U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida
Havlíka ve věci žalobkyně O. W., proti žalovanému J. W., o vypořádání
společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 16 C
93/2008, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne
10. ledna 2013 č. j. 8 Co 24/2013-360, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 10. ledna 2013 č. j.
8 Co 24/2013-360, potvrdil usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 20.
listopadu 2012, č. j. 16 C 93/2008-355, kterým soud prvního stupně rozhodl, že
se žalobkyni nepřiznává osvobození od soudních poplatků a neustanovuje se jí
zástupce pro dovolací řízení. Uvedeným rozhodnutím soud prvního stupně
rozhodoval již o druhé žádosti žalobkyně o osvobození od placení soudních
poplatků a o ustanovení zástupce pro dovolací řízení. Odvolací soud se
ztotožnil s jeho závěrem, že od doby posledního rozhodnutí o téže otázce
nedošlo u žalobkyně ke změně poměrů. Soudní poplatek z dovolání mohla zaplatit
z podílu ve výši 64.704,- Kč, potom, co jí ho žalobce vyplatil z vypořádaného
společného jmění manželů na základě povinnosti stanovené mu rozsudkem Krajského
soudu v Ostravě ze dne 29. června 2011 č. j. 42 Co 220/2010-320(312). Navíc
ani v dovolání neuvedla, jak s tímto podílem naložila. Vzhledem k tomu, že
žalobkyni nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků, nebylo jí možné
ustanovit zástupce pro dovolací řízení podle § 30 o. s. ř.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání.
Žalobkyně sice nesplňuje podmínku zastoupení advokátem v tomto dovolacím řízení
a sama rovněž nemá právnické vzdělání (§ 241 o. s. ř.), povaha rozhodnutí,
proti němuž dovolání směřuje, však vylučuje, aby v posuzované věci bylo možno
nedostatek podmínky povinného zastoupení považovat za překážku, jež by bránila
vydání rozhodnutí, kterým se dovolací řízení končí (srov. usnesení Nejvyššího
soudu z 28. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 609/97, publikované v časopise Soudní
judikatura, 1997, č. 80).
Nejvyšší soud posoudil dovolání žalobkyně podle občanského soudního řádu, ve
znění účinném do 31. 12. 2013 (čl. II. bod 2. Přechodná ustanovení zákona č.
293/2013 sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), protože napadené rozhodnutí
bylo vydáno 10. ledna 2013.
Dovolání není přípustné.
V daném případě by dovolání bylo přípustné podle § 237 o. s. ř. za předpokladu,
že by žalobkyně označila otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, případně má být vyřešena jinak. Dovolání
lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Námitky žalobkyně však
napadají nesprávné skutkové zjištění odvolacího soudu. To však není důvodem,
pro který by bylo možné podat dovolání. Mimo to úvahy odvolacího soudu nelze
považovat za zjevně nepřiměřené.
Vzhledem k tomu, že žalobkyně v dovolání neoznačila právní otázku, pro jejíž
řešení by bylo dovolání přípustné, Nejvyšší soud její dovolání jako nepřípustné
podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (243f odst. 3 o. s.
ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek.
V Brně dne 21. května 2014
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu