22 Cdo 1390/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci
žalobců: A) M. K., B) A. J., C) L. Š., D) J. Š., E) M. G. a F) Ing. A. S.,
zastoupených advokátkou, proti žalované T., a. s., o určení vlastnictví, vedené
u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 3 C 1058/96, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. listopadu 2001, č. j. 44 Co
223/99-123, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. listopadu 2001, č. j. 44 Co
223/99-123, a rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 21. října 1998, č. j.
3 C 1058/96-39, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Vyškově k dalšímu
řízení
Žalobci se domáhali určení, že jsou každý jednou šestinou
spoluvlastníky níže uvedené pozemkové parcely, kterou nabyli děděním, jak to
plyne z usnesení Okresního soudu ve Vyškově z 31. 1. 1995, sp. zn. D 438/94.
Parcelu užívá žalovaná, která se pokládá za jejího vlastníka s tím, že byla
přidělena jejímu právnímu předchůdci do vlastnictví výměrem bývalého Krajského
národního výboru (dále „KNV“) v B. z roku 1955.
Okresní soud ve Vyškově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 21. října 1998, č. j. 3 C 1058/96-39, určil, „že vlastníkem parcely ve
zjednodušené evidenci – původ grafický příděl parc. č. 3028 zapsané na listu
vlastnictví 156 pro katastrální území Č. jsou navrhovatelé 1/ - 6/, každý k
ideální 1/6“, a zamítl „návrh odpůrce, aby bylo určeno, že vlastníkem parc. č.
3028 v katastrálním území Č. je obchodní společnost T. a. s. R.“; dále rozhodl
o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že právní předchůdci žalobců
nabyli vlastnické právo ke spornému pozemku, toto právo nepozbyli a posléze je
nabyli žalobci v rámci dědického řízení. Parcela vznikla v scelovacím řízení
podle zákona č. 47/1948 Sb., o některých technicko-hospodářských úpravách
pozemků (dále jen „scelovací zákon“), a v tomto řízení ji také právní
předchůdce žalobců nabyl do vlastnictví. Právní předchůdce žalované, Spojené UP
závody, národní podnik, R., pozemek do vlastnictví nikdy nezískal. Pokud mu KNV
v B. přidělil rozhodnutím 28. 3. 1955 do vlastnictví pozemky k výstavbě závodu
a mezi nimi i sporný pozemek, nemohl vlastnictví k němu nabýt, pokud je původní
vlastník nepozbyl. Nedůvodnou shledal i námitku žalované, že došlo k vydržení
vlastnického práva k předmětnému pozemku, neboť žalovaná neprokázala dobrou
víru svých právních předchůdců jako jeden ze základních předpokladů
vydržení.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. listopadu 2001, č.
j. 44 Co 223/99-123, změnil rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že se
„určuje, že žalobci A až F jsou spoluvlastníky a to každý k ideální jedné
šestině následujících pozemků: st. p. 185/2 – zastavěná plocha a nádvoří o
výměře 264 m2, st. p. č. 188/8 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 7.728 m2,
st. p. č. 225/1 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 301 m2, st. p. č. 226/1
– zastavěná plocha a nádvoří o výměře 288 m2, parcela č. 113/2 – ostatní plocha
o výměře 7 m2, p. č. 113/15 – ostatní plocha o výměře 4.234 m2, p. č. 113/29 –
ostatní plocha o výměře 9.231 m2, vše zapsáno na LV č. 388 u Katastrálního
úřadu ve V. pro k. ú. Č., obec R., okres V.“. Dále změnil rozsudek soudu
prvního stupně tak, „že se zamítá vzájemná žaloba, aby bylo určeno, že
vlastníkem těchže pozemků je žalovaný“. Rozhodl o nákladech řízení a zamítl
návrh na připuštění dovolání.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně
a v podrobnostech na ně odkázal. Konstatoval, že sporná nemovitost, dnes ve
specifikaci, jak ji uvádí ve výroku svého rozsudku, byla v evidenci nemovitostí
vedena dvojmo, a to jednou jako nemovitosti ve vlastnictví žalobců, jednou ve
vlastnictví žalované, resp. jejich právních předchůdců. Na tom nic nemění
skutečnost, že jde jen o část majetku, kterým žalovaná disponovala. Ze žádného
důkazu neplyne, že by žalobci, resp. jejich právní předchůdci, svůj pozemek
pozbyli. Rozhodnutí o dědictví má sice pouze deklaratorní povahu, ale prokazuje
nástupnictví žalobců po jejich právních předchůdcích a slouží jako podklad pro
aktivní legitimaci žalobců ve sporu. Za nesprávné označil argumenty žalované,
že věc měla být posouzena podle restitučních předpisů. Ztotožnil se i s názorem
soudu prvního stupně ohledně otázky vydržení vlastnického práva; uvedl přitom,
že vedení právního předchůdce žalovaného si muselo být vědomo toho, že národní
podnik není vlastníkem pozemků, které měl jen ve správě. Zamítl návrh žalované
na připuštění dovolání, neboť přes výzvu soudu nespecifikovala podstatnou
právní otázku a prohlásila, že jsou jí všechny právní otázky v řízení řešené.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná obsáhlé dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. f), § 238 odst. 1 písm. a) a § 239
odst. 2 občanského soudního řádu ve znění platném do 31. 12. 2000 (dále jen
„OSŘ“). Uvádí, že jí byla v průběhu řízení před odvolacím soudem jeho
nesprávným postupem odňata možnost před ním jednat. Odvolací soud jí znemožnil
realizovat procesní práva ve stádiu předcházejícím vydání rozhodnutí ve věci
samé. Rozhodnutí soudů obou stupňů jsou zmatečná. Rozsudek odvolacího soudu má
podle dovolatelky po právní stránce zásadní význam, neboť tento soud řešil
právní otázky, které nebyly judikaturou vyšších soudů dosud řešeny a jejich
výklad se dosud neustálil. Uplatňuje dovolací důvody s odkazem na § 241 odst. 3 písm. a), b) a d) OSŘ. K argumentaci odvolacího soudu, že v řízení žalovaná
výslovně neuplatnila námitku týkající se otázky vydržení vlastnického práva ke
spornému pozemku, připomíná obsah svého odvolání z 8. 3. 1999 a uvádí, že
odvolací soud v otázce vydržení vlastnického práva aplikoval příslušný právní
předpis nesprávně. S připomenutím zákonné úpravy institutu vydržení
vlastnického práva v dané době, a dále s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu
sp. zn. 22 Cdo 2273/1998 nebo 22 Cdo 1193/1998 dovolatelka konstatovala, že
byly splněny zákonné podmínky oprávněné držby na její straně. Nesprávný je
závěr odvolacího sodu, že žalobci nikdy nepozbyli vlastnické právo ke sporným
nemovitostem. K nabytí vlastnického práva žalovanou formou jeho vydržení došlo
po 1. 1. 1992, kdy se žalovaná stala zákonnou legitimní vlastnicí sporných
pozemkových parcel. Nelze přijmout závěr, že vedení právního předchůdce
žalované – jmenovaného národního podniku – si muselo být vědomo dřívější právní
úpravy a okolností získání vlastnického práva. V této souvislosti namítá, že
objektivně existoval legitimní nabývací titul – přídělová listina vydaná v
rámci přídělového řízení, jak to plyne z rozhodnutí KNV v B. z 28. 3. 1955. Na
základě přídělového řízení došlo k intabulaci vlastnického práva právního
předchůdce žalované, to je československého státu, Lidovým soudem ve Vyškově,
do pozemkové knihy. Vedení jmenovaného národního podniku nemělo žádný logický
důvod pochybovat o řádně nabytém vlastnickém právu státu ke spornému pozemku. Existoval zde tedy stav dobré víry vyplývající přinejmenším z platného
potvrzení o přídělu. Dále namítá, že napadený rozsudek byl vydán v rozporu s §
135 odst. 2 OSŘ. Soudy ignorovaly skutečnost, že pouze žalovaná doložila řádný
nabývací titul, kterým je právoplatné rozhodnutí o přídělu. Toto rozhodnutí
měly soudy respektovat, neboť přídělové řízení proběhlo řádně a bylo ukončeno
vkladem vlastnického práva pro československý stát do pozemkové knihy. Měla být
tedy respektována presumpce správnosti přídělového řízení jako správního aktu. Namítá, že soudy neprovedly důkazní řízení ohledně vlastnictví sporného pozemku
žalobci v nezbytném rozsahu, konkrétně originálním nabývacím titulem.
Uvěřily
tak subjektivním tvrzením žalobců stran nabytí vlastnického práva ke spornému
pozemku a nezabývaly se hlavní příčinou duplicity vlastnictví. Duplicitní
zápisy samy o sobě osvědčují toliko existenci zřejmých omylů a věcných
nesprávností u sporných parcel v průběhu od roku 1955 v evidenčních záznamech a
akumulovaných chyb z dřívější evidence v katastrálním operátu u Katastrálního
úřadu ve V. V důsledku této duplicity byl chybně zahrnut do dědictví majetek –
sporná parcela, když ta právní předchůdkyni žalobců již nepatřila. Žalobci
nepředložili žádné původní originální nabývací listiny z přídělového a
scelovacího řízení, ač se tohoto řízení dovolávali. Žalobci tedy neprokázali,
že by vlastnictví předmětného pozemku vůbec kdy nabyli. Dalším pochybením
odvolacího soudu je „nepřípustné vzetí instance“ žalované v průběhu odvolacího
řízení, a to za situace, kdy odvolací soud rozhodoval meritorně o věci, resp. její části, vůbec poprvé, a tak odňal žalované možnost řádného opravného
prostředku. V tomto řízení oproti řízení před soudem prvního stupně se totiž
rozšířila skutková zjištění odvolacího soudu o nové skutečnosti, tvrzené a
předložené žalovanou v odvolacím řízení v systému úplné apelace. Předmětem této
části řízení totiž nebyly původní pozemkové půdní parcely, ale stavební a
průmyslové plochy, vyjmuté ze zemědělského půdního fondu, které se staly
součástí jednoho funkčního celku – továrny na výrobu nábytku. Na těchto
pozemcích vybudovala žalovaná, resp. její právní předchůdce, rozsáhlé stavby a
objekty, investovala značné prostředky na jejich zhodnocení a zvýšila jejich
užitnou hodnotu. V této části skutkových zjištění odvolací soud rozhodoval
poprvé. Tak způsobil nepřípustný stav, neboť měl rozhodnout kasačně. Odvolací
soud místo aby zrušil prvostupňové rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního
stupně, sám opravil výrok soudu prvního stupně a ignoroval, že změna petitu
žaloby je v rozporu s hmotněprávním zákonným předpisem. Pokud tedy žalobci
žalovali o určení vlastnictví k zemědělskému lánu, pak odvolací soud rozhodoval
o kvalitních stavebních pozemcích. Závěrečný návrh žalobců měl obsahovat nejen
výrok o určení vlastnictví, ale především výrok na plnění. Protože petit takto
nebyl doplněn, a to ani v odvolacím řízení, promítl toto odvolací soud chybně
do svého výroku. Proto byl jeho rozsudek vydán v rozporu se zákonem, neboť
žalobcům přisoudil víc, než jim přisoudit mohl, a to na úkor žalované. Odvolací soud nesprávně posoudil i duplicitní zápis o vlastnictví. Měl vyjít ze
zjištění, že duplicitní vlastnictví je v soudní praxi časté právě z příčin vady
rozhodnutí v dědickém řízení. Od roku 1951 do roku 1964 nebylo knihování listin
povinné a neexistoval skutečný přehled o realizovaných převodech vlastnických
práv k nemovitostem. Rovněž evidence u středisek Geodézie byla nedůsledná. V
daném případě spočívá duplicita zápisu na omylu v dědickém řízení. Proto soud
neměl vycházet z nepřesné evidence nemovitostí, ale z nabývacích listin. Odvolací soud nesprávně interpretoval tzv.
zjednodušenou evidenci bývalého
střediska Geodézie, když na příslušném listu vlastnictví byla sporná parcela č. 3028 tzv. „závorkovou parcelou“, která neměla žádnou oporu v zákoně a nebyla
součástí evidence nemovitostí. Nesprávně posoudil i duplicitní zápis
nemovitostí na „zvláštním listu“ vlastnictví č. 388, který katastrální úřad
založil. Tento list nelze považovat za veřejnou listinu, duplicitní zápis je
nelegální, neboť takový zápis zákon nezná. Navíc se do katastru nemovitostí
nezapisují listiny, ale práva. Jestliže tedy odvolací soud přisoudil
vlastnictví sporných nemovitostí do vlastnictví žalobců právě s poukazem na
duplicitní list vlastnictví, pak postupoval nesprávně. Odvolací soud věc
nesprávně posoudil jako ochranu vlastnického práva podle § 126 občanského
zákoníku (dále jen „ObčZ“). Žalobci ale nežalovali na ochranu tohoto práva,
když šlo o existenci tzv. sporného vlastnického práva. Bylo-li ze žaloby
zřejmé, že se žalobci domáhali ochrany vlastnického práva k nemovitostem a
žalobní petit nebyl upraven v souladu s ustanovením o výkonu rozhodnutí, bylo
povinností soudu žalobce o znění návrhu poučit – k tomu viz rozsudek Nejvyššího
soudu sp. zn. 2 Odon 1396/96. Odvolací soud vydal rozsudek s vadnou výrokovou
znělkou, ale také pochybil v právním hodnocení věci, když ji posoudil jako
ochranu vlastnického práva žalobců, a když navíc šlo o věc restituční. Žalovaná
formulovala základní právní otázku pro přípustnost dovolání právě ve vztahu k
restituci, a to odvolací soud nebral v úvahu. Rozhodující bylo, zda právní
předchůdce žalované převzal sporné pozemky bez právního důvodu, nebo naopak. Tím se ale odvolací soud nezabýval. Žalobci měli uplatnit svůj nárok jako
restituční, neboť z hlediska jeho naplnění v daném případě v důsledku správního
aktu – rozhodnutí o přídělu vystaveného KNV v B. 28. 3. 1955, k přechodu
majetku skutečně došlo. Žalovaná namítla promlčení resp. prekluzi uplatněného
nároku žalobců. Ti nárok neuplatnili zákonným způsobem, v zákonné lhůtě a tak
došlo k jeho zániku. Nepřichází proto v úvahu ani určovací žaloba neboť je
nedůvodná z titulu prekludovaného práva. Žalobci opřeli svůj nárok o obecná
ustanovení ObčZ, restituční nárok neuplatnili. Při tom soudy obou instancí byly
vázány správním aktem přídělu majetku do vlastnictví právního předchůdce
žalované a nemohly provést průlom přes zákonnou klauzuli § 135 odst. 2 OSŘ do
této vázanosti. Právním titulem nabytí vlastnického práva právního předchůdce
žalované ke sporným pozemkovým parcelám byl zákon – dekret prezidenta republiky
č. 28/1945 Sb. Protože rozhodnutí KNV v B. o přídělu nemovitostí z 28. 3. 1955
je právně účinné a nebylo legálním postupem zrušeno, přešlo vlastnictví
nemovitostí na československý stát dnem převzetí držby. Pro nabytí vlastnictví
nebyla požadována intabulace, nicméně v daném případě byl proveden vklad do
pozemkové knihy. Vadný je názor odvolacího soudu, že žalobci jsou vlastníky
sporných parcel, odvolal-li se soud na starší nabývací titul žalobců, aniž by
ho však specifikoval a aniž by jakýkoliv titul žalobci předložili.
Vadné je
rozhodnutí odvolacího soudu i proto, že nerozhodl o „opomenutých důkazech“
včetně důkazů, jimiž se nezabýval. Žalovaná namítá nepřezkoumatelnost
napadeného rozsudku odvolacího soudu a poukazuje na doplňky k odvolání ze 4. 10. 2001. V nich předložila odvolacímu soudu důkazní návrhy zásadního významu a
ty odvolací soud ponechal stranou. Rozhodnutí odvolacího soudu odporuje zásadám
uvedeným v příslušných ustanoveních Listiny základních práv a svobod a Ústavy,
a je nikoliv jen nepřezkoumatelné, ale i protiústavní. Dovolatelka navrhuje,
aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního
stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů,
platných k 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000
Sb., tedy podle OSŘ ve znění před novelou, provedenou tímto zákonem) a po
zjištění, že dovolání je přípustné podle § 239 odst. 2 OSŘ, že jsou splněny
i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst.
1, § 241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je
důvodné.
Dovolatel považuje dovolání za přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) OSŘ; tak
tomu však není, neboť podle obsahu jde o rozsudek potvrzující (viz R 52/1999
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ani tvrzení, že řízení trpí vadou,
uvedenou v § 237 odst. 1 písm. f) OSŘ nelze přisvědčit; dovolatel tyto vady ani
nekonkretizuje a pokud v dovolání odkazuje na údajná procesní pochybení, mohlo
by jít nanejvýš o tzv. jiné vady řízení, uvedené v § 241 odst. 3 písm. b) OSŘ,
nikoliv o vady způsobující zmatečnost podle § 237 odst. 1 OSŘ. Dovolání je však
přípustné podle § 239 odst. 2 OSŘ, podle kterého nevyhoví-li odvolací soud
návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn
nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením
(vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání
podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru,
že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Protože takto může být dovolání připuštěno jen pro řešení právních otázek, je
dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti
němuž byla přípustnost dovolání založena výrokem odvolacího soudu, toliko
z dovolacího důvodů uvedených v § 241 odst. 3 písm. b) a d) OSŘ; v dovolání
proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění,
které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování [§ 241 odst. 3 písm.
c) OSŘ].
Za zásadní otázku, pro jejíž řešení je dovolání přípustné, považuje dovolací
soud posouzení nabývání vlastnického práva k pozemkům ve scelovacím řízení,
prováděném podle zákona č. 47/1948 Sb., o některých technicko-hospodářských
úpravách pozemků („scelovací zákon“), a dále otázku, zda si osoba, která nabyla
věc od státu v privatizaci, může započíst oprávněnou držbu svého předchůdce.
V dané věci dovolatel podal rozsáhlé dovolání, které má mimo jiné i racionální
jádro. Opakuje postoj žalovaného zastávaný v průběhu nalézacího řízení. Jeho
obrana spočívala v tvrzení, že žalobci vlastnické právo ke sporným pozemkům
vůbec nenabyli, což dokládal tím, že nemohou doložit právní titul, na jehož
základě by jejich právo vzniklo, a pokud by snad žalobci vlastnictví nabyli,
zaniklo buď tak, že jej žalovaný vydržel, anebo tím, že sporné pozemky byly
žalovanému přiděleny výměrem KNV z 28. 3. 1995.
Podle zjištění soudu prvního stupně a navazujícího právního názoru, s nimiž se
ztotožnil i odvolací soud, nabyli žalobci vlastnictví k pozemkům na základě
scelovacího řízení podle § 47 a násl. scelovacího zákona. Tento právní názor
vychází ze skutkového zjištění, že závěrečné práce na scelovacím řízení byly
ukončeny, jak vyplývá z potvrzení na grafickém plánu, 9. 5. 1951; k tomuto datu
měli také žalobci nabýt ke sporným pozemkům vlastnictví. Na grafickém
přídělovém plánu spolupracovala místní rolnická komise a Ministerstvo
zemědělství provedlo kontrolu. Právní závěr, vyvozený na základě takto
zjištěného skutkového stavu, je však nesprávný.
Scelovací zákon nestanoví výslovně okamžik, kdy mělo přejít vlastnické právo k
pozemkům, poskytovaným jako náhrada za pozemky zahrnuté do scelovacího řízení. V odborné literatuře se uvádělo, že scelovací zákon „počítal s výměnou
vlastnického práva výrokem scelovacích orgánů. Připustil však, aby účastníci
převzali náhradní pozemky do zatímního užívání ... Složité řízení předepsané
zákonem pro schvalování scelovacího plánu včetně uveřejnění v Úředním listě
nebylo dodržováno, a tak skončilo řízení vlastně odevzdáním náhradních pozemků
do užívání. Svědčí o tom více méně oficiální publikovaný materiál“ (Fábry. V.:
Zemědělsko-družstevní právo. Praha 1958, s. 156, viz též literaturu tam
citovanou). Také Ústavní soud v nálezu ze dne 27. 5. 1998, sp. zn. Pl. ÚS 34/97
uvádí „Poslední právní předpis, který v předlistopadovém období upravoval
postup při pozemkových úpravách na principu adekvátní náhrady za zásah do
vlastnického práva k pozemku byl zákon č. 47/1948 Sb. (tento zákon přitom
zachoval možnost dokončit již zahájená scelovací řízení podle dřívějších
předpisů, jestliže již v těchto věcech bylo skončeno odhadní řízení). Adekvátní náhrada přitom spočívala v přidělení náhradního pozemku nebo v
peněžitém plnění. Obecně při zahájení pozemkové úpravy došlo k omezení
vlastnického práva všech účastníků úpravy k pozemkům do ní zahrnutých. Rozsah tohoto omezení se s dalším průběhem měnil. Významné omezení
vlastnického práva účastníků pozemkové úpravy nastalo v okamžiku, kdy jim
bylo zřízeno tzv. právo zatímního užívání náhradních pozemků k pozemkům jiných
vlastníků (§ 60 cit. zákona), pokud jim nebyla vyplacena peněžitá náhrada. Od
zřízení práva zatímního užívání nastal stav, kdy vlastnické právo k
pozemku podrobenému scelení již neumožňovalo užívat vlastněný pozemek, ani
požívat jeho plody, ale bylo s ním spojeno právo užívat pozemek v zatímním
užívání a požívat plody tohoto pozemku. Tedy, po odevzdání náhradního pozemku
do zatímního užívání bylo vlastnické právo jednoho pozemku trvale spojeno s
užívacím právem k pozemku zcela jinému. Přitom tento stav nebyl časově
nijak omezen. Scelovací zákon však předpokládal, že jde o stav
přechodný, který bude trvat pouze do doby, než bude scelovací řízení
ukončeno i po formálně právní stránce a dojde ke směně vlastnických práv k
pozemkům, při které se změní právo zatímního užívání na vlastnické právo
při současném zániku vlastnického práva k původnímu pozemku, který byl
vložen do scelovacího řízení. Scelování mělo být zakončeno závěrečným
řízením, v němž měla být provedena, mimo jiné, změna, oprava a založení
pozemkové knihy a pozemkového katastru, jako základních nástrojů tehdejší
evidence nemovitostí. Zakončení scelovacího řízení mělo být oznámeno
vyhláškou v Úředním listě II. Stát, který v době komunistického režimu
nerespektoval ani zákony, jež sám přijal, postupem doby ztratil zájem na tom,
aby byl dodržován postup stanovený právními předpisy a od oznamování ukončení
řízení se upustilo ...
Tento právní stav znamená, že vlastníkem pozemku,
který byl podroben scelovacímu řízení, později přerušenému, je osoba, která
pozemek do scelovacího řízení vložila, ev. její právní nástupce (nedošlo-li k
zániku vlastnického práva jiným způsobem)“.
Scelovací řízení podle scelovacího zákona mělo řízení hlavní, předběžné a
závěrečné; za dokončené scelovací řízení, které mělo za následek přechod
vlastnického práva k pozemkům, je třeba považovat to řízení, u kterého proběhly
všechny uvedené fáze, upravené v § 47 scelovacího zákona.
Skutečnost, že scelovací řízení podle scelovacího zákona nebyla v mnoha
případech řádně ukončena ve smyslu uvedeném shora, vyvolala ve velkém rozsahu
nejistotu ohledně vlastnických a jiných právních vztahů k pozemkům, zahrnutým
do scelovacího řízení. Tato situace byla napravena zákonem č. 284/1991 Sb. o
pozemkových úpravách a pozemkových úřadech ve znění pozdějších předpisů. V
tomto zákoně se stanoví, že předmětem pozemkových úprav v katastrálních
územích s nedokončeným scelovacím řízením jsou všechny pozemky nacházející se
v katastrálním území, ve kterém nebylo dokončeno scelovací řízení podle
dříve platných zvláštních předpisů (dále jen \"scelování\"), bez ohledu
na dosavadní způsob jejich využití a existující vlastnické a užívací vztahy
k nim (§ 9b odst. 1). V katastrálním území, ve kterém nebylo dokončeno
scelování a katastr nemovitostí vede vlastnictví k pozemkům v souladu s
návrhem scelovacího plánu, platí, že vzniklo vlastnictví k pozemkům podle
tohoto návrhu (§ 9b odst. 2). Zákon řeší též případy, ve kterých jsou po
proběhlém scelovacím řízení zapsány v katastru nemovitostí různí vlastníci téže
nemovitosti. Jsou-li v důsledku nedokončeného scelování u některých
pozemků nebo jejich částí zapsány v katastru nemovitostí jako vlastníci
dvě či více osob a nejde-li o spoluvlastnictví, potom
a) je vlastníkem takového pozemku ta osoba nebo její právní
nástupce, která sama pozemek nepřetržitě užívá od doby jeho převzetí ve
scelování, nebo
b) je vlastníkem takového pozemku ta osoba nebo její právní nástupce,
které vlastnické právo k předmětným pozemkům náleželo před zahájením
scelování (§ 9d odst. 1).
V dané věci sice soud prvního stupně obecně konstatoval, že v dané věci bylo
scelovací řízení ukončeno, neuvedl však právní skutečnost, která měla za
následek nabytí vlastnického práva právním předchůdcem žalobců, ani z
odůvodnění jeho rozhodnutí nevyplývá, že by proběhly všechny shora uvedené fáze
scelovacího řízení, bez kterých nemohlo být toto řízení ukončeno. Za této
situace je jeho právní závěr o tom, že právní předchůdce žalobců nabyl
vlastnické právo již na základě scelovacího řízení v roce 1951 předčasný; nelze
tedy vyloučit, že scelovací řízení ukončeno nebylo a že na věc dopadá zákon č.
284/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Odvolací soud v této části jen
odkázal na právní názor soudu prvního stupně. Proto rozhodnutí soudů obou
stupňů v této části spočívají na nesprávném právním hodnocení věci (§ 241 odst.
3 OSŘ).
Odvolací soud též dospěl k závěru, že žalovaný nemohl sporné pozemky vydržet,
neboť vedení právního předchůdce žalobce, národního podniku, kterému byly
výměrem KNV přikázány do vlastnictví, si muselo být vědomo toho, že národní
podnik neměl pozemky ve vlastnictví, ale jen ve správě; to vylučovalo dobrou
víru, potřebnou k vydržení. V rozsudku, publikovaném pod č. C 1475 Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, svazek 21,
Nejvyšší soud uvedl, že v případě, že státní podnik (dříve i národní podnik)
vykonával právo hospodaření s majetkem státu (dříve právo hospodaření s
národním majetkem) i vůči majetku, který nebyl ve vlastnictví státu, byl stát
držitelem tohoto majetku; státní (národní) podnik byl jen jeho detentorem.
Oprávněnou držbu státu si může započíst i jeho právní nástupce. Toto pravidlo
se vztahuje na věci nabyté v procesu privatizace, tedy i na daný případ.
Právním předchůdcem žalovaného v držbě vlastnického práva k pozemkům tedy byl
stát, nikoliv národní podnik. Byla-li držba státu oprávněná, může si jeho
nástupce tuto držbu započíst do běhu vydržecí doby. (Soud prvního stupně sice
konstatoval, že držba právního předchůdce žalovaného nebyla oprávněná pro
nedostatek dobré víry, nijak však tuto skutečnost nezdůvodnil, a proto k ní
nelze přihlížet). I v této části spočívá rozhodnutí odvolacího soudu na
nesprávném právním hodnocení věci.
Dovolání však nelze přisvědčit, pokud namítá, že žalobci i soud jsou
vázání výměrem KNV o přidělení pozemků do vlastnictví žalovanému. Dovolací soud
již dříve vyslovil, že pokud jde o subjektivní meze správního rozhodnutí,
uplatňuje se i ve správním řízení zásada, že rozhodnutí se nemůže dotknout práv
někoho, kdo nebyl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno. Rozhodnutí, na
které dovolatel odkazuje, se týkala jiných případů a nejsou v této věci
použitelná.
Také další četné námitky dovolatele, poukazující na tvrzená procesní pochybení,
jsou neopodstatněné alespoň potud, že nepoukazují na závady, které by mohly
vést ke zrušení rozsudku, a proto se jimi dovolací soud z důvodu procesní
ekonomie v odůvodnění rozhodnutí nezabývá. Pokud dovolání vytýká jiná údajná
porušení hmotněprávních předpisů, i v této části dovolací soud považuje
dovolání za nedůvodné a těmito námitkami se nebyl povinen zabývat již proto, že
otázky jimi vytčené nepovažuje za zásadní ve smyslu § 239 odst. 2 OSŘ a pro
jejich řešení dovolání nepřipustil.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je opodstatněné. Proto nezbylo, než
rozhodnutí odvolacího soudu zrušit (§ 243b odst. 1 OSŘ věta za středníkem);
vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu,
platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto
rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. (243b odst. 2
OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. června 2003
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda
senátu