22 Cdo 14/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc.,
žalobce J. K., zastoupeného advokátkou, proti žalované J. K., zastoupené
advokátkou, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v
Benešově pod sp. zn. 9 C 663/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 15. června 2005, č. j. 20 Co 261/2005-262, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 15. června 2005, č. j. 20 Co
261/2005-262, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Benešově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
1. října 2004, č. j. 9 C 663/2003-162, vypořádal společné jmění manželů tak, že
do výlučného vlastnictví žalobce přikázal osobní automobil zn. Opel Senator,
rok výroky 1986, č. karoserie W OL 000029 E 1161098, č. motoru 0047619,
elektrický vysavač a tři blíže označené knihy, vše v ceně 36 000,- Kč. Do
výlučného vlastnictví žalované přikázal blíže označené věci movité včetně dvou
ortopedických matrací M. o rozměrech 85x195 cm a dva lamelové rošty o rozměrech
84x190 cm, vše v ceně 47 200,- Kč. Žalobci uložil, aby zaplatil dluhy u Č. s.,
a. s. se sídlem v P., Na P. 29, ze smlouvy o poskytnutí úvěru na sporožirovém
účtu č. 5773248/0800 z 2. 2. 2001 ve výši 16 000,- Kč a ze smlouvy o úvěru č.
0173820883/0800 z 9. 11. 2000 ve výši 30 301,80 Kč a dluh u H. C. F., a. s., ze
smlouvy č. 5103210390 o poskytnutí revolvingového úvěru z 30. 4. 2001 ve výši
30 230,- Kč. Žalované uložil, aby zaplatila dluhy u GE C. M., a. s., ze smlouvy
o úvěru č. 3073532060 z 26. 7. 2001 ve výši 30 895,- Kč a smlouvy o úvěru č.
1254513484 z 15. 12. 1999 ve výši 15 877,- Kč, dále u P. F., s. r. o., ze
smlouvy o půjčce z 29. 3. 2001 ve výši 15 250,- Kč a dluhy u R. D. V., s. r.
o., z blíže označených kupních smluv ve výši 21 506,- Kč. Žalované uložil, aby
žalobci na vypořádání jeho podílu zaplatila částku 2 399,40 Kč. Dále rozhodl o
náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně mimo jiné zjistil, že manželství účastníků,
uzavřené 28. 11. 1998, zaniklo rozvodem 21. 3. 2002. K dohodě o vypořádání
společného jmění účastníků nedošlo. Do společného jmění účastníků patří věci
movité, které učinil předmětem vypořádání. Za trvání manželství žalobce uzavřel
ve výroku rozsudku uvedené smlouvy o poskytnutí úvěrů a kupní smlouvy se
společností R. D. V., s. r. o., vyjma smlouvy z 9. 11. 2000 uzavřené oběma
účastníky, které ke dni zániku společného jmění účastníků nebyly zcela
zaplaceny. Věci movité přikázal soud tomu z účastníků, který je má ve svém
držení. Přestože žalovaná tvrdila, že o uzavření smluv o úvěrech žalobcem s H.
C. F., a. s., a GE C. M., a. s., z 15. 12. 1999 nevěděla a souhlas s jejich
uzavřením nedala, soud prvního stupně se postavil na stanovisko, že žalobce
uzavřením těchto smluv „nepřesáhl míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů,
nejedná se o závazek výlučně žalobce, ale závazek společný, spadající do
společného jmění manželů“. S uzavřením ostatních smluv o úvěrech žalovaná
souhlasila, příp. smlouvu také sama uzavřela, závazky z nich vyplývající jsou
tedy závazky společnými, stejně tak jako závazky s kupních smluv, kdy
jednotlivé kupní ceny činily částky v rozmezí 320,- až 1 398,- Kč. Zaplacení
dluhů z poskytnutých úvěrů soud rozdělil mezi účastníky a při vypořádání
zohlednil také částku 595,- Kč, představující dluh na pojistném ke dni zániku
společného jmění účastníků, který následně zaplatil žalobce.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání obou účastníků
rozsudkem ze dne 15. června 2005, č. j. 20 Co 261/2005-262, rozsudek soudu
prvního stupně změnil tak, že z věcí, které měli účastníci ve společném jmění
manželů, do výlučného vlastnictví žalobce dále přikázal jednu ortopedickou
matraci M. o rozměrech 85x195 cm a jeden lamelový polohovací rošt o rozměrech
84x190 cm blíže označené magnetofonové kazety, VHS kazety a knihy, žalobci
uložil, aby zaplatil dluh u P. F., s. r. o., ze smlouvy z 29. 3. 2001 ve výši
15 250,- Kč, žalované uložil, aby žalobci vydala matraci M. a lamelový rošt a
na vyrovnání jeho podílu zaplatila částku 1 430,90 Kč. Jinak rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud do
výlučného vlastnictví žalobce přikázal ortopedickou matraci a polohovací
lamelový rošt s tím, že není důvodu, proč by do vlastnictví žalované měly být
přikázány obě matrace s rošty, jestliže jedna matrace s roštem byla kupovány
pro žalobce. Žalobci dále přikázal magnetofonové kazety, VHS kazety a knihy,
vše v ceně 9 821,- Kč, které žalobce koupil u R. D. V., s. r. o., po zrušení
společné domácnosti, k čemž došlo v září 2001. Dluh u P. F., s. r. o., uložil
zaplatit žalobci, neboť peníze získané úvěrem od této společnosti žalobce
půjčil paní Z. Při stanovení částky, kterou je žalovaná povinna zaplatit
žalobci na vypořádání, odvolací soud přihlédl k tomu, že na úhradu půjčky
poskytnuté paní Z. žalobce od paní Z. převzal věci movité. K námitkám žalobce
uvedl, že nelze přihlížet k úrokům z dluhů, neboť dluhy se vypořádávají stejně
jako věci ke dni rozvodu manželství. Automobil zn. Nisan účastníci prodali
ještě za trvání manželství, proto nemohl být předmětem vypořádání včetně
žalobcem tvrzených jeho výlučných prostředků. Pokud žalobce investoval do
osobního automobilu zn. Opel, šlo o peníze získané z úvěru od H. C. F., a. s.
Výpisem z účtu tohoto úvěru bylo prokázáno, že žalobce z tohoto účtu vybral v
době, kdy účastníci žili ve společné domácnosti, částku 1 957,90 Kč. Tím bylo
vyvráceno tvrzení žalobce, že z tohoto úvěru si žalobce koupil věcí, když jej
žalovaná vyhodila z bytu bez jeho věcí. Pohřeb matky žalované objednala a
zaplatila sestra žalované D. H., nebylo tak prokázáno tvrzení žalobce, že z
úvěru od Č. s., a. s. ve výši 16 000,- Kč byl zaplacen pohřeb matky žalované.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu
nesprávného právního posouzení věci. Namítá, že soud prvního stupně nepřihlédl
k jeho tvrzeným skutečnostem, že úvěr ve výši 16 000,- Kč od Č. s., a. s., byl
použit na zaplacení pohřbu matky žalované, na zaplacení vodního čerpadla do
auta a nákup matrací, protože tento závazek se týkal výlučně žalované, měla by
jej zaplatit žalovaná. Dále vytknul odvolacímu soudu, že nevypořádal provozní
náklady na dvě náhradní auta ve výši 200 000,- Kč a částku, o kterou se zvýšil
dluh u H. C. F., a. s., v důsledku nesplácení úvěru vinou žalované. Dluh u této
společnosti se zvýšil z částky 30 230,- Kč na 128 000,- Kč. Požaduje, aby v
rámci vypořádání společného jmění manželů byla v jeho prospěch vypořádána
částka 57 000,- Kč, kterou zaplatil na úhradu dluhu u H. C. F., a. s., a dále
částka 142 000,- Kč, kterou vynaložil na bydlení, ošacení a stravu a vyklizení
sklepa poté, co jej žalovaná vykázala z bytu a odmítla mu vydat jeho věci.
Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo jako opožděně podané odmítnuto.
Uvedla, že lhůta k podání dovolání žalobci plynula do 28. 8. 2005. Dovolání
žalobce došlo soudu prvního stupně 18. 8. 2005. Žalobce v době podání dovolání
nebyl zastoupen advokátem. Advokátka žalobce předložila soudu plnou moc 29. 9.
2005 bez sepisu dovolání. Dále poukázala na skutečnost, že podáním, jímž
advokátka žalobce soudu předložila plnou moc, byla označena jménem „J.“. K
opravě na správné jméno „J.“ došlo až 9. 12. 2005.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o
dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním
napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zčásti změnil, jinak jej potvrdil.
Všechny dovolací námitky směřují proti rozhodnutí odvolacího soudu v části, jíž
byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a tedy zůstal nezměněn.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za
splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst.
3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn,
přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného
ustanovení § 241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek.
K naplnění podmínek přípustnosti dovolání jako předpokladu pro to, aby se
dovolací soud blíže zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem
ve vztahu ke třem uplatněným dovolacím námitkám, týkajícím se vypořádání úvěru
ve výši 16 000,- Kč poskytnutého Č. s., a. s., provozních nákladů na dvě
nákladní auta a nákladů žalobce na bydlení, ošacení a stravu, jejichž rozsahem
je dovolací soud vázán, nedošlo. Odvolací soud v části svého rozsudku, vůči níž
směřovaly tyto dovolací námitky žalobce, nerozhodl v rozporu s hmotným právem
nebo s judikaturou.
Dluh z úvěru poskytnutého Č. s., a. s., účastníkům ve výši 16 000,- Kč
představoval společný závazek obou účastníků náležející do jejich společného
jmění manželů ve smyslu § 143 odst. 1 písm. b) ObčZ, neboť vznikl oběma
manželům společně, jestliže smlouvu o úvěru uzavřeli společně za trvání jejich
majetkového společenství (společného jmění manželů). Pro právní povahu tohoto
závazku není podstatné, jak bylo se získanými finančními prostředky naloženo.
Je tomu stejně jako u příjmů manželů z výdělečné činnosti nebo ze sociálního
zabezpečení, kdy již přijetím uvedených prostředků jedním z manželů nabývají se
tato aktiva do společného jmění manželů a nejsou-li tato aktiva realizována, je
třeba v případě zániku společného jmění manželů je vypořádat. Peníze získané
smlouvou o úvěru uzavřenou oběma manžely za trvání jejich společného jmění
manželů představují [jak plyne z jednoznačného ustanovení § 143 odst. 1 písm.
a) ObčZ] majetek, jež tvoří společné jmění manželů. Protože závazek účastníků z
úvěru se stal předmětem vypořádání a dosud nebyl splněn, byl správně přikázán k
úhradě. Pokud jsou za peníze z takového úvěru pořízeny věci, stávají se i ony
předmětem společného jmění manželů. Pokud peníze získané úvěrem oběma účastníky
byly použity na oddělený majetek žalované, žalobce mohl ve smyslu § 149 odst. 2
ObčZ požadovat, aby to, co bylo vynaloženo na její oddělený majetek, nahradila
do jejich společného majetku.
Odvolací soud správně nevypořádával provozní náklady na dvě auta a náklady na
jeho osobní potřeby vzniklé mu v souvislosti s tím, že zůstal bez prostředků a
zaopatření v důsledku jeho vykázání z bytu žalovanou. Ze sporu o vypořádání
společného jmění manželů totiž nelze činit spor, v němž by se soud zabýval
vzájemným vyúčtováním celého spotřebního společenství manželů (srov. Komentář
k občanskému zákoníku, Praha Panorama 1987, díl I. str. 534).
Pokud jde o dovolací námitku čtvrtou, týkající se vypořádání úroků z úvěru
poskytnutého H. C. F., a. s., dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí
odvolacího soudu v tomto rozsahu je rozhodnutím po právní stránce zásadní
významu, neboť dovolacímu soudu není známo, že by v publikované judikatuře byla
řešena otázka, jak v řízení o vypořádání společného jmění manželů postupovat
při vypořádání nesplaceného dluhu účastníků, který je úročen a jehož výše se v
době po zániku společného jmění manželů s ohledem na úroky změnila, resp.
vzrostla.
V rozsahu řešení uvedené právní otázky je tedy dovolání přípustné podle § 237
odst. 1 písm. c) OSŘ a dovolací soud tak mohl posuzovat, nakolik ji správně
řešil odvolací soud, ovšem jen v mezích daných dovolací námitkou dovolatele
uplatněnou v tomto směru.
Dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ
v uvedeném rozsahu a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Odvolací soud, vycházel z toho, že předmětem vypořádání se stal také úvěr
poskytnutý H. C. F., a. s., (jeho nesplacená část), jíž oba soudy přes
nesouhlas žalované posoudily jako součást vypořádávaného společného jmění
účastníků s tím, že uzavřením smlouvy o úvěru z 30. 4. 2001 ve výši 30 000,- Kč
žalobce nepřekročil meze obvyklého hospodaření či správy majetku náležejících
do jejich společného jmění. Při své úvaze o rozhodné výši nesplaceného úvěru,
který soud přikazuje v rámci vypořádání společného jmění manželů k úhradě
jednomu z účastníků, však odvolací soud dostatečně neuvážil, že nesplacenou
část úvěru ke dni zániku společného jmění manželů představovaly vedle dosud
nesplacené části původní vypůjčené částky (tzv. jistiny) a již splatných
(naběhlých či kapitalizovaných) úroků ještě další příslušenství (úroky splatné
v budoucnu), o něž se dluh později s během času zvyšoval. Soudy obou stupňů o
tomto příslušenství společného dluhu nijak nerozhodly, ač měly. Dluh z
poskytnutého a ku dni zániku společného jmění manželů nesplaceného úvěru, který
měl soud vypořádat, tedy představovaly i úroky, jejichž výši či nárůst v
budoucnu nelze s určitostí stanovit. Přitom nelze vypořádat jen splatnou část
dluhu, aniž by bylo vypořádáno i příslušenství, byť se splatným ještě nestalo,
jestliže i toto dosud nesplatné příslušenství dluhu tvoří součást
nevypořádaného společného jmění účastníků.
Ustálené soudní praxi také odpovídá, že byl-li společný dluh účastníků splacen
až po zániku jejich společného jmění, pak v případě, že byl splacen před
rozhodnutím soudu o vypořádání, žádnému z účastníků se k zaplacení nepřikazuje.
To je v souladu se zásadou, že lze přikázat jen existující majetek; nelze tedy
rozhodnutím soudu (výrokem jeho rozhodnutí) přikazovat již uhrazený dluh či
zaniklou pohledávku stejně jako zničenou věc. Pokud se však některý z manželů
po rozvodu manželství podílel na zaplacení společného dluhu již ze svých
výlučných prostředků, má právo na jejich náhradu ve smyslu § 149 odst. 2 věty
druhé ObčZ. Tato eventuální skutečnost se pak promítne do výroku o povinnosti
jednoho z manželů zaplatit určitou částku druhému na vyrovnání jejich podílů.
Z právě uvedeného lze dovodit, že u dosud nevyrovnaných společných dluhů a
pohledávek účastníků je na místě, aby soud ve výroku o jejich vypořádání
promítnul jejich výši v době, kdy k vypořádání dochází, při současném
zohlednění toho, co který z účastníků na sporný dluh zaplatil, event. co na
společné pohledávce získal, a aby samozřejmě rozhodnul i o dosud nesplatném
příslušenství vypořádávané částky.
Z výše uvedených premis pak lze dovodit dva následující závěry:
1) Stal-li se předmětem vypořádání společného jmění manželů ke dni, kdy o něm
rozhoduje soud, dosud neuhrazený úročený dluh účastníků, vypořádá soud nejen
splatnou část dluhu (včetně úroků ode dne zániku společného jmění manželů do
dne rozhodnutí), ale i jeho příslušenství – úroky, které k dluhu přirostou
teprve v budoucnu.
2) Není-li ke dni vypořádání společného jmění manželů dluh účastníků uhrazen,
přikáže jej soud k úhradě některému z účastníků ve výši dané ke dni rozhodování
soudu, tj. včetně do té doby již kapitalizovaného příslušenství (úroků).
S ohledem na konkrétní okolnosti určitého případu nelze obecně vyloučit ani
možnost přikázat celý zůstatek společného dluhu účastníků (včetně jeho
příslušenství) k úhradě každému z nich rovným dílem (např. došlo-li zaviněním
obou účastníků k vyššímu nárůstu dluhu a nelze odhadnout, jak dále poroste a
kdy bude splacen). Naopak lze poznamenat, že případné zavinění jednoho z
účastníků na nadměrném zadlužení společného jmění manželů by se mělo odrazit v
rozhodnutí soudu vyjádřením tomu odpovídající nerovnosti podílu účastníků na
vypořádávaném společném jmění manželů.
Z výše uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem v části
řízení, jež podléhala dovolacímu přezkumu, je v rozporu s právními závěry
učiněnými dovolacím soudem. Proto jeho rozhodnutí nelze považovat za správné.
Dovolacímu soudu proto nezbylo, než napadený rozsudek v celém rozsahu zrušit a
věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. října 2006
JUDr. František
Balák, v.r.
předseda senátu