22 Cdo 1438/2004
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci
žalobců: a) F. J., zastoupeného advokátkou, a b) F. J., proti žalovanému J.
R., o zřízení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn.
14 C 139/2001, o dovolání žalobce a) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze
dne 15. ledna 2004, č. j. 24 Co 370/2003-136, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobci se domáhali zřízení věcného břemene vedení vodovodního potrubí
k jejich domu; potrubí vybudovali ve třicátých letech minulého století právní
předchůdci žalobců přes svůj pozemek, který je nyní ve vlastnictví žalovaného.
Okresní soud v Příbrami (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
30. května 2003, č. j. 14 C 139/2001-116, výrokem pod bodem I. rozhodl, že se
zřizuje „věcné břemeno vedení vodovodního potrubí přes pozemek číslo parcely
503/2 v katastrálním území V. ve prospěch domu č. p. 45 v obci V. na st. p. č.
53/1 v katastrálním území V. v rozsahu geometrického plánu Š. V. ze dne 10. 7.
2001, č. 99-68/2001 v délce 34,73 m a šířce 2,27 m s tím, že uvedený
geometrický plán je nedílnou součásti tohoto rozsudku“. Výrokem pod bodem II.
rozhodl, že „věcné břemeno se zřizuje za jednorázovou úplatu ve výši 10.000,-
Kč“; dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že pro žalobce, kteří jsou podílovými
spoluvlastníky pozemku parcelní číslo 53/1 s domem číslo 45 v tamním
katastrálním území a obci, je jediným zdrojem pitné vody potrubí vedené přes
pozemek žalovaného parcelní číslo 503/2, který v minulosti vlastnili právní
předchůdci žalobců; proto v době budování potrubí v roce 1937 k tomuto pozemku
nebyla zřízena služebnost, jak tomu bylo u ostatních pozemků, přes které
potrubí vede. Šlo o potrubí přivádějící vodu ze studny zbudované na pozemku
parcelní číslo 505/1, který byl rovněž v jejich vlastnictví. U domu číslo 45,
který užívá zejména žalobce a), je sice vybudována studna, její voda ale
neodpovídá státní normě a žalobci nemají možnost napojit se na jiný zdroj
vody. Vázán právním názorem odvolacího soudu, vyjádřeným v jeho předchozím
zrušovacím usnesení, soud prvního stupně daný stav zhodnotil podle § 151o odst.
3 občanského zákoníku (dále „ObčZ“) analogicky s odkazem na § 853 ObčZ a žalobě
vyhověl.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. ledna 2004, č. j.
24 Co 370/2003-136, k odvolání žalovaného změnil rozsudek soudu prvního stupně
tak, že žalobu zamítl. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud konstatoval, že v předchozím zrušovacím usnesení skutečně s
poukazem na § 853 ObčZ ve spojení s § 151o odst. 3 ObčZ zavázal soud prvního
stupně, aby s ohledem na skutkové vymezení žaloby věc posoudil s přihlédnutím k
těmto zákonným ustanovením. V této souvislosti poukázal na to, že „není-li
vlastník stavby současně vlastníkem přilehlého pozemku a přístup vlastníka ke
stavbě nelze zajistit jinak, může soud na návrh vlastníka stavby zřídit věcné
břemeno ve prospěch vlastníka stavby spočívající v právu cesty přes přilehlý
pozemek. Za přístup vlastníka k jeho stavbě je totiž třeba analogicky považovat
přísun vody k jeho stavbě. Za věcné břemeno práva cesty vlastníka stavby přes
přilehlý pozemek je pak třeba analogicky považovat věcné břemeno spočívající v
právu vedení vodovodního potrubí přes přilehlý pozemek“. Současně konstatoval,
že žalobcům by bylo možno vyhovět pouze tehdy, pokud by bez řešení za pomoci
věcného břemen byli zcela zásadně omezeni ve výkonu svého vlastnického práva k
jejich domu; tak tomu ale v dané věci nebylo. Žalobcům se jedná pouze o
zajištění pitné vody. Dům užívají omezeně a rozsah tohoto užívání a z něj
plynoucí potřeba pitné vody neodůvodňuje zřízení věcného břemen analogickým
použitím § 151o ObčZ, a to i s ohledem na prokázanou skutečnost, že pozemek
žalovaného je zahrnut do územního plánu obce pro výstavbu. Věcné břemeno by
faktickou i právní zátěž pozemku neúměrně zvýšilo. K otázce vydržení věcného
břemene odvolací soud konstatoval, že žalobci vymezený skutek a žalobní petit
neumožňují o vydržení rozhodovat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce a) dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále
„OSŘ“). Tvrdí, že není pravda, že by se mu jednalo pouze o zajištění pitné vody
k domu č. 45 ve V. Jde mu o pravidelné dodávky vody, neboť voda ze studny
neodpovídá normě. Namítá, že žalobci užívají nemovitost každodenně. Nesouhlasí
s názorem odvolacího soudu, že zřízením věcného břemene by došlo ke zvýšení
fyzické i právní zátěže pozemku žalovaného. Otázkou vydržení věcného břemene se
odvolací soud prakticky nezabýval, ač tak měl učinit z úřední povinnosti.
Žalobci jiný kvalitní přívod vody nemají. Vlastnictví ke zmíněnému pozemku
pozbyli v době nesvobody a v restitučním řízení tato křivda nebyla napravena.
Proto by mělo dojít v daném případě o narovnání alespoň formou zřízení
požadovaného věcného břemene. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený
rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaný navrhuje, aby dovolací soud dovolání
žalobce a) zamítl, když namítá, že se odvolací soud v předchozím řízení s věcí
jednoznačně vypořádal.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
a) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ a
že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení
(zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a
zjistil, že dovolání není důvodné.
Žalobci vymezili předmět řízení tak, že jim šlo o zřízení věcného
břemene (nikoliv o určení jeho existence nebo o povinnost žalovaného existenci
potrubí trpět). Proto se soudy měly zabývat jen existencí zákonných podmínek
pro zřízení věcného břemene soudem, nikoliv tím, zda toto břemeno nevzniklo v
minulosti jinak, resp. povinností žalovaného trpět existenci vodovodního
potrubí na jeho pozemku. Námitka, že se odvolací soud měl zabývat i vydržením
věcného břemene, je proto nedůvodná. Rozhodnutí odvolacího soudu je věcně
správné, byť z poněkud jiných důvodů, než ze kterých vyšel odvolací soud.
Není-li vlastník stavby současně vlastníkem přilehlého pozemku a přístup
vlastníka ke stavbě nelze zajistit jinak, může soud na návrh vlastníka stavby
zřídit věcné břemeno ve prospěch vlastníka stavby spočívající v právu cesty
přes přilehlý pozemek (§ 151o odst. 3 ObčZ). Dovolací soud zastává názor, že
podle tohoto ustanovení lze zřídit jen věcné břemeno cesty, nikoliv však věcné
břemeno s jiným obsahem, a to ani za použití jeho analogické aplikace.
Rozhodnutí o zřízení věcného břemene je rozhodnutím konstitutivním,
neboť se jím zřizuje hmotněprávní vztah, který tu doposud nebyl. Konstitutivní
soudní rozhodnutí však nelze vydávat na základě analogické aplikace ustanovení
občanského zákoníku. Analogii upravuje § 853 ObčZ, podle kterého
občanskoprávní vztahy, pokud nejsou zvláště upraveny ani tímto, ani jiným
zákonem, se řídí ustanoveními tohoto zákona, která upravují vztahy obsahem i
účelem jim nejbližší. Konstitutivní rozsudek vydaný v občanském soudním řízení
je (na rozdíl od rozsudku deklaratorního) právní skutečností občanského práva
hmotného. Před jeho vydáním tu není hmotněprávní vztah mezi účastníky, který by
bylo možno posoudit analogicky. Samotné splnění podmínek pro vydání rozhodnutí
o zřízení věcného břemene nemá za následek vznik právních vztahů, neboť ty
vzniknou až v důsledku soudního rozhodnutí; proto před vydáním rozhodnutí zde
není právní vztah, který by bylo možno analogicky posuzovat.
Konstitutivní rozhodnutí tedy nedeklaruje již existující práva a povinnosti,
ale zasahuje do hmotněprávní sféry účastníků tak, že zakládá, mění nebo ruší
subjektivní práva a povinnosti. K takovému zásahu je třeba výslovného
ustanovení zákona, který výjimečně dovoluje soudu z podnětu žalobce zasáhnout
do soukromých práv a povinností. Takto ovšem nelze zasahovat do práv účastníků
podle přiměřeného použití zákona; v případě vlastnického práva by takový postup
byl v rozporu i s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Nejvyšší
soud v této souvislosti opakovaně vyslovil, že v jiných případech, než které
jsou upraveny v zákoně, nemůže soud svým rozsudkem zřídit věcné břemeno,
a to ani tehdy, kdyby se z okolností případu jevilo zřízení
věcného břemene nutným východiskem k jeho řešení (viz např. R 47/1991 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
Rozhodnutí o zřízení věcného břemene tedy nelze vydat na základě analogické
aplikace zákona. Proto § 151o odst. 3 ObčZ nelze ani za použití analogie
aplikovat na jiný případ než na ten, který je v něm uveden. Řešení dané situace
je možné hledat ve stavebním právu (§ 108 s násl. stavebního zákona č. 50/1976
Sb.).
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací
důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ tedy v posuzované věci není dán.
Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229
odst. 3 OSŘ, jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny
ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b
odst. 2 OSŘ).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto s přihlédnutím k
tomu, že žalovanému, který by měl podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151
odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné
náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. května 2005
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu