22 Cdo 1346/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobců: A) O. Š. a B) P. Ch., proti žalované H. K., zastoupené
advokátkou, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u
Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 3 C 429/96, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. listopadu 2001, č. j. 44 Co
615/2000-156, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Blansku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem z 23. 5.
2000, č. j. 3 C 429/96-128, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k domu
čp. 107 postaveném na pozemku parc. č. 500, k pozemkům parc. č. 500 zastavěná
plocha, parc. č. 501 zahrada a parc. č. 502 zahrada, ležícím v obci K., okres
B., v k. ú. K. a zapsaným v katastru nemovitostí na LV č. 222 u Katastrálního
úřadu v B., nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalované, které
uložil, aby zaplatila na vyrovnání podílů do 31. 12. 2000 žalobci A) částku
446.000 Kč a žalobkyni B) částku 223.000 Kč, a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci, kteří jsou sourozenci,
nabyli spoluvlastnictví k nemovitostem dědictvím po matce v roce 1986, a to
žalobce A) spoluvlastnický podíl v rozsahu jedné ideální poloviny, žalobkyně B)
a žalovaná každá v rozsahu jedné čtvrtiny. V domě, který má dva byty, bydlí
žalovaná od svého mládí, nyní v jednom z bytů se synem a vdanou dcerou. Žalobce
A) po rozvodu svého manželství bydlí v bytě žalobkyně B). Ohledně užívání domu
docházelo od počátku spoluvlastnického vztahu k neshodám, a užívání bylo proto
upraveno tak, že jeden byt užívají žalobci a další žalovaná. I poté žalovaná
v užívání domu žalobcům bránila a v řízení o výkon rozhodnutí jí byla z toho
důvodu uložena pokuta. K dohodě o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví k nemovitostem mezi účastníky nedošlo a dům není reálně
dělitelný. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že vzhledem k dlouho trvajícím
neshodám je třeba spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem podle § 142 odst. l
občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) zrušit. Spoluvlastnictví vypořádal tak,
že nemovitosti přikázal žalované s odůvodněním, že tak budou účelně využity,
neboť žalovaná v domě bydlí od svého mládí a v domě vyrůstají také dvě její
děti, z nichž dcera je dospělá. Naproti tomu žalobce A) zatím byt v domě
nepotřeboval, neboť bydlel s manželkou, a i když jej potřebuje nyní po rozvodu,
nemohl by sám účelně využít celý dům. Žalobkyně B) by dům využívala jen k
rekreačním důvodům. Soud prvního stupně přikázal nemovitosti žalované také
proto, že uvedla, že je schopna zaplatit žalobcům přiměřenou náhradu na
vyrovnání jejich podílů. Při určení výše této náhrady vycházel soud prvního
stupně ze znaleckého posudku, kterým byla stanovena obvyklá cena nemovitostí.
K odvolání žalobců Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem z 19. 11.
2001, č. j. 44 Co 615/2000-156, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o
zrušení spoluvlastnictví potvrdil a dále ho změnil tak, že nemovitosti přikázal
do podílového spoluvlastnictví žalobců, a to v poměru ideální 3/4 žalobci A) a
ideální 1/4 žalobkyni B), a uložil žalobci A) aby zaplatil žalované na
vyrovnání podílu částku 223.000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odvolací soud byl zajedno se soudem prvního stupně, že jsou dány předpoklady
pro zrušení spoluvlastnického práva účastníků k nemovitostem. Pokud na rozdíl
od soudu prvního stupně přikázal nemovitosti žalobcům, vzal v úvahu, že mají
větší spoluvlastnický podíl než žalovaná. Hledisko účelného využití nemovitosti
sice svědčilo ve prospěch žalované, která v domě bydlí přinejmenším se synem,
zatímco žalobce A) podle zprávy detektivní agentury H., kterou předložila
žalovaná, „nemá naléhavou bytovou potřebu“ a žalobkyně B) nikdy netvrdila, že v
domě hodlá bydlet. Odvolací soud dále přihlédl k solventnosti účastníků, to
znamená k jejich možnosti zaplatit přiměřenou náhradu na vyrovnání podílů pro
případ, že jim nemovitosti budou přikázány. K tomu uvedl, že ani jeden z
účastníků řádně nedoložil, že by měl příslušnou částku v hotovosti. Žalovaná
předložila odvolacímu soudu (jak vyplývá z protokolu o jednání tohoto soudu)
jen dosud neakceptovanou smlouvu o stavebním spoření, akceptovanou smlouvu o
stavebním spoření syna, jakož i doklad o složení hotovosti na účtě, aniž
doložila, že je oprávněna s tímto účtem disponovat. Žalobce A) také nedoložil
ničeho, ale ze zprávy zmíněné agentury vyplynulo, že je dobře majetkově
situován a v jeho prospěch hovoří i to, že má k výplatě obstarat oproti
žalované jen třetinovou částku. Odvolací soud uzavřel, že pro přikázání
nemovitostí žalobcům tak svědčí více hledisek.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Vytýká
odvolacímu soudu nesprávnou aplikaci § 142 odst. l ObčZ, pokud provedl
vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem tak, že je
přikázal žalobcům. Nesouhlasí s tím, že ve prospěch žalobců svědčilo více
hledisek, neboť podle žalované šlo jen o hledisko jediné, a to velikost jejich
spoluvlastnických podílů. Naproti tomu u žalované je předpoklad účelného
využití nemovitostí, jak ostatně i sám odvolací soud připustil. Žalovaná v domě
bydlí s dětmi, dům opravuje a udržuje, na což se synem, který v domě podniká,
vynaložili nemalé prostředky. Žalobci se v domě zdržují minimálně a pokud
přijedou, tak jen proto, aby ztropili scénu. Nesprávně však odvolací soud
hodnotil možnost účastníků zaplatit přiměřenou náhradu na vyrovnání podílů.
Zjištění odvolacího soudu, že žalovaná neprokázala svoji solventnost, nemá
oporu v provedeném dokazování. Žalovaná totiž předložila listinné důkazy – šlo
o doklad o založení vkladového účtu na částku 112.000 Kč, dále doklady (které
jí odvolací soud vrátil a které znovu předkládá) o tom, že syn I. S., který s
ní bydlí, v domě podniká, má uzavřenou smlouvu o stavebním spoření a dále
předložila doklad o svém stavebním spoření. Celkem tedy předložila doklady, z
nichž vyplývalo, že je schopna vyplatit 562.000 Kč ihned. Navíc její děti jsou
ochotny jí zbývající částku půjčit. Vzhledem k tomu, že žalovaná nemá jinou
možnost bydlení, má eminentní zájem žalobcům náhradu zaplatit. Oporu v
provedeném dokazování nemá ani zjištění, že žalobce je dobře majetkově
situován, takže je schopen přiměřenou náhradu žalované zaplatit. Nic takového
není uvedeno ve zprávě detektivní agentury, kterou předložila žalovaná, a ze
které odvolací soud toto zjištění učinil. Přehlédnout nelze ani to, že
nemovitosti byly přikázány do podílového spoluvlastnictví obou žalobců, ačkoliv
žalobkyně tvrdila, že o nemovitosti vůbec zájem nemá. Žalovaná uzavírá, že je v
rozporu s dobrými mravy přikázat nemovitosti tomu, kdo o ně nemá zájem, zatímco
pro ni představují jedinou možnost bydlení, když z náhrady zaplacené žalobci
na vyrovnání podílu si bydlení ani pořídit nemohla. Žalovaná navrhla, aby
rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu
řízení.
Žalobci se vyjádřili tak, že žalovaná nebydlí v předmětném domě odjakživa,
ale bydlela i jinde se svými dvěma manžely a druhy, jen se pro nesnášenlivou
povahu do domu rodičů vždy vracela. Pokud o nemovitosti opravdu stála, mohla od
roku 1986 do roku 1995 žalobcům jejich spoluvlastnické podíly vyplatit. V roce
1995 žalobce A) opustil společnou domácnost, kterou vedl s manželkou v bytě
v B. na K. 18, a v roce 1999 se rozvedl. Už v roce 1995 se chtěl do společného
domu nastěhovat, v užívání domu jemu, stejně jako žalobkyni B) však žalovaná
bránila. Žalovaná vždy vyvolávala konflikty a žalobce A) proto již několik let
bydlí v bytě žalobkyně B). Žalobci připomínají, že žalovaná se nestarala o
matku účastníků, když těžce onemocněla, a proto si také matka nepřála, aby po
ní žalovaná dědila, v závěti uvedla, aby její podíl na domě připadl žalobci
A). Žalobci nesouhlasí s tím, že žalovaná v domě prováděla opravy, jak ostatně
vyplývalo z popisu stavu domu ve znaleckém posudku. Považují za správné
zjištění, že žalovaná nemá prostředky na vyplacení podílů, neboť je důchodkyně
a nedoložila, že by peníze měla. Její syn I. S. má 37 let a není tak úspěšným
podnikatelem, jak žalovaná v dovolání uvádí, když dodnes nevybudoval ani přívod
vody do té části domu, kterou užívá. Žalovaná může také bydlet u svého přítele
pana P. v B. Výplatu náhrady od žalobců žalovaná odmítá, stejně jako převzetí
jakékoliv pošty. Žalobci navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací podle bodu 17. hlavy první části dvanácté
zákona č. 30/2000 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000
Sb. (dále ne „OSŘ“).
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou
účastnicí řízení, že jde o dovolání přípustné ( žalovaná nesouhlasí se změnou
rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem, který přikázal nemovitosti do
podílového spoluvlastnictví žalovaných) a že v řízení nedošlo k vadám
vyjmenovaným v § 237 odst. l OSŘ nebo k jiným vadám, které by měly za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dále se dovolací soud zkoumal důvodnost uplatněného dovolacího důvodu
uvedeného v § 241 odst. 3 písm. c) OSŘ, který je dán, jestliže skutkové
zjištění nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Skutkové zjištění odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování,
jestliže odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů
nevyplynuly nebo jinak nevyšly za řízení najevo, nebo soud pominul skutečnosti,
které byly provedenými důkazy prokázány, nebo v hodnocení důkazů je logický
rozpor, nebo konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co
mělo být zjištěno způsobem, vyplývajícím z postupu předepsaným soudu v § 133 až
135 OSŘ.
Skutkové zjištění odvolacího soudu, že žalovaná nemá finanční
prostředky na zaplacení přiměřené náhrady, kterou by musela žalobcům zaplatit
pro případ, že by jí nemovitosti byly přikázány do výlučného vlastnictví, má
oporu v provedeném dokazování. Podle protokolu o jednání odvolacího soudu 12.
11. 2001 žalovaná předložila listiny, a to potvrzení banky o vkladu na částku
112.000 Kč, smlouvu o stavebním spoření, uzavřenou jejím synem 4. 4. 2001 s
cílovou částkou 200.000 Kč, změněnou 22. 10. 2001 na částku 350.000 Kč, návrh
na uzavření smlouvy o stavebním spoření se žalovanou z 22. 10. 12001 s cílovou
částkou 100.000 Kč. K těmto dokladům, takto v protokolu o jednání označeným,
žalovaná uvedla, že potvrzení banky se týká účtu, se kterým je oprávněna
disponovat, a dále, že vypořádací podíl by zaplatila z úvěru, který by jí byl
poskytnut stavební spořitelnou v souvislosti se zmíněnými smlouvami. Obsah
předložených listin nebyl dále odvolacím soudem konstatován a odvolacím soudem
byly žalované vráceny. Žalovaná v souvislosti s těmito listinami uvedla, že
kromě částky 112.000 Kč jinou hotovost nemá, přičemž částka, kterou by musela
žalobcům na vyrovnání podílů zaplatit, činila celkem 669.000 Kč, a zbytek měla
získat z úvěru, který jí byl přislíben, což však nedoložila. Žalovaná tedy
neprokázala, že má finanční prostředky na zaplacení přiměřené náhrady, neboli
zjištění odvolacího soudu o této skutečnosti má v podstatné části oporu v
provedeném dokazování.
Totéž platí o ohledně zjištění, že žalobce A) je dobře majetkově
situován. Žalovaná totiž předložila odvolacímu soudu zprávu detektivní agentury
H. z 25. 10. 2001, která byla přečtena, a která uvádí nejen skutečnosti o tom,
kde se žalobce A) zdržuje, ale také to, že žalobce A), je podnikatelem v
oblasti práce s kovem a jezdí s dvěma vozidly bílé barvy. Z toho lze dovodit,
že majetková situace žalobce A) je dobrá a že je schopen částku 223.000 Kč na
vyrovnání podílu žalované obstarat.
Zbývá tedy posouzení správnosti aplikace § 142 odst. 1 ObčZ, který
stanoví, že nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání
na návrh některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k velkosti podílů a k
účelnému využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za
přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům, přihlédne přitom k tomu,
aby věc byla účelně využita. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí
soud její prodej a výtěžek rozdělí podle podílů.
Z tohoto ustanovení vyplývá, že pokud soud podílové spoluvlastnictví
k věcem zruší a vypořádává ho přikázáním nemovitostí jednomu nebo více
spoluvlastníkům, jsou pro přikázání stanovena nejen kritéria velikosti
podílů a účelného využití věci, ale také schopnost spoluvlastníka, kterému jsou
nemovitosti přikazovány do vlastnictví, zaplatit přiměřenou náhradu.
Jestliže zákon stanoví, že přikázání věci jednomu ze spoluvlastníku je
možné jen za přiměřenou náhradu, pak to znamená, že soud může přikázat věc jen
tomu spoluvlastníku, resp. spoluvlastníkům, kteří prokáží schopnost přiměřenou
náhradu zaplatit.
V dané věci všichni spoluvlastníci navrhovali podílové spoluvlastnictví
k nemovitostem zrušit a s tím, že se rovněž všichni domáhali toho, aby jim
nemovitosti byly přikázány (žalobcům do podílového spoluvlastnictví). Jestliže
ve prospěch žalobců svědčilo kritérium velikosti spoluvlastnických podílů,
které se v jejich případě sčítají a činí ¾, a ve prospěch žalované
kritérium účelného využití věci, pak nemovitosti mohly být přikázány jen tomu
ze spoluvlastníků, který byl schopen zaplatit přiměřenou náhradu - to však
nebyla žalovaná, ale žalobci. Dovolací soud proto považuje za správný závěr
odvolacího soudu, že pro přikázání nemovitostí žalobcům svědčilo více hledisek,
stanovených § 142 odst. l ObčZ, než pro jejich přikázání žalované.
Rozsudek odvolacího soudu je tedy z pohledu dovolacích námitek správný a
dovolání bylo podle § 243b odst. 1 OSŘ zamítnuto.
Žalobci byli v dovolacím řízení úspěšní a příslušela by jim proto podle
§ 243b odst. 4, § 224 odst. l, § 151 odst. l a § 142 odst. l OSŘ náhrada těchto
nákladů. Náklady jim však zřejmě nevznikly (vyjádření k dovolání nebylo sepsáno
advokátem).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. července 2003
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu