22 Cdo 1476/2000
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobkyně J. V., narozené 2. 5. 1961, zastoupené advokátem, proti
žalovanému M. V., narozenému 25. 6. 1959, o zaplacení 25 000,- Kč, vedené u
Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 10 C 94/99, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. ledna 2000, č. j.
10 Co 1319/99-51, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
žalobkyni částku 25 000,- Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního
stupně vyšel ze zjištění, že účastníci jsou manželé. Rozsudkem Okresního soudu
ve Vsetíně ze dne 13. ledna 1999, č. j. 10 C 283/98-9, který nabyl právní moci
2. 3. 1999, bylo zúženo společné jmění účastníků až na věci tvořící obvyklé
vybavení společné domácnosti. Kupní smlouvou ze 6. 9. 1993 s právními účinky
14. 9. 1993 účastníci nabyli do společného jmění manželů stavbu občanské
vybavenosti č. p. 325 včetně stavební parcely č. 466/2 – zastavěná plocha,
zapsanou na LV č. 4558 pro obec a kat. úz. V. Oba účastníci mají své
vlastní oprávnění k podnikatelské činnosti k provozování cestovní kanceláře. Od
1. 10 1995 po dobu jednoho roku užívala označenou nemovitost žalobkyně, další
rok ji užíval žalovaný, poté následující rok opět žalobkyně a od 1. 10. 1998
dosud ji užívá žalovaný. Od 4. 1. 1999 si žalobkyně pronajala nebytové prostory
v domě č. p. 310 ve V. o výměře 34,9 m2 za nájemné 26 175,- Kč ročně. Částka 25
000,- Kč požadovaná žalobkyní představuje úhradu za užívání nemovitosti č. p.
325 výlučně žalovaným, a to za dobu dvou měsíců od 3. 3. 1999. Soud prvního
stupně dospěl k závěru, že za existence manželství účastníků a jejich
spoluvlastnictví k nemovitosti č. p. 325 s přihlédnutím k dosavadnímu
rozsahu a době jejího užívání každým z účastníků nelze jednomu z nich uložit
povinnost platit druhému za užívání tohoto majetku. Rozsudek o zúžení
společného jmění manželů může mít vliv na nabývání majetku do budoucna, nikoli
účinky zpětné. Povinnost žalovaného platit žalobkyni za to, že žalobkyně
neužívá nemovitost č.p. 325, nelze dovodit ani z § 145 odst. 1 ObčZ ve znění po
novele provedené zákonem č. 91/1998 Sb., stejně tak nelze dovodit jeho
povinnost platit žalobkyni částku odpovídající vynaloženému nájemnému v domě č.
p. 310.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze
dne 24. ledna 2000, č. j. 10 Co 1319/99-51, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil, k návrhu žalobkyně připustil dovolání a rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a dospěl k
právnímu závěru, že žaloba je předčasná, neboť nárok na požadované finanční
vyrovnání může být uplatňován zásadně v rámci vypořádání společného majetku.
Právní mocí rozsudku, jímž bylo společné jmění účastníků zúženo až na věci
tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti, též, pokud jde o ostatní věci,
tedy i o stavbu občanské vybavenosti, zaniklo. Bude proto třeba tento majetek,
o který byl společný majetek manželů zúžen, vypořádat a v té souvislosti
vyřešit vlastnické poměry k uvedené nemovitosti a sporné otázky
finančního vypořádání.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodů, že
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v
provedeném dokazování, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
[§ 241 odst. 3 písm. c) a d) OSŘ]. Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c)
OSŘ vznesla z důvodu procesní opatrnosti pro případ, že by se právní
závěr měl opírat o „dohodu“ tvrzenou žalovaným o dobách, ve kterých
měli účastníci předmětnou nemovitost užívat s tzv. obráceným pořadím v roce
1999. Namítá, že jde o to, zda lze nutit žalobkyni do řízení o vypořádání
společného jmění manželů týkajícího se nemovitosti s tím, že účastníci nemusí
vůbec uzavřít dohodu o vypořádání společného jmění manželů,
ani podat žalobu, ale mohou se spokojit s fikcí ve smyslu § 150 odst. 4
ObčZ. Do doby, než budou práva k nemovitosti zcela vypořádána, svědčí jí „právo
podíl na nemovitosti užívat“. Je-li její právo rušeno, má možnost domáhat se
odstranění „poruchového stavu“, ale svědčí jí i právo za utrpěnou újmu na své
majetkové sféře požadovat náhradu. Odmítnutí tohoto práva je upřením základního
práva na soudní ochranu. Dobu od zániku společného jmění manželů do uzavření
dohody a podání návrhu na vklad není možno přejít s odkazem, že náhrada za
užívání bude vypořádána při celkovém vypořádání majetku. V průběhu dovolacího
řízení předložila dohodu o částečném vypořádání zúženého společného jmění
manželů, podle které došlo k reálnému rozdělení sporné nemovitosti. Žalovaný
nemovitost, jíž se stal výlučným vlastníkem, prodal. Navrhla, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení,
případně zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací podle bodu 17. hlavy první části dvanácté
zákona č. 30/2000 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č.
30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou včas a že je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1
a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolatelka nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v § 237 odst. 1 OSŘ
nebo že řízení je postiženo jinou vadou, která by mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241 odst. 3 písm. a) a b) OSŘ], a sni z
obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo. Proto dovolací
soud dále přezkoumává rozsudek odvolacího soudu v rozsahu dovolatelkou
uplatněných dovolacích námitek.
Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c) OSŘ je dán, jestliže rozhodnutí
vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v
provedeném dokazování.
Předpokladem úspěšnosti dovolacího důvodu podle tohoto ustanovení je zjištění,
že hodnocení skutkového stavu odvolacím soudem, jež bylo podkladem rozhodnutí
tohoto soudu, je vadné. Skutkovým zjištěním se přitom rozumí souhrn
skutečností, kterými má odvolací soud skutkový stav za prokázaný. Jde o
výsledek hodnocení provedených důkazů podle hledisek uvedených v § 132 OSŘ o
volném hodnocení důkazů. Pod pojmem provedené důkazy nutno zahrnout dokazování
soudy obou stupňů a je třeba pod ně zahrnout i další poznatky, které vyšly
během řízení najevo, neboť řízení před soudem prvního stupně i před soudem
odvolacím tvoří jeden celek.
Skutkové zjištění odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže
odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly
nebo jinak nevyšly v řízení najevo, nebo pominul rozhodné skutečnosti, které
byly provedenými důkazy prokázány, nebo je v jeho hodnocení důkazů logický
rozpor, nebo konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co
mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z postupu předepsaným soudu v
ustanoveních § 133 až 135 OSŘ. Nelze -li soudu vytýkat žádnou z
těchto vad při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost - jak vyplývá ze zásady
volného hodnocení důkazů - lze usuzovat jen způsobem, jak k němu dospěl, pak
není možné ani zpochybňovat jeho názory. Znamená to, že hodnocení a tedy ani
jeho výsledek (skutkové zjištění) z jiných než výše uvedených hledisek nelze
dovoláním úspěšně napadat.
Z rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že odvolací soud ohledně „dohody“, podle
níž měli účastníci předmětnou nemovitost užívat v roce 1999 s tzv. obráceným
pořadím, neučinil žádná skutková zjištění, tato ani nepřevzal ze skutkových
zjištění soudu prvního stupně a při rozhodování z nich nevycházel. Nelze
tudíž dovodit, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění,
které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Nedůvodnosti tohoto
dovolacího důvodu si ostatně byla vědoma i dovolatelka, která jej vznesla
toliko z procesní opatrnosti.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ je omyl
soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O
mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní
předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní
předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. že ze správných
skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 13. ledna 1999, č. j. 10 C 283/98,
který nabyl právní moci dne 2. března 1999, soud zúžil společné jmění účastníků
jako manželů až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti. Tímto
rozhodnutím ve smyslu § 148 odst. 1 a 2 ObčZ došlo k modifikaci rozsahu
společného jmění účastníků, stanoveného ustanovením § 143 ObčZ, tedy k
vyloučení věcí, které by jinak tvořily předmět jejich společného jmění, až na
věci tvořící obvyklé vybavení jejich společné domácnosti, ze
společného jmění účastníků. Ustanovení § 148 odst. 1 ObčZ je obdobou § 148
odst. 2 ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb., nový §
148 odst. 2 a 3 pak dosavadního § 148a odst. 2 a 3. Novela tak věcně zachovala
dosavadní konstrukci zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů, v nové
dikci zúžení společného jmění manželů, jakožto principu ochrany majetku
nepodnikajícího nebo z jiných „závažných důvodů“ ohroženého manžela. Došlo-li
ke zúžení společného jmění manželů na věci tvořící obvyklé vybavení společné
domácnosti, došlo současně k zániku společného jmění manželů k ostatním věcem,
které netvoří vybavení společné domácnosti. Pokud však po zániku společného
jmění manželů k uvedeným věcem nenásledovalo jejich vypořádání ve smyslu § 149
a § 150 ObčZ, tj. dohodou účastníků, rozhodnutím soudu nebo nastoupením fikce
vzniku podílového spoluvlastnictví, platí ohledně těchto věcí režim společného
jmění manželů. To znamená, že každý z manželů je nadále vlastníkem celé věci,
přičemž jeho vlastnické právo je omezeno stejným vlastnickým právem druhého
manžela. Stejně jako za trvání společného jmění manželů v rámci užívání
společných věcí nemůže jeden z manželů požadovat na druhém, aby mu nahradil
škodu, kterou způsobil na společném majetku, nebo vydal to, oč se obohatil
(zvýhodnil) oproti druhému z manželů z užitků ze společné věci, nemůže uplatnit
stejné nároky do doby, než je společné jmění manželů ke sporným věcem
vypořádáno. Teprve za předpokladu vypořádání společného
jmění manželů lze řešit majetkové nároky souvisejícími s nakládáním
vypořádávaných věcí – kdo, komu a v jaké výši je povinen něco nahradit druhému
ze spoluvlastníků. Tyto nároky rozhodně nelze řešit dříve než současně s
vypořádáním společného jmění manželů.
V dovolacím řízení nelze uplatňovat nové skutečnosti, zvláště pak ty, které
nastaly po rozhodnutí odvolacího soudu. Určující je stav v době rozhodnutí
odvolacího soudu, přičemž předmětná pohledávka je z doby, kdy zúžené společné
jmění účastníků nebylo vypořádáno a fikce vzniku podílového spoluvlastnictví
ještě nenastoupila. Skutečnost, že mezi účastníky došlo dne 11. května 2000 k
uzavření dohody o částečném vypořádání zúženého společného jmění manželů
ohledně nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. 4558 pro obec a kat. úz.
V., a to domu č. p. 325 s pozemkem parc. č. 466/2, podle níž došlo k reálnému
rozdělení nemovitostí, nemohla mít proto vliv na posouzení věci dovolacím
soudem.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud věc posoudil po právní stránce správně.
Proto je správný i dovoláním napadený rozsudek a dovolání muselo být podle §
243b odst. 1 OSŘ zamítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vyplývá z toho, že žalobkyně nebyla v
řízení úspěšná a žalovanému náklady nevznikly (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1, §
151 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 27. března 2002
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu