22 Cdo 140/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobce J. P., zastoupeného advokátkou, proti žalované V. B., o nahrazení
projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 12 C
80/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze
dne 5. ledna 2006, č. j. 19 Co 464/2005-55, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se žalobou podanou 12. 4. 2005 u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí
(dále „soud prvního stupně“) domáhal, aby soud uložil žalované, aby společně s
ním požádala jejich syna P. P. o vrácení dále specifikovaných nemovitostí,
které mu darovali a aby společně se žalobcem podala proti synovi žalobu na
určení, že účastníci jsou spoluvlastníky těchto nemovitostí. Žalobce tvrdil, že
poté, co bylo manželství účastníků v roce 1999 rozvedeno, darovali nemovitosti
v roce 2000 synovi. Protože se syn choval hrubě k žalobci a jeho nynější
manželce a přes výzvy k vrácení daru žalobci ideální polovinu nemovitostí
nevrátil, domáhal se žalobce již dvěma žalobami proti synovi určení, že je
spoluvlastníkem ideální poloviny těchto nemovitostí. Jeho žaloby byly zamítnuty
s odůvodněním, že žalobu musí podat oba dárci, případně pokud jeden z nich
vrácení daru nežádá, musí být jeho souhlas nahrazen rozhodnutím soudu.
Obdarovaný syn od roku 2002 žalobce a jeho manželku hrubě a vulgárně ponižuje,
brání jim v užívání bytu v domě č. p. 285. V roce 2002 odřízl rozvod ústředního
topení, znemožňuje uskladnění uhlí, v roce 2004 žalobci zakázal chov
hospodářských zvířat a v srpnu 2004 tehdy nezaměstnaného žalobce vyzval, aby
byt v domě č. p. 285 vyklidil. Žádost žalobce z 19. 8. 2004, aby společně s ním
vyzvala syna k vrácení daru a v případě jeho nesouhlasu podala spolu s ním
proti synovi žalobu o vrácení daru, žalovaná dopisem z 20. 8. 2004 odmítla.
Soud prvního stupně rozsudkem z 10. 6. 2005, č. j. 12 C 80/2005-36, rozhodl
výrokem pod bodem I., že „žalovaná je povinna společně se žalobcem a) požádat
svého syna P. P., o vrácení daru, nemovitostí – rodinného domu čp. 285 na
stavební parcele číslo 125/2, stavební parcely č. 125/2- zastavěná plocha,
pozemkové parcely č. 1903/2-zahrada a ve zjednodušené evidenci podle původního
pozemkového katastru parcely č. 1081/1 zapsaných v katastru nemovitostí u
Katastrálního úřadu pro P. k., katastrální pracoviště Ú. n. O. na Listu
vlastnictví pro obec a katastrální území H. Č. s příslušenstvím a součástmi
těchto nemovitostí, které tvoří budova pro skladování-stodola, vedlejší stavba
pro chov zvířectva, kolna, venkovní úpravy, tj. přípojka vody, kanalizace,
septik, zpevněná plocha, oplocení a trvalé porosty, a b) podat společně se
žalobcem žalobu na určení vlastnictví s návrhem na vydání rozsudku: Určuje se,
že vlastníkem nemovitostí - rodinného domu č.p. 285 na stavební parcele číslo
125/2, stavební parcely č. 125/2 – zastavěná plocha, pozemkové parcely č.
1093/2 - zahrada a ve zjednodušené evidenci podle původního pozemkového
katastru parcely č. 1081/1 zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrální úřadu
pro P. k., katastrální pracoviště Ú. n. O. na Listu vlastnictví pro obec a
katastrální území H. Č. s příslušenstvím a součástmi těchto nemovitostí, které
tvoří budova pro skladování – stodola, vedlejší stavba pro chov zvířectva,
kolna, venkovní úpravy, tj. přípojka vody, kanalizace, septik, zpevněná plocha,
oplocení a trvalé porosty, jsou žalobci.“ Výrokem pod bodem II. rozhodl o
náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství účastníků bylo rozvedeno
rozsudkem soudu prvního stupně z 16. 7. 1999, č. j. 12 C 85/99-10, který nabyl
právní moci 21. 7. 1999. Darovací smlouvou uzavřenou 12. 12. 2000 (s účinky
vkladu práva do katastru nemovitostí k 21. 12. 2000) darovali účastníci shora
označené nemovitosti synovi P. P. K výzvě z 12. 6. 2002 P. P. ideální polovinu
nemovitostí žalobci nevrátil. Žaloba, kterou se žalobce proti němu domáhal
určení, že žalobci náleží ideální polovina nemovitostí, byla zamítnuta
rozsudkem z 30. 4. 2003, č. j. 12 C 252/2002-64, s odůvodněním, že chování
syna, který přestěhoval žalobce do jiného bytu v domě č.p. 285 není hrubým
porušením dobrých mravů ve smyslu § 630 občanského zákona (dále „ObčZ“). K
odvolání žalobce byl uvedený rozsudek potvrzen rozsudkem Krajského soudu v
Hradci Králové ze 17. 2. 2004, č. j. 19 Co 425/2003-116, který nabyl právní
moci 29. 3. 2004. Odvolací soud dospěl k závěru, že pokud nemovitosti v době,
kdy došlo k darování, náležely do zaniklého a nevypořádaného společného jmění
dárců jako bývalých manželů, a bývalá manželka V. P. uvedla, že sama vrácení
daru nežádá, musel by žalobce získat její souhlas, potřebný podle § 145 odst. 2
ObčZ k vrácení daru jako úkonu, který není obvyklou záležitostí, soudní
cestou. Kromě toho by se vrácení daru mělo týkat nejen ideální poloviny
nemovitostí, ale nemovitostí celých. Žalobce podal 2. 11. 2004 proti synovi
další žalobu, doručenou 3. 12. 2004, která obsahovala výzvu k vrácení daru -
ideální poloviny nemovitostí pro hrubé chování syna již v dřívějším výzvě
popsané, a dále spočívající v tom, že žalobce jako nezaměstnaného v srpnu 2004
syn vyzval, aby dům čp. 285 vyklidil. Rozsudkem soudu prvního stupně z 21. 1.
2005, č. j. 12 C 273/2004-26, který nabyl právní moci 19. 2. 2005, byla
žaloba na určení, že žalobce je podílovým spoluvlastníkem ideální poloviny
předmětných nemovitostí, znovu zamítnuta. To z důvodů, že k vrácení darovaných
nemovitostí žalobce dosud nezískal souhlas bývalé manželky V. B. ani
rozhodnutí soudu její souhlas nahrazující, a žalovaný syn se dovolal
relativní neplatnosti výzvy k vrácení daru doručené mu 3. 12. 2004.
Na základě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce k
tomu, aby mohl podle § 630 ObčZ vyzvat P. P. k vrácení nemovitostí, které mu
společně se žalovanou daroval smlouvou z 12. 12. 2000, potřebuje podle § 145
odst. 2 ObčZ její souhlas. Protože však souhlas nedala, byl rozsudkem vydaným
podle § 161 odst. 3 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) projev této její
vůle nahrazen a současně žalované uloženo, aby podala proti P. P. společně se
žalobcem žalobu na určení, že účastníci jsou vlastníky nemovitostí.
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem
z 5. 1. 2006, č. j. 19 Co 464/2005-55, rozsudek soudu prvního stupně změnil
tak, že žalobu zamítl. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud zdůraznil, že zvláštnost společného jmění manželů spočívá v tom,
že nejde o spoluvlastnictví podílové, kde každý ze spoluvlastníků vlastní byť
ideální podíl z celku, ale každý z manželů je vlastníkem celé věci a současně
je omezen stejným vlastnickým právem druhého manžela. Rozhodnutím soudu nelze
nahrazovat dispoziční oprávnění se společným majetkem, tedy např. souhlas
jednoho z manželů s převodem věci, neboť takovou povinnost občanský zákoník
žádnému z manželů neukládá. S poukazem na článek 2 Listiny základních práv a
svobod, podle kterého každý může činit, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí
být nucen činit, co zákon neukládá, odvolací soud uzavřel, že také žádný zákon
žalované neukládá, aby akceptovala postoj žalobce a souhlasila s výzvou k
vrácení daru ve smyslu § 630 ObčZ. Taková povinnost nevyplývá pro žalovanou ani
z § 145 odst. 2 ObčZ nebo ze smlouvy nebo z porušení povinnosti a žalovaná
nijak nezasahuje do práv nebo oprávněných zájmů žalobce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného
právního posouzení věci. Vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně vyložil § 145
odst. 2 ObčZ. Jestliže darování nemovitosti náležející do společného jmění
manželů není úkon běžný, k němuž je podle tohoto ustanovení nutný souhlas obou
manželů, je třeba souhlasu obou manželů i k vrácení nemovitosti manžely
darované. Stejný režim platí podle žalobce analogicky i pro případ darování
nemovitostí náležejících sice do zaniklého, ale dosud nevypořádaného
společného jmění, jestliže právě vzhledem k darování nedošlo k vypořádání
společného jmění manželů k nemovitostem rozhodnutím soudu a ani podle zákonné
domněnky nepřešly do režimu podílového spoluvlastnictví. Pokud jeden z manželů
s vrácením daru nesouhlasí, pak lze jeho souhlas jako projev vůle nahradit
rozhodnutím soudu podle § 161 odst. 3 OSŘ. Jinak by totiž byla manželovi jako
dárci, k němuž se obdarovaný choval způsobem opravňujícím požadovat vrácení
daru, odepřena ochrana jeho vlastnického práva. Žalobce se ještě vyslovuje k
otázce promlčení práva žádat vrácení daru v souvislosti s tím, že je třeba
nahrazení projevu vůle žalované, a vyslovuje přesvědčení, že výzva k vrácení
daru je jako právní úkon perfektní až je najisto postaveno, zda druhý manžel
svůj souhlas dal či nikoliv. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou, řádně zastoupenou osobou včas a že je
přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k
závěru, že dovolání není důvodné.
Podle § 630 ObčZ se dárce může domáhat vrácení daru, jestliže se obdarovaný
chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy.
V tomto ustanovení je upraven zvláštní způsob zániku darovacího vztahu
jednostranným právním úkonem dárce. Okamžikem jednání obdarovaného, které
naplňuje znaky uvedené v § 630 ObčZ, vzniká dárci právo domáhat se vrácení
daru, tedy požadovat po obdarovaném vrácení toho, co bylo předmětem darování.
Využije-li dárce tohoto práva, zaniká darovací vztah okamžikem, kdy jeho projev
vůle došel obdarovanému (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn.
33 Odo 563/2004, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 4185).
Zánikem manželství zaniká podle § 149 odst. 1 ObčZ společné jmění manželů.
Podle § 150 odst. 4 ObčZ nedošlo - li do tří let od zániku společného jmění k
jeho vypořádání dohodou nebo nebyl-li do tří let od jeho zániku podán návrh na
jeho vypořádání rozhodnutím soudu, platí ohledně vypořádání movitých věcí, že
manželé se vypořádali podle stavu, v jakých každý z nich věci ze společného
jmění manželů pro potřeby svou, své rodiny a domácnosti výlučně jako vlastník
užívá. O ostatních movitých věcech a o nemovitých věcech platí, že jsou v
podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné; totéž
platí o ostatních majetkových právech, pohledávkách, a závazcích manželům
společných.
V dané věci je třeba posoudit případ, kdy účastníci darovali nemovitosti,
které byly předmětem jejich již zaniklého, avšak dosud nevypořádaného
společného jmění, přičemž žalobce se domáhá souhlasu k podání výzvy
obdarovanému, aby vrátil dar, tedy výzvy, která má být učiněna již po uplynutí
lhůty tří let po zániku manželství. Po uplynutí této tříleté lhůty může jeden
z manželů vyzvat obdarovaného ve smyslu § 630 ObčZ jen k vrácení ideální
poloviny nemovitostí, neboť ke dni výzvy neexistuje ani jako nevypořádaný
nedílný vlastnický vztah bývalých manželů k nemovitostem a nemůže se takový
nedílný vztah výzvou jednoho z manželů ani obnovit. Proto každý z bývalých
spoluvlastníků - subjektů společného jmění - může po uplynutí této lhůty sám
žádat o vrácení jedné ideální poloviny daru a k tomuto úkonu nepotřebuje
souhlas druhého bývalého manžela, se kterým měl věc ve společném jmění. Jsou-li
splněny zákonné podmínky pro vrácení daru, přechází spoluvlastnický podíl zpět
na dárce okamžikem, kdy obdarovanému došel projev vůle dárce. Pak se dárce,
který vyzval obdarovaného k vrácení věci, může domáhat vůči němu určení, že mu
spoluvlastnický podíl v tomto rozsahu náleží. Naopak nelze žádat druhého
bývalého manžela - dárce - ,aby v této době vyslovil se žádostí o vrácení celé
darované věci souhlas. Proto je závěr odvolacího soudu o tom, že v tomto
případě nelze žalobě na nahrazení projevu vůle vyhovět, správný; nárok na
takové nahrazení v době, kdy se již uplatní účinky zákonné domněnky vypořádání
nelze dovodit z žádného ustanovení občanského zákoníku nebo jiného právního
předpisu.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek
soudu prvního stupně tak, že byla žaloba na nahrazení projevu vůle žalované,
kterým má být souhlas žalované k výzvě k vrácení nemovitostí darovaných
účastníky jejich synovi P. P., kterou hodlá žalobce následně učinit, stejně
jako uložení povinnosti žalované podat spolu s ním žalobu na určení, že
účastníci jsou vlastníky nemovitostí, zamítnuta, je správný a dovolání bylo
proto zamítnuto (§ 243b odst. 2 OSŘ).
Žalovaná byla v dovolacím řízení úspěšná a náleží jí proto podle § 243b odst.
5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ náhrada nákladů účelně v tomto řízení
vynaložených, ty jí však nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. června 2007
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu