22 Cdo 1342/2004
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobce V. S., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) M. B., a 2)
J. B., zastoupeným advokátem, o zdržení se zásahů do vlastnických práv a
odstranění stavby, vedené u Okresního soudu v Nymburku pod sp. zn. 10 C
1339/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.
března 2004, č. j. 28 Co 69/2004-329, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. března 2004, č. j. 28 Co
69/2004-329, a rozsudek Okresního soudu v Nymburku ze dne 16. září 2003, č. j.
10 C 1339/95-302, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Nymburku k
dalšímu řízení.
Okresní soud v Nymburku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
16. září 2003, č. j. 10 C 1339/95-302, zamítl žalobu „na vydání rozsudku, podle
kterého jsou žalovaní povinni zdržet se rušení vlastnického práva žalobce k
parcele č. 765, zapsané na LV č. 36 pro katastrální území a obec V. L. a
zkrátit střechu domu č. p. 19 ve V. L. na původní délku 30 cm včetně okapového
žlabu a odstranit ze zdi tohoto domu, stojícího na hranici uvedené parcely,
obložení z cihel v šířce cca 15 cm, které bylo na uvedenou zeď zabudováno v
říjnu 1995“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení, soudním poplatku a
znalečném.
Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že žalobce je
vlastníkem domu č. p. 20, stavební parcely č. 54, na níž stojí dům č. p. 20, a
parcely č. 765 – zahrady v obci a kat. území V. L. Žalovaní tamtéž mají ve
společném jmění manželů dům č. p. 19, stojící na stavební parcely č. 22.
Nemovitosti účastníků spolu bezprostředně sousedí. Žalovaní v rámci
rekonstrukce domu zbudovali na domě novou střechu, která je delší, než byla
původní. Podle revizního znaleckého posudku Ing. M. K. vede hranice mezi
pozemky parcelních čísel 22, 54 a 765 po štítu bývalé stodoly na parcele č. 22,
dále na východní roh domu č. p. 19, poté podél jižní stěny tohoto domu a pak po
stávajícím oplocení až k ulici. S ohledem na nedostatečně vedené historické
geodetické a kartografické podklady a proměnlivou mezní odchylku při měření
hranic pozemku, nelze přesně stanovit průběh hranic mezi pozemky účastníků a s
přesností určit, zda a v jakém rozsahu dům žalovaných zasahuje do pozemku
žalobce parc. č. 765. Tvrzení žalobce, že přizdívkou o 0,15 m došlo k rozšíření
domu žalovaných směrem do pozemku žalobce, nelze podle měřičských podkladů
potvrdit, ani vyvrátit, neboť se jedná o hodnotu menší, než je dopustná
odchylka pro měření délek, a šířka domu na východní straně není ve starých
náčrtech uvedena. Střešní plášť včetně okapu domu žalovaných přesahuje nad
pozemek žalobce parc. č. 765 na jednom okraji střechy o 1 m a na druhé straně o
1,25 m. Přesah činí celkem 17 m2. Žalobce na pozemku pod přesahem střechy domu
žalovaných nic nepěstuje, roste tam jen tráva. Do svého domu dojíždí jen jednou
týdně. Soud prvního stupně posoudil věc po právní stránce z hlediska ustanovení
§ 135c a § 3 odst. 1 ObčZ a dospěl k závěru, že by uplatnění práva žalobce na
odstranění stavby bylo v rozporu s dobrými mravy s ohledem na značný nepoměr
mezi újmou, kterou přesah střechy včetně okapu domu žalovaných způsobuje
žalobci, a újmou, která by vznikla žalovaným odstraněním tohoto přesahu. Podle
soudu prvního stupně není účelné, aby střešní přesah domu žalovaných byl
přikázán do vlastnictví žalobce, nebo aby bylo zřízeno věcné břemeno ve
prospěch žalovaných.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze
dne 9. března 2004, č. j. 28 Co 69/2004-329, rozsudek soudu prvního stupně ve
věci samé potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Skutková zjištění,
učiněná soudem prvního stupně, považoval odvolací za správná a ztotožnil se i s
jeho právním posouzením věci. Dodal, že „do vlastnictví žalobce by musela být
přikázána stavba, která přesahuje do jeho pozemku jen nepatrně a tu nelze
oddělit tak, aby se jednalo o samostatnou věc ve smyslu práva, což vyplývá již
z toho, že jde o přesah střechy a přizdění k obvodové zdi domu, u kterého navíc
nelze najisto postavit, zda a o kolik zasahuje do pozemku žalobce. Přikázání
části pozemku, kterou žalovaní zastavěli, do jejich vlastnictví za náhradu
nepřichází pro nesouhlas žalobce v úvahu“. Zřízení věcného břemene ve prospěch
domu žalovaných by bylo výrazným omezením vlastnického práva žalobce. Při
posuzování účelnosti odstranění stavby je třeba vedle porovnání hospodářských a
jiných ztrát zohlednit i otázku dobré víry na straně žalovaných jako
stavebníků. Odvolací soud dovodil, že žalovaní nepostupovali svévolně a nelze
učinit závěr, že by nebyli v dobré víře, že mohou stavět, neboť stavbu před
jejím započetím ohlásili stavebnímu úřadu v přesvědčení, že pro opravu střechy
a domu stavební povolení nepotřebují, a o stavební povolení požádali dodatečně
poté, co v průběhu opravy střechy zjistili, že střecha bude muset mít jiný
tvar, byť toto stavební povolení bylo následně zrušeno. Žalovaní nabídli
žalobci finanční kompenzaci za přesah střecha nad pozemek žalobce, ten ji však
odmítl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu
nesprávného právního posouzení věci. Namítá, že ze znaleckých posudků Ing. L.
Č. a Ing. M. K. je zřejmé, že žalovaní porušili vlastnická práva žalobce a že
jejich střecha výrazně zasahuje do jeho pozemku. Vytýká soudům obou stupňů, že
neprovedly důkaz spisem Policie ČR, místního oddělení S., a spisem Stavebního
úřadu v P., které navrhoval k prokázání porušení jeho vlastnického práva
přizděním stěny domu žalovaných o šířku cihly a jeho snaze o zabránění
nepovolené stavbě žalovaných. S poukazem na Listinu základních práv a svobod je
podle žalobce třeba brát v úvahu především ochranu práv vlastníka pozemku, do
jehož práv bylo zasaženo. Je věcí soudu, aby v souladu s ustanovením § 135c
ObčZ našel nevhodnější řešení pro tuto ochranu. Pokud soudy zamítly žalobu na
ochranu vlastnického práva z důvodu rozporu s dobrými mravy, pak jde o nucené
omezení vlastnického práva. V rozporu s § 126 a § 127 ObčZ tak ke škodě
vlastníka pozemku „chrání porušitele zákona, černou stavbu a práva, která
žalovaní nemají“. Podle žalobce zkrácení střechy domu žalovaných není nijak
technicky náročné. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů
a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní navrhli odmítnutí dovolání s tím, že nesplňuje předpoklady
jeho přípustnosti. K věci samé uvedli, že neměli v úmyslu poškodit žalobce
zřízením nepovolené stavby. Původní přesah střechy přes hranici pozemku činil
cca 30 cm, celková plocha nynějšího přesahuje představuje 17 m2, v nichž je
započten i původní přesah, který žalobci nevadil. Finanční vyrovnání, které
žalobci navrhli a které nepřijal, výrazně přesáhlo místní cenu pozemku.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o
dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za
splnění předpokladů stanovených v § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ.
Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn,
přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. O
rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se
jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané
konkrétní věci. Napadené rozhodnutí otázku zásadního právní významu neřeší.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť právní posouzení věci
odvolacím soudem neodpovídá správnému výkladu ustanovení § 135c ObčZ, jak bude
dále dovolacím soudem vyloženo. Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy v rozporu s
hmotným právem ve smyslu § 237 odst. 3 OSŘ a dovolání je tak přípustné.
Dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ
v rozsahu dovolatelem uplatněných dovolacích námitek a dospěl k závěru, že
dovolání je důvodné.
Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného
ustanovení § 241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek.
Dovolací soud není oprávněn přezkoumávat skutkové závěry, na nichž právní
posouzení věci odvolacím soudem spočívá, a je povinen z těchto skutkových
závěrů vycházet. Proto se také nemůže odchýlit od skutkových zjištění, jež
nalézací soudy učinily ohledně okolností, za nichž neoprávněná stavba vznikla.
Právní závěry odvolacího soudu, že nároky uplatněné žalobou je třeba
podřadit pod ustanovení § 135c ObčZ a nikoli pod § 126 odst. 1 ObčZ, nebyly v
dovolacím řízení zpochybněny a dovolací soud neměl důvod tuto otázku posuzovat
odchylně.
Podle § 135c odst. 1 ObčZ zřídí-li někdo stavbu na cizím pozemku, ač na
to nemá právo, může soud na návrh vlastníka pozemku rozhodnout, že stavbu je
třeba odstranit na náklady toho, kdo stavbu zřídil (dále jen „vlastník stavby“).
Podle § 135c odst. 2 ObčZ pokud by odstranění stavby nebylo účelné,
přikáže ji soud za náhradu do vlastnictví vlastníku pozemku, pokud s tím
vlastník pozemku souhlasí.
Podle § 135c odst. 3 ObčZ soud může uspořádat poměry mezi vlastníkem
pozemku a vlastníkem stavby i jinak, zejména též zřídit za náhradu věcné
břemeno, které je nezbytné k výkonu vlastnického práva je stavbě.
Nejvyšší soud již v rozsudku z 21. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1627/99,
uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 42, ročník 2001,
uvedl, že „řízení o vypořádání neoprávněné stavby je řízením, kde z právního
předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky a kde tedy soud
není vázán návrhem účastníků (§ 153 odst. 2 o. s. ř.); pokud soud dospěje k
závěru, že žalobcem navržené vypořádání není přijatelné, musí upravit vztah
mezi účastníky i jiným způsobem, vyplývajícím z § 135c obč. zák.“. Dovolací
soud neměl důvod odchýlit se od tohoto právního názoru. Jestliže tedy oba soudy
dospěly k závěru, že daný případ neoprávněné stavby nelze dobře řešit způsobem
navrženým žalobcem, tj. odstraněním části stavby, neměly žalobu zamítnout, ale
rozhodnout v rámci jiných možností daných § 135c ObčZ o jiném způsobu
vypořádání vztahů mezi účastníky. Zamítnutím žaloby totiž legalizovaly
neoprávněný zásah do vlastnických práv žalobce bez jakékoliv kompenzace, kterou
ustanovení § 135c ObčZ umožňuje. Za předpokladu existence důvodů pro zachování
neoprávněné stavby je řešením vypořádávajícím vztahy mezi účastníky zřízení
věcného břemene, na jehož základě by žalobce byl povinen strpět to, co by v
důsledku pouhého zamítnutí žaloby stejně musel trpět, avšak za odpovídající
náhradu. V tomto směru pak lze přisvědčit dovolateli v názoru, že rozhodnutí
odvolacího soudu (stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně) neodpovídá
principům ochrany základních lidských práv zakotveným v článku 11 Listiny
základních práv a svobod. Pokud tedy soudy v nalézacím řízení po zjištění, že
sporná stavba je stavbou ve smyslu § 135c ObčZ neoprávněnou, učinily závěr, že
je třeba žalobu zamítnout, spočívá jejich rozhodnutí na nesprávném právním
posouzení věci.
K právnímu posouzení jednotlivých nároků lze ještě dodat následující:
Při úvaze o účelnosti odstranění (zkrácení) přesahující části střechy domu
žalovaných na původní délku by se soud neměl obejít bez znalosti alespoň
přibližného vyčíslení výše nákladů, které by za tím účelem bylo třeba
vynaložit.
Při posuzování otázky, zda žalovaní obložením zdi svého domu na hranicích mezi
pozemky stran zasáhli do pozemku žalobce, za situace, kdy tato (původní) zeď
tvořila přirozenou (nikoli parcelní) hranici mezi pozemky, by bylo možné vyjít
z hypotetické úvahy, že nesahal-li pozemek žalobce až ke zdi domu č. p. 19
žalovaných, lze uvažovat o vydržení takové části pozemku žalobcem. Jestliže by
pak předpoklady vydržení části pozemku mezi parcelou žalobce a domem žalovaných
byly splněny, nebylo by třeba zjišťovat parcelní hranici a hranice by byla dána
rozsahem držby žalobce či jeho právních předchůdců. Pokud by naopak původní zeď
domu žalovaných již dříve přesahovala do pozemku žalobce (jeho právních
předchůdců), bylo by jisté, že její rozšíření do pozemku žalobce by
představovalo neoprávněnou stavbu. Úvahy v tomto směru, podložené zjišťováním
okolností případného vydržení žalobcem (jeho právními předchůdci) umožňuji
snadněji dospět k závěru, zda a nakolik žalovaní rozšířením zdi svého domu na
úkor cizího (vydrženého) pozemku svou neoprávněnou stavbou zasáhli do
vlastnických práv žalobce.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Dovolací soud proto napadený rozsudek zrušil
a protože důvody tohoto zrušení platí i na rozsudek soudu prvního stupně,
zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§
243b odst. 2 a 3 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. října 2004
JUDr. František Balák,v.r.
předseda senátu