22 Cdo 145/2003

NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY 22 Cdo 145/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího

Spáčila, CSc., a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobců:

A) J. J. a B) M. J., zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1) M. U., 2) P.

U., 3) M. K. a 4) H. V., zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví, vedené u

Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 8 C 248/98, o dovolání žalovaných proti

rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. února 2002, č. j. 5

Co 8/2002-232, takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. února 2002, č. j.

5 Co 8/2002-232, a rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 18. července 2001,

č. j. 8 C 248/98-201, pokud jimi bylo rozhodnuto o žalobě směřující proti

žalovaným 1) a 3), se zrušují a řízení se v této části zastavuje.

II. Ve vztahu mezi žalobci a žalovanými 1) a 3) nemá žádný z účastníků právo na

náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů.

III. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. února 2002, č.

j. 5 Co 8/2002-232, pokud jím bylo rozhodnuto o žalobě směřující proti

žalovaným 2) a 4) a o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobci a

žalovanými 2) a4), se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k

dalšímu řízení.

Okresní soud v Písku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. července 2001, č. j. 8 C 248/98-201, zamítl žalobu na určení, že „žalobci jsou

vlastníky budovy čp. 3 postavené na st. parcele č. 14/2 v k. ú. R., obec M.,

okres P.“, a rozhodl o nákladech řízení. V prvé řadě vyšel z názoru, že žalobci

se nestali vlastníky sporných nemovitostí na základě kupní smlouvy uzavřené s

bývalým JZD „R.“ se sídlem v K. dne 1. srpna 1985, jelikož toto družstvo

uvedené nemovitosti nikdy nevlastnilo a nemohlo je tudíž platně převést. Tvrzení žalobců, že vlastnické právo družstva k nemovitostem vyplývá z přílohy

k hospodářské smlouvě o převodu vlastnictví národního majetku č. 674/80

uzavřené mezi O., krajským semenářským podnikem se sídlem v T., a tímto

družstvem 30. 6. 1980, v níž jsou nemovitosti uvedeny pod položkou 52 jako tzv. přípravna krmiv, bylo vyvráceno znaleckým posudkem, který byl v řízení

vypracován a z něhož plyne, že tato přípravna krmiv není součástí domu čp. 3 a

je situována v odlehlém areálu na zcela jiné pozemkové parcele. Soud prvního

stupně se proto zabýval otázkou, zda žalobci mohli nabýt vlastnické právo

vydržením, přičemž byl vázán názorem, který v předchozím zrušovacím usnesení

vyslovil Krajský soud v Českých Budějovicích, že totiž dobrou víru žalobců

nemohlo narušit rozhodnutí soudu, které nevěnovalo pozornost otázce dobré víry

přímo ve své výrokové části. Přesto soud prvního stupně dovodil, že k vydržení

vlastnického práva nemohlo dojít. Tento závěr opřel především o úvahu, že po

dobu trvání řízení ve věci téhož soudu sp. zn. 4 C 1026/92, v němž se nynější

žalovaní domáhali proti nynějším žalobcům přechodu vlastnického práva podle § 8

odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému

zemědělskému majetku, vydržecí doba s ohledem na § 134 odst. 4 ve spojení s §

112 občanského zákoníku neběžela. V tomto řízení bylo opakovaně konstatováno,

že nynější žalobci uzavřeli kupní smlouvu se subjektem, který nebyl vlastníkem

nemovitostí, a tak v jeho průběhu muselo dojít, byť jen na základě odůvodnění

rozhodnutí soudů obou stupňů, k částečnému „podlomení“ jejich dobré víry. Ta

pak byla definitivně „zrušena“ doručením rozsudku dovolacího soudu z 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1165/96, v jehož odůvodnění se uvádí, že se žalobci

nemohli stát vlastníky nemovitostí ani vydržením, jejich právnímu zástupci, tj. 13. 6. 1997. Do tohoto dne pak – s ohledem na shora uvedené přerušení jejího

běhu – desetiletá vydržecí doba neuplynula a totéž platí i ve vztahu ke dni 18. března 1998, kdy žalobci podali určovací žalobu v této věci, aby se přesvědčili

o svém – již zpochybněném – vlastnickém právu. Námitku žalobců, že si mohli

započítat dobu oprávněné držby svého právního předchůdce – JZD „R.“ se sídlem v

K., soud prvního stupně nepokládal za důvodnou, neboť by takto byla nepřípustně

založena zpětná retroaktivita občanského zákoníku. Při tomto výkladu by totiž

došlo k vydržení už 5. 3. 1990, tedy před účinností novely občanského zákoníku

provedené zákonem č. 509/1991 Sb., jíž teprve bylo vydržení vlastnického práva

k věcem ve vlastnictví státu umožněno.

K odvolání žalobců Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací

rozsudkem ze dne 6. února 2002, č. j. 5 Co 8/2002-232, změnil rozsudek soudu

prvního stupně tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy

obou stupňů. Ztotožnil se se skutkovým stavem věci, jak jej zjistil soud

prvního stupně, i s jeho právním názorem o neplatnosti kupní smlouvy uzavřené

mezi žalobci a JZD „R.“ se sídlem v K. 1. 8. 1985, k němuž dodal, že ani po

doplnění dokazování zde nejsou žádné okolnosti svědčící pro závěr, že toto JZD

hospodářskou smlouvou od státního podniku O. převzalo i převáděné nemovitosti.

Naproti tomu s odkazem na judikaturu dovolacího soudu nepovažoval za správný

názor, že žalobci si do své držby nemohli započítat držbu svého právního

předchůdce, a dovodil, že i když v příloze k hospodářské smlouvě nebyly sporné

nemovitosti výslovně uvedeny, bylo prokázáno, že JZD se chovalo jako jejich

vlastník, s nemovitostmi nakládalo a své vlastnické právo odvozovalo od uvedené

hospodářské smlouvy. Proto i v jeho případě byly, a to ode dne uzavření

hospodářské smlouvy, splněny podmínky oprávněné držby a dnem 1. 1. 1992 tedy

došlo k vydržení vlastnického práva žalobců. Odvolací soud pak setrval na svém

názoru, že otázka vlastnictví sporných nemovitostí nebyla v řízení vedeném u

soudu prvního stupně pod sp. zn. 4 C 1026/92 řešena ze všech hledisek

připadajících v úvahu pro závěr o možnosti ztráty dobré víry žalobců v

oprávněnost držby, a to ani v rozsudku dovolacího soudu. Navíc řešení není

obsaženo ve výroku žádného z rozhodnutí, která byla v tomto řízení vydána, a

tak z tohoto důvodu žalobci svoji dobrou víru nemohli pozbýt. Proto i v

případě, že by nenabyli vlastnictví se započtením oprávněné držby svého

právního předchůdce k 1. 1. 1992, stalo by se tak nejpozději uplynutím

desetileté vydržecí doby od registrace kupní smlouvy, tj. k 16. 12. 1995, a

jejich žaloba je důvodná.

Proti tomuto rozsudku podali žalovaní dovolání. V něm především namítli, že

rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a

vyslovili přesvědčení, že žalobci již v průběhu řízení o nárocích podle zákona

č. 229/1991 Sb., tj. v roce 1994, věděli, že kupní smlouva je absolutně

neplatná, a tak nelze dovozovat na jejich straně dobrou víru a oprávněnou

držbu. Dále poukázali na to, že odvolací soud ani jednoznačně neuvedl, zda

došlo k vydržení uplynutím desetileté vydržecí doby od registrace smlouvy nebo

se započtením držby právního předchůdce žalobců, ač v tomto směru je nutno

nalézt právo zcela nepochybným způsobem. Jestliže dovolací soud zamítl dovolání

nynějších žalovaných v předchozím řízení mimo jiné se závěrem, že nynější

žalobci nemohli nabýt vlastnického práva ke sporným nemovitostem ani vydržením,

čímž v podstatě potvrdil závěry soudů nižších stupňů, je nelogické, že tytéž

soudy nyní vyslovují opačný právní názor. Podle názoru žalovaných nemohlo dojít

k vydržení vlastnictvím též proto, že do 31. 12. 1991 nemohl být subjektem

vydržení nikdo jiný než občan a nikomu jinému tedy nemohla běžet vydržecí doba.

Žalované 1) a 3) pak ještě namítly, že ve vztahu k nim byla již žaloba v

předchozím průběhu řízení pravomocně zamítnuta, ale přesto s nimi soudy i

nadále jednaly. Žalovaní navrhli, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a

věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobci ve svém vyjádření především namítli, že dovolání je opožděné, neboť

podle jejich názoru je třeba postupovat podle občanského soudního řádu účinného

do 31. 12. 2000. Dále poukázali na to, že byli vždy v dobré víře, že

nemovitosti koupili od skutečného vlastníka, a zejména že ani žalovaní platnost

smlouvy po dlouhou dobu nezpochybňovali, ztotožnili se se závěrem odvolacího

soudu o vydržení vlastnického práva a navrhli, aby dovolání (v případě, že

nebude shledáno opožděným) bylo zamítnuto.

Dovolací soud se s ohledem na námitku žalobců nejprve zabýval tím, zda dovolání

bylo podáno včas. Podle části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb.

dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti

tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních

předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.

Napadený rozsudek byl vydán 6. 2. 2002, tedy po účinnosti zákona č. 30/2000

Sb., a s ohledem na to, že i rozsudek soudu prvního stupně, který byl napadeným

rozsudkem změněn, byl vydán až po 1. 1. 2001, nejde o případ, kdy byl rozsudek

odvolacího soudu vydán po řízení provedeném podle dosavadních předpisů (část

dvanáctá, hlava I, bod 15. zmíněného zákona). Podle § 240 odst. 1 občanského

soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen

„OSŘ“) může účastník podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí

odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. V této věci byl

napadený rozsudek odvolacího soudu doručen právnímu zástupci žalovaných 23. 4.

2002, a tak dovolání adresované soudu prvního stupně a podané poště 25. 5. 2002

je dovoláním včasným.

Nejvyšší soud ČR proto po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst.

1 písm. a) OSŘ, že je podávají k tomu oprávněné osoby a že jsou splněny

podmínky stanovené v § 241 a § 241a OSŘ, přezkoumal napadený rozsudek podle §

242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

V prvé řadě je nutno přisvědčit námitce žalovaných 1) a 3), že řízení je

postiženo vadou uvedenou v § 229 odst. 2 písm. b) OSŘ, k níž je – jak plyne z §

242 odst. 3 věty druhé OSŘ – dovolací soud v případě přípustného dovolání

povinen přihlédnout dokonce i tehdy, není-li v dovolání uplatněna. Soud prvního

stupně totiž svým prvým rozsudkem v této věci (z 22. 7. 1998, č. j. 8 C

248/98-25) žalobu zamítl ve vztahu ke všem žalovaným. Tento rozsudek byl

rozsudkem odvolacího soudu z 9. 12. 1998, č. j. 5 Co 2875/98-50, zrušen pouze

ve výroku ve věci samé týkajícím se žalovaných 2) a 4) a jen v tomto rozsahu

byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, zatímco zamítavý výrok

ve vztahu k žalovaným 1) a 3) byl jako věcně správný potvrzen. Uvedený rozsudek

odvolacího soudu nabyl právní moci 3. 2. 1999 a tímto dnem tedy nastala tzv.

překážka věci pravomocně rozhodnuté bránící tomu, aby tato věc byla

projednávána znovu (§ 159 odst. 3 OSŘ). Soudy obou stupňů však přesto

pokračovaly v řízení proti všem čtyřem žalovaným a o uplatněném nároku rozhodly

znovu i proti žalovaným 1) a 3). Proto dovolacímu soudu nezbylo, než podle §

243b odst. 2 věty za středníkem a odst. 3 a 4 OSŘ zrušit rozsudky soudů obou

stupňů, pokud jimi bylo rozhodnuto o žalobě směřující proti žalovaným 1) a 3),

a řízení pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení zastavit (§ 104 odst. 1

OSŘ).

Odvolací soud postavil své rozhodnutí především na závěru, že žalobci splnili

zákonné podmínky pro nabytí vlastnického práva ke sporným nemovitostem

vydržením se započtením oprávněné držby svého právního předchůdce k 1. 1. 1992.

Pokud kromě toho dovodil, že by došlo k vydržení i bez přihlédnutí k držbě

právního předchůdce žalobců k 16. 12. 1995, a tímto názorem své rozhodnutí

podpořil, není to na újmu srozumitelnosti odůvodnění jeho rozsudku, jak

žalovaní naznačují. S tímto druhým závěrem se ovšem dovolací soud neztotožňuje.

Oprávněná držba předpokládá, že držitel je v dobré víře, že mu věc (nebo právo)

patří, a že je v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem (§ 130 odst. 1

občanského zákoníku – dále jen „ObčZ“). Posouzení, je-li držitel v dobré víře,

je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (z

hlediska osobního přesvědčení) samotného držitele. O dobré víře lze tedy

uvažovat tam, kde držitel věc drží v omylu, že mu věc patří, a jde přitom o

omyl omluvitelný, tedy takový, k němuž došlo přesto, že mýlící se postupoval s

obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu

konkrétního případu po každém požadovat. Je proto nezbytné vždy brát v úvahu,

zda držitel neměl, resp. nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti

o tom, že mu věc po právu patří. Stejně je nutno nahlížet na zánik dobré víry.

Ta zaniká okamžikem, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně

musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc patří, a na tom nic nemění

skutečnost, že držitel bude subjektivně i nadále v dobré víře. Je lhostejné,

jakým způsobem bude držitel s takovýmito skutečnostmi seznámen, podstatné je

to, že budou takového charakteru, aby byly schopny (při postupu s obvyklou

mírou opatrnosti) u každého vyvolat pochybnosti o vlastnictví věci.

V daném případě již v odůvodnění rozsudku ze 14. 9. 1994, č. j. 4 C 1026/92-50,

soud prvního stupně uvedl, že kupní smlouva z 1. 8. 1985, jíž měli nynější

žalobci nabýt vlastnictví ke sporným nemovitostem, byla v rozporu s právními

předpisy, neboť prodávající tehdy nebyl vlastníkem převáděných nemovitostí.

Tento závěr učinil poté, co byl proveden důkaz hospodářskou smlouvou č. 674/80

a bylo zjištěno, že v příloze k ní nejsou sporné nemovitosti uvedeny, a co tuto

skutečnost připustili i slyšení svědci – bývalí pracovníci JZD. Tento rozsudek

byl právnímu zástupci nynějších žalobců doručen 31. 10. 1984. V odvolání, které

proti uvedenému rozsudku podali prostřednictvím advokáta 14. 11. 1994, sice

nynější žalobci trvali na svém názoru, že JZD bylo vlastníkem nemovitostí, jež

byly předmětem smlouvy, nicméně přesto svoji odvolací argumentaci odvíjeli od

závěru, na němž byl rozsudek postaven, tedy od závěru o neplatnosti smlouvy. Je

tedy zřejmé, že žalobci byli seznámeni s alternativou, že kupovali nemovitosti

od subjektu, který nebyl jejich vlastníkem, a že je proto kupní smlouva

neplatná, nejpozději v listopadu 1994, a i kdyby subjektivně byli nadále

přesvědčeni o tom, že jsou vlastníky sporných nemovitostí, vyplývají z

odůvodnění rozsudku podloženého obsahem provedených důkazů skutečnosti, které

objektivně musely u každého vyvolat v tomto směru pochybnosti. Pak ovšem – s

ohledem na právní názor uvedený v předchozím odstavci – nejpozději v listopadu

1994 zanikla dobrá víra žalobců, že jim sporné nemovitosti patří. Názor

odvolacího soudu, že zánik dobré víry může přivodit jen takové soudní

rozhodnutí, které řeší otázky platnosti nabývacího titulu a vlastnického práva

ve své výrokové části, tedy není správný a k vydržení vlastnického práva

žalobců bez započtení doby oprávněné držby jejich právního předchůdce nemohlo –

vzhledem k tomu, že v dobré víře o svém vlastnictví mohli žalobci být nejdříve

okamžikem registrace kupní smlouvy, tj. 16. 12. 1985, takže do zániku jejich

dobré víry neuplynula desetiletá vydržecí doba podle § 134 odst. 1 ObčZ – dojít.

Naproti tomu názor odvolacího soudu, že i v případě, že jde o věci, které byly

ve státním socialistickém vlastnictví a až do 31. 12. 1991, tedy do účinnosti

novely občanského zákoníku provedené zákonem č. 509/1991 Sb., nebyly způsobilým

předmětem vydržení, lze podle § 134 odst. 3 ObčZ započítat dobu, po kterou měl

před účinností zmíněné novely věc v oprávněné držbě právní předchůdce, je zcela

v souladu s již ustálenou judikaturou dovolacího soudu i Ústavního soudu ČR.

Proto postačí odkázat např. na rozsudek dovolacího soudu z 25. 1. 1999, sp. zn.

22 Cdo 506/98, uveřejněný v časopisu Ad Notam č. 3/1999, v němž byla vyslovena

základní východiska pro uvedený názor, či na rozsudek téhož soudu z 8. 12. 1998

, sp. zn. 22 Cdo 2273/98, který byl uveřejněn pod č. R 50/2000 Sbírky soudních

rozhodnutí a stanovisek, případně na nález Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS

196/2000, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku

19, ročník 2000 – III. díl, pod č. 120. Výhrady dovolatelů proti obecné

správnosti těchto závěrů odvolacího soudu tedy nejsou opodstatněné. Přesto však

zatím nelze jednoznačně dovodit, že žalobci k 1. 1. 1992 vlastnické právo ke

sporným nemovitostem skutečně vydrželi. Odvolací soud vyšel z toho, že držba

právního předchůdce žalobců – JZD „R.“ se sídlem v K. – byla oprávněná, v

podstatě proto, že se toto družstvo jako vlastník chovalo a své vlastnictví

odvozovalo od shora uvedené hospodářské smlouvy. Jestliže však není pochyb o

tom, že sporné nemovitosti nebyly v příloze k hospodářské smlouvě uvedeny, bylo

pro závěr o oprávněnosti držby třeba prokázat, že omyl tohoto družstva (resp.

konkrétních fyzických osob, od jejichž dobré víry by bylo možno odvíjet dobrou

víru družstva jako právnické osoby), že mu nemovitosti patří, byl omluvitelný,

tedy že družstvo postupovalo s obvyklou mírou opatrnosti, kterou bylo možno s

ohledem na povahu a okolnosti tohoto případu po každém požadovat. Z tohoto

hlediska se odvolací soud otázkou naplnění zákonných podmínek pro vydržení

nezabýval, jeho právní posouzení věci je tak neúplné a tudíž nesprávné, čímž je

dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ.

Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem OSŘ napadený

rozsudek odvolacího soudu ve výrocích týkajících se žaloby proti žalovaným 2) a

4) a v závislých výrocích o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobci a těmito

žalovanými zrušil a podle odst. 3 věty prvé téhož ustanovení vrátil věc

odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Ve vztahu mezi žalobci a žalovanými 1) a 3) je tento rozsudek dovolacího soudu

rozhodnutím konečným, a tak je nutno rozhodnout o náhradě nákladů řízení před

soudy všech stupňů (§ 151 odst. 1 ve spojení s § 243b odst. 5 a § 224 odst. 1

OSŘ). S ohledem na to, že důvodem zastavení řízení o žalobě proti uvedeným

žalovaným byla skutečnost, že soudy obou stupňů pokračovaly v řízení, aniž

vzaly v úvahu, že již o ní bylo pravomocně rozhodnuto, nelze hovořit o

procesním zavinění na straně některého z účastníků. Proto bylo za použití § 146

odst. 1 písm. c) OSŘ rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu

nákladů řízení.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. května 2003

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v..

předseda senátu