22 Cdo 1337/2024-572
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu Mgr. Davidem Havlíkem ve věci žalobců a) L. H., zastoupeného Mgr. Miroslavem Dvořákem, advokátem se sídlem v Bruntále, Palackého nám. 16/6, b) P. K., c) L. Ř. a d) I. Ř., žalobci c) a d) jsou zastoupeni Mgr. Ondřejem Lakomým, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 2006/26, proti žalovanému R. E., zastoupenému Mgr. Janem Rotreklem, advokátem se sídlem v Brně, Ponávka 2, o zaplacení 218 784,56 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 73 C 75/2014, o dovolání žalobce a) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11 2023, č. j. 37 Co 67/2023-520,
I. Záhlaví usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2024, č. j. 22 Cdo 1337/2024
-565, se opravuje tak, že správné označení sídla advokáta žalobce a) M. D. zní v Bruntále, Palackého nám. 16/6.
II. Záhlaví usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2024, č. j. 22 Cdo 1337/2024
-565, se opravuje dále tak, že žalobci c) a d) jsou zastoupeni Mgr. Ondřejem Lakomým, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 2006/26.
Při písemném vyhotovení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2024, č. j. 22 Cdo 1337/2024-565, došlo ke zjevné nesprávnosti spočívající v nesprávném označení sídla advokáta žalovaného a) M. D., kdy v záhlaví bylo uvedeno „se sídlem v Berouně, Palackého nám. 16/6“, namísto správného „se sídlem v Bruntále, Palackého nám. 16/6“. Jelikož také nebylo dostatečně zřejmé, koho z dalších žalovaných v řízení zastupuje Mgr. Ondřej Lakomý, advokát se sídlem v Brně, Lidická 2006/26, dovolací soud upřesnil, že jím jsou zastoupeni oba žalobci c) a d).
Podle § 164 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, proto předseda senátu dovolacího soudu zmíněné pochybení v usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 17. 12. 2024, č. j. 22 Cdo 1337/2024-565, opravil.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 1. 2025
Mgr. David Havlík předseda senátu
7. I kdyby ale tento názor o primární povaze dohody spoluvlastníků nebyl správný, měl soud podle dovolatele zkoumat, v jakém rozsahu byla společná věc žalovaným opravdu užívána. Namítá, že v tomto směru nebylo prováděno téměř žádné dokazování, nebo bylo naprosto nedostatečné, a ani z odůvodnění rozsudku nelze seznat, z čeho (bez jakýchkoliv výpočtů podlahových ploch) nalézací soud, potažmo odvolací soud dovodil, že žalobce užíval společnou nemovitost skutečně v rozsahu svého spoluvlastnického podílu. V takovém postupu soudu shledává dovolatel extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovým zjištěním, což má ve svém důsledku za následek porušení Listinou základních práv a svobod garantovaných práv dovolatele (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2279/2022, sp. zn. 33 Cdo 2502/2018, nebo rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 45/16). Tvrdí, že k případnému závěru o tom, že žalovaný užíval byt č. 2 ve společném domě v rozsahu svého spoluvlastnického podílu, by musela být řádně zjištěna výměra celkové podlahové plochy společného dom, a kromě výměry bytu č. 2 pak také výměra půdního prostoru společného domu, což se však nestalo. Zdůraznil, že žalovaný byl oprávněn užívat toliko půdní prostory domu k výstavbě dvou bytových jednotek a že nad rámec tohoto svého oprávnění již neměl žádné další nároky vůči ostatním spoluvlastníkům či ve vztahu k dalším částem spoluvlastněné nemovitosti, a to vše bez poskytování jakýchkoli vzájemných náhrad mezi spoluvlastníky.
8. K tvrzeným vadám řízení dále uvádí, že ačkoliv nalézací soud zastával odlišný právní názor, než byl právní názor žalobců, na němž byla vystavěna žaloba, žalobce řádně nepoučil ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř. Poučen by měl být účastník řízení proto, aby měl představu o tom, jak bude rozhodnuto a aby nebyl následným rozhodnutím zaskočen, neboť v opačném případě je takové rozhodnutí třeba považovat za překvapivé (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3562/2008, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 729/2000, sp. zn. IV. ÚS 321/2007 a mnohá další). Odvolací soud pak toto pochybení neodstranil.
9. Rovněž prostřednictvím vad řízení namítá nepřezkoumatelnost a nedostatečné odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, přičemž také tvrdí, že nebylo soudy provedeno dostatečné dokazování, a nebyly provedeny všechny předložené důkazy.
10. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil, a věc aby vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
11. Žalovaný ve vyjádření k dovolání žalobce a) uvedl, že považuje rozsudek odvolacího soudu za správný. Dovolání podle něj není přípustné již proto, že žalobce a) jasně neformuloval otázku hmotného ani procesního práva, pouze v něm shrnuje argumenty, které již uvedl v odvolání a jež nemohou přípustnost dovolání založit. Navrhuje, aby bylo dovolání odmítnuto, případně zamítnuto.
III Přípustnost dovolání
12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
14. Dovolání není přípustné.
15. K námitce bezdůvodného obohacení a tvrzeného odchýlení se od rozhodovací praxe dovolacího soudu:
16. Dovolatel namítá, že žalovaný byt užíval v rozporu s dohodou spoluvlastníků ze dne 29. 1. 2008 o reálném užívání nemovitosti a že se jeho užíváním na úkor ostatních spoluvlastníků bezdůvodně obohatil a je povinen ostatním spoluvlastníkům toto obohacení ve výši obvyklého nájemného zaplatit.
17. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4347/2007, (toto rozhodnutí, stejně jako i dále označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, je dostupné na www.nsoud.cz) vyjádřil názor, že z povahy (podílového) spoluvlastnictví vyplývá, že primárním způsobem řešení záležitostí spoluvlastníků je jejich dohoda [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2523/99, nebo ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4455/2008 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2012, č. 1, str. 15)]. Dohoda spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí je bezformálním právním úkonem a nemusí být písemná ani tehdy, týká-li se nemovité věci; může být uzavřena i ústně nebo konkludentně (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4201/2017, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 17 360).
18. Dále pak Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, (uveřejněném pod č. 17/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) vyložil, že užívá-li spoluvlastník bez právního důvodu (zejména bez rozhodnutí většiny spoluvlastníků nebo bez dohody spoluvlastníků anebo bez rozhodnutí soudu) společnou věc nad rámec svého spoluvlastnického podílu, je povinen vydat to, oč se takovým užíváním obohatil, ostatním spoluvlastníkům podle pravidel o vydání bezdůvodného obohacení (§ 451 a násl. obč. zák.). Tento závěr přitom opřel o nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. II. ÚS 471/2005, (uveřejněný na https://nalus.usoud.cz) ve kterém tento soud vyslovil názor, že pouze spoluvlastníci vůči sobě navzájem mohou z takto nastoleného vztahu vyvozovat nároky a případně se domáhat jiné úpravy užívání věci. Samotné spoluvlastnické právo však není právním důvodem užívání věci v jakémkoliv rozsahu; je jen důvodem k užívání věci v rozsahu spoluvlastnického podílu. Z „vlastnictví“ podílu sice nevyplývá právo užívat pouze konkrétní část věci, nicméně spoluvlastník je oprávněn užívat věc jen v rámci svého podílu (není-li tu právní důvod pro užívání v jiném rozsahu).
19. V posuzované věci byl žalovaný na základě dohody o reálném užívání společné věci ze dne 29. 1. 2008 (tehdy vlastník podílu id. 4,98 %, později v době užívání bytu č. 2 vlastník podílu id. 16,48 %) oprávněn užívat výlučně nezastavěné půdní prostory domu a vystavět zde dva byty, za což se recipročně vzdal nároku na odpovídající část případných příjmů inkasovaných z pronájmu ostatních částí nemovitosti. Bylo tedy dohodnuto, že je oprávněn výlučně užívat konkrétní část společné nemovitosti. Z žádného ustanovení dohody však nevyplynulo (a netvrdí to konečně ani sám dovolatel), že by žalovaný nebyl oprávněn užívat i další části společné věci v rozsahu svého spoluvlastnického podílu. Pouze nebyl oprávněn podílet se na potenciálních příjmech z pronájmu. Pokud tedy užíval byt č. 2, nelze uzavřít, že tak činil v rozporu s uzavřenou dohodou spoluvlastníků, jak tvrdí dovolatel. Jestliže vzhledem k tomu odvolací soud (s odkazem na závěry soudu prvního stupně) uzavřel, že se žalovaný užíváním bytu ve společném domě nemohl na úkor ostatních spoluvlastníků bezdůvodně obohatit, neboť jej užíval v mezích svého spoluvlastnického podílu, je jeho závěr správný a v souladu s uvedenou judikaturou.
20. K tvrzenému rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovým zjištěním, a k porušení práv dovolatele garantovaných Listinou základních práv a svobod:
21. Dovolatel dále odvolacímu soudu vytýká, že dostatečně nezkoumal, v jakém rozsahu byla společná nemovitost žalovaným opravdu užívána, tedy zda žalovaný užíval společnou nemovitost skutečně v rozsahu svého spoluvlastnického podílu a tvrdí, že v tomto směru nebylo prováděno „téměř žádné dokazování“ nebo bylo „naprosto nedostatečné“.
22. Předně je třeba zdůraznit, že dovolatel zpochybňuje právní posouzení věci učiněné odvolacím soudem především prostřednictvím skutkových námitek.
23. Ústavní soud (viz stanovisko pléna Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 45/16) dovodil, že zcela výjimečně mohou nastat případy, kdy právě skutková zjištění soudů jsou natolik vadná, že ve svém důsledku představují porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny (jde o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními). Jde obvykle o situace, kdy je zjištění skutkového stavu prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů (srov. § 132 o. s. ř. a násl.) nikdy dospět. Podstatou přezkumu tedy nebývá přehodnocování skutkového stavu, nýbrž kontrola postupu soudů při procesu jeho zjišťování. Otázka, zda soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly procesní zásady, je přitom již otázkou právní (otázkou procesního práva) a jako taková může být prezentována i Nejvyššímu soudu v dovolání s náležitostmi uvedenými v § 241a odst. 2 a § 237 o. s. ř. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3742/2019).
24. V souzené věci se nalézací soud tím, v jakém rozsahu byla společná nemovitost žalovaným opravdu užívána, zabýval a odvolací soud jeho závěry aproboval. Ze skutkových zjištění vyplynulo, že žalovaným užívaná podlahová plocha bytu č. 2 činila 80,51 m2, tj. 9,9 % a jeho spoluvlastnický podíl v době užívání bytu č. 2 činil id. 5094/30000, tj. 16,98 %. Nalézací soud dál zjistil, že podlahová plocha společné nemovitosti činila přes 900 m2, z toho suterén o velikosti cca 182 m2 byl pronajímán jako nebytové prostory za účelem provozování restaurace, dále bylo v domě 8 bytů o celkové výměře 766 m2 a půdní prostory, jejichž výměra nebyla uvedena. S ohledem na tato zjištění uzavřel, že žalobce užíval společnou nemovitost v rozsahu svého spoluvlastnického podílu.
25. Nejvyšší soud neshledává extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními odvolacího soudu a provedenými důkazy ani nedospívá k závěru, že hodnocení důkazů je založeno na libovůli. Žalobce svými námitkami pouze prosazuje vlastní (subjektivní) úsudek o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, jeho usnesení ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná.
26. K dalším namítaným vadám řízení:
27. Přiléhavost postrádá též námitka dovolatele o nesplnění poučovací povinnosti odvolacím soudem, a tím způsobené překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu. Žalobce totiž pomíjí, že rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení. Zákon (žádné ustanovení zákona) soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného pro případ, že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku sporu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, a usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007). Postačují-li v řízení přednesená tvrzení a navržené (či nenavržené ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci, pak ani při případném jiném právním názoru soudu není třeba k poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2237/2016, nebo ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4924/2016).
28. Nejvyšší soud připomíná, že námitka vad řízení sama o sobě nemůže založit přípustnost dovolání, neboť není způsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), a dovolací soud k vadám řízení přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Vytýkanými vadami navíc řízení ani netrpí. V projednávané věci žalobci namítali rozpor v užívání společné nemovitosti žalovaným s uzavřenou dohodou, jakož i bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor ostatních spoluvlastníků, již v řízení před soudem prvního stupně, přičemž polemika o způsobu užívání společné nemovitosti žalovaným i polemika o tom, zda se bezdůvodně na úkor ostatních spoluvlastníků obohatil, se stala i součástí odvolací argumentace žalobců. Napadený rozsudek odvolacího soudu tudíž nenese žádné atributy rozhodnutí překvapivého.
29. V daném kontextu nemá opodstatnění ani námitka dovolatele ohledně nepřezkoumatelnosti z důvodu nedostatečného odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Odvolací soud se totiž může v rozsudku, jímž potvrzuje rozhodnutí soudu prvního stupně, omezit i na převzetí odůvodnění soudu prvního stupně tím, že na něj odkáže (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 316/2019, a další v něm citovaná rozhodnutí). V dané věci se odvolací soud v právním posouzením věci soudem prvního stupně zcela ztotožnil, a proto je zcela korektní, jestliže toliko odkázal na jeho příhodné odůvodnění.
30. Nejvyšší soud rovněž v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. Měřítkem toho, zda rozhodnutí je či není přezkoumatelné, totiž nejsou požadavky dovolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (§ 157 odst. 2, § 211 o. s. ř.), ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli v dovolání proti tomuto rozhodnutí náležitě uvést dovolací důvody. V poměrech projednávané věci je jednoznačné, že odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu dovolateli nijak neznemožnilo uvést v dovolání dovolací důvody a předestřít svou argumentaci. IV. Závěr a náklady řízení
31. S ohledem na shora uvedené je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání tak není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a proto jej Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
32. Dovolatel napadl výslovně i výrok o náhradě nákladů řízení. Dovolání v části směřující proti rozhodnutí o nákladech řízení není vzhledem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
33. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce a) povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 17. 12. 2024
Mgr. David Havlík předseda senátu