22 Cdo 1523/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobce P. L., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným: 1) H. K., 2)
J. K., a 3) Z. J., o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Karlových
Varech pod sp. zn. 12 C 98/2003, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského
soudu v Plzni ze dne 30. prosince 2005, č. j. 10 Co 577/2005-107, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Karlových Varech (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne
29. dubna 2005, č. j. 12 C 98/2003-86, zastavil řízení, ve kterém se žalobce
domáhal určení, že je vlastníkem stavby skladu drogerie a stavby dvou zděných
kůlen na uhlí na pozemku parcelní č. st. 94/2 o výměře 140 m2 - zastavěná
plocha - v katastrálním území O. n. O., obec O., okres K. V. (výrok pod bodem
I.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky pod body II. a III.).
Soud prvního stupně věc posoudil z hlediska § 103 a § 104 odst. 1 občanského
soudního řádu (dále jen „OSŘ“) a dospěl k závěru, že projednání žaloby brání
překážka věci rozsouzené ve smyslu § 159a odst. 5 OSŘ jako neodstranitelný
nedostatek podmínky řízení. Vyšel ze skutečnosti, že mezi týmiž účastníky v
opačném postavení probíhalo u soudu prvního stupně řízení pod sp. zn. 8 C
283/94, jehož předmětem bylo vyklizení nemovitosti - zděné kolny na stavební
parcele č. 94 v obci a katastrálním území O. n. O. V jeho průběhu byl rozsudek
soudu prvního stupně ze dne 9. 10. 2000, č. j. 8 C 238/94-138, změněn rozsudkem
Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 2. 2001, č. j. 12 Co 55/2001-161, který
nabyl právní moci 20. 6. 2001, tak, že tam žalovanému P. L. byla uložena
povinnost vyklidit nemovitost – zděnou kolnu na stavební parcele č. 94 v obci a
katastrálním území O. n. O., protože v řízení bylo prokázáno, že žalobci (v
tomto následném řízení žalovaní) jsou spoluvlastníky nemovitosti, kterou
žalovaný neoprávněně užívá. Soud prvního stupně dospěl v tomto dalším řízení k
závěru, že z hlediska předmětu řízení se v obou případech jedná o tutéž stavbu,
která stavebně-technicky tvoří kompaktní celek a která je užívána částečně jako
sklad drogerie a částečně jako prostor pro uskladnění uhlí, jak vyplývá ze
znaleckého posudku Ing. V. K. Současně znalec uvedl, že všechny stavby „kůlen“
byly postaveny na pozemku parcelní č. st. 94, a protože nebyly zkolaudovány,
byly zaměřené zdi v nové pozemkové a následně katastrální mapě zobrazeny
„slučkovou hranicí,“ to znamená, že byly přisloučeny do stavební parcely č. 94.
Dále soud prvního stupně uvedl, že v rozhodnutí o žalobě na plnění - vyklizení
nemovitosti byla posouzena existence či neexistence vlastnického práva k
nemovitosti, z něhož na plnění bylo žalováno. Následnou žalobou na určení
vlastnického práva k téže nemovitosti proto nelze dosáhnout toho, čeho bylo
dosaženo v předchozím řízení žalobou na plnění. Již dříve tak bylo v žalobě o
plnění pravomocně rozhodnuto o otázce, která měla být předmětem nyní žalobcem
uplatněného nároku. Soud prvního stupně poukázal na shodný právní názor,
vyslovený v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. 1. 1994, sp. zn. IV. ÚS 2/93,
uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 2, části
II., pod číslem 5, podle něhož pravomocné rozhodnutí o žalobě na plnění
představuje překážku věci pravomocně rozsouzené pro žalobu na určení již z toho
důvodu, že jím byla současně posouzena existence či neexistence určitého
právního vztahu nebo práva, z něhož bylo žalováno na plnění.
Krajský soudu v Plzni k odvolání žalobce usnesením ze dne 30. prosince 2005, č.
j. 10 Co 577/2005-107, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení. Konstatoval, že se závěry soudu prvního stupně
souhlasí a zcela se s nimi ztotožňuje.
