22 Cdo 1377/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a Víta Jakšiče ve věci
žalobkyně U. V., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) H. H. a 2) A., a.
s., zastoupené advokátem, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 92/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 8. února 2001, č. j. 22 Co 8/2001-137, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. února 2001, č. j. 22 Co
8/2001-137, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. listopadu 2000, č.
j. 10 C 92/98-117, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k
dalšímu řízení.
ú. V. u Kat. úřadu pro m. P., je žalovaná č. 1 H. H.“. Dále rozhodl o náhradě
nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že rozsudkem Obvodního soudu pro
Prahu 4, sp. zn. 12 C 339/93, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze, sp.
zn. 23 Co 560/98, který nabyl právní moci 18. 1. 1999, byla žalovaná 1) uznána
povinnou zaplatit žalobkyni 370 000,- Kč s příslušenstvím. Rozsudkem téhož
soudu z 26. 1. 1999, sp. zn. 12 C 202/97, bylo žalované 1) uloženo, aby
žalobkyni zaplatila 3 287 818,90 Kč s příslušenstvím. Usnesením Obvodního soudu
pro Prahu 4 z 15. 12. 1994, sp. zn. 12 C 339/93, které nabylo právní moci 7. 3.
1995, 1) bylo žalované uloženo, aby se zdržela dispozice se spornými
nemovitostmi, zejména je prodat nebo darovat. O správnosti vyznačení právní
moci na tomto usnesení neměl soud prvního stupně pochybností. Žalovaná 1) a P.
P. založili společnost A., a. s., do níž žalovaná 1) vložila nepeněžitý vklad,
a to předmětné nemovitosti, kdy hodnota tohoto nepeněžitého vkladu činí 30 969
000,- Kč. Vklad práva byl zapsán v katastru nemovitostí 12. 12. 1996 s právními
účinky vkladu 27. 11. 1996. Žalovaná 2) byla do obchodního rejstříku zapsána
18. 11. 1996. Od tohoto data do 3. 6. 1998 byla žalovaná 1) členkou
představenstva této společnosti, která je v katastru nemovitostí vedena jako
vlastník sporných nemovitostí, na nichž váznou zástavní práva. Soud prvního
stupně vzal za prokázané, že žalovaná 1) nerespektovala zákaz dispozice se
spornými nemovitostmi a tyto vložila do žalované 2). Žalobu však zamítl z
důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení s
tím, že žalobkyně se může domoci svého práva žalobou na plnění na základě
žaloby odpůrčí. Podle názoru soudu prvního stupně i kdyby naléhavý právní zájem
žalobkyně byl dán, jednání žalované 1) by nezpůsobilo absolutní neplatnost
právního úkonu podle § 39 ObčZ, „neboť nerespektování soudního rozhodnutí nelze
podřadit pod důvody absolutní neplatnosti právního úkonu, neboť rozhodnutí
soudu není obecně závazným právním předpisem“.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem
ze dne 8. února 2001, č. j. 22 Co 8/2001-137, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Proti svému rozsudku připustil
dovolání. Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že
žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Podle odvolacího
soudu mezi žalobkyní a žalovanou 1) existoval závazkový právní vztah, který se
netýkal vlastnického práva ke sporným nemovitostem. Žalovaná č. 1 byla i přes
nařízené předběžné opatření nadále vlastnicí těchto nemovitostí, žalobkyně
žádný právní vztah k nim neměla; ten existoval jen mezi žalovanými. Žalobkyně
proto touto cestou nemůže vyvolat změnu ve vlastnických vztazích k
nemovitostem. Odvolací soud zaujal právní názor, že „samo porušení soudního
rozhodnutí (předběžného opatření) by jednak mohlo v případě žalované č. 1
zakládat trestní odpovědnost, jednak, a toho žalobkyně již využila, se jako
věřitelka může domáhat u soudu formou tzv. odporovatelnosti podle § 42a ObčZ
určení, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení její vymahatelné
pohledávky, jsou vůči ní právně neúčinné a v případě úspěchu se může rovněž
domáhat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným úkonem ušlo z
dlužníkova majetku, a není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu,
kdo měl z tohoto právního úkonu prospěch, tedy že právní úkon mezi oběma
žalovanými týkající se převodu vlastnictví nemovitosti není vůči ní právně
účinný a domáhat se uspokojení z předmětné nemovitosti“. Odvolací soud
nevyloučil ani odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním
postupem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu
nesprávného právního posouzení věci. Žalobkyně svůj naléhavý právní zájem
dovozuje potřebou uspokojit své pohledávky z majetku žalované, která jiný
majetek nemá a jiným způsobem uspokojení pohledávek žalobkyně nepřichází v
úvahu. Je toho názoru, že porušení soudního rozhodnutí o předběžném opatření,
které zakazuje dispozice s majetkem, je porušením zákona bez ohledu na trestně
právní odpovědnost a že nelze vyloučit možnost věřitele domáhat se určení
vlastnického práva k majetku svého dlužníka, došlo-li k neplatnému právnímu
úkonu při převodu majetku. Naléhavost právního zájmu na určení vztahu je dána
také potřebou nápravy právního vztahu, který byl porušen a na jehož nápravě
nemají třetí osoby zájem. Odporovatelnosti právnímu úkonu se lze domáhat jen,
je-li právní úkon je platný. V opačném případě je odporovatelnost vyloučena, a
to je důvodem postupu žalobkyně v tomto řízení. Sankcí za provedení úkonu,
který je účastníku zakázán soudním rozhodnutím, musí být jeho neplatnost. Soudy
obou stupňů podle žalobkyně měly dokazování zaměřit k posouzení platnosti úkonu
žalované 1). Žalobkyně navrhla důkazy k okolnostem, za kterých byl právní úkon
žalovanou 1) proveden, a důvodům, proč se tak stalo. Navrhla, aby dovolací soud
zrušil rozsudek odvolacího soudu, ale i soudu prvního stupně, a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalované se k dovolání nevyjádřily.
Nejvyšší soud jako soud dovolací podle bodu 17. hlavy první části
dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č.
30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou včas a že je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle §
242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Dovolatelka nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v § 237 odst.
1 OSŘ nebo že řízení je postiženo jinou vadou, která by mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241 odst. 3 písm. a) a b) OSŘ], a ani z obsahu
spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo. Proto dovolací soud
dále přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v rozsahu dovolatelkou uplatněných
dovolacích námitek.
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci právních předpisů se
jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít,
nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. že
ze správných skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Předpokladem úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo
je či není (určovací žaloby), je především naléhavý právní zájem žalobce na
takovém určení. Soudy obou stupňů postavily svá rozhodnutí na právním závěru,
že žalobkyně nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Žalobkyně se
domáhá určení vlastnictví žalované 1) k předmětným nemovitostem s tím, že vklad
těchto nemovitostí žalovanou 1) do žalované 2) jako nepeněžitého vkladu je
neplatným právním úkonem, neboť byl žalovanou 1) učiněn v době, kdy soudním
rozhodnutím bylo žalované 1) uloženo, aby se zdržela dispozice s těmito
nemovitostmi. Otázka platnosti tohoto právního úkonu ve vztahu k požadovanému
určení je otázkou předběžnou. Nejvyšší soud v rozsudku publikovaném v Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, , svazek 3,
pod č. 290 dovodil, že „naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy
podle § 80 písm. c) OSŘ může mít i osoba, která není účastníkem smlouvy,
jestliže by vyhovění takové žalobě mohlo mít příznivý dopad na její právní
postavení“. Tento závěr je zcela použitelný i v daném případě, kdy je právo
žalobkyně na úhradu jejích pohledávek proti žalované 1), přiznaných jí již
soudními rozhodnutími, ohroženo převodem nemovitostí značné hodnoty formou
vkladu žalovanou 1) do obchodní společnosti, přestože jí to soudní rozhodnutí v
době tohoto vkladu zakazovalo. Není také sporu o tom, že žalobkyně je ve vztahu
k žalované 1) v právu a má vůči žalované značně vysoké pohledávky. Při daných
právních vztazích mezi žalobkyní a žalovanou 1) si nelze dost dobře představit
jiný způsob uplatnění práva žalobkyně, kterým by mohla reálně docílit jeho
uspokojení, nemá-li žalovaná 1) jiný majetek, který by mohl být předmětem
výkonu rozhodnutí a jímž by mohly být pohledávky žalobkyně uspokojeny, než
výkonem rozhodnutí prodejem sporných nemovitostí podle § 335 a násl. OSŘ.
Podle § 335 odst. 1 věta prvá OSŘ výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí
může být nařízen, jen když oprávněný označí nemovitost, jejíž prodej navrhuje,
a jestliže listinami vydanými nebo ověřenými státnímu orgány, popřípadě též
veřejnými listinami notáře doloží, že nemovitost je ve vlastnictví povinného. Z
hlediska možnosti žalobkyně domoci se vůči žalované 1) uspokojení svých
pohledávek způsobem, který by ji to umožňoval – výkonem rozhodnutí prodejem
sporných nemovitostí, potřebuje žalobkyně, jak vyplývá z citovaného ustanovení,
listinu dokládající, že vlastnicí sporných nemovitostí je žalovaná 1), přestože
v katastru nemovitostí je jako její vlastník zapsána osoba jiná. Jestliže je v
katastru nemovitostí zapsaná jiná osoba, na kterou je žalovaná 1) neplatně
převedla, žalobkyně listinu potřebnou pro realizaci své pohledávky vůči
žalované 1) jiným způsobem, než jaký zvolila – podáním určovací žaloby,
nezíská. Není tedy sporu o tom, že vyhovění této žalobě by mohlo mít příznivý
dopad na právní postavení žalobkyně. Tím je v daném případě předpoklad
naléhavého právního zájmu na požadovaném určení naplněn.
Nedostatek naléhavého právního zájmu žalobkyně nelze bez dalšího
vyvozovat z její možnosti uplatnit právo podle § 42a ObčZ, upravujícího
odporovatelnost právního úkonu. Úspěšně lze totiž odporovat jen platnému
právnímu úkonu a sporný převod resp. vklad, k němuž došlo mezi žalovanými za
platný právní úkon považovat nelze – k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu z
26. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1811/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu pod č. C 457.
Právní povahu vkladu společníka do obchodní společnosti upravuje obchodní
zákoník. Z § 59 ObchZ lze dovodit, že smlouva uzavřená mezi společníkem
obchodní společnosti a touto obchodní společností, kterou společník vkládá
nemovitost do společnosti jako nepeněžitý vklad, je převodní smlouvou, svou
povahou blízkou kupní smlouvě, když sjednaná cena představuje vklad společníka
do obchodní společnosti a proto nedochází k jejímu proplacení. Podle rozhodnutí
publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59, ročník
2001, str. 537, „kupní smlouva, kterou prodávající porušil zákaz převodu věci
(nemovitosti) uložený mu vykonatelným předběžným opatřením ve smyslu § 76 odst.
1 písm. e) OSŘ, je pro rozpor se zákonem absolutně neplatná“. Právní závěr
vyslovený v tomto rozhodnutí je proto použitelný i na daný případ převodní
smlouvy – nutno ji z téhož důvodu považovat za neplatnou. Přitom z hlediska
tohoto sporu není podstatné, zda je sporný právní úkon neplatný podle § 39 ObčZ
pro rozpor se zákonem (jak je bez bližšího odůvodnění uvedeno v posledně
citovaném judikátu) anebo podle § 37 odst. 2 ObčZ pro tzv. počáteční právní
nemožnost předmětu plnění, kdy počáteční právní nemožnost dlužníka přichází v
úvahu tam, kde předmět plnění je neuskutečnitelný v důsledku určité právní
překážky existující v době učinění právního úkonu.
Lze tedy shrnout, že žalobce může mít naléhavý právní zájem na určení,
že vlastníkem určité nemovitosti je žalovaný (podle vykonatelného rozsudku
povinný dlužník žalobce), který ji převedl na jinou osobu, přestože mu to
zakazovalo předběžné opatření soudu, jestliže tímto určením získá doklad
nezbytný pro nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí, a že odporovat
lze jen platnému právnímu úkonu.
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci ohledně otázky naléhavého
právního zájmu žalobkyně na určovací žalobě odvolacím soudem nebylo správné,
proto byl rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 1 OSŘ zrušen. Jelikož
důvod zrušení se vztahuje také na rozsudek soudu prvního stupně, byl zrušen i
jeho rozsudek a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2
OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. prosince 2002
JUDr. František
Balák, v. r.
předseda senátu