22 Cdo 1524/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Víta Jakšiče ve věci
žalobce V. J., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) L. D., zastoupené
advokátkou, a 2) J. S., o hospodaření společnou věcí, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 4 pod sp. zn. 32 C 280/98, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2001, č. j. 55 Co 81/2001-89, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2001, č. j. 55 Co
81/2001-89, pod bodem II., pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně
tak, že se žaloba zamítá, a ve výrocích o nákladech řízení pod body III. a IV.
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
30. června 2000, č. j. 32 C 280/98-56, pod bodem I. výroku určil, „že v
nemovitosti v H. ul. č.p. 998, č. 21, v P. – M., zapsané na LV č. 1403, pro
obec P. a k. ú. M., u Katastrálního úřadu pro město P., je oprávněn disponovat
(užívat, případně osobně pronajímat): a) byt č. 2 v I. patře domu, o vel. 1+1 a
podlahové ploše 49,1 m2 výlučně žalobce, a b) byt č. 9. ve II. patře domu, o
vel. 2+1 a podlahové ploše 59,4 m2 výlučně 1. žalovaná“. Pod bodem II. výroku
dále určil, „že ze společných nebytových prostor v domě bude obhospodařovat
(užívat): a) žalobce: část společné půdy vlevo od půdního vchodu označenou
písmenem „L“, ve sklepních prostorách v suterénu domu sklepní kóje č. 1 – č. 9
o celkové ploše 29 m2, b) 1. žalovaná: část společné půdy vpravo od půdního
vchodu označenou symbolem „P 1“, ve sklepních prostorách v sureténu domu jednu
polovinu prostoru označenou č. 10 o celkové ploše 29 m2, c) 2. žalovaný: část
společné půdy vpravo od půdního vchodu označenou symbolem „P 2“, ve sklepních
prostorách v suterénu domu jednu polovinu prostoru označenou č. 10 o celkové
ploše 29 m2. Pod bodem III. výroku stanovil, že byty a společné nebytové
prostory uvedené pod bodem I. a II. výroku jsou označeny v plánu na stavbu domu
na pozemku č. k. 967/42 v M., vyhotoveném L. M., který je v rozsahu sklepy, I.
patro, II. patro a krovy nedílnou součástí rozsudku. Pokud se žalobce domáhal
určení dispozice ohledně dalších bytů a nebytových prostor, žalobu zamítl (bod
IV. výroku). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci jsou podílovými
spoluvlastníky předmětného domu, a to žalobce v rozsahu ˝ a žalovaní každý v
rozsahu Ľ. V domě se fakticky nachází 10 bytů, z nichž 4 byty užívají žalovaní,
dcera žalobce a syn žalovaného 2). Žalobce v domě nebydlí. Zbývající byty vyjma
bytů č. 2 a č. 4, které jsou prázdné, užívají nájemníci. Účastníci se nemohou
dohodnout na dalším využití uvolněných dvou bytů, přitom žalovaní jednají ve
vzájemné shodě. Soud dovodil, že s ohledem na § 139 ObčZ jsou dány předpoklady
pro úpravu hospodaření se společnou věcí.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce i žalovaných
rozsudkem ze dne 19. dubna 2001, č. j. 55 Co 81/2001-89, rozsudek soudu prvního
stupně, pokud jím byla pod bodem IV. výroku žaloba zamítnuta, potvrdil a ve
výrocích pod body I. a II. výroku rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že
se žaloba zamítá. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Všichni účastníci
žádali, aby odvolací soud rozhodl o hospodaření s celou společnou věcí – o
dispozičním právu ke všem bytům. Podle názoru odvolacího soudu pokud se v §
139 odst. 2 ObčZ hovoří o hospodaření se společnou věcí, je tím chápáno i
užívání společné věci, kdy neshody ohledně užívání společné věci „lze řešit jen
způsobem upraveným v uvedeném ustanovení, tedy při každém konkrétním
rozhodnutí, kdo bude který byt užívat ... . Požadavek žalobce na reálné
rozdělení téměř celé plochy nájemního domu je v rozporu s § 139 odst. 2 ObčZ.“
Proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně, podal žalobce dovolání podle jeho obsahu z důvodu nesprávného
právního posouzení věci. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že neshody mezi
spoluvlastníky lze řešit jen vždy v každém jednotlivém případě. Takový názor by
vedl k tomu, že by jeden spor mezi účastníky skončil a další začal. Za situace,
kdy nemohou přistoupit ke zrušení podílového spoluvlastnictví, zvolil řešení,
které by upravovalo dispozice jednotlivých spoluvlastníků s konkrétními
prostorami v domě, čímž by se předešlo dalším možným konfliktům. Poukázal na
to, že menšinoví spoluvlastníci obsadili uvolněné byty v domě bez jeho vědomí.
Žalobou sledoval, aby bytové i nebytové prostory byly rozděleny mezi účastníky
podle výše jejich podílů, neboť za stávajícího stavu prostory obsazené
žalovanými neodpovídají velikosti jejich podílů a ti jsou na jeho úkor
zvýhodněni. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná 1) navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl, protože žalobce
poukazoval na přípustnost dovolání s odkazem na § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ ve
znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb., ačkoliv přípustnost dovolání
byla založena podle § 238 odst. 1 OSŘ ve znění před uvedenou novelou nebo aby
rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení
s tím, že by se měl zabývat otázkou, zda je třeba žádat o rozhodnutí soudu v
každém jednotlivém případě sporu spoluvlastníků o hospodaření s nemovitostí.
Žalovaný 2) se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací podle bodu 17. hlavy první části
dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č.
30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou včas, přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3
OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání je přípustné a opodstatněné.
Dovolatel opřel přípustnost dovolání o § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ ve
znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. nikoli o příslušné ustanovení
občanského soudního řádu ve znění před touto novelou [§ 238 odst. 1 písm. a)
OSŘ], podle něhož přísluší dané dovolání projednat a rozhodnout o něm.
Přípustnost dovolání je tedy třeba posuzovat podle občanského soudního řádu ve
znění před uvedenou novelou. Omyl dovolatele v tomto směru však nemůže mít za
následek nepřípustnost dovolání, je-li přípustné podle obsahově shodného jinak
označeného ustanovení občanského soudního řádu. I s ohledem na § 41 odst. 2
OSŘ, podle kterého soud každý úkon posuzuje podle jeho obsahu, i když je úkon
nesprávně označen, je určující obsah podání; přiřazení nesprávného ustanovení
právního předpisu k uplatněné přípustnosti dovolání či k uplatněnému dovolacímu
důvodu samo o sobě nemůže být důvodem pro odmítnutí zamítnutí dovolání.
Dovolání v daném případě je tedy přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) OSŘ a
uplatněným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci odvolacím
soudem [§ 241 odst. 3 písm. d) OSŘ].
Dovolatel nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v § 237 odst. 1
OSŘ nebo že řízení je postiženo jinou vadou, která by mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241 odst. 3 písm. a) a b) OSŘ], a ani z obsahu
spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo. Proto dovolací soud
dále přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v rozsahu dovolatelem uplatněného
dovolacího důvodu.
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci právních předpisů se
jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít,
nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. že
ze správných skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle § 139 odst. 2 ObčZ o hospodaření se společnou věcí rozhodují
spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti podílů. Při rovnosti hlasů,
nebo nedosáhne-li se většiny anebo dohody, rozhodne na návrh kteréhokoliv
spoluvlastníka soud.
Odvolací soud postavil své rozhodnutí na právním názoru, že neshody mezi
spoluvlastníky ve smyslu a za podmínek posledně citovaného ustanovení
občanského zákoníku lze řešit jen při každém konkrétním případě.
Podle stávající judikatury pojem „hospodaření se společnou věcí“ ve smyslu §
139 odst. 2 ObčZ zahrnuje i užívání společné věci jejími spoluvlastníky. Z
tohoto ustanovení vyplývá, že určujícím činitelem pro rozhodování o hospodaření
se společnou věcí je toliko velikost spoluvlastnických podílů, bez ohledu na
to, zda jde mezi spoluvlastníky o běžné či nikoliv běžné záležitosti. Nelze z
něj dovodit, že by neshody podílových spoluvlastníků při hospodaření se
společnou věcí mohly být řešeny jen v jednotlivostech, tj. při každém
konkrétním případě neshody, a že by nemohly být ohledně užívání společné věci
trvale vymezeny sféry či části (u nemovitosti určité prostory) takové věci, v
nichž by užívání a nakládání s ní (v rámci zachovalého spoluvlastnictví)
příslušelo výlučně (nebo společně s dalším spoluvlastníkem) tomu kterému ze
spoluvlastníků.
Stejně jako se mohou podíloví spoluvlastníci při hospodaření se společnou věcí
dohodnout na každé jednotlivosti, mohou se dohodnout i na rozsáhlé a se vším
uvažující úpravě užívání celé věci, v níž by mohlo být pamatováno i na situace,
které dosud nenastaly. Pokud by se podíloví spoluvlastníci shodli na takové
celkové úpravě vzájemných vztahů vznikajících při hospodaření se společnou
věcí, jistě by to samo o sobě nebylo důvodem neplatnosti takové dohody.
Jestliže může být taková dohoda platná, může ve stejném rozsahu a za podmínek
uvedených v § 139 odst. 2 ObčZ dojít k neshodě mezi podílovými spoluvlastníky.
V uvedeném případě je soud povolán o takovém předmětu řízení rozhodnout. Podle
přesvědčení dovolacího soudu pak nalézacímu soudu nic nebrání, aby takovou
neshodu řešil a rozhodl o úpravě užívání celé věci v potřebném rozsahu, tj. v
takové šíři, v níž mezi spoluvlastníky panuje neshoda podmiňující rozhodování
soudu (rovnost hlasů spoluvlastníků, popř. nedostatek většiny jejich hlasů či
dohody). Ostatně dohody, jimiž si podíloví spoluvlastníci rozdělí užívání
celého společného domu, popř. spory, v nichž jde o takové rozdělení, nejsou v
právní praxi ničím výjimečným stejně jako dohody či neshody o tom, jak budou
užívány jen některé prostory ve společné nemovitosti. Není tedy žádného
relevantního důvodu k rozlišování neshod spoluvlastníků při hospodaření
společnou věcí podle jejich rozsahu.
Pokud odvolací soud hodnotí návrh žalobce jako „požadavek na reálné rozdělení
téměř celé plochy domu“, lze jen poznamenat, že vymezení takových častí (např.
v podobě jednotlivých bytů v bytovém domě) nelze považovat za vytváření
reálných částí či podílů na společné věci, protože takovým formálním
„rozdělením“ žádné samostatné věci nevznikají; ze společné věci tím žádná jiná
(samostatná věc) nevzniká ani se neodděluje.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud věc neposoudil po právní stránce
správně, když ustanovení § 139 odst. 2 ObčZ nevyložil správně. Proto bylo
rozhodnutí odvolacího soudu v napadené části zrušeno a věc byla odvolacímu
soudu vrácena k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1 a 2 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. ledna 2003
JUDr. František
Balák,v.r.
předseda
senátu