Proti usnesení odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 239 odst. 2 písm. a) OSŘ a uvádí, že uplatňuje dovolací důvody ve
smyslu § 241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 OSŘ s námitkou, že řízení je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování. Žalobce považuje za nesprávný závěr soudů obou stupňů o
totožnosti předmětu tohoto řízení o určení vlastnictví s předmětem
předchozího řízení o vyklizení vedeném pod sp. zn. 8 C 238/94. Podle žalobce
také soud v řízení o vyklizení otázku vlastnického práva k vyklizované
nemovitosti neřešil, pouze akceptoval skutečnost, že žalovaní jsou zapsáni v
katastru nemovitostí jako vlastníci nemovitostí na příslušném listu vlastnictví
a „více se majetkovými právy k nemovitostem nezabýval.“ Dále soudy obou stupňů
nepřihlížely k tomu, že pokud jsou „věci a plnění“ v původním rozhodnutí
označena chybně nebo neurčitě specifikována, nemůže rozhodnutí s těmito
vadami vytvářet překážku věci rozsouzené. Ve věci sp. zn. 8 C 238/94 bylo totiž
rozhodnuto o vyklizení zděné kůlny na stavební parcele č. 94 v obci a
katastrálním území O. n. O., ačkoliv žádná stavební parcela neexistovala, neboť
existuje jen parcela „č. St. 94 v k. ú. O. n. O.“ a nikdy neexistovala ani
obec O. n. O. Dále soud v tomto dalším řízení o určení vlastnictví rozhodl o
zastavení řízení ohledně nemovitostí na neexistujícím pozemku stavební parcela
č. 94/2 v k. ú. O. n. O., obec O., okres K. V. I kdyby však taková stavební
parcela existovala, soud si žádným způsobem neosvědčil, že ji lze alespoň
částečně ztotožnit s pozemkem uvedeným v rozsudku sp. zn. 8 C 238/94. Vzhledem
k neexistenci předmětných pozemků žalobce považuje za nesprávné také skutkové
zjištění, že sklad a kůlny jsou jedinou stavbou a že jde o totožnou stavbu se
zděnou kůlnou, o které bylo rozhodováno ve věci sp. zn. 8 C 238/94. Žalobce
navrhl, aby dokazování bylo doplněno (opakováním důkazu znaleckým posudkem
Ing. K., vyjádřením katastrálního úřadu k existenci pozemků a obce označených v
rozhodnutích soudu, místním šetřením výpisem z listu vlastnictví) a aby
usnesení soudu obou stupňů byla zrušena a věc vrácena soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 239 odst. 2 písm.
a) OSŘ, že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v § 241a odst. 2 písm. a),b)
a odst. 3 OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky
dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 OSŘ), napadené rozhodnutí
přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Žalobce v prvé řadě namítl, že v řízeních o vyklizení nemovitosti a určení
vlastnictví k nemovitosti bylo rozhodováno o nemovitosti - stavbách na
neexistujících pozemcích a že výroky těchto rozhodnutí jsou neurčité, tudíž
nevykonatelné.
Podle § 1 odst. l zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných
věcných práv k nemovitostem, se k nemovitostem evidovaným v katastru
nemovitostí zapisuje mimo jiné vlastnické právo, přičemž právo, která vzniklo,
změnilo se nebo zaniklo rozhodnutím státního orgánu se zapisuje záznamem na
základě listiny vyhotovené státními orgány. V listinách, které jsou podkladem
pro zápis do katastru nemovitostí, musejí být pozemky označeny parcelním
číslem a uvedením názvu katastrálního území, a v případě že jsou v katastrálním
území pozemky vedeny ve dvou číselných řadách, též údajem, zda se jedná o
pozemkovou nebo stavební parcelu /§ 5 odst. l písm. a) zákona č. 344/1992 Sb.,
o katastru nemovitostí České republiky – katastrální zákon/. Pozemky se tedy
evidují v katastru nemovitostí jako parcely, které se podle § 3 odst. 7
vyhlášky č. 190/1996 Sb. označují arabskými čísly, a to budˇ ve dvou
číselných řadách, odděleně pro pozemkové a stavební parcely, nebo v jedné
číselné řadě bez ohledu na druh pozemku. Katastrálním územím rozumí se
technická jednotka, kterou tvoří místopisně uzavřený a v katastru nemovitostí
společně evidovaný soubor nemovitostí /§ 27 písm. h/ zákona č. 344/1992 Sb./.
Katastrální území eviduje se v souboru popisných informací svým názvem a
údaji umožňujícími automatizované vedení katastru a zprostředkujícími vztah k
územnímu členění České republiky (§ 2 písm. a) vyhl. č. 190/1996 Sb. ).
V rozsudku Krajského soudu v Plzni z 27. 2. 2001, č. j. 12 Co 55/2001-161, byl
pozemek označen jako stavební parcela č. 94 v k. ú. a obci O. n. O. Podle
žalobce je označení neurčité proto, že správně jde o o parcelu st. č. 94 v
k. ú. O. n. O. a název obce se neshoduje s označením katastrálního území. Jak
už uvedl odvolací soud, je označení stavební parcela zaměnitelné (jinými slovy
vyjádřené) s označením parcela st. Odpovídá také způsobu označení, jak vyplývá
ze shora citovaných § 5 odst. l zákona č. 265/1992 Sb. a § 3 odst. 7 vyhl. č.
190/1996 Sb. Ani žalobce nezpochybňuje, že parcela č. 94 je vedena v katastru
nemovitostí vedena jako stavební a vyplývá to i z výpisu z listu vlastnictví
č. 2382 pro kat. území O. n. O., obec O. (č. l. 9 spisu). Pokud jde o označení
obce, jejíž správný název je podle tohoto výpisu O., nejde o tak závažnou
chybu, aby znemožňovala dostatečně určité označení parcely, když jiné
katastrální území téhož názvu neexistuje. Žalobci lze přisvědčit, že v katastru
nemovitostí není evidována stavební parcela č. 94/2 pro k. ú. O. n. O., obec
O., jak je označena v usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení. Avšak
nelze přehlédnout, že takto označil stavební parcelu, na které se nachází
stavba skladu drogerie a dvou kůlen, sám žalobce v podání z 9. 10. 2003,
kterým doplňoval žalobu, když vycházel z jím současně předloženého
geometrického plánu vyhotoveného 2. 10. 2003 Ing. P. Tímto plánem byla
stavební parcela č. 94 o výměře 401 m2 rozdělena na st. parc. č. 94/1 o výměře
261 m2 a st. parc. č. 94/2 o výměře 140 m2. Totožnost takto označené st. parc.
č. 94/2 s částí st. parc. č. 94 v k. ú. O. n. O. a obci O., tak vyplývá už z
tvrzení samotného žalobce. Dovolací soud také neshledává, že by skutkové
zjištění, které převzal i soud odvolací, o tom, že sklad drogerie a kůlny na
uhlí jsou jedinou stavbou, nemělo v podstatné části oporu v provedeném
dokazování. Žalobce totiž k tomuto zjištění žádné konkrétní výhrady neuvedl.
Podle ustanovení § 159a odst. 5 OSŘ jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto,
nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné
osoby věc projednávána znovu.
Překážka věci pravomocně rozhodnuté (res iudicata) patří mezi podmínky řízení,
k nimž soud přihlíží kdykoliv za řízení (§ 103 OSŘ), a představuje
neodstranitelný nedostatek procesní podmínky, který je důvodem k zastavení
řízení (§ 104 odst. 1 OSŘ). Předpokladem ovšem je, že jde skutečně o totožnou
pravomocně rozhodnutou věc. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení
o tentýž nárok, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, opírá-li se o tentýž
právní důvod a týká-li se totožných osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy,
jestliže stejný nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných
skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku) – viz rozsudek ze
dne 5. dubna 2001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck pod č. C 401 ve svazku
4.
Soud prvního stupně správně také poukázal na usnesení Ústavního soudu České
Republiky ze dne 7. 1. 1994, sp. zn. IV. ÚS 2/93, uveřejněné ve Sbírce nálezů a
usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 2, části II., pod číslem 5), podle něhož
„pravomocné rozhodnutí o žalobě na plnění představuje překážku věci pravomocně
rozsouzené pro žalobu na určení.“ Rovněž Nejvyšší soud dospěl v usnesení ze
dne 12. 12. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2931/1999, publikovaného ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek [Nejvyššího soudu ČR] pod R 85/2003, k závěru, že
„pravomocný rozsudek o žalobě na plnění vytváří z hlediska identity předmětu
řízení překážku věci rozsouzené pro řízení o žalobě na určení, zda tu právo
nebo právní vztah je nebo není, vycházející z téhož skutkového základu (ze
stejného skutku). Je tomu tak proto, že pravomocný rozsudek o žalobě na plnění
v sobě zahrnuje (ať již výslovně nebo mlčky) kladné nebo záporné řešení otázky
(ne)existence práva nebo právního vztahu, jež by měla být postavena najisto
určovací žalobou, a staví tedy na stejném skutkovém základě (na stejné části
skutku) jako žaloba určovací.“
Jestliže v daném případě bylo pravomocným rozsudkem rozhodnuto o povinnosti
žalovaného vyklidit nemovitost žalobců (stavbu zděné kůlny) a tento rozsudek
byl opřen o vlastnické právo žalobců, pak takový rozsudek představuje překážku
věci rozsouzené pro řízení vedené mezi týmiž účastníky o žalobě na určení
vlastnického práva žalovaného k téže nemovitosti - stavbě označené v tomto
řízení jako sklad drogerie a dvou kůlen. Správně také již odvolací soud ve
svém rozhodnutí vyložil, že bez významu je námitka žalobce, na základě jakých
důkazů k právnímu závěru o vlastnictví žalobců k předmětné nemovitosti soud v
původním řízení dospěl. Výhrady ke způsobu dokazování mohl žalobce uplatnit jen
v původním řízení.
Vzhledem k neodstranitelnému nedostatku podmínky řízení soud prvního stupně
řízení správně podle § 104 odst. 1 věta prvá OSŘ zastavil a odvolací soud
jeho rozhodnutí správně potvrdil.
Právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy správné a dovolání proti
usnesení odvolacího soudu bylo zamítnuto (§ 243b odst. 2 OSŘ).
Žalovaným by vzhledem k odmítnutí dovolání příslušela podle § 243b odst. 5, §
224 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ náhrada nákladů dovolacího řízení, ty jim však
nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. srpna 2006
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu