22 Cdo 1537/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobce Z. P., zastoupeného advokátem, proti žalované M. V., zastoupené
advokátem, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u
Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 16 C 49/2002, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 10. prosince
2003, č. j. 40 Co 936/2003-191, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Šumperku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
18. března 2003, č. j. 16 C 49/2002-164, pod bodem I. výroku zrušil podílové
spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem zapsaným u Katastrálního úřadu v Š.
na LV č. 397 pro kat. území N. M., a to rekreační chatě ev. č. 9, postavené na
pozemku parc. č. 2852, pozemku parc. č. 2852 zastavěná plocha a nádvoří a
pozemku parc. č. 2853 ostatní plocha, tyto nemovitosti pod bodem II. přikázal
do výlučného vlastnictví žalobce, kterému uložil, aby zaplatil žalované na
vyrovnání jejího podílu částku 70 000,- Kč. Pod bodem III. rozhodl o náhradě
nákladů řízení.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že účastníci jsou podílovými
spoluvlastníky označených nemovitostí každý v rozsahu ideální ½. Žalobce
nabyl spoluvlastnický podíl darovací smlouvou z 15. 8. 2000 uzavřenou s M. P.
jako dárkyní, která jej získala dědictvím podle rozhodnutí Státního notářství
v Š. z 15. 10. 1084, sp. zn. D 1512/84. Tímto rozhodnutím nabyla
spoluvlastnický podíl i žalovaná. K dohodě o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví mezi účastníky nedošlo. Podle znaleckého posudku Ing. J. A. z
25. 10. 2001 nemovitosti nejsou reálně dělitelné a jejich tržní cena činí 120
000,- Kč. Soud prvního stupně zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k
předmětným nemovitostem a tyto přikázal z hlediska jejich účelného využití do
výlučného vlastnictví žalobce, když zohlednil, že nemovitosti jsou od roku 1999
převážně užívány žalobcem a jeho rodinou a že tomu nebylo jinak ani před tímto
rokem. Žalovaná neprokázala, že by z užívání nemovitostí byla vyloučena v
důsledku výměny zámku žalobcem, a pokud dříve chatu neužívala z důvodu péče o
nemocnou matku, šlo o její vlastní rozhodnutí, které nelze zohlednit při úvaze
o dalším vlastnictví chaty. Byl to také žalobce, který prováděl údržbu. Soud
neuvěřil tvrzení žalované, že před rokem 1999 prováděla údržbu nemovitostí, s
tím, že její tvrzení potvrzovali jen manžel, syn a sestra, tedy osoby blízké
žalované, jejich výpovědi byly účelově zkresleny a byly nevěrohodné. Pokud jde
o výši přiměřené náhrady za spoluvlastnický podíl žalované, soud vyšel z
prohlášení účastníků o tom, že pokud budou nemovitosti přikázány do vlastnictví
žalobce nebo žalované, zaplatí druhému částku 70 000,- Kč. Proto se nezabýval
aktuální tržní cenou nemovitostí.
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci jako soud odvolací k
odvolání žalované rozsudkem ze dne 10. prosince 2003, č. j. 40 Co 936/2003-191,
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že pod bodem II. výroku
specifikoval nemovitosti přikázané žalobci a žalobci uložil, aby žalované
zaplatil přiměřenou náhradu ve výši 70 000,- Kč. Dále rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry
soudu prvního stupně. Souhlasil s tím, že v daném případě jsou splněny podmínky
pro zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, neboť žalobce nechce ve
spoluvlastnickém vztahu nadále setrvávat, k dohodě o zrušení podílového
spoluvlastnictví mezi účastníky nedošlo a důvody zvláštního zřetele hodné pro
to, aby soud podílové spoluvlastnictví nezrušil, tvrzeny, ani prokázány,
nebyly. Soud prvního stupně při posuzování hlediska účelného využití věci
správně přihlížel k tomu, kdo nemovitosti dosud udržoval, opravoval, případně
do nich investoval. Odvolací soud má za to, že s ohledem na výpovědi svědků,
vlastníků sousedních nemovitostí, jakož i listiny – faktury o nákupu stavebního
materiálu a montáže elektroinstalace, toto hledisko svědčí ve prospěch žalobce.
Určená přiměřená náhrada odpovídá obecné ceně nemovitostí v daném místě podle
nabídky a poptávky, odvíjí se od znaleckého posudku Ing. A. a shodného
prohlášení účastníků.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodu
nesprávného právního posouzení věci. Namítá, že soud nezhodnotil, že předmětné
nemovitosti užívala od roku 1972 a že od té doby do nemovitostí také
investovala do oprav a údržby. Ve spoluužívání nemovitostí nikomu nebránila,
neboť vycházela z přání otce, který nemovitost pořídil pro využití celé rodiny
a jejich členů. Pokud žalobce tvrdil, že zhruba za pět let po pořízení
nemovitosti postavil se svými kamarády kůlnu, nemohlo se tak stát, neboť v té
době navštěvoval základní školu. Vytýká soudům, že neprovedly znalecký posudek
za účelem zjištění, která ze stran a v jaké výši do nemovitostí investovala.
Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal,
zda jde o dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za
splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst.
3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn,
přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného
ustanovení § 241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek.
Dovolací soud není oprávněn přezkoumávat skutkové závěry, na nichž právní
posouzení věci odvolacím soudem spočívá, a je povinen z těchto skutkových
závěrů vycházet.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve
věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť právní otázka přikázání
nemovitostí tomu kterému z účastníků z hlediska jejich účelného využití, nebyla
řešena v rozporu s hmotným právem a v dané věci není nic, co by ji činilo
významnější z hlediska obecného – nic podstatného, co by přesahovalo konkrétní
jedinečné zájmy účastníků řízení. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu z 8.
3. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1421/2000, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 297, Svazek 3.
S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti
dovolání v daném případě naplněny.
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 za použití § 218 písm. c) OSŘ dovolání
žalované jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání
žalované bylo odmítnuto a žalobci náklady nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. srpna 2004
JUDr. František Balák,v.r.
předseda senátu