladimíra Kyseláka.
Žalobce se domáhal, aby soud zrušil věcné břemeno, jemuž odpovídá
právo žalobce na doživotní bezplatné a výlučné užívání jednotky sestávající z
bytu v P.., spoluvlastnického podílu na níže podrobně specifikovaných
společných částech domu a pozemku, a aby žalované uložil povinnost zaplatit mu
náhradu za zrušení tohoto věcného břemene ve výši 480.000,- Kč.
Okresní soud v Písku („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6.
listopadu 2007, č. j. 9 C 153/2007-31, ve znění usnesení ze dne 5. prosince
2007, č. j. 9 C 153/2007-33, žalobu zamítl. Soud prvního stupně dospěl k
právnímu závěru, že žalobce není věcně legitimován k podání této žaloby; tu by
mohla úspěšně podat jen osoba, kterou věcné břemeno zavazuje, nikoliv
oprávněný, kterým je v tomto případě žalobce.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání
žalobce rozsudkem ze dne 3. dubna 2008, č. j. 6 Co 543/2008-70, rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání; Nejvyšší
soud rozsudkem ze dne 6. listopadu 2008, č. j. 22 Cdo 3619/2008-103, rozsudek
odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud v rozsudku vyslovil právní názor, že i
oprávněný z věcného břemene má právo žádat soud o jeho zrušení za náhradu. O věci poté opakovaně rozhodoval jak soud prvního stupně, tak i soud
odvolací. Soud prvního stupně nakonec (poté, co věcné břemeno bylo pravomocně zrušeno)
rozsudkem ze dne 30. července 2010, č. j. 9 C 373/2008-303, výrokem pod bodem
I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 226.975,- Kč do tří dnů od
právní moci rozsudku, výrokem pod bodem II. zamítl žalobu o zaplacení částky
253.025,- Kč a výrokem pod bodem III. rozhodl o nákladech řízení. Dospěl k
závěru, že za situace, kdy je vázán právním názorem odvolacího soudu o tom, že
věcné břemeno bylo zřízeno za protihodnotu, žalobci přísluší náhrada za jeho
zrušení. Při úvahách o přiměřené náhradě vyšel z toho, že hodnota zrušeného
věcného břemene odpovídá částce 480.000,- Kč. Od této částky odečetl částku
193.440,- Kč, která představuje desetinásobek ročních plateb za služby a
příspěvky do fondu oprav a údržby, které už žalobce nemusí v předmětném bytě
platit, a v tomto rozsahu se mu dostává majetkového prospěchu, ke kterému je
třeba při vyčíslení náhrady za zrušení věcného břemene přihlédnout. Od výsledku
(286.560,- Kč) odečetl soud prvního stupně pohledávku žalované, kterou vůči
žalobci započetla ve výši 59.585,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení a náhrady
škody. Po zápočtu byla výše náhrady za zrušení věcného břemene stanovena na
částku 226.945,- Kč, a ve zbývající částce byla žaloba zamítnuta. Odvolací soud rozsudkem ze dne 1. prosince 2010, č. j. 6 Co
2512/2010-348, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že výrokem pod bodem
I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 286.560,- Kč, výrokem pod
bodem II. zamítl žalobu o zaplacení částky 193.440,- Kč a výrokem pod bodem
III. rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud uzavřel, že při vyčíslení
náhrady za zrušené věcné břemeno postupoval soud prvního stupně správně. V
zákoně nejsou výslovně uvedena kritéria ohledně výše přiměřené náhrady za
zrušené věcné břemeno. Toto závisí na úvaze soudu, přičemž je třeba přihlédnout
ke všem majetkových důsledkům zániku věcného břemene. Úvaha soudu prvního
stupně o výši náhrady za zrušení věcného břemene ve výši 286.560,- Kč byla
správná. Odvolací soud však nesouhlasil s názorem soudu prvního stupně, že je
nutno odečíst pohledávku žalované, kterou vůči žalobci započetla ve výši
59.585,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Odvolací soud uzavřel, že úkon
směřující k započtení pohledávky z bezdůvodného obohacení, který žalovaná
učinila v průběhu řízení, aniž předtím vyzvala žalobce k jejímu zaplacení,
nemohl mít žádné právní účinky a způsobit tak zánik žalované pohledávky. Nebyla
učiněna výzva k plnění, a dluh se tak nestal splatným (§ 563 obč. zák).
Zápočet
nesplatné pohledávky na pohledávku splatnou jednostranným úkonem věřitele je
ze zákona vyloučen. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, konkrétně
proti výrokům I. a III. tohoto rozsudku, jehož přípustnost dovozuje z § 237
odst. 1 písm. a), b) o. s. ř., a uplatňuje dovolací důvody podle § 241a odst. 2
písm. a), b) o. s. ř. Vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil právní
názor Nejvyššího soudu uvedený v jeho rozsudku ze dne 6. listopadu 2008, č. j. 22 Cdo 3619/2008-103, když dospěl k závěru, že ačkoliv je věcné břemeno dle
dědické dohody zřízeno bezplatně, nelze takto na něj pohlížet, neboť je nutno
přihlédnout k tomu, že žalobce při uzavření dohody o vypořádání dědictví se
vzdal svého spoluvlastnického podílu k předmětnému bytu. Proto je třeba
vycházet z toho, že věcné břemeno bylo zřízeno za určitou protihodnotu a
vzhledem k tomu je třeba dle názoru odvolacího soudu poskytnout za jeho zrušení
náhradu. Podle dovolatelky však bylo v posuzovaném případě věcné břemeno
zřízeno bezplatně a žalobce se nevzdal svého spoluvlastnického podílu k
předmětnému bytu, jak nesprávně dovodil odvolací soud, ale uzavřel dohodu,
podle které získal do svého výlučného vlastnictví z dědictví jiný majetek a
hodnoty, což bylo v řízení i prokázáno. Žalobci připadl veškerý majetek kromě
bytu
a v jeho prospěch bylo zřízeno věcné břemeno doživotního užívání bytu. Kupní
cenu za byt zaplatila žalovaná a žalobce se práva na pohledávku za dědictvím v
rámci vypořádání spoluvlastnického podílu vzdal. Jelikož bylo věcné břemeno
zřízeno bezplatně, tak žalobci nemohl vzniknout žádný nárok na náhradu za jeho
zrušení. Dovolatelka zde poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20
Cdo 1265/98, ve kterém je uvedeno,
že jestliže smlouva o zřízení věcného břemene neobsahuje žádný údaj o
úplatnosti tohoto práva, pak platí, že věcné břemeno bylo sjednáno bezúplatně;
povinnost oprávněného z věcného břemene nést přiměřené náklady na zachování a
opravu nemovitosti tím není dotčena. V posuzovaném případě na tom nic nemění
podle dovolatelky ani ta skutečnost, že dědická dohoda obsahovala údaj o
ocenění věcného břemene, který byl do této dohody uveden pouze pro účely
dědického řízení. Přiznaná náhrada za zaniklé věcné břemeno by byla v rozporu s
dobrými mravy. Dovolatelka vyslovila rovněž nesouhlas s odůvodněním rozsudku
odvolacího soudu, podle kterého nelze od přiznané náhrady za zrušení věcného
břemene odečíst pohledávku žalované za žalobcem z titulu bezdůvodného obohacení
ve výši 59.585,- Kč tak, jak to učinil soud prvního stupně. Odvolací soud
dospěl k nesprávným skutkovým zjištěným na základě provedených důkazů, neboť
poprvé žalovaná vyzvala žalobce k vydání tehdy existujícího bezdůvodného
obohacení ještě před podáním žaloby dopisem svého právního zástupce, který byl
přílohou podání žalované u soudu z 16. 3. 2009 a je součástí spisu. Dle
judikatury je možné výzvu k uplatnění pohledávky učinit i procesním podáním,
které je dlužníkovi doručeno. Z toho důvodu je nutno i obranu žalované v
podáních soudu z 16. 3. 2009,
19. 11. 2009 a z 2. 7.
2010 považovat za kvalifikované výzvy k úhradě dluhu. Žalobce si zajistil ze zdravotních důvodů pro něj nové a vhodnější
bydlení. Byt od dubna 2007 neužíval a zjevně neměl v době opuštění bytu v
úmyslu v užívání pokračovat, neboť nastaly trvalé změny, že byt již nemohl
sloužit jeho potřebám. Tím podle dovolatelky došlo k zániku věcného břemene. S
ohledem na shora uvedené dovolatelka navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí
odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu
řízení. Žalovaný navrhl odmítnutí dovolání, neboť neobsahuje žádnou novou
právní argumentaci, která by nebyla již žalovanou použita a nebyla již
předmětem právního posouzení. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání, pokud směřuje proti výroku rozsudku
odvolacího soudu pod bodem I., je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího
řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1
o. s. ř. ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné. V rozsudku ze dne 6. listopadu 2008, sp. zn. 22 Cdo 3619/2008,
publikovaném
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2009, poř. č. 108, dovolací
soud uvedl: „Podle § 151p odst. 3 obč. zák., vznikne-li změnou poměrů hrubý
nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, může soud rozhodnout, že se
věcné břemeno za přiměřenou náhradu omezuje nebo zrušuje. Nelze-li pro změnu
poměrů spravedlivě trvat na věcném plnění, může soud rozhodnout, aby se namísto
věcného plnění poskytovalo peněžité plnění. Z textu zákona přitom nevyplývá, že
by toto právo příslušelo pouze povinnému z věcného břemene“. Dovolací soud
proto uzavřel, že právo žádat soud o takové zrušení za náhradu je třeba přiznat
i oprávněnému z věcného břemene. Další úvaha, týkající se postupu při sjednání věcného břemene za úplatu,
uvedená ve zmíněném rozhodnutí, již jen konkretizuje důvody, pro které by bylo
nesprávné uvedenou možnost oprávněnému odepřít; nejde však o taxativní výčet
situací, ve kterých je třeba náhradu poskytnout. Ze zákona se jasně podává, že pravidlem je, že za zrušení věcného břemene pro
změnu poměrů je třeba poskytnout oprávněnému přiměřenou náhradu. Vztahuje-li se
§ 151p odst. 3 obč. zák. i na oprávněného, pak platí, že oprávněnému za zrušení
věcného břemene v zásadě náleží náhrada. Je pak na povinném, aby tvrdil a
prokázal, že poskytnutí náhrady není na místě, např. proto, že by bylo v dané
věci v rozporu s dobrými mravy; o takový případ by mohlo jít tehdy, pokud by
povinný zřídil věcné břemeno jen z pouhé ochoty, aniž by takto např. kompenzoval výhodu, kterou mu oprávněný poskytl v jiném právním vztahu. V dané věci odvolací soud vyšel z toho, že smlouva o zřízení věcného
břemene užívání bytu žalobcem byla uzavřena v souvislosti s dohodou o
vypořádání dědictví. Žalobce byl bezpodílovým spoluvlastníkem bytu,
vlastnických práv se však vzdal ve prospěch žalované, která mu v souvislosti s
tím k bytu zřídila věcné břemeno.
Žalovaná zaplatila
za své rodiče (žalobce a jeho zemřelou manželku) kupní cenu bytu, ovšem ta byla
zcela nepoměrná k jeho skutečné hodnotě, neboť činila 45.224,- Kč, zatímco
skutečná hodnota bytu činila okolo 1.000.000,- Kč (viz č. l. 275 spisu). Ve
světle všech těchto skutečností je závěr o tom, že za zrušení věcného břemene
je oprávněnému třeba poskytnout náhradu, správná. To, že v samotné smlouvě o
jeho zřízení nebyla úplata sjednána, tedy není rozhodující; závěry rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2000, sp. zn. 20 Cdo 1265/98,
publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002, poř. č. 19,
na které dovolatelka odkazuje, tak nejsou v dané věci významné, neboť vycházejí
z jiného skutkového i právního stavu. Je třeba vyjít z toho, že poté, co bylo
rozhodnuto o tom, co z majetku, který měl žalobce se zůstavitelkou ve společném
jmění, připadne do pozůstalosti a co se stává výlučným majetkem žalobce, byla
uzavřena dědická dohoda, podle které žalobce získal jen podílové listy v
hodnotě ke dni úmrtí 8 333,-15 Kč a movité věci bez hodnoty, zatímco žalovaná
získala předmětný byt, a současně k němu žalobci zřídila věcné břemeno bydlení
(neobstojí tedy námitka, že žalobce na základě dědické dohody získal i další
majetek, s výjimkou podílových listů a movitostí bez hodnoty – je totiž nutno
rozlišovat vypořádání společného jmění a následné vypořádání dědictví). Úvahy odvolacího soudu nejsou nepřiměřené ani v části, týkající se stanovení
výše náhrady. Dovolání v této části tak není důvodné. Názor, že věcné břemeno zaniklo ze zákona tím, že se žalobce z bytu odstěhoval,
není správný. Podle § 151p odst. 2 obč. zák. „věcné břemeno zanikne,
nastanou-li takové trvalé změny, že věc již nemůže sloužit potřebám oprávněné
osoby nebo prospěšnějšímu užívání její nemovitosti; přechodnou nemožností
výkonu práva věcné břemeno nezaniká“. V daném případě nebylo zjištěno, že by
žalobce nemohl nadále v bytě bydlet; i když v důsledku jeho zdravotního stavu
bylo jistě pro něj výhodné a prospěšné, aby se přestěhoval do domu s
pečovatelskou službou, neznamená to, že by v bytě již objektivně nemohl bydlet,
a že by tedy byt již nemohl sloužit jeho potřebám; i když by jeho stav
vyžadoval stálou péči,
tu mu mohou třetí osoby poskytnout i v bytě, umístěném mimo dům s pečovatelskou
službou. S námitkou o rozporu žaloby s dobrými mravy se odvolací soud již
vypořádal v usnesení ze dne 13. května 2010, č. j. 6 Co 807/2010-274, na které
lze odkázat. Také závěr o nepřípustnosti započtení pohledávky žalované vůči
pohledávce žalobce, je správný, i když z poněkud jiných důvodů, než jaké uvedl
odvolací soud. Mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž plnění je
stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí, jestliže některý
z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení. Zánik nastane
okamžikem, kdy se setkaly pohledávky způsobilé k započtení (§ 580 obč. zák.). Rozhodnutí o zrušení věcného břemene za přiměřenou náhradu podle § 151p odst. 3 obč. zák.
je rozhodnutím konstitutivním; hmotněprávní práva a povinnosti
účastníků vznikají až právní mocí rozhodnutí. Pohledávku nelze jednostranně
započíst proti pohledávce, která má teprve vzniknout (budoucí pohledávce);
předpokladem jednostranného započtení je totiž v první řadě existence obou
pohledávek v době, kdy byl projev směřující k započtení učiněn (viz slova
zákona mají-li ...vzájemné pohledávky). Ostatně pohledávky se nemohly setkat
již v průběhu soudního řízení, kdy jedna z nich neexistovala. Má-li vzniknout
pohledávka až pravomocným rozhodnutím soudu, není v průběhu soudního řízení
jednostranné započtení proti této pohledávce možné; k postupu v takovém případě
viz rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1969, poř. č. 77. Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací
důvody upravené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. tedy v posuzované
věci nejsou dány. Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a)
a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., ani jiné vady řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez
návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než
dovolání v části, ve které je přípustné, zamítnout (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).
Podle ustálené judikatury proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě
nákladů řízení není dovolání přípustné (srov. například usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30. listopadu 1992, sp. zn. 3 Cdo 105/92, které bylo uveřejněno
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1994, poř. č. 9; týž právní závěr
učinil Nejvyšší soud i v usnesení ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo
874/2001, publikovaném v uvedené Sbírce, roč. 2003,
poř. č. 4). Proto dovolací soud dovolání v části směřující proti výroku
rozsudku odvolacího soudu pod bodem III. podle § 243b odst. 5 věty první a §
218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Náklady představují odměnu advokáta
za zastoupení žalobce v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k dovolání a
činí podle § 7 písm. f), § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů, částku 3.750,- Kč a dále paušální náhradu
hotových výdajů 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění
pozdějších předpisů. Náklady jsou zvýšeny o náhradu za daň z přidané hodnoty ve
výši 20 % podle § 137 odst. 3 o. s. ř. v částce 810,- Kč, celkem tedy činí
4.860,- Kč. Lhůta a místo k plnění vyplývají z § 160 odst. 1 a § 149 odst. 1
o. s. ř.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, je
žalobce oprávněn podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 20. září 2011
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu