22 Cdo 1399/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobkyně M. H., zastoupené advokátkou, proti žalovanému Z. H.,
zastoupenému advokátkou, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 38/2001, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2003, č. j. 62 Co
477, 478, 479/2003-109, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2003, č. j. 62 Co
477, 478, 479/2003-109, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 30. dubna
2003, č. j. 9 C 38/2001-84, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 26. září
2003, č. j. 9 C 38/2001-99, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu
9 k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále „soud prvního stupně) rozsudkem z 30.
4. 2003, č. j. 9C 38/2001-84, vypořádal společné jmění účastníků jako bývalých
manželů „k nemovitosti – pozemek parc. č. 2125 - zahrada o výměře 727 m²
zapsaným na LV č. 1401 pro k. ú. K., obec P. u katastrálního úřadu P., rodinný
dům bez čp. stojící na pozemku parc. č. 2125 v katastrálním území K., obec P.
se všemi vedlejšími stavbami, venkovními úpravami a porosty“ tak, že nařídil
“prodej této nemovitosti s tím, že výtěžek prodeje bude rozdělen mezi účastníky
rovným dílem“, a rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky.
Doplňujícím usnesením z 30. 3. 2203, č. j. 9 C 38/2001-86, soud prvního stupně
zastavil řízení o vydání v tomto výroku specifikovaných movitých věcí a
doplňujícím usnesením z 26. 9. 2003, č. j. 9 C 38/2201-99, rozhodl o nákladech
státu.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství účastníků zaniklo
rozvodem ke dni 18. 1. 2001, (kdy nabyl právní moci rozsudek soudu prvního
stupně z 11. 12. 2001, sp. zn. 12 C 297/99). K vypořádání jejich společného
jmění manželů (dále „SJM“) k nemovitostem, a to pozemku parc. č. 2125 v k. ú.
K., obec P., který zakoupili v roce 1984, a nezkolaudovanému rodinnému domu
postavenému na tomto pozemku, dohodou účastníků nedošlo. V domě účastníci
bydleli od roku 1992, žalovaný bydlí v domě sám od roku 1999, kdy se žalobkyně
odstěhovala. Podle znaleckého posudku znalce Ing. J. S. z 25. 2. 2002 není dům
reálně dělitelný. Žalobkyně neměla o přikázání nemovitostí do jejího
vlastnictví zájem, žalovaný se jejich přikázání domáhal, ale nedisponuje
finančními prostředky na vyrovnání podílu žalobkyně; uvedl, že sám osobně
finanční prostředky nemá, ale má finanční zdroje - jiné osoby, které však
odmítl konkretizovat. Proto soud prvního stupně považoval jeho tvrzení o
finančních zdrojích za nereálné a vypořádal SJM nařízením prodeje společných
nemovitostí s tím, že výtěžek bude rozdělen mezi účastníky rovným dílem.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem z 10.
12. 2003, č. j. 62 Co 477, 478, 479/2003-109, rozsudek soudu prvního stupně ve
spojení s doplňujícími usneseními potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího
řízení. Odvolací soud uvedl, že jedinou podstatnou skutečností, na základě
které mohl žalovaný zvrátit napadený rozsudek, by bylo prokázání jeho
schopnosti vyplatit odpovídající finanční částku na vyrovnání podílu
žalobkyni. To se však nestalo a proto odvolací soud považoval způsob vypořádání
SJM zvolený soudem prvního stupně za správný, když dodal, že o něm bylo
rozhodováno podle
§ 149 odst. l zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění po novele
provedené zákonem č. 91/1998 Sb. (dále „ObčZ“), při analogickém použití § 142
odst. 1 věty čtvrté ObčZ. Odvolací soud také uvedl, že se nezabýval námitkami
žalovaného ohledně ceny nemovitostí, neboť nebyly při zvoleném způsobu
vypořádání podstatné, a nepřihlížel ani k jím až v odvolacím řízení uváděným
novým skutečnostem, že od roku 1999 dům udržoval a splácel půjčky, které byly
účastníkům na stavbu poskytnuty.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Jeho přípustnost
dovozuje z § 237 odst. l písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu (dále
„OSŘ“) a uvádí, že kromě nesprávného právního posouzení uplatňuje vady řízení
a rovněž, že skutkové zjištění odvolacího soudu nemá v podstatné části oporu v
provedeném dokazování. Vytýká soudu prvního stupně, že vypořádal
„nemovitost“, kterou označil jako pozemek a dům na uvedeném pozemku, přičemž
vycházel ze zjištění, že takto vymezenou „nemovitost“ nabyli účastníci kupní
smlouvou z roku 1984. Touto smlouvou však účastníci nabyli jen pozemek, jak
ostatně vyplývá i z příslušného listu vlastnictví. Soudy tak vůbec nezkoumaly
právní důvod nabytí stavby domu účastníky, kterou navíc označily nesprávně jako
rodinný dům bez č. p. Nezjišťovaly ani „oprávněnost“ této stavby, když i z
tohoto důvodu je její nařízený prodej nesprávný. Nezabývaly se ani tím, že ve
výpisu z listu vlastnictví je vyznačeno omezení převodu pozemku pro půjčku
15.000 Kč pro M. k. p. P. a 150.000 Kč pro ČSTSP P. K tomu nepřihlížel ani
znalec při určení ceny nemovitostí, přičemž revizní znalecký posudek, který
žalovaný navrhoval i z dalších důvodů, soudy nenařídily. Žalovaný uvádí, že
„namítá stejně jako u obecných soudů“, že od roku 1999 do zániku BSM do domu
sám investoval, včetně placení půjček, pojištění a daní, což má význam i pro
určení výše podílů účastníků. Pokud se soudy ani otázkou investic nezabývaly,
pak nesprávně aplikovaly § 150 ObčZ. Žalovaný navrhl, aby rozsudky soudů obou
stupňů byly zrušeny a věc vrácena osud prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným
účastníkem řízení, považuje dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího
soudu za přípustné podle § 237 odst. l písm. c) a odst. 3 OSŘ. Rozhodnutí je
totiž v rozporu s hmotným právem, neboť odvolací soud dospěl k závěru, že SJM
k nemovitostem lze vypořádat nařízením jejich prodeje s rozdělením výtěžku
prodeje mezi účastníky za použití analogie podle § 142 odst. 2 ObčZ.
Podle § 149 odst. 1 ObčZ společné jmění manželů zaniká zánikem manželství.
Podle § 149 odst. 2 ObčZ zanikne-li společné jmění manželů, provede se
vypořádání, při němž se vychází z toho, že podíly obou manželů na majetku
patřícím do jejich společného jmění jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn
požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a
je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní
majetek. Stejně tak se vychází z toho, že závazky obou manželů, vzniklé za
trvání manželství, jsou povinni manželé splnit rovným dílem.
Podle § 149 odst. 3 ObčZ při vypořádání se přihlédne k potřebám nezletilých
dětí, k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, a k tomu jak se zasloužil
o nabytí a udržení společného jmění. Při určení míry přičinění je třeba vzít
též zřetel k péči o děti a obstarávání společné domácnosti.
Podle § 150 odst. 3 ObčZ neprovede-li se vypořádání dohodou, provede je na
návrh některého z manželů soud.
Podle § 142 odst. 1 ObčZ nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede
vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k velikosti
podílů a k účelnému využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže
soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům; přihlédne
přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita. Nechce-li věc žádný ze
spoluvlastníků, nařídí soud její prodej a výtěžek rozdělí podle podílů.
Podle § 142 odst. 2 ObčZ z důvodů zvláštního zřetele hodných soud nezruší a
nevypořádá spoluvlastnictví přikázáním věci za náhradu nebo prodejem věci a
rozdělením výtěžku.
Z § 149 odst. 2 a 3 a § 150 odst. 3 ObčZ nevyplývá výslovně, jakým způsobem
má soud vypořádání SJM provést. Jde-li o nemovitosti, lze je vypořádat
jejich rozdělením mezi účastníky nebo přikázáním nemovitosti jednomu z nich s
povinností zaplatit druhému náhradu na vyrovnání podílu. Soud může také
nemovitosti přikázat do podílového spoluvlastnictví účastníků. S těmito způsoby
vypořádání, s výjimkou posledně jmenovaného, také počítá zákon výslovně v §
142 odst. 1 ObčZ, rozhoduje-li o něm při zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví věci. V § 142 odst. 1 ObčZ je dále jako způsob vypořádání
upraveno nařízení prodeje věci a rozdělení jeho výtěžku mezi spoluvlastníky
podle výše jejích podílů.
Podle § 853 ObčZ občanskoprávní vztahy, pokud nejsou zvláště upraveny ani
tímto, ani jiným zákonem, se řídí ustanoveními tohoto zákona, která upravují
vztahy obsahem i účelem jim nejbližší.
Analogické použití § 142 odst. 2 ObčZ při vypořádání SJM k nemovitostem podle
§ 149 odst. 2 a 3 a § 150 odst. 3 ObčZ však ve smyslu § 853 ObčZ možné není.
Autorky JUDr. Eva Sekaninová a JUDr. Ludmila Říhová v článku nazvaném „K
možnosti vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví nařízením prodeje,
popřípadě reálným rozdělením věci“, publikovaném v časopise Socialistická
zákonnost č. 8/1988, str. 455 a násl., uvedly:
„1) bezpodílovému spoluvlastníkovi lze při vypořádání zaniklého bezpodílového
spoluvlastnictví přikázat rozhodnutím vydaným v občanském soudním řízení věci i
proti jeho vůli, protože za trvání bezpodílového spoluvlastnictví byl
vlastníkem celé věci, takže jejím přikázáním věci do výlučného vlastnictví
nezískává nic navíc;
2) smyslem řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví soudem není, aby
se účastníci zbavovali vlastnictví k věcem, jež nadále vlastniti nechtějí.
Protože každý z bezpodílových spoluvlastníků byl za trvání spoluvlastnictví
vlastníkem celé věci, nelze nařídit při vypořádání soudním rozhodnutím prodej
věci, kterou žádný z bývalých spoluvlastníků nechce.“
Tyto závěry považuje Nejvyšší soud za správné a použitelné i pro vypořádání k
nemovitostem v SJM, které je majetkovým společenstvím manželů, které od 1. 8.
1998 nahradilo institut bezpodílového spoluvlastnictví manželů.
V případě podílového spoluvlastnictví k věci mohou být podíly spoluvlastníků
(§ 137 odst. 1 ObčZ) různě velké (někdy i stejné), a každému ze spoluvlastníků
náleží jen jeho podíl, avšak v případě bezpodílového spoluvlastnictví manželů,
jak ostatně vyplývalo i z jeho názvu, každému z manželů náležela celá věc, byť
spolu s druhým manželem. Pokud byla věc přikázána jednomu z manželů i proti
jeho vůli, nebylo mu tak přikazováno nic, co by mu již dříve nepatřilo.
Vlastnický vztah k nemovité věci náležející do SJM lze také za bezpodílové
spoluvlastnictví považovat. Nejvyšší soud uvedl již v rozsudku z 20. července
2004, sp. zn. 22 Cdo 700/2004, že „v případě, kdy vlastníky jedné věci je
více osob, musí jít vždy o spoluvlastnictví, a to i v případě, kdy věc náleží
do společného jmění manželů podle § 143 odst. l písm. a) ObčZ. Jsou-li oba
manželé vlastníky celé věci a nelze hovořit o podílu každého z nich na takové
věci, nelze než dospět k závěru, že přes určitou transformaci institutu
bezpodílového spoluvlastnictví do společného jmění manželů jde stále o
pokračující bezpodílové spoluvlastnictví. Individuální vlastnictví osob k téže
věci je logický nesmysl.“ Z toho vyplývá, že vypořádáním SJM přikázáním
nemovitosti do vlastnictví jednomu z manželů, nedostává se tomuto manželovi
nic (více), než co by mu již dříve nenáleželo. Podstatným argumentem je
však to, že pokud soud rozhoduje podle § 142 odst. l a 2 ObčZ o zrušení a
vypořádání podílového spoluvlastnictví k věci, pak teprve právní moci takového
rozsudku dochází současně k zániku tohoto vztahu a jeho vypořádání. Z toho
však také plyne, že nařídí-li soud při zrušení podílového spoluvlastnictví k
nemovitosti jejich vypořádání prodejem a k prodeji (vypořádání) nedojde, pak
spoluvlastnictví dále trvá (k tomu srovnej výňatek ze zprávy občanskoprávního
kolegia Nejvyššího soudu SSR, uveřejněný pod R 54/1973 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Naproti tom bezpodílové spoluvlastnictví manželů (§
148 odst. l ObčZ ve znění před 1. 8. 1998), stejně jako nyní SJM (§ 149 odst. l
ObčZ), zanikalo se zánikem manželství, případně SJM může být soudem za trvání
manželství zúženo podle § 148 odst. l a 2 ObčZ. Je-li podán návrh na
vypořádání SJM k nemovitostem soudem podle § 150 odst. 3 ObčZ, soud tak
vypořádává již zaniklý spoluvlastnický vztah. Toto ustanovení je kogentní
povahy a ze zákona tak vyplývá povinnost soudu takový vztah vypořádat. Není
možné, aby soud vypořádal SJM tak, že nařídí prodej nemovitostí, u něhož nelze
vyloučit, že nebude realizován, tedy že nemovitosti nebudou prodány a nebude
výtěžek, který by bylo lze mezi účastníky rozdělit. Tak by k jejich
vypořádání soudem nedošlo a takový stav zákon nepředpokládá. Nelze ani uvažovat
o tom, že nemovitosti, pokud by se je nepodařilo prodat, přešly do podílového
spoluvlastnictví účastníků podle § 149 odst. 4 ObčZ, neboť uvedená domněnka se
vztahuje jen na případy, kdy k vypořádání SJM nedošlo dohodou ani rozhodnutím
soudu.
Pokud žalovaný vytýkal soudům obou stupňů také pochybení v tom, že do
vypořádání nezahrnuly dluhy účastníků a investice žalovaného do společného
domu a nezohlednily ani jeho péči o společný dům při posouzení výše podílů,
poukazuje dovolací soud na to, že s těmito skutečnostmi přišel žalovaný až v
odvolacím řízení a proto k nim ani odvolací soud ve smyslu § 212 OSŘ nemohl
přihlížet. Nejvyšší soud k tomu ještě odkazuje na rozsudek ze dne 27. září
2004, sp. zn. 22 Cdo 684/2004, v němž uvedl, že „nová úprava vypořádání
bezpodílového spoluvlastnictví manželů (§ 149 odst. 3 ObčZ ve znění novely
provedené zákonem č. 131/1982 Sb. nově upravil vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví manželů zákonnou domněnkou, přičemž vypořádání SJM podle
domněnky je nyní v § 150 odst. 4 ObčZ) ponechala tedy na vůli manželů, zda se
vypořádají dohodou (a to i částečnou) nebo se obrátí na soud nebo budou
srozuměni s vypořádáním podle zákonné domněnky. Pak ovšem je třeba dovodit, že
pokud mohli manželé platně uzavřít jen částečnou dohodu o vypořádání BSM a soud
k návrhu některého z nich nevypořádal veškerý zbývající majetek do BSM
náležející, došlo by u této (dohodou ani soudem nevypořádané) části BSM k
vypořádání zákonnou domněnkou. Tato hmotněprávní úprava vypořádání BSM pak
vede Nejvyšší soud k závěru, že dispozici účastníků předmětem řízení o
vypořádání BSM je třeba respektovat potud, že soud vypořádá jen ty věci, resp.
majetek náležející do BSM, které účastníci učinili předmětem řízení. Překročit
jejich návrhy v takovém řízení může podle § 153 odst. 2 OSŘ jen ohledně výše
(ceny) a toho, jak je vypořádá z hlediska kvalitativního, tedy jak věci rozdělí
(kterému z manželů je přikáže), případně přikáže jednomu z nich s povinností
vyplatit finanční částku na vyrovnání podílu druhému manželovi. Pokud by soud v
řízení o vypořádání BSM vypořádal i věci, resp. majetek, který účastníci
předmětem řízení neučinili, pak by jednal v rozporu s § 153 odst. 2 OSŘ a šlo
by o vadu řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.“
Závěr týkající se dispozice účastníků předmětem řízení o vypořádání BSM shora
uvedený je použitelný také pro vypořádání SJM. Jestliže žalovaný neučinil
předmětem řízení společné dluhy, případně jeho investice do společného
majetku, soud je ani vypořádat nemohl.
Dovolací soud také zdůrazňuje, že dovoláním napadené rozhodnutí je potvrzující
rozsudek odvolacího soudu a proto nelze dovoláním uplatňovat dovolací důvod
podle § 241a odst. 3 OSŘ, tj. že skutkové zjištění nemá v podstatné části
oporu v provedeném dokazování. Kromě toho závěr, že stavba dosud
nezkolaudovaného domu na pozemku parc. č. 2125 náleží do SJM, žalovaný ani v
dovolání nezpochybňuje, když vytýká soudu prvního stupně jen to, že kupní
smlouva z roku 1984 se domu netýkala a v rozsudku není uvedeno, z jakého
právního důvodu nabyli účastníci dům, který za trvání manželství postavili. K
námitkám žalovaného ohledně „oprávněnosti“ stavby domu účastníků dovolací soud
ještě uvádí, že sama skutečnost, že rozestavěná stavba domu nebyla
zkolaudována, neznamená, že tato stavba jako věc nemovitá neexistuje. To
rovněž žalovaný nezpochybňuje. Formulace výroku rozsudku soudu prvního stupně
v označení vypořádávaných nemovitostí nebyla ovšem přesná, když jako jedna
nemovitost byly označeny pozemek parc. č. 2125 a rodinný dům bez čp. na tomto
pozemku, přičemž žalobkyně se domáhala vypořádání SJM k předmětnému pozemku a
rozestavěné stavbě domu na tomto pozemku. Bezpředmětné jsou námitky žalovaného
ohledně ceny nemovitostí, neboť pro rozhodnutí soudů obou stupňů nebyla
vzhledem k jimi zvolenému způsobu vypořádání SJM významná.
Z uvedeného se podává, že rozsudek odvolacího soudu není správný v posouzení
otázky vypořádání SJM nařízením prodejem nemovitých věcí. Protože důvod
nesprávnosti platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, byly dovolacím soudem
zrušeny rozsudky soudů obou stupňů (spolu s doplňujícím usnesením soudu
prvního stupně o nákladech státu, nikoli doplňující usnesení o zastavení
řízení o vydání movitých věcí) a věc byla soudu prvního stupně vrácena k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. října 2004
JUDr Marie Rezková, v.r.
předsedkyně senátu