22 Cdo 1551/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida
Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve
věci žalobce M. Š., zastoupeného Mgr. Bohumilem Budínským, advokátem se sídlem
v Hradci Králové, Hradební 856/10, proti žalované Z. K., zastoupené JUDr.
Markétou Pakandlovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Hradební 548, o
vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové
pod sp. zn. 10 C 171/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 10. prosince 2014, č. j. 17 Co 313/2014-92, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Hradci Králové (dále „soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 24. dubna 2014, č. j. 10 C 171/2012-64, rozhodl, že „z majetku, jež měli účastníci
ve společném jmění manželů, připadá žalované hodnota podílu družstevního bytu v
B. ulici v H. K.“ (výrok I.); že „výplata vypořádacího podílu se žádnému z
účastníků nestanovuje“ (výrok II.); že „tím jsou vypořádány veškeré majetkové
nároky účastníků ze společného jmění manželů“ (výrok III.) a že „žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení“ (výrok IV.)
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalobce i žalované
rozsudkem ze dne 10. prosince 2014, č. j. 17 Co 313/2014-92, rozsudek soudu
prvního stupně ve výrocích I., II. a III. potvrdil (s upřesněním ve výroku I.,
že se jedná o družstevní byt 004 nacházející se v prvním poschodí) a ve výroku
IV. jej změnil tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů
řízení ve výši 94 380,- Kč. Dále pak rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit na
náhradě nákladů odvolacího řízení žalované částku 34 787,- Kč. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost
odvozuje z § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Má za to, že
„napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a má být dovolacím soudem
posouzena jinak“. Dále uvádí, že nesprávné právní posouzení věci spatřuje v
aplikaci ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., když správně mělo být postupováno
podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. nebo § 150 o. s. ř. Navrhuje, aby
dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že žádnému účastníku
nepřizná právo náhradu nákladů řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů jsou účastníkům známy a společně s dovoláním
tvoří obsah procesního spisu, proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této
věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek
považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace
textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na
www.nsoud.cz)]. V posuzovaném případě trpí dovolání vadou, pro niž nelze v dovolacím řízení
pokračovat, neboť žalobce řádně nevymezil předpoklad přípustnosti dovolání,
když pouze citoval text ustanovení § 237 o. s. ř. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud připomíná, že přípustnost dovolání by
nezaložila ani žalobcem předkládaná otázka vymezení pravidel pro rozhodování o
náhradě nákladů řízení ve sporech o vypořádání společného jmění manželů. Řešení
této otázky je v soudní praxi Nejvyššího soudu ustálené a odvolací soud se od
přijatých závěrů neodchýlil. Podle § 142 odst. 1, 2 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch,
přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění
práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Měl-li účastník ve věci
úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví,
že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Podle § 150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo
odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s
mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení
zcela nebo zčásti přiznat. Ústavní soud České republiky v nálezu ze dne 22. září 2011, sp. zn. I. ÚS 1441/11, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2012, č. 11 – 12, str. 421,
vyložil, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o vypořádání
společného jmění manželů se vychází z principu procesního úspěchu ve věci (§
142 o. s. ř.). Použití § 150 o. s. ř. představuje výjimku z tohoto pravidla, a
nikoliv výchozí princip, na kterém by mělo být rozhodování o náhradě nákladů
řízení v těchto sporech založeno. Závěr upřednostňující procesní úspěch ve věci ovšem není v soudní praxi
nikterak nový a sdílela jej v poměrech řízení o vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví již dřívější soudní praxe (k tomu srovnej např.: Z rozboru a
zhodnocení rozhodovací činnosti soudů v České socialistické republice ve věcech
vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů a stanoviska občanskoprávního
kolegia Nejvyššího soudu ČSR k výkladu zákonných ustanovení o bezpodílovém
spoluvlastnictví, ze dne 3. února 1972, Cpj 86/71, uveřejněného pod č. 42/1972
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). V daném směru byla soudní praxe
zcela ve shodě i se závěry vyslovenými v odborné literatuře (k tomu srovnej
např.: Soukup, J. v: Handl, V., Rubeš, J.: Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha: Panorama: 1985, str. 644). Jestliže dovolatel dále namítá, že „by zde byl na místě i postup dle § 150 o. s.
ř.“, nevymezuje v souvislosti s touto námitkou žádnou otázku hmotného nebo
procesního práva, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo. Jelikož dovolání žalobce trpí vadou, pro niž nelze v dovolacím řízení
pokračovat, Nejvyšší soud ho podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. V souladu s § 243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.