Vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje (§ 126 odst. 1 ObčZ, věta před středníkem).
Silnice je veřejně přístupná pozemní komunikace určená k užití silničními
a jinými vozidly a chodci. Silnice tvoří silniční síť (§ 5 odst. 1 zákona o místních komunikacích). Silnice se podle svého určení a dopravního významu rozdělují do těchto tříd: a) silnice I. třídy, která je určena zejména pro dálkovou a mezistátní dopravu, b) silnice II. třídy, která je určena pro dopravu mezi okresy, c) silnice III. třídy, která je určena k vzájemnému spojení obcí nebo jejich napojení na ostatní pozemní komunikace (§ 5 odst. 2 zákona o místních komunikacích).
Místní komunikace je veřejně přístupná pozemní komunikace, která slouží převážně místní dopravě na území obce (§ 6 odst. 1 zákona o místních komunikacích).
O zařazení pozemní komunikace do kategorie dálnice, silnice nebo místní komunikace rozhoduje příslušný silniční správní úřad na základě jejího určení, dopravního významu a stavebně technického vybavení (§ 3 odst. 1 zákona o místních komunikacích).
V projednávané věci žalobci podali negatorní žalobu podle § 126 odst. 1 ObčZ
a domáhají se odstranění výsledku stavebních prací, spočívajícího v pokrytí části jejich pozemku pozemku asfaltovým povrchem; pasivní legitimaci žalované obce opírají o názor, že obec je vlastníkem komunikace, při jejíž stavbě nebo opravě k neoprávněnému zásahu došlo.
Podmínkou pro úspěch negatorní žaloby, kterou se žalobce domáhá odstranění výsledku stavebních prací z jeho pozemku podle § 126 odst. 1 ObčZ, je kromě jiného to, že výsledek neoprávněného zásahu není stavbou ve smyslu občanského práva; pokud by stavbou byl, bylo by možno žádat jeho odstranění jen v rámci žaloby na vypořádání neoprávněné stavby podle § 135c ObčZ. Posouzení toho, zda jde o žalobu na vypořádání neoprávněné stavby nebo o negatorní žalobu, vychází z žalobního návrhu a zejména z žalobních tvrzení; o žalobu negatorní jde v případě, že žalobci se domáhají odstranění objektu popsaného tak, že je zřejmé, že nejde o samostatnou stavbu ve smyslu občanského práva, nebo o součást takové stavby. V řízení o negatorní žalobě je pasivně legitimován ten, kdo do práva žalobce neoprávněně zasáhl, v řízení o vypořádání neoprávněné stavby je to vlastník této stavby.
Žalobci netvrdili a z řízení nevyplynulo, že by žalovaná obec byla osobou, která do jejího práva zasáhla; žaloba byla opřena o tvrzení, že obec je vlastníkem komunikace, při jejíž výstavbě či opravě k zásahu došlo. Tento názor je postaven na argumentaci, že předmětná komunikace nemůže být silnicí ve smyslu § 5 zákona o pozemních komunikacích, ale že musí jít o místní komunikaci (§ 6 zákona o pozemních komunikacích), která je ve vlastnictví žalované obce, což zakládá podle dovolatelů její pasivní legitimaci. Skutečnost, že má jít o místní komunikaci, dovolatelé vyvozují ze znění § 6 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích. Této argumentaci nelze přisvědčit. Podle § 3 odst. 1 zákona o místních komunikacích platí: „O zařazení pozemní komunikace do kategorie dálnice, silnice nebo místní komunikace rozhoduje příslušný silniční správní úřad na základě jejího určení, dopravního významu a stavebně technického vybavení“. Ustanovení § 4 a násl. pak jsou východiskem pro rozhodování silničního správního úřadu; zařazení pozemní komunikace do některé z těchto kategorií nevyplývá přímo ze zákona. Proto odvolací soud nepochybil, když v dané věci vyšel ohledně zařazení komunikace z vyjádření správního silničního úřadu – Krajského úřadu S. k. (§ 40 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích). Závěr o tom, že sporná komunikace není silnicí III. třídy, je tak z hlediska dovolacích námitek správný.
V daném případě žalobci neprokázali, že by do jejich pozemku neoprávněně zasáhla žalovaná obec anebo že by obec byla univerzálním právním nástupcem narušitele, kterého se ostatně nepodařilo určit, a vlastnictví obce ke komunikaci prokázáno nebylo. Proto žaloba nemohla mít úspěch.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Vady řízení uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly dovolatelkou tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b odst. 2 OSŘ, věta před středníkem).
Žalovaná byla v dovolacím řízení úspěšná, a proto jí přísluší vůči žalobcům náhrada nákladů, které jí v dovolacím řízení vznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1
a § 142 odst. 1 OSŘ). Náklady představují odměnu advokátce za zastoupení v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k dovolání ve výši 2 250,- Kč (§ 1 odst. 1, § 8 písm. a/, § 10 odst. 3, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 277/2006 Sb.), a dále paušální náhradu hotových výdajů
2x 75,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 276/2006 Sb.), celkem 2 400,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 17. března 2008
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu