22 Cdo 1337/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marie Rezkové a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci
žalobce R. F., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) V. K. a 2) S. K.,
zastoupeným advokátkou, o právu jízdy po parcele, vedené u Okresního soudu v
Chrudimi pod sp. zn. 4 C 168/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 29. srpna 2002, č. j. 22 Co 166/2002-188, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. srpna 2002, č. j. 22 Co
166/2002-188, a rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze dne 29. března 2001, č.
j. 4 C 168/96- 161, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Chrudimi k
dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal z titulu vydrženého práva odpovídajícího věcnému břemeni,
aby žalovaným byla uloženo umožnit žalobci příjezd k jeho domu přes pozemek
žalovaných a odstranit oplocení z této příjezdové cesty.
Okresní soud v Chrudimi (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem z 29. 3. 2001,
č. j. 4 C 168/96-161, zamítl žalobu, aby „žalovaní byli povinni umožnit
žalobci příjezd k nemovitosti čp. 124 v Ch. přes pozemkovou parcelu č. 87/1 v
obci a katastrálním území Ch. a aby žalovaní byli povinni odstranit plot z
příjezdové cesty č. parcely 1149, a to po celé délce hranice této cesty s
pozemkovou parcelou č. 87/1 a dále pak odstranit plot v místech, jak ukládá
stavební povolení vydané Městským úřadem H. – stavební úřad dne 9. 3. 2000, tj.
tak, jak je uvedeno v situačním plánku, který je přílohou tohoto povolení,“ a
rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem domu čp. 124
se stav. parc. č. 88 v obci a k. ú. Ch. Žalovaní nabyli podle kupní smlouvy
uzavřené 19. 3. 1979 s L. B. do bezpodílového spoluvlastnictví manželů (nyní
společné jmění manželů) sousední dům čp. 26 se stav. parc. č. 87/1 a kromě
jiného také parc. č. 424 les. Parcela č. 87/1 vznikla v roce 1979 rozdělením
parc. č. 87, přičemž další tehdy vzniklý pozemek parc. č. 87/2 spolu s
dalšími nemovitostmi nabyli žalovaní podle kupní a darovací smlouvy uzavřené
28. 3. 1991 s V. a M. L. Domy účastníků tvořily původně jednu usedlost, která
byla rozdělena asi v roce 1840. Hospodářskými povozy přijížděli do dvora u domu
čp. 124 jeho vlastníci přes sousední pozemek parc. č. 87, posléze 87/1,
navazující na obecní cestu parc. č. 1149, a to až do roku 1974, kdy žalobce
přestal soukromě hospodařit. O užívání pozemku parc. č. 87 uvedeným způsobem
svědčí také to, že průjezd logicky navazoval na věcné břemeno cesty, které
bylo zřízeno dílčí smlouvou uzavřenou 21. 6. 1898 mezi právní předchůdkyní
žalobce M. Z., provdanou Z., a právními předchůdci žalovaných Františkem a A.
B. Pro M. Z. a všechny její právní nástupce manželé B. vyhradili „právo jezdit
do lesa č. katastru 420 a 421 v Ch. a zpět z veřejné cesty č. katastru 1149/1,
kdykoliv to bude hospodářská potřeba vyžadovati po pozemku č. katastru 423 a
424 v Ch. tou cestou, jak tato jest vyježděná.“ Parc. č. 423 byla sloučena do
parc. č. 422, kterou nevlastní žalovaní, ale M. L. Soukromé hospodaření obnovil
žalobce v roce 1990 a do roku 1994 užíval pozemek parc. č. 87/1 pro příjezd
osobním automobilem. Tehdy žalovaní oplotili parc. č. 87/1 v místě příjezdu v
hranici s obecní cestou a výjezdu v hranici s pozemkem parc. č. 88.
Soud prvního stupně uvedl, že žalobce tvrzení, že vydržel právo odpovídající
věcnému břemeni, spočívající v právu vlastníků domu čp. 124 projíždět přes
pozemek parc. č. 87/1, v průběhu řízení nedoplnil o tvrzení, kdy a kým bylo
toto právo vydrženo a pokud ho žalobce nevydržel sám, jak na něj přešlo.
Žalobce měnil údaje o tom, kdy bylo s držbou práva započato - v podání z 5.
5. 1999 uvedl, že právo bylo vykonáváno jeho právními předchůdci minimálně po
dobu 100 let, a současně, že právo vydržel sám. Při jednání 11. 5. 2000 uvedl,
že vlastníci domu čp. 124 užívali cestu přes předmětný pozemek od roku 1925, v
podání z 28. 3. 2000 uvedl dobu od roku 1929 nepřetržitě do roku 1975, dále
žalobce sám od roku 1990. Podle soudu prvního stupně žalobce nesplnil povinnost
tvrzení a nenabídl odpovídající důkazy, což muselo vést k zamítnutí žaloby.
„Na okraj“ soud prvního stupně uvedl, že pokud by vyšel ze zjištění, že žalobce
a jeho právní předchůdci ve vlastnictví domu čp. 124 jezdili přes pozemek parc.
č. 87/1 z hospodářských důvodů, jak by tomu nasvědčovalo i navazující věcné
břemeno zřízené dílčí smlouvou z 1898, od roku 1944 nebo 1929, pak by šlo o
posouzení otázky, zda pro vydržení byly splněny předpoklady vydržení podle
obecného občanského zákoníku z roku 1811 (dále jen „OOZ“). Kromě způsobilého
subjektu a předmětu vydržení šlo o řádnou poctivou a pravou držbu po
třicetiletou vydržecí dobu. K posouzení poctivé držby by žalobce musel uvést,
kdy a kterým z jeho právních předchůdců byl držba započata a kým bylo vydržení
završeno. S ohledem na počátek vydržecí doby v roce 1944, přičemž ovšem
žalobce neuvedl, že byl tehdy vlastníkem domu čp. 124, by k vydržení nedošlo
uplynutím třiceti let, neboť k 1. 1. 1951 byl OOZ zrušen a nabyl účinnosti
zákon č. 141/1950 Sb, občanský zákoník (dále „OZ“). Ten v § 116 odst. 1
stanovil vydržecí dobu desetiletou, která by podle § 566 téhož zákona vzhledem
k tomu, že začala běžet před 1. 1. 1951, uplynula 1. 1. 1961. Zda však žalobce
byl již tehdy vlastníkem domu čp. 124, rovněž netvrdil ani neprokazoval,
stejně jako netvrdil, kteří jeho právní předchůdci právo vydrželi. Soud prvního
stupně ještě dodal, že i kdyby žalobce prokázal, že právo přejezdu přes
předmětný pozemek vydržel, pak neprokázal v jakém rozsahu. Právo přejezdu bylo
totiž využíváno jen pro účely hospodaření, tj. k jízdě povozem, který svážel
obilí, brambory a dřevo z lesa, nikoliv „k jakékoliv jízdě, natož k pouhé jízdě
osobním automobilem, kterou má žalobce svou žalobou zejména na mysli“.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem z 29. 8. 2002, č. j.
22 Cdo 166/2002-188, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Shodně se soudem
prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce neprokázal, že vydržením vzniklo
věcné břemeno cesty přes pozemek parc. č. 87/1 ve prospěch vlastníků domu čp.
124. Považoval za správné, že otázku vydržení bylo třeba posuzovat podle OOZ,
jestliže právní předchůdci žalobce užívali cestu přes pozemek parc. č. 87/1 od
roku 1929. Poukázal na to, že samo užívání pozemku tímto způsobem však ke
vzniku práva věcného břemene nepostačovalo, ale bylo třeba splnění
předpokladů, uvedených v § 1460 OOZ, mimo jiné muselo jít o řádnou držbu
práva po vydržecí dobu. Řádnou držbu upravoval § 1461 OOZ tak, že šlo o držbu
spočívající na takovém právním důvodu, který by stačil k převzetí práva, kdyby
náleželo odevzdávajícímu, jako např. odkaz, darování, zápůjčka, koupě, prodej,
směna, placení apod. Aby mohlo dojít k vydržení práva, byl k držbě zapotřebí
takový titul (vyjmenovaný v zákoně), který by stačil k převodu odpovídajícího
práva a pokud takový titul není, nemůže k vydržení dojít. Bylo na žalobci, aby
prokázal, že jeho právní předchůdci drželi zažalované právo na základě zákonem
předvídaného právního důvodu, který však nemusel být podle zákona perfektní;
při kupní smlouvě, stačilo prokázat zaplacení kupní ceny). Již tehdejší soudní
praxe dospěla k závěru, že domnělý nabývací důvod k vydržení, a to ani k
mimořádnému vydržení nestačí. Žalobce v odvolání tvrdil, že on i jeho právní
předchůdci nabyli práva na základě uzavřených písemných smluv, a bylo na něm,
aby tyto smlouvy předložil. Je na účastníku řízení, aby označil tvrzení a
důkazy potřebné k jejich prokázání. Procesní odpovědnost za to, že budou
učiněna potřebná tvrzení a nabídnuty důkazy k prokázání takových tvrzení,
stíhá toho, kdo v řízení něco tvrdí a chce dokázat. Žalobce důkazní břemeno
ohledně svých tvrzení neunesl a nepodařilo se mu tak prokázat tvrzené právo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného
právního posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) OSŘ]. Vytýká soudům obou
stupňů nesprávné posouzení otázky vydržení věcného břemene. Výkon tohoto práva
žalobcem, popř. jeho právními předchůdci, nebyl zpochybňován a potvrdili ho i
slyšení svědci. Právo odpovídající věcnému břemenu, tj. služebnosti průchodu a
průjezdu přes pozemek, vydrželi jak právní předchůdci žalobce, tak i on sám.
Není rozhodné, zda byl vlastníkem panující nemovitosti v době vzniku věcného
břemene, neboť nabytím nemovitosti, přešlo na něj i právo odpovídající věcnému
břemeni. Provedené důkazy soudy obou stupňů nesprávně vyložily ve prospěch
žalovaných, ačkoliv svědčí pro oprávněnost žaloby. Soudy navíc nezohlednily
„ani otázku vzniku předmětné pozemkové parcely, když tato byla vytvořena v
průběhu let z pozemkových parcel, které odpovídají i zápisu v pozemkových
knihách.“ Navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Podle § 236 odst. l OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně, je dovolání přípustné za naplnění předpokladů uvedených v 237 odst. 1
písm. b) a c) OSŘ.
Podle § 237 odst. l písm. b) OSŘ, o který dovolatel přípustnost dovolání také
opírá, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v
dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil. V daném případě soud prvního stupně rozhodoval o
žalobě třikrát: rozsudkem z 6. 8. 1997, č. j. 4 C 168/96-68, žalobu zamítl,
dále usnesením z 3. 6. 1999, č. j. 4 C 168/96-82, řízení zastavil a rozsudkem
29. 3. 2001, č. j. 4 C 168/96-161, opět žalobu zamítl. Nerozhodl tedy jinak,
tj. ve prospěch žalobce, než v dřívějších rozhodnutích. Dovolání proti
rozsudku odvolacího soudu podle § 237 odst. písm. b) OSŘ proto není
přípustné.
Zbývá tedy přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku je přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Podle tohoto ustanovení je dovolání
přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí
soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je podle § 237 odst. l písm. c) a
odst. 3 OSŘ přípustné, neboť rozsudek odvolacího soudu je v rozporu s hmotným
právem.
Podle § 1460 OOZ k vydržení je kromě způsobilé osoby a způsobilého předmětu
potřebí, aby někdo skutečně držel věc nebo právo, jichž má být tímto způsobem
nabyto; aby jeho držba byla řádná, poctivá a pravá a aby trvala po všechen
zákonem vyměřený čas. Odvolacímu soudu lze přisvědčit, že předpokladem pro
vydržení práva podle § 1461 OOZ byla řádná držba, tj. držba opírající se o
právní důvod, jenž by stačil k převzetí práva. Avšak OOZ upravoval i tzv. držbu
mimořádnou. Pro takový případ stanovil § 1477 OOZ, že kdo opírá vydržení o dobu
třiceti nebo čtyřiceti let, nepotřebuje udat žádný právní důvod, prokázaná
nepoctivost držby však vylučuje také v této delší době vydržení. To znamená, že
ani OOZ vydržení zakládající se na držbě bez právního důvodu nevylučoval.
Poctivým byl podle § 326 OOZ držitel, který z pravděpodobných důvodů pokládá
věc (právo) za své. Pokud vydržecí doba do 1. 1. 1951, kdy nabyl účinnosti
OZ, neuplynula, bylo třeba posuzovat vydržení podle tohoto nového předpisu.
Podle § 168 odst. l OZ o tom, jak se nabývá práv odpovídajících věcným
břemenům, platí přiměřeně ustanovení o nabývání vlastnictví. Podle § 116 odst.
l OZ právo vlastnické k věci nabude, kdo ji drží oprávněně a nepřetržitě po
dobu 10 let. Podle přechodného ustanovení § 566 odst. 1 OZ lhůta, která počala
běžet před 1. 1. 1951, skončila, určil-li tento zákon lhůtu kratší, nejpozději
uplynutím této kratší lhůty, počítané ode dne 1. 1. 1951; určil-li zákon lhůtu
delší, uplynutím této delší lhůty, počítané ode dne, kdy lhůta počala běžet.
Podle odst. 2 téhož ustanovení totéž platí o době vydržecí a promlčecí. Podle §
145 odst. l OZ je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu
věc patří, je držitelem oprávněným.
Kromě toho, že odvolací soud nesprávně vyložil § 1477 OOZ, došlo v řízení k
vadě, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci /§ 241a odst. 2
písm. a) OSŘ/.
Tvrdí-li žalobce, že sám nebo jeho právní předchůdci ve vlastnictví
nemovitosti vydrželi právo odpovídající věcnému břemeni, pak musí také
tvrdit skutečnosti, ze kterých by bylo lze na splnění předpokladů pro vydržení
práva usuzovat. Tak musí tvrdit, kdy sám nabyl vlastnictví k nemovitosti, s níž
je právo odpovídající věcnému břemeni spojeno, kdy započal s držbou práva, a
totéž musí tvrdit o právních předchůdcích, pokud tito měli vydržet takové právo.
V daném případě soudy obou stupňů vzaly sice za prokázáno, že žalobce je
vlastníkem domu čp. 124, to je nemovitosti, se kterou má být jím tvrzené právo
odpovídající věcnému břemeni spojeno, ale žalobce v průběhu celého řízení
neuvedl, kdy vlastnictví k tomuto domu nabyl, ani k tomu nenavrhl důkazy, Totéž
platí o jeho právních předchůdcích, stejně jako okolnostech, za kterých držba
práva žalobcem nebo jeho právními předchůdci započala. Soudy obou stupňů také
zdůraznily, že účastník má povinnost tvrzení i povinnost důkazní, ale žalobce o
jeho povinnosti tvrzení i důkazní řádně nepoučily. Za dostatečné nelze
považovat poučení soudu prvního stupně, obsažené v usnesení ze 7. 4. 1999, č.
j. 4 C 168/96-78, neboť k doplnění ve shora uvedeném rozsahu jím vyzván nebyl.
Soud prvního stupně rozhodoval ve věci již za účinnosti zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým byl novelizován občanský soudní řád. Podle bodu 1. hlavy prvé části
dvanácté tohoto zákona pokud dále není stanoveno jinak, platí tento zákon i
pro řízení zahájená před jeho účinností, tj. před 1. 1. 2001. Podle § 118a
odst. l tohoto novelizovaného znění OSŘ, který platí i pro řízení zahájená před
1. 1. 2001, neboť o jeho platnosti pro tato řízení není v hlavě prvé části
dvanácté jinak stanoveno, ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil
všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej
vyzve, aby svoje tvrzení doplnil, a poučí jej, v čem má tvrzení doplnit a jaké
by byly následky nesplnění této výzvy.
Soud prvního stupně však povinnost poučit žalobce, aby doplnil vylíčení
rozhodujících skutečností, jak byly shora vymezeny, ve smyslu § 118b odst. l
OSŘ nesplnil. Tím zatížil řízení vadou, která měla za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Soud prvního stupně poučil sice účastníky při jednání 28.
3. 2001 podle § 119a odst. l OSŘ, takovému poučení však musí předcházet
poučení o neúplnosti vylíčení rozhodných skutečností podle § 118b odst. l OSŘ.
Podle § 119a odst. 1 OSŘ totiž před skončením jednání je předseda senátu
povinen s výjimkou věcí uvedených v § 120 odst. 2 OSŘ účastníky při jednání
přítomné poučit, že všechny rozhodné skutečnosti musí uvést a že důkazy musí
být označeny dříve, než ve věci vyhlásí rozhodnutí, neboť později uplatněné
skutečnosti a důkazy jsou odvolacím důvodem jen za podmínek uvedených v § 205a
OSŘ. Dále pak je uvedeno, že ustanovení § 118b, § 118c a § 175 odst. 4 část
první věty za středníkem OSŘ tím nejsou dotčena.
Z výše uvedených důvodů, když dovolací soud nezjistil, že v řízení došlo k
vadám uvedeným v § 229 odst. l , § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3
OSŘ, nebo k jiné vadě řízení, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, než byla již uvedena, byl rozsudek odvolacího soudu zrušen. Protože se
důvody zrušení vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, byl zrušen i jeho
rozsudek a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3
OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. března 2004
JUDr. Marie Rezková,v.r.
předsedkyně senátu