22 Cdo 1401/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobkyně
H. K., zastoupené advokátkou, proti žalovanému M. K., zastoupenému advokátem, o
určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 10 C
1239/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 15. února 2001, č. j. 11 Co 68/2000-68, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. února 2001, č. j. 11 Co
68/2000-68, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Lounech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19.
října 1999, č. j. 10 C 1239/98-12, určil, že žalobkyně „je vlastníkem parcely
číslo 133/2 o výměře 609 m2 – zahrada, zapsaná na LV č. 305 u Katastrálního
úřadu v L. pro obec L. a k. ú. Ř. u L.“, a rozhodl o nákladech řízení. Na
základě provedených důkazů vyšel z toho, že vlastnicí sporného pozemku byla
původně babička žalobkyně, neboť byl součástí jejího přídělu. Později se
pozemek stal vlastnictvím bývalého JZD Ř. a to jej přenechalo matce žalovaného
jako záhumenek. Ta byla tedy vždy jen uživatelkou, nikoli vlastnicí pozemku, a
tak postupní smlouva z 9. 6. 1981, jíž pozemek převedla na žalovaného,
nemohla zamýšlené účinky přivodit. Pozemek byl v roce 1993 vydán podle zákona o
půdě matce žalobkyně V. F. a v témže roce jej pak žalobkyně od své matky
získala darem. To, že je v katastru nemovitostí vedeno ke spornému pozemku
dvojí vlastnictví žalobkyně a žalovaného, je jen důsledkem pochybení státního
notářství, které si v roce 1981 před registrací postupní smlouvy náležitě
neověřilo vlastnické vztahy. Žalovaný, na rozdíl od žalobkyně, nepředložil
žádný původní nabývací titul ke sporné parcele, naopak potvrdil žalobkyní
uváděné skutečnosti, a jelikož na jeho straně nejsou splněny ani podmínky pro
vydržení vlastnického práva, je jedinou vlastnicí pozemku žalobkyně.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací
rozsudkem ze dne 15. února 2001, č. j. 11 Co 68/2000-68, změnil rozsudek soudu
prvního stupně tak, že žalobu (upřesněnou v odvolacím řízení tak, že je
navrhováno určení výlučného vlastnictví žalobkyně ke spornému pozemku) zamítl,
a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Po opakování důkazu
výpovědí žalovaného a po doplnění dokazování o další listinné důkazy především
dovodil, že žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Poté
ovšem dospěl k závěru, že žalobkyně nemohla nabýt vlastnické právo k pozemku
darem od své matky, jelikož ta nebyla jeho vlastnicí a neměla tudíž právo s ním
nakládat. Bylo totiž spolehlivě prokázáno, že žalovaný se stal vlastníkem
parcely č. 133/1 – zahrada o výměře 1793 m2, jejíž součástí byl i sporný
pozemek, na základě postupní smlouvy z 9. 6. 1981 registrované Státním
notářstvím v Lounech 12. 6. 1981. Pak ovšem ke dni účinnosti zákona č. 229/1991
Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále
jen „zákon o půdě“), byl pozemek ve vlastnictví jiné fyzické osoby a nebylo v
pravomoci pozemkového úřadu věcně rozhodnout o uplatněném restitučním nároku
matky žalobkyně ve vztahu k tomuto pozemku. Proto svědčí vlastnické právo
žalovanému, nikoli žalobkyni. I kdyby však v tomto směru byly pochybnosti,
nabyl by žalovaný vlastnické právo vydržením. Odvolací soud s odkazem na
přechodná ustanovení novel občanského zákoníku provedených zákony č. 131/1982
Sb. a č. 509/1991 Sb. podrobně vysvětlil, proč má zato, že k 1. 1. 1992 byla
splněna podmínka uplynutí desetileté vydržecí doby, a k námitce žalobkyně
ohledně nedostatku dobré víry žalovaného o tom, že mu pozemek patří, uvedl, že
„žalovaný se uchopil držby na základě opakovaně zmiňované postupní smlouvy,
když předtím sporný pozemek obhospodařovala matka žalovaného, která o něm dle
tvrzení žalovaného hovořila jako o svém pozemku. Pozemek je součástí větší
zahrady užívané žalovaným. Dobrá víra žalovaného byla narušena až rozhodnutím
Pozemkového úřadu v Lounech, kterým byla sporná parcela spolu s dalšími
nemovitostmi vydána V. F. (rozhodnutí ze dne 27. 1. 1993). Samotná skutečnost
tvrzená žalobkyní, že vlastnické právo žalovaného bylo žalobkyní zpochybňováno
již před rozhodnutím pozemkového úřadu, kdy mělo být jednáno ohledně vyřešení
vlastnických vztahů pokud šlo o sporný pozemek, nemohlo ohrozit dobrou víru
žalovaného, že mu pozemek patří, a to s ohledem na uvedený nabývací titul –
postupní smlouvu.“
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání s odůvodněním, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesouhlasila se
závěrem, že nebylo v pravomoci pozemkového úřadu schválit dohodu o vydání
pozemku její matce, a poukázala na to, že část parcely č. 133/1 (totožná se
sporným pozemkem) byla zapsána jako vlastnictví státu a žalovaný byl veden
pouze jako uživatel. Sám žalovaný pak ve své výpovědi uvedl, že pozemek původně
vlastnila babička žalobkyně a že jeho matce byl předán do užívání jako
záhumenek. Matka žalovaného tedy nikdy nebyla vlastnicí tohoto pozemku, a tak
ani nemohla převést vlastnické právo postupní smlouvou na žalovaného. Jestliže
žalovanému bylo známo, že pozemek nebyl vlastnictvím jeho matky, a navíc v roce
1990 potvrdil, že mu pozemek nepatří a později byl ochoten jednat o jeho
odkoupení, nemohl být ohledně vlastnictví v dobré víře a k vydržení proto
nedošlo. Důkaz, který žalobkyně k prokázání těchto skutečností navrhovala,
odvolací soud neprovedl. Dovolatelka navrhla, aby byl napadený rozsudek zrušen
a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolací soud ve smyslu části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb.
projednal věc podle procesních předpisů účinných do 31. 12. 2000, t. j. podle
občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou tímto zákonem (dále
jen „OSŘ“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou,
že je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) OSŘ a že obsahuje zákonem
předepsané náležitosti (§ 241 odst. 1 a 2 OSŘ), přezkoumal napadený rozsudek
podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ v celém rozsahu a dospěl k závěru, že dovolání je
důvodné.
Odvolací soud postavil svůj měnící rozsudek především na právním názoru, že
pokud se žalovaný stal vlastníkem parcely č. 133/1, jejíž součástí byl i sporný
pozemek, v roce 1981 na základě postupní smlouvy uzavřené mezi ním a jeho
matkou, neměl být týž pozemek vydán matce žalobkyně podle zákona o půdě, a tak
je to on, komu svědčí vlastnické právo. Odůvodnění napadeného rozsudku však
vůbec neřeší otázku, která byla pro rozhodnutí soudu prvního stupně
nejpodstatnější, totiž zda matka žalovaného vůbec byla vlastnicí parcely č.
133/1 a zda tedy byla oprávněna vlastnické právo k ní převádět. Soud prvního
stupně dospěl k závěru, že matka žalovaného byla vždy jen uživatelkou, nikoli
vlastnicí pozemku. Odvolací soud nikterak nevysvětlil, proč s tímto závěrem
nesouhlasí a proč vychází z opačného názoru, a tak jeho právní posouzení věci
nelze považovat za úplné a tudíž za správné. Je tedy naplněn dovolací důvod
podle § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ.
Pokud by pro rozhodnutí v této věci byla podstatná odpověď na otázku, zda mohl
žalovaný nabýt vlastnického práva ke spornému pozemku vydržením (kterou
pokládal odvolací soud vzhledem ke shora uvedenému právnímu názoru jen za
podpůrnou), není možno se spokojit s konstatováním, že opíral-li žalovaný svoji
dobrou víru ohledně vlastnictví o postupní smlouvu, nemohlo ji narušit ani to,
že žalobkyně ještě dříve, než bylo vydáno rozhodnutí pozemkového úřadu, jeho
vlastnictví zpochybnila. V tomto ohledu je nutno vycházet z toho, že posouzení,
je-li držitel věci v dobré víře či nikoli, je vždy třeba hodnotit objektivně,
nikoli pouze ze subjektivního hlediska samotného účastníka, a je vždy třeba
brát v úvahu, zda držitel při normální opatrnosti, kterou lze s ohledem na
okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, respektive nemohl
mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo
patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi,
které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří. Na
tom nemění nic ani to, že držitel bude nadále subjektivně v dobré víře; ke
ztrátě dobré víry postačí, jestliže držitel při obvyklé opatrnosti mohl a měl
dojít k závěru, že mu věc nepatří (srov. např. Jehlička/Švestka/Škárová a
kolektiv: Občanský zákoník – komentář, Praha, C. H. Beck, 2002, strana 362). Z
tohoto pohledu se jeví jako významné doba a obsah jednání mezi žalovaným a
manželem žalobkyně, které ve své doplňující výpovědi připustil sám žalovaný s
tím, že do doby tohoto jednání neměl žádné pochybnosti o tom, že je vlastníkem
sporného pozemku, neboť pokud by tvrzení manžela žalobkyně, že pozemek je
„jejich“, bylo podloženo argumenty způsobilými vyvolat pochybnosti o
vlastnických vztazích, mohlo by na straně žalovaného dojít ke ztrátě dobré
víry, i když byla opřena o existující právní titul. Pak ovšem návrh žalobkyně,
aby byl k otázce dobré víry vyslechnut svědek J. F., který měl být přítomen
jednání mezi jejím manželem a žalovaným, měl opodstatnění a odvolací soud tím,
že tento důkaz neprovedl, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. b) OSŘ].
I tento důvod žalobkyně v dovolání, byť ne výslovně, uplatnila, navíc je
dovolací soud povinen přihlédnout k takovéto vadě, i kdyby v dovolání uplatněna
nebyla (§ 242 odst. 3 OSŘ), a tak nezbylo, než podle § 243b odst. 1 věty za
středníkem OSŘ napadený rozsudek zrušit a podle odst. 2 citovaného ustanovení
věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. ledna 2003
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.,v. r.
předseda senátu