22 Cdo 1528/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobkyně A. N., zastoupené advokátkou, proti žalované V. M., zastoupené
advokátem, o určení důvodnosti námitek ve stavebním řízení, vedené u Okresního
soudu v Prostějově pod sp. zn. 7 C 231/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 19. ledna 2000, č. j. 19 Co 70/99-115, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. ledna 2000, č. j. 19 Co 70/99-115,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
plynu v domě č. 1 v P., jsou důvodné. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastnice jsou podílovými
spoluvlastnicemi označeného domu, žalobkyně v rozsahu 1/2, žalovaná v rozsahu
1/4, zbývající podíl v rozsahu 1/4 vlastní bratr žalované D. S. Žalovaná 25. 8.
1997 požádala Stavební úřad Městského úřadu v P. o vydání stavebního povolení
na vnitřní rozvod plynu v bytě 1 + 1 v I. nadzemním podlaží domu v P. Žalobkyně
nedala žalované souhlas k zamýšleným stavebním úpravám a stavební úřad mimo
jiné i z tohoto důvodu rozhodnutím z 8. 9. 1997 žalobkyni odkázal, aby
uplatnila občanskoprávní námitky u soudu a stavební řízení přerušil. Soud
prvního stupně dovodil, že žalobkyně jako spoluvlastnice 1/2 nemovitosti
souhlas se stavbou nevyslovila, žalovaná se nedomáhala u soudu nahrazení
souhlasu žalobkyně se stavebními úpravami rozhodnutím soudu a aniž jí bylo
vydáno příslušné stavební povolení, stavbu provedla. Námitky uplatněné
žalobkyní ve stavební řízení proto považoval za důvodné.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze
dne 19. ledna 2000, č. j. 19 Co 70/99-115, změnil rozsudek soudu prvního stupně
tak, že žalobu zamítl z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu, a současně
rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Uvedl, že z hlediska
rozhodnutí stavebního úřadu z 8. 9. 1997, jímž žalobkyně byla odkázána k
uplatnění občanskoprávních námitek ve stavebním řízení na řízení ve věcech
občanskoprávních, by žalobkyně měla naléhavý právní zájem na určení důvodnosti
svých námitek ve smyslu § 80 písm. c) OSŘ, ale že „naléhavý právní zájem na
určení je však dán pouze tehdy, pokud určovací žaloba vytvoří pevný právní
základ pro právní vztahy účastníků sporu a předejde se tak případným dalším
žalobám\". Za situace, kdy účastníkem tohoto sporu nebyl další spoluvlastník D.
S., pro kterého by rozsudek ve věci proto nebyl závazný (přičemž neshoda mezi
účastnicemi řízení se ho jako dalšího podílového spoluvlastníka týká), takže
rozsudek ve věci by nevyřešil vztahy mezi všemi účastníky hmotněprávního
vztahu, nemůže být v tomto případě na určovací žalobě naléhavý právní zájem.
„Tohoto si žalobkyně byla zřejmě vědoma, neboť dne 1. 7. 1999 podala
samostatnou žalobu na důvodnost námitek ve stavebním řízení proti D. S., a to
ze stejných důvodů.\" Podle odvolacího soudu žalobkyně neprokázala důvodnost
svých námitek ani z hlediska věcného posouzení. Skutečnost, že vnitřní rozvod
plynu byl proveden bez stavebního povolení, podle odvolacího soudu neměla být
soudem prvního stupně hodnocena, neboť nebyla předmětem řízení. Navíc
rozhodnutí o stavbě provedené bez stavebního povolení spadá do pravomoci
stavebního úřadu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodů, že
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v
provedeném dokazování, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci [§ 241 odst. 3 písm. c) a d) OSŘ]. Odvolacímu soudu především vytýká, že
se nevyjádřil ke skutečnosti, že k zahájení stavby nedala žalobkyně jakožto
spoluvlastnice 1/2 nemovitosti souhlas. Pokud odvolací soud konstatoval, že
žalobkyně podala 1. 7. 1999 samostatnou žalobu na důvodnost námitek ve
stavebním řízení proti D. S., toto skutkové zjištění neprokázal. Tento procesní
nedostatek měl vliv na konečné rozhodnutí. Při znalosti spisu Okresního soudu v
Prostějově, sp. zn. 6 C 148/99, by zjistil, že při stavbě plynového topení
došlo účelově ke změně stavebníka (namísto žalované se stavebníkem stal D. S.)
a že žalobkyně byla opakovaně stavebním úřadem vyzvána, aby se s námitkami
obrátila na soud. K podání nové žaloby byla tedy donucena změnou stavebníka.
Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že účastníky řízení měli být všichni
spoluvlastníci, pak je podle žalobkyně s podivem, že rozsudek soudu prvního
stupně nezrušil a věc nevrátil tomuto soudu k dalšímu řízení s tím, aby se obě
řízení spojila. Má zato, že naléhavý právní zájem na určovací žalobě byl
nepochybný. Účastníky stavebního řízení byli všichni spoluvlastníci
nemovitosti, D. S. svůj postoj ke stavbě vyslovil ve stavebním řízení a nebylo
nutné, aby i on byl účastníkem tohoto řízení. Námitky podala žalobkyně a žaloba
směřovala proti stavebnici, proti níž také námitky směřovaly. Stavba byla
provedena bez povolení v rozporu se stavební dokumentací a především bez
souhlasu žalobkyně jako spoluvlastnice 1/2 nemovitosti. Navrhla, aby dovolací
soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu, případně soudu
prvního stupně, k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání. Poukázala na to, že stavební
řízení zahájené 16. 2. 1998 se týká odstranění stavby a směřuje vůči D. S.,
není proto pravdou, že došlo ke změně stavebníka při stavbě plynového topení.
Námitky žalobkyně jsou ale v obou případech stejné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací podle bodu 17. hlavy první části
dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č.
30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ\").
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné, přezkoumal napadený
rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání je
opodstatněné.
Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c) OSŘ je dán, jestliže
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v
provedeném dokazování.
Skutkové zjištění odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování zejména
tehdy, jestliže odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených
důkazů nevyplynuly nebo jinak nevyšly v řízení najevo.
Odvolací soud při rozhodování vycházel mimo jiné ze skutkového
zjištění, že žalobkyně „dne 1. 7. 1999 podala samostatnou žalobu na důvodnost
námitek ve stavebním řízení proti D. S., a to ze stejných důvodů\", aniž
označil důkaz, z něhož toto skutkové zjištění učinil, a aniž tento důkaz
provedl. Skutkové zjištění v tomto směru neučinil ani soud prvního stupně,
takže ze strany odvolacího soudu nešlo o převzetí skutkového zjištění
provedeného soudem prvního stupně.
Jestliže tedy odvolací soud učinil skutkové zjištění o obsahu jiného
soudního spisu, které je pro výsledek sporu podstatné, aniž by tímto spisem
provedl důkaz, pak nemá takové skutkové zjištění nemělo v podstatné části oporu
v provedeném dokazování. Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c) OSŘ je
proto dán.
O nesprávné právní posouzení věci se jedná tehdy, jestliže soud použil jiný
právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný
právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. že ze správných skutkových
zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Odvolací soud postavil své zamítavé rozhodnutí na nedostatku naléhavého
právního zájmu na určovací žalobě z hlediska § 80 písm. c) OSŘ, podle kterého
lze návrhem na zahájení řízení uplatnit , aby bylo rozhodnuto zejména ... o
určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní
zájem. Nedostatek naléhavého právního zájmu ve smyslu § 80 písm. c) OSŘ může
být důvodem zamítnutí jen takové žaloby na určení, kterou lze podřadit pod
uvedené ustanovení. V daném případě tak tomu není. Žaloba na určení důvodnosti
námitek vznesených ve stavebním řízení, podaná u soudu na základě postupu
stavebního úřadu podle § 137 odst. 2 a 3 zákona č. 50/1977 Sb., o územním
plánování a stavebním řádu (stavební zákon), není určovací žalobou, kterou by
bylo možno podřadit pod § 80 písm. c) OSŘ, ale je žalobou jinou, v § 80 OSŘ
neuvedenou. V tomto případě nejde o žalobu týkající se existence či neexistence
práva nebo právního vztahu, jak to má na mysli § 80 písm. c) OSŘ, nýbrž o
žalobu na určení právní skutečnosti, u níž není třeba prokazovat naléhavý
právní zájem, neboť byla učiněna v důsledku odkázání žalobkyně příslušným
státním orgánem podle odpovídajícího zákonného ustanovení (§ 137 odst. 2, 3
stavebního zákona). K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 11. 5. 2000,
sp. zn. 22 Cdo 2568/98, publikovaný v Právních rozhledech č. 8, ročník 2000,
str. 354.
Neobstojí ani závěr odvolacího soudu, že žalobkyně „neprokázala
důvodnost svých námitek z hlediska věcného posouzení\", jestliže se odvolací
soud vůbec nezabýval námitkou žalobkyně občanskoprávní povahy, že nedala
souhlas k předmětným úpravám v domě ve smyslu § 139 ObčZ.
Z uvedeného vyplývá, že ani právní posouzení věci odvolacím soudem
nebylo správné. Dovolací soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu za
použití § 243b odst. 1 a 2 OSŘ zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. srpna 2001
JUDr. František B a l á k , v.r.
předseda senátu