22 Cdo 1499/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce J. Š., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Z. Z., zastoupenému advokátkou, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 17 C 70/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. dubna 2002, č. j. 57 Co 176/2002-93, takto:
Rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí ze dne 11. prosince 2001, č. j. 17 C 70/2001-72, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. dubna 2002, č. j. 57 Co 176/2002-93, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Vsetíně k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal určení vlastnického práva k pozemku uvedenému ve výroku rozsudku; tvrdil, že je jeho vlastníkem, avšak v příslušném katastru nemovitostí je jako vlastník zapsán žalovaný.
Okresní soud ve Vsetíně – pobočka Valašské Meziříčí (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. prosince 2001, č. j. 17 C 70/2001-72, zamítl žalobu, „aby soud určil, že žalobce je výlučným vlastníkem pozemku p. č. 4876 v katastrálním území Z., obci Z. zapsaného u Katastrálního úřadu V. – pracoviště V. M.“, a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce nabyl kupní smlouvou uzavřenou 7. 9.1984 s právními předchůdci žalovaného K. a J. Z. a československým státem jako prodávajícími do vlastnictví pozemkovou parcelu č. 3322/4 o výměře 57 m2, která vznikla oddělením části pozemkové parcely ve vlastnictví Z. č. 3322/1 o výměře 51 m2, a z části pozemkové parcely č. 4494/2 o výměře 6 m2 ve vlastnictví státu. Při „základním mapování velkého měřítka“ v tamní lokalitě prováděném v letech 1985 – 1986 příslušným geodetickým úřadem došlo ale k chybnému vyměření, které mělo za následek, že parcela č. 3322/4 nebyla v terénu vytýčena, nově vznikla parcela č. 4876, a to sloučením parcel č. 3322/4 a č. 3322/1 vedených dosud ve vlastnictví K. a J. Z. s částí parcely č. 4494/2 ve vlastnictví Československého státu. Takto nově vzniklá parcela č. 4876 o výměře 111 m2 byla zapsána na list vlastnictví K. a J. Z., kteří ji poté kupní a darovací smlouvou uzavřenou 8. 12. 1997 převedli na žalovaného. Soud prvního stupně konstatoval, že žalobce není vlastníkem celé parcely č. 4876 o výměře 111 m2, ale toliko její části o výměře 57 m2; shora uvedenými kupními smlouvami totiž nabyl vlastnictví jen k pozemkům o výměře 57 m2, (tj. k původní parcele č. 3322/4). Návrh žalobce na výslech svědků, kteří měli vypovídat o tom, že žalobce užíval parcelu v dobré víře, soud zamítl.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. dubna 2002, č. j. 57 Co 176/2002-93, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Skutkové i právní závěry soudu prvního stupně shledal správnými. S odkazem na příslušná ustanovení občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) uzavřel, že nemůže obstát žalobcovo tvrzení, že je vlastníkem celé parcely č. 4876, neboť prokazatelně nabyl vlastnické právo jen k části této parcely, a to o výměře 57 m2. Není správný žalobcův názor, že k prokázání vlastnictví určitého pozemku je důležité jeho označení a nikoliv jeho výměra. Odvolací soud mimo jiné uvedl, že soud prvního stupně se vypořádal i s tím, proč neprovedl výslech svědků k prokázání skutečnosti, že žalobce spornou parcelu užívá.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání. Tvrdí, že rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího jsou založena na nesprávném právním posouzením věci [§ 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“)]. Namítá, že odvolací soud při výčtu způsobů nabytí vlastnictví podle právní úpravy, na niž odkázal, neuvedl vydržení vlastnického práva, jak bylo upraveno v § 134 odst. 1 ObčZ. Soudy se vůbec nezabývaly tím, že žalobce byl v dobré víře, že koupil celou spornou parcelu a tu pak užíval od roku 1984 až do současnosti, tedy více než 10 let. I kdyby soud dospěl k závěru, že spornou parcelu žalobce nekoupil, je zřejmé, že její vlastnictví vydržel, což u odvolacího soudu prostřednictvím svého právního zástupce připomínal. Parcelu užíval v dobré víře, když právní předchůdci žalovaného proti tomu nikdy nic nenamítali. Problémy nastaly až po přečíslení parcel katastrálním úřadem a po přepsání pozemku do vlastnictví právních předchůdců žalovaného, kteří ji 8. 12. 1997 převedli kupní a darovací smlouvou na žalovaného. Připomíná, že rozsudky obou soudů byl vlastně schválen duplicitní prodej jedné nemovitosti a tak bylo porušeno základní ústavní právo obsažené v Listině základních práv a svobod v článku 11, týkající se ochrany vlastnictví. Žalobce na sporné parcele od roku 1984 vysázel množství ovocných stromů, vytvořil okrasnou zahradu a vystavěl zde zídky. K otázce užívání pozemku nabízí svědectví sousedů. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaný namítá, že žalobce sporný pozemek nedržel v dobré víře, že je jeho vlastníkem. Vlastní pouze jeho část a již soudem prvního stupně byl veden k tomu, aby předložil důkaz – geometrický plán, z něhož by vyplývalo, jaký byl stav pozemku před mapováním a provedením změn katastrálním úřadem. Žalovaný zjišťuje, že žalobce v rozporu s rozsahem svého vlastnického práva pozemek osázel keři a stromy a vystavěl zídku i na té části, o níž věděl, že není v jeho vlastnictví. K případnému prokázání jím tvrzených skutečností rovněž on doporučuje výslech jím navržených svědků. Navrhuje však, aby dovolací soud žalobcovo dovolání zamítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241, § 241a odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně [nejde-li o případ uvedený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ], pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) OSŘ]. Z napadeného rozsudku činí zásadní rozhodnutí řešení právní otázky, zda v případě, že kupující se chopí i držby části pozemku, který nekoupil, může nabýt vlastnické právo k této části vydržením.
Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§ 134 odst. 1 ObčZ). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§ 130 odst. 1 ObčZ). Způsobilým předmětem vydržení vlastnického práva je i pozemek, který je částí parcely (R 40/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy (§ 118a odst. 1 ObčZ).
Problematikou, pro jejíž řešení bylo dovolání připuštěno, se dovolací soud již vícekrát zabýval, např. v rozhodnutích publikovaných pod č. C 631 ve svazku 8 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, a v rozhodnutí publikovaném pod č. C 836 ve svazku 12 Souboru rozhodnutí.
Předpokladem vydržení práva je skutečnost, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží. Posouzení toho, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc náleží, nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. Dobrá víra držitele musí být v dané věci posuzována i z hlediska, zda držitel při zachování náležité opatrnosti, kterou lze s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu po každém subjektu práva požadovat, měl nebo mohl mít pochybnosti, že užívá i pozemek, jehož vlastnictví nenabyl. Pokud se nabyvatel nemovitostí chopí na základě právní skutečnosti způsobilé k nabytí vlastnického práva (v daném případě na základě kupní smlouvy) držby parcely, na kterou se tato právní skutečnost nevztahuje (v projednávané věci šlo o část pozemku, kterou žalobce nekoupil), může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této parcely. Jedním (avšak nikoliv jediným) z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy nabytého a skutečně drženého pozemku. Je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých se ujal držby a k tomu, jak na jeho držbu reagoval skutečný vlastník pozemku a posoudit, zda omyl držitele ohledně rozsahu jeho vlastnictví byl omluvitelný.
V dané věci žalobce opíral uplatněný nárok mimo jiné o tvrzení, že sporný pozemek „vždy řádně užíval ... v dobré víře“ (č. l. 70 v.). I když tedy výslovně neuplatňoval vydržení pozemku, tvrdil skutkové okolnosti, ze kterých se možnost vydržení podávala; ostatně to, že jde o nabytí vydržením, je již právní kvalifikace, kterou žalobce není povinen tvrdit. Soudy však toto tvrzení považovaly patrně za bezvýznamné, nijak se jím nezabývaly a důkazy k jeho prokázání odmítly provést (zřejmě v důsledku názoru, že pokud žalobce spornou část pozemku nekoupil, nemohl se stát jejím vlastníkem). Jejich rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci a je dán dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ.
Tvrzení žalobce, kterým uplatňoval nabytí vlastnického práva vydržením, nebylo zjevně úplné (a také tato skutečnost patrně vedla k tomu, že soudy se jím nezabývaly). Žalobce zejména neuváděl okolnosti nabytí držby, ze kterých by bylo možno dovodit, že byl jako držitel v dobré víře „se zřetelem ke všem okolnostem“; jinak řečeno netvrdil skutečnosti, ze kterých se podávala omluvitelnost jeho omylu. O potřebě doplnění těchto tvrzení však měl soud prvního stupně žalobce poučit podle § 118a odst. 1 OSŘ; pokud tak neučinil, zatížil řízení vadou, uvedenou v § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ, ke které dovolací soud přihlíží i bez návrhu (§ 242 odst. 3 OSŘ).
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. července 2003
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu