U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně R. H., zastoupené JUDr. Zuzanou Běťákovou, advokátkou se sídlem
v Novém Jičíně, K Nemocnici 168/18, proti žalovanému Z. H., zastoupenému JUDr.
Ilonou Křížkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Sokolská
třída 451/11, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v
Novém Jičíně pod sp. zn. 6 C 85/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. listopadu 2015, č. j. 57 Co 508/2015-61,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen žalobkyni nahradit náklady dovolacího řízení ve výši 15
826 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobkyně
JUDr. Zuzany Běťákové, advokátky se sídlem v Novém Jičíně, K Nemocnici 168/18.
Podle § 243f odst. 3 věty první občanského soudního řádu v odůvodnění usnesení,
jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací
soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí
vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací
řízení zastaveno.
Okresní soud v Novém Jičíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
25. 5. 2015, č. j. 6 C 85/2015-32, přikázal ze společného jmění manželů do
výlučného vlastnictví žalobkyně rozestavěnou stavbu na pozemku parc. č. st.
726, zapsanou u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální
pracoviště Nový Jičín, na LV č. 1268, pro obec a katastrální území L. (výrok I.
1.), a uložil zároveň žalobkyni povinnost uhradit zůstatky úvěrů u
specifikovaných peněžních ústavů (výrok I. 2.). Žalovanému soud uložil
povinnost žalobkyni zaplatit na vypořádacím podílu 230 000 Kč do jednoho měsíce
ode dne právní moci rozsudku (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výroky III. a IV.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 25. 11. 2015, č. j. 57 Co 508/2015-61, rozsudek soudu prvního
stupně ve výrocích I. a II. potvrdil (výrok I.), změnil výrok III. rozsudku
soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení (výrok II.) a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Jeho přípustnost
spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení
otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení by měl dovolací soud
vyřešenou právní otázku posoudit jinak. Dovolacím důvodem má být nesprávné
právní posouzení věci.
Dovolatel považuje za chybný postup odvolacího soudu, který potvrdil rozhodnutí
soudu prvního stupně založené na tzv. fikci uznání nároku, když žalovaný
nezaložil spolu s žádostí o odročení jednání do spisu plnou moc své zástupkyně
a omluva z jednání tak nebyla dostatečná. Má za to, že v řešené věci nebyly
splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání. Žalovaný totiž svou
nepřítomnost u přípravného jednání omluvil včas a řádně, když dne 22. 5. 2015
soudu prvního stupně sdělil, že žádá o změnu termínu jednání, a svou omluvu
odůvodnil tím, že je jeho právní zástupkyně časově zaneprázdněna. Tato omluva
byla v právní věci, v níž nemohl bez zastoupení advokátkou vzhledem k
složitosti věci efektivně bránit svá práva, dostatečně důvodná a nemohla tedy
nastat fikce uznání nároku. Na základě této žádosti mělo dojít k odročení
jednání. Odvolací soud se nezabýval tím, z jakého důvodu nedošlo k odročení
jednání, jak dovolatel požadoval. Soud prvního stupně měl v situaci, kdy
dovolatel ke své žádosti o odročení nedoložil plnou moc advokátky, dovolatele
podle § 43 odst. 2 o. s. ř. vyzvat k doplnění podání. Postupem soudů bylo
žalovanému odepřeno právo na spravedlivý proces. Jedná se navíc o postup
formalistický a nespravedlivý. Soudy porušily také rovnost stran, když umožnily
žalobkyni nechat se zastoupit advokátkou, žalovanému však nic takového umožněno
nebylo. Soudy měly zkoumat naplnění materiálních podmínek rozsudku pro uznání,
mezi které spadá procesní aktivita žalované strany. Dovolatel však v řízení
procesně aktivní byl, vyjádřil se výslovně, že nárok uplatněný žalobou
neuznává. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a
proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno v řízení zahájeném po
1. 1. 2014, dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského
soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel
povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné,
přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. či
jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013,
sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz)].
Dovolatel vymezil otázku přípustnosti dovolání tak, že „napadené rozhodnutí
odvolacího soudu závisí na vyřešení níže vymezených otázek hmotného a
procesního práva, při jejichž řešení by měl dovolací soud vyřešenou právní
otázku posoudit jinak“.
Má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka
má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve
smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého
řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele)
dovolací soud odchýlit [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8.
2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz), nebo usnesení ze dne
29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (uveřejněné v Souboru civilních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“, pod
pořadovým č. C 12 774)].
Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatel
nedostál. Dovolatel totiž žádnou konkrétní právní otázku neuvedl, taková otázka
se nepodává z obsahu dovolání. Otázku přípustnosti dovolání si pak není
oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž
spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků
řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud Nejvyšší soud
požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí
dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup
[např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15
(dostupné na http://nalus.usoud.cz)].
Jak vyplývá z dovolání, dovolatel zjevně nerozlišuje požadavek, aby „dovolacím
soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena
jinak“ (jako důvod přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.), a významově
jiný požadavek, aby dovolacím soudem byla právní otázka posouzena jinak (než
odvolacím soudem), což už je uplatněním dovolacího důvodu nesprávného právního
posouzení věci.
K přípustnosti dovolání však nepostačuje ani vymezení dovolacích důvodů
(dovolacích námitek), aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti
dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn.
I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].
Dovolací soud v této souvislosti připomíná, že podle občanského soudního řádu
ve znění účinném od 1. 1. 2013 je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní
posouzení věci (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř.) a pouze tehdy, když je
dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst.
1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srovnej § 242
odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Z uvedeného vyplývá, že pokud dovolatel v
souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí otázku hmotného či procesního
práva, která by zakládala přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., může
dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného
důvodu shledá dovolání jako přípustné.
Pokud dovolatel v dovolání naznačuje, že soudy postupovaly nesprávně, jestliže
dospěly k závěru, že nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání ve
smyslu § 114c odst. 6 o. s. ř., a tím mu bylo odňata možnost jednat před
soudem, vystihuje tzv. zmatečnostní vadu řízení podle § 229 odst. 3 o. s. ř.,
která však přípustnost dovolání založit nemůže, neboť není způsobilým dovolacím
důvodem; k posouzení její důvodnosti slouží od 1. 1. 2001 toliko žaloba pro
zmatečnost [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp.
zn. 29 Odo 523/2002 (uveřejněné pod č. 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek)].
Pro úplnost dovolací soud v této souvislosti dodává, že judikatura dovolacího
soudu ostatně ustáleně vychází z toho, že otázku, kdy jde v souvislosti s §
114c o. s. ř. o důležitý důvod, který žalovaného omlouvá u účasti na jednání
soudu, je třeba vykládat tak, jak to činí judikatura k podmínkám pro vydání
rozsudku pro zmeškání [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2.
2011, sp. zn. 28 Cdo 4084/2010 (uveřejněný v Souboru pod č. C 9435)].
Omluva je z hlediska § 153b o. s. ř. včasná, jestliže soudu došla před prvním
jednáním, které se ve věci konalo [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4.
2009, sp. zn. 28 Cdo 999/2009 (uveřejněný v Souboru pod č. C 7294)].
Dovolací soud již dříve dovodil, že příčina, pro kterou žalovaný zmeškal první
jednání ve věci, musí mít s ohledem na její povahu, nepředvídatelnost,
závažnost, rozsah nebo z jiných důvodů aspekt ospravedlnitelnosti (toho, co lze
v dané situaci omluvit). Omluvitelným důvodem jsou nejen události objektivního
charakteru, ale i okolnosti žalovaným způsobené či jinak zaviněné, jestliže je
lze v dané situaci považovat za omluvitelné – za důvod ospravedlňující zmeškání
jednání [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 1998, sp. zn. 21 Cdo
672/98 (uveřejněné v časopisu Soudní judikatura, č. 15/1998)].
Nejvyšší soud rovněž dospěl rovněž k závěru, že omluva účastníka ve smyslu §
153b odst. 1 o. s. ř. je důvodná jen tehdy, jestliže jsou soudu oznámeny
konkrétní údaje o tom, proč se nemůže jednání zúčastnit, zejména jaké jiné
konkrétní okolnosti mu brání v účasti, kdy se o nich dozvěděl, a že časovou
kolizi nebylo možné vyřešit jinak [analogicky srovnej usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 25. 5. 1999, sp. zn. 31 Cdo 2432/98 (uveřejněné pod č. 38/2000 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek)]. K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil
např. i v rozsudku ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. 26 Cdo 3443/2010 (dostupném na
www.nsoud.cz).
Z posledního uvedeného rozhodnutí současně plyne, že účastník je povinen důvod
omluvy specifikovat tak, aby měl soud možnost – může-li předpoklady pro vydání
rozsudku pro zmeškání zkoumat jen při prvním jednání, které bylo ve věci
nařízeno – posoudit, jaká konkrétní okolnost účastníku (jeho zmocněnci) v
účasti při jednání brání a zda jde o okolnost významnou, která neúčast u
jednání ospravedlňuje, a v případě potřeby ji i ověřit. Jen na základě
konkrétních okolností může soud dovodit, zda uplatněná omluva je důvodná (zda
tu je důležitý důvod neúčasti při jednání), nebo může zamezit případné snaze
účastníka (jeho zmocněnce) bránit rychlé a účinné ochraně práv v občanském
soudním řízení.
V předmětné věci obdržel žalovaný dne 30. 4. 2015 předvolání k přípravnému
jednání, které se mělo konat v pondělí 25. 5. 2015 a byl poučen o následcích
nedostavení se bez včasné a řádné omluvy na přípravné jednání. V pátek 22. 5.
2015 byla soudu doručena žádost žalovaného o změnu termínu jednání z důvodu
vytíženosti a časové nedostupnosti jeho právní zástupkyně.
Aniž by dovolací soud posuzoval včasnost takové omluvy, je zřejmé, že neúčast
dovolatele u přípravného jednání nebyla opodstatněna důležitým důvodem. Protože
žalovaný nebyl v řízení zastoupen (plnou moc udělenou advokátce ani on, ani
advokátka do dne konání přípravného jednání nepředložili), nelze za omluvu
neúčasti u přípravného jednání z důležitého důvodu považovat to, že je jeho
zástupkyně (advokátka), jejíž zastoupení soudu nedoložil, zaneprázdněna. Je
zjevné, že soud nemohl při přípravném jednání, které bylo ve věci nařízeno,
posoudit, zda tato okolnost zástupkyni žalovaného v účasti při přípravném
jednání skutečně bránila, a ověřit si ji již proto, že mu ani nebylo známo
jméno žalovaným označené advokátky, tím spíše pak důvody její neúčasti u
přípravného jednání.
Ačkoliv dovolatel poukazoval na to, že se ještě před přípravným jednáním
vyjádřil tak, že s žalobou uplatněným nárokem nesouhlasí, nemůže tato okolnost
bez dalšího zpochybnit správnost závěrů nalézacích soudů již proto, že s tímto
poukazem nepojí dovolatel žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jejíž
řešení by mohlo (a mělo) založit přípustnost dovolání.
Z rozhodnutí odvolacího soudu se navíc zřetelně podává, že přípravné jednání
bylo nařízeno proto, aby soud mohl vůči účastníkům splnit poučovací povinnost
ve vztahu k jejich povinnostem tvrzení z hlediska doplnění potřebných tvrzení o
skutečnostech rozhodných pro věc. Takový postup má výslovnou oporu v § 114c
odst. 3 o. s. ř. a odrážel v dané věci skutečnost, že nebylo lze postupem podle
§ 114a odst. 2 o. s. ř. jednání připravit tak, aby bylo možné věc rozhodnout
při jediném jednání. S těmito závěry však dovolání žádným způsobem nepolemizuje
a omezuje se na pouhé konstatování ve směru, že se žalovaný k žalobě vyjádřil.
Samotné vyjádření se k žalobě podle § 114a odst. 2 o. s. ř. pak zjevně
překážkou nařízení přípravného jednání není, jak vyplývá výslovně z § 114c
odst. 1 o. s. ř.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně
domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 30. května 2016
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu