22 Cdo 1465/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci
žalobců: A/ Ing. J. K. a B/ M. K., zastoupených advokátem, proti žalované
obci K., zastoupené advokátem, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního
soudu Praha - západ pod sp. zn. 9 C 1232/98, o dovolání žalobců proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. ledna 2000, čj. 26 Co 316/99-36,
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 5. ledna 2000, čj. 26 Co 316/99-36, se
zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
60 m2, ve lhůtě 20 dnů od právní moci rozsudku“, a rozhodl o náhradě nákladů
řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci jsou v příslušném katastru
nemovitostí vedeni jako vlastníci objektu bydlení čp. 124 v katastrálním území
K. Tuto nemovitost získali postupní smlouvu z 21. 1. 1997 od K. M., který ji
nabyl na základě „hospodářské smlouvy o převodu nemovitosti“ z 6. 12. 1991 od
spotřebního družstva J. P. Část předmětné nemovitosti v rozsahu 60 m2 užívá
žalovaná, která nehodlá tento prostor uvolnit a tvrdí, že žalobci nemovitost
získali od nevlastníka a sami tedy nejsou jejími vlastníky. Uzavřel, že na
základě hospodářské smlouvy z 6. 12. 1991 bylo vlastnictví předmětné
nemovitosti zapsáno v katastru nemovitostí pro K. M. a poté pro žalobce,
a proto s přihlédnutím k § 123 a § 126 odst. l občanského zákoníku (dále jen
„ObčZ“) žalobě vyhověl.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. ledna 2000, čj. 26
Co 316/99-36, změnil rozsudek soudu prvního stupně, když rozhodl tak, že
„žaloba, aby žalovaná byla uznána povinnou vyklidit a vyklizenou předat
žalobcům část nemovitosti čp. 124 v K., a to garáž - hasičskou zbrojnici,
sestávající z jedné místnosti v přízemí objektu o výměře 60 m2, se zamítá“.
Dále rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud konstatoval, že předmětná nemovitost byla postavena v „akci Z“
a z kolaudačního rozhodnutí vyplývá, že měla být používána jako
„pohostinství a požární zbrojnice“. Z hospodářské smlouvy o převodu vlastnictví
této budovy jako národního majetku (§ 349 hospodářského zákoníku) z 29. 6.
1983, uzavřené mezi předávajícím bývalým Městským národním výborem v M. a
přebírajícím spotřebním družstvem J. P., plyne, že předmětem převodu byla
budova označená neurčitě jako „nový hostinec postavený v akci Z“ na pozemku č.
kat. 60/1 v k. ú. K. v pořizovací ceně 1,012.000,- Kčs ke dni 30. 6. 1983.
Odvolací soud dospěl k názoru, že předmětem převodu byla pouze část objektu,
což dovodil jednak z označení převáděného majetku, jednak ze sjednaného
důvodu převodu, když hostinec byl postaven pro jmenované spotřební družstvo a
požární zbrojnice pro obec K. Uvedené spotřební družstvo navíc nepřevzalo žádná
práva ani závazky týkající se užívání požární zbrojnice, přičemž hodnota celého
objektu činila 1,165.000,- Kč, zatímco předmětem převodu byla část v hodnotě
1,012.000,- Kč. Odvolací soud dále s odkazem na § 347 a § 349 hospodářského
zákoníku ve znění platném v době uzavírání předmětné hospodářské smlouvy a na §
15 a § 16 vyhlášky č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku, konstatoval, že
k účinnosti smlouvy o převodu vlastnictví k věcem v národním majetku v
pořizovací ceně nad jeden milion Kčs bylo třeba schválení smlouvy příslušným
ministerstvem financí. Protože rubrika s textem „schvalovací doložka
příslušných orgánů“ zůstala ve smlouvě nevyplněna, smlouva nenabyla účinnosti a
k převodu vlastnictví sporné nemovitosti jako národního majetku nedošlo. I za
situace, že by nedostatek souhlasu příslušného orgánu s uzavřením citované
smlouvy byl zhojen, bylo by možno spotřební družstvo J. P. pokládat za
vlastníka toliko té části objektu, která sloužila jako pohostinství. Objekt v
části používaný jako požární zbrojnice nebyl předmětem převodu a zůstal nadále
ve vlastnictví státu a správě Městského národního výboru v M. Jako požární
zbrojnici užívala předmětnou část nemovitosti i obec K. jako právní nástupce
jmenovaného národního výboru ve smyslu § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.
Hospodářskou smlouvu uzavřenou 6. 12. 1991 mezi spotřebním družstvem J. P. a
nabyvatelem označeným v ní jako „M. se sídlem K. 124, IČO ...“ proto odvolací
soud považuje za absolutně neplatnou. Osoba nabyvatele, jak je ve smlouvě
označena, není způsobilou nabývat práv a povinností, neboť jde pouze o obchodní
jméno fyzické osoby podnikající na základě povolení okresního úřadu. I tato
vada činí smlouvu absolutně neplatnou podle § 38 odst. 1 ObčZ ve znění platném
v době uzavření uvedené smlouvy. Ke zhojení tohoto neplatného právního úkonu
nemohlo dojít ani prohlášením účastníků zmíněné smlouvy před katastrálním
úřadem, k němuž došlo 28. 2. 1997, resp. 7. 3. 1997. Na základě takto neplatně
uzavřené kupní smlouvy, nesprávně nazvané hospodářská, se K. M. nestal
vlastníkem předmětné nemovitosti a nemohlo proto dojít k přechodu vlastnického
práva na žalobce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, ve kterém uplatňují
dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) občanského soudního řádu ve znění
před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“). Nesprávný je
názor odvolacího soudu, že smlouvou z 29. 6. 1983 došlo k převodu pouze části
nemovitosti - hostince, bez jediné místnosti, používané jako požární zbrojnice.
Budova tvoří nedělitelný celek, tak byla zkolaudována a jako jediná nemovitost
je zapsána v katastru nemovitostí. Sporná místnost je v přízemí a je vestavěnou
garáží bez možnosti samostatné existence. Nesprávný je „logický výklad“
odvolacího soudu, že předmětem převodu byla pouze část objektu. Požární
zbrojnice a její užívání bylo v uvedené smlouvě pojato jako věcné břemeno či
služebnost na základě ústní dohody, a při převodu budovy z J. na K. M. bylo do
smlouvy zahrnuto „další ujednání“, že kupující si je vědom „věcného břemene
užívání požární zbrojnice“. Nelze přisvědčit ani závěrům odvolacího soudu, že
převod jen části budovy je patrný i z rozdílnosti cen. Nesprávný závěr vyslovil
odvolací soud i pokud jde o nedostatek schválení smlouvy ministerstvem financí.
Dovolatelé tvrdí, že smlouva podléhala schválení krajským národním výborem a
poukazují na praxi bývalých krajských národních výborů s převody nemovitostí
pořizovaných v „akci Z“, budovaných vždy pro konkrétního budoucího uživatele; v
takových případech se schválení nevyžadovalo. V tomto směru odkazují na čl. 5
předmětné smlouvy, kde je výslovně uvedeno, že „hostinec byl postaven MěNV M. v
akci Z pro nabývajícího“, takže o převodu nemovitosti bylo rozhodnuto již
před zahájením výstavby a finanční prostředky pro to byly vyčleněny a přiděleny
krajským národním výborem. Nesouhlasí s tím, že požární zbrojnice přešla na
žalovanou obec podle zákona č. 172/1991 Sb. Pokud jde o smlouvu z 6. 12. 1991,
nelze se ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, že „osoba nabyvatele tak, jak
je ve smlouvě označena, není způsobilou nabývat svými úkony práv a povinností,
neboť se jedná pouze o obchodní jméno fyzické osoby podnikající na základě
povolení okresního úřadu“. Podle registrace vydané příslušným orgánem je
obchodní název nabyvatele sporné nemovitosti „M.“, sídlem K. 124. Koupi
nemovitosti uskutečnil nabyvatel jako provozovatel hostinské činnosti a v
samotné smlouvě je uvedeno, že firma „M.“ je zastoupena podnikatelem K. M., pro
něhož bylo posléze vloženo vlastnické právo do příslušného katastru
nemovitostí. V tomto směru dovolatelé odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu
sp. zn. 3 Cdon 555/96. Obec K. se domáhá neplatnosti předmětných smluv až v
době, kdy vlastnictví k nemovitosti přešlo platně v pořadí již na třetího
vlastníka, který se domáhal narovnat dosud neupravené vztahy spojené s užíváním
předmětné prostory v jeho objektu. Žalobci nabyli vlastnické právo k celému
objektu v souladu se zákonem a v dobré víře a právo vzniklo vkladem do katastru
nemovitostí. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů,
platných k 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000
Sb., tedy podle OSŘ ve znění před novelou, provedenou tímto zákonem), a po
zjištění, že dovolání je podáno osobami k tomu oprávněnými, je přípustné podle
§ 238 odst. 1 písm. a) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241 odst.
3 písm. d) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky
dovolacího řízení (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ), dovoláním napadené
rozhodnutí přezkoumal a shledal dovolání důvodným.
Odvolací soud učinil závěr, že hospodářská smlouva o převodu vlastnictví
národního majetku, uzavřená mezi MěNV M. a J., spotřebním družstvem P. jako
nabyvatelem, je neúčinná, neboť k ní nebyl dán souhlas ministerstva financí,
kterého bylo podle § 16 odst. 1 tehdy platné vyhlášky č. 156/1975 Sb., o správě
národního majetku (dále jen „vyhláška“) třeba.
Podle § 16 odst. 1 vyhlášky k účinnosti smlouvy o převodu vlastnictví k
věcem v národním majetku v pořizovací ceně nad jeden milión Kčs nebo o
bezplatném převodu vlastnictví k věcem v národním majetku v pořizovací ceně nad
250 000,-Kčs je třeba schválení příslušného ministerstva financí. Podle § 16
odst. 3 vyhlášky ustanovení předchozích odstavců se nevztahují na převody
vlastnictví národního majetku podle § 15 odst. 5 písm. c) a g). V § 15
odst. 5 písm. c) vyhlášky se uvádí, že hmotný národní majetek, který převádí
organizace na jinou socialistickou organizaci než státní, která jej podle
smlouvy o sdružení prostředků (§ 360a zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského
zákoníku) popřípadě podle smlouvy o zřízení společného zemědělského podniku
bude mít ve vlastnictví.
Smlouvou o sdružení se zavazují socialistické organizace, že spojí svoji
činnost nebo část svých prostředků k dosažení určitého účelu, popřípadě v jiném
společném zájmu (§ 360a odst. 1 hospodářského zákoníku ve znění v době uzavření
smlouvy). Smlouvy o sdružení bývaly uzavírány i v souvislosti s výstavbou
prováděnou v „Akci Z“. To plyne i z vyhlášky č. 151/1978 Sb., o sdružování
prostředků socialistických organizací; i když Akce Z byla v této vyhlášce
výslovně zmíněna až novelou č. 22/1986 Sb., vztahovala se vyhláška na tuto akci
zjevně již dříve. Pokud tedy odvolací soud učinil závěr o neplatnosti
hospodářské smlouvy pro nedostatek schválení ministerstvem financí, aniž by se
zabýval tím, zda nešlo o převod majetku podle předchozí smlouvy o sdružení, je
jeho právní závěr předčasný a tudíž nesprávný. Rozhodnutí odvolacího soudu tak
spočívá na nesprávném právním posouzení věci a je proto dán dovolací důvod
uvedený v § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ. Naopak tvrzení dovolatelů o tom, že
smlouva podléhala souhlasu Krajského národního výboru, nemá ve vyhlášce o
správě národního majetku oporu; dovolatelé ostatně ani neuvádí, o jaké
skutečnosti toto tvrzení opírají.
Odvolací soud dále uvedl, že i pokud by smlouva byla účinná, přešla by
do vlastnictví J. SD P. jen ta část budovy, která měla sloužit k provozu
pohostinství.
Dokud není stavba reálně rozdělena, lze platně učinit předmětem převodu buď
celou věc, nebo její ideální díl. Pokud má být např. převedena reálná část
stavby, musí jít o takovou její část, která má již právně povahu samostatné
věci. Reálné rozdělení stavby je možné jen tehdy, jestliže vzniknou na základě
stavebních úprav učiněných podle stavebních předpisů samostatné věci. Přitom k
reálnému rozdělení stavby na dvě nebo více samostatných věcí nestačí rozdělení
stavební parcely geometrickým oddělovacím plánem (rozsudek Nejvyššího soudu ČSR
ze dne 20.12.1985, sp. zn. 3 Cz 43/85, publikovaný v Bulletinu Nejvyššího soudu
ČSR č. 1/1987). Stavbu lze reálně dělit jen vertikálně (srov. například R
285/47 Sbírky rozhodnutí československých soudů). Odvolací soud však neučinil
skutkové zjištění, zda došlo k reálnému rozdělení stavby.
Hodlá-li soud v nalézacím řízení aplikovat na věc právní normu, musí učinit
skutková zjištění ohledně právních skutečností, na které váže hypotéza právní
normy důsledky uvedené v dispozici. Pokud právní normu aplikuje, aniž by učinil
úplné skutkové zjištění, týkající se právní skutečnosti uvedené v hypotéze této
normy, je o jinou vadu řízení, uvedenou v § 241 odst. 3 písm. b) OSŘ. Právní
závěr o povaze věci (stavby) nelze učinit bez odpovídajících skutkových
zjištění.
Rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se dělitelnosti stavby vychází z
neúplně zjištěného skutkového stavu věci, neboť soud neučinil skutkové
zjištění, zda došlo k reálnému rozdělení stavby. Je tak dán dovolací důvod,
uvedený v § 241 odst. 3 písm. b) OSŘ.
Lze dodat, že odvolací soud nezhodnotil ani skutečnost, že z písemné
hospodářské smlouvy, kterou byl proveden důkaz, vyplývá, že převádějící má
zařídit převod celé parcely č. 60/1 v katastrálním území K., na kterém je
objekt umístěn (tedy nikoliv jen části této parcely, na které stojí hostinec,
která by pochopitelně musela být oddělena) do trvalého užívání nabyvatele.
Konečně odvolací soud uvedl, že i kupní smlouva ohledně předmětného objektu,
uzavřená mezi J. SD P. a nabyvatelem „M. se sídlem K. 124“, uzavřená 6. 12.
1991, je neplatná, neboť nabyvatelem nebyl způsobilý subjekt práv; šlo jen o
obchodní jméno fyzické osoby. Dovolací soud vychází z toho, že pokud je osoba v
právním úkonu označena nepřesně, není právní úkon neplatný, pokud lze z celého
obsahu právního úkonu jeho výkladem zjistit, kdo byl účastníkem smlouvy (viz
rozhodnutí publikované pod č. C 34 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Je
zřejmé, že účastníci neměli v úmyslu převést nemovitost na obchodní jméno
fyzické osoby - podnikatele, ale že jim šlo o převod nemovitosti na subjekt pod
tímto jménem podnikající, tedy na podnikatele K. M., označeného ve smlouvě.
Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že účastníkem smlouvy byl někdo, kdo neměl
právní subjektivitu, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení
věci [§ 241 odst. 3 písm. d) OSŘ].
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu zrušit (§ 243b odst. 1 OSŘ, věta za středníkem) a věc vrátit
tomuto soudu k dalšímu řízení (243b odst. 2 OSŘ). O náhradě nákladů dovolacího
řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (243d odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. dubna 2002
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu