22 Cdo 1565/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a
soudců Víta Jakšiče a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: A) M. Z.,
zastoupené advokátkou, a B) JUDr. J. L., proti žalovanému C. ČR, s. r . o.,
zastoupenému advokátem, o určení vlastnického práva, vedené u Městského soudu v
Brně pod sp. zn. 39 C 231/96, o odvolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 7. března 2002, č. j. 15 Co 513/99-84, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. března
2002, č. j. 15 Co 513/99-84, výrokem I. potvrdil rozsudek Městského soudu v
Brně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 11. června 1999, č. j. 39 C
231/96-56, ve výrocích, jimiž byla zamítnuta žaloba na určení, že do 28. 2.
1993 byly ve vlastnictví M. L. pozemky, v rozsahu vymezeném u každého z nich
1/4 nebo 1/16, nacházející se v kat. území K. P., následně P., specifikované
dále jak parcelními čísly, pod kterými byly zapsány v pozemkové knize, tak
parcelními čísly pozemků z nich vytvořených a zapsaných v katastru nemovitostí
nyní ve vlastnictví žalovaného, dále na určení, že v témže rozsahu jsou uvedené
pozemky od 28. 2. 1993 ve spoluvlastnictví žalobců, a to stejným dílem, a že
žalobci jsou jako zákonní dědici M. L. stejným dílem spoluvlastníky pozemků
uvedených ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu. Tímto dalším výrokem byl
rozsudek soudu prvního stupně zrušen, pokud jím byla zamítnuta žaloba na
určení, že M. L. byla do 28. 2. 1993 vlastnicí pozemků zapsaných v pozemkové
knize jako parc. č. 2474 a části parc. č. 2664 v rozsahu dle následného
geometrického zaměření v kat. území K. P., později P., s identifikací jak jsou
nyní zapsány v katastru nemovitostí. Rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen
také ve výroku o nákladech řízení a věc byla v rozsahu zrušení vrácena soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Výrokem III. odvolací soud zamítl návrh
žalobců na vyslovení přípustnosti dovolání k otázce, zda „restituční nárok
podle § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. může být uplatněn též žalobou na určení
vlastnictví.“
Odvolací soud po doplnění dokazování výměrem Ministerstva těžkého průmyslu z
18. 12. 1950, když jinak převzal zjištění soudu prvního stupně, vyšel ze
skutečnosti, že M. L., matka žalobců, byla spoluvlastnicí pozemků, jichž se
žaloba týká, v rozsahu 1/4 nebo 1/16, přičemž šlo o pozemky, které tvořily
součást cihlářského podniku P. a syn v B. Konfiskačním výměrem Zemského
národního výboru v B. z 16. 10. 1946 byl konfiskován „celý podnik F. P. a syn,
v celkové rozloze 22 ha, tovární a obytné budovy“, s odůvodněním, že M. G.,
rozená P., osoba německé národnosti, vlastní 3/4 tohoto podniku a proto se
podle § 2 odst. 5 dekretu č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a
Fondech národní obnovy, znárodňuje podnik celý. Dne 7. 9. 1950 byla uzavřena
dohoda, kterou bylo mezi Národním pozemkovým fondem při ministerstvu
zemědělství v likvidaci v Praze a M. L. vypořádáno spoluvlastnictví k pozemkům
zapsaným v pozemkové knize pro kat. území K. P., a to i k jiným pozemkům, než
které byly později specifikovány dílčím výměrem jako znárodněné podle dekretu
č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých dalších průmyslových podniků K
tomuto vypořádání došlo proto, že spoluvlastnické podíly P. K., M. P. st. a M.
P. ml. k pozemkům byly zkonfiskovány podle dekretu č. 12/1945 Sb. Podle této
dohody M. L. převzala do výlučného vlastnictví pozemek parc. č. 2474 a část
pozemku č. 2664 v kat. území K. P. Dílčím výměrem Ministerstva těžkého průmyslu
z 18. 12. 1950 byl stanoven rozsah znárodnění podniku P. a syn v B., k němuž
došlo podle dekretu č. 100/1945 Sb. a vyhláškou téhož ministra průmyslu z 27.
6. 1948, uveřejněnou pod č. 1256 Ú. l, vydanou podle § 1 zákona č. 114/1948
Sb., o znárodnění některých dalších průmyslových a jiných podniků. Dílčí výměr
podepsala za ministra osoba, jejíž podpis je nečitelný. Jako vlastník pozemků
byl poté v pozemkové knize vyznačen stát - národní podnik B. c., posléze C. G.
K. a na základě dražby z roku 1997 jsou nyní pozemky zapsány v katastru
nemovitostí jako vlastnictví žalovaného. M. L. zemřela v 28. 2. 1993 a žalobci
- její děti jsou jejími zákonnými dědici.
Na základě těchto zjištění se odvolací soud nejprve zabýval určením
vlastnictví k pozemkům nezemědělským. Dospěl k závěru, že konfiskační výměr
Zemského národního výboru v B. z 16. 10. 1946, k jehož přezkumu se cítil
oprávněn, byl vydán v rozporu s § 1 odst. l a § 2 odst. 5 dekretu č. 108/1945
Sb., neboť nerespektoval stávající spoluvlastnické vztahy. Spoluvlastnicí
nemovitostí byla totiž také M. P. st., jejž podíl byl bez dalšího připočten k
podílu M. G. Podle odvolacího soudu je proto konfiskační řízení bez právních
účinků. Vzhledem k tomu se odvolací soud dále zabýval otázkou, zda M. L.
pozbyla spoluvlastnictví k pozemkům jejich znárodněním podle dekretu č.
100/1945 Sb. a zákona č. 114/1948 Sb. Absence podpisu ministra na dílčím
výměru, který byl k jeho vydání oprávněn podle čl. II bod 14 odst. 7 zákona č.
114/1948 Sb., neznamenala podle odvolacího soudu nulitu tohoto správního aktu,
když shodně se k této otázce vyslovila i dosavadní judikatura, a to v
rozhodnutí R 9/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v nálezu Ústavního
soudu sp. zn. IV. ÚS 259/95 ze 4. 4. 1996 a v rozsudku Nejvyššího soudu z 22.
2. 2001, sp. zn. 28 Cdo 2128/99. Z toho, že správní výměr nebyl ministrem
podepsán, dále odvolací soud dovodil, že na straně oprávněných osob ve vztahu
k předmětným nemovitostem existoval restituční důvod podle § 6 odst. l písm. k)
zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, daný tím, že věc přešla
na stát znárodněním vykonaným v rozporu s tehdy platnými právními předpisy.
Žalobu na vydání pozemků podle tohoto restitučního zákona však M. L. nepodala a
uplynutím jednoroční prekluzivní lhůty uvedený nárok zanikl. Protože uvedený
restituční zákon je předpisem speciálním ve vztahu k obecné ochraně
vlastnického práva, dospěl odvolací soud shodně se soudem prvního stupně k
závěru, že žalobci nemají naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k
pozemkům, uvedeným ve výroku I. rozsudku. Odvolací soud dále uvedl, že i ve
vztahu k zemědělským pozemkům není dán naléhavý právní zájem žalobců na určení,
že jsou spoluvlastníky pozemků, z toho důvodu, že se nemohu domáhat určení
vlastnictví dědiců mimo dědické řízení. Zrušení rozsudku soudu prvního stupně v
zamítavé části na určení spoluvlastnictví M. L. k pozemkům tam uvedeným
odůvodnil odvolací soud tím, že je na soudu prvního stupně, aby se zabýval
vztahem dohody uzavřené mezi Národním pozemkovým fondem při ministerstvu
zemědělství a M. L. 7. 9. 1950 a dílčího výměru z 18. 12. 1950. Návrh na
připuštění dovolání zamítl odvolací soud s odůvodněním, že žalobci předestřená
otázka, zda při existenci restitučního nároku podle § 6 odst. 2 zákona č.
87/1991 Sb. může být žalováno též na ochranu vlastnictví podle obecných
ustanovení občanského zákoníku, není pro rozhodnutí podstatná. Odvolací soud
uvedl, že taková žaloba je i podle jeho názoru možná, avšak v dané věci by její
řešení nevedlo k příznivějšímu výsledku pro žalobce, neboť restituční důvod pro
vydání pozemků jejich právní předchůdkyni připadal v úvahu nikoli podle § 6
odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., ale § 6 odst. l písm. k) tohoto zákona.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to do výroku I., kterým byl rozsudek soudu
prvního stupně potvrzen, podali žalobci dovolání. Přípustnost dovolání
uplatňují podle § 239 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu,
ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. Namítají, že odvolací
soud nesprávně považoval dílčí výměr z 16. 12. 1950 za správní akt pouze vadný,
nikoli však nulitní. O takový akt však šlo, pokud výměr nebyl vydán ministrem,
jak to zákon stanovil. V takovém případě stát převzal spoluvlastnický podíl M.
L. k předmětným pozemkům bez právního důvodu, takže jeho vydání mohlo být
uplatněno podle § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. To znamená, že se lze domáhat
ochrany těchto spoluvlastnických práv M. L. ke dni její smrti i podle obecného
předpisu. Za otázku zásadního významu tak žalobci považují otázku, zda
restituční důvody uvedené v § 6 odst. l písm. k) a § 6 odst. 2 zákona č.
87/1991 Sb. lze považovat za rovnocenné a zda „právní norma vydaná v rozporu
se zákonnými předpisy k tomu nezmocněnými nekompetentními subjekty, na základě
nichž došlo k zestátnění nemovitosti, splňuje důvod odnětí vlastnictví bez
právního důvodu a umožňuje tak řešení podle obecných právních předpisů určovací
žalobou.“ Podle žalobců také z rozsudku Nejvyššího soudu z 22. 2. 2001, sp. zn.
28 Cdo 2128/99, vyplývá, že mohou být současně naplněny skutkové podstaty podle
§ 6 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Žalobci navrhli, aby rozsudek
odvolacího soudu byl v napadené části zrušen a věc vrácena tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle bodu 17 hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
(1. 1. 2001) nebo vydaným podle dosavadních předpisů se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů. Odvolací soud rozhodl o odvolání proti
rozsudku soudu prvního stupně z 11. 6. 1999 podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.
(dále jen „OSŘ“) a podle tohoto předpisu také proto projednal a rozhodl o
dovolání Nejvyšší soud.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnými osobami, z nichž
žalobkyně A) je řádně zastoupena advokátkou a žalobce B) má vysokoškolské
právnické vzdělání, dovolací soud zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. l OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. l OSŘ je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud řízení trpí vadami v tomto ustanovení vyjmenovanými.
Takové vady však dovolatelé nenamítali a ani z obsahu spisu nevyplývá, že k
některé z uvedených vad došlo.
Dovolání v této věci proti potvrzujícímu rozsudku by mohlo být přípustné jen
podle § 239 odst. 2 OSŘ, když předpoklady přípustnosti dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, uvedené v §
238 odst. 1 písm. b) a nebo v § 239 odst. l OSŘ, nebyly naplněny.
Podle § 239 odst. 2 OSŘ je dovolání přípustné tehdy, nevyhoví-li odvolací soud
návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn
nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením
(vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže dovolací
dosud dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam.
Nejvyšší soud v rozhodnutí publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu,
vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen Soubor) pod C 23, svazek 1
dovodil, že „o rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu
jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která pro
rozhodnutí ve věci měla zásadní význam, nýbrž rozhodnutí musí současně mít po
právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto hlediska zásadní význam, jestliže řeší
otázku, která judikaturou vyšších soudů nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v
judikatuře těchto soudů neustálil nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou
otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů“.
Dovolatelé před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu připuštění dovolání
navrhli, avšak dovolací soud přípustnost dovolání ve výroku svého rozsudku
nevyslovil. Rozsudek odvolacího soudu v napadené části však dovolací soud
nepovažuje za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Zásadně významným činí podle dovolatelů rozsudek odvolacího soudu otázka, zda
správní akt, vydaný k tomu nekompetentním subjektem, na základě kterého došlo
ke znárodnění nemovitosti, byl aktem nulitním a znamená odnětí nemovitosti bez
právního důvodu - v dané věci tedy otázka, zda dílčí výměr z 16. 12. 1950 o
rozsahu znárodnění, který nebyl podepsán ministrem, znamenal, že stát uchopil
nemovitosti bez právního důvodu. Odvolací soud v napadeném rozsudku odkázal na
rozhodnutí publikované pod č. 9/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
to je rozsudek Nejvyššího soudu z 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97. V tomto
rozsudku Nejvyšší soud uvedl, že „okolnost, že dílčí výměry o rozsahu
znárodnění nebyly podepsány přímo ministrem, leč úředníky mu podřízenými,
nezpůsobuje nicotnost těchto individuálních správních aktů, nýbrž jen jejich
nezákonnost, tím není dotčeno hodnocení takového postupu jako zjevně
protiústavního.“ Nejvyšší soud poukázal i na to, že také Ústavní soud v
nálezech označil uvedený postup jako protiústavní, zjevně v rozporu s tehdy
platnými právními předpisy. Dále Nejvyšší soud uvedl, že „v tzv. restitučních
věcech vede závěr o znárodnění vykonaném v rozporu se znárodňovacími předpisy k
naplnění příslušné restituční skutkové podstaty a ve svých důsledcích pak k
povinnosti vydat věc oprávněné osobě (§ 6 odst. 1 písm. k/ zákona č. 87/1991
Sb. a § 6 odst. l písm. o) zákona č. 229/1991 Sb.). Tentýž úsudek, vyslovený
mimo restituční rámec, však rozhodné účinky nemá. Podstata této odlišnosti tkví
v tom, že zatímco restituční normy svou povahou umožňují nápravu některých
křivd bez toho, aniž byly odstraněny pravomocné správní akty, jejichž
prostřednictvím byly v rozhodném období završeny znárodňovací procesy, ve sporu
vedeném podle obecných předpisů existenci těchto aktů pominout nelze.“ K tomu
odkázal Nejvyšší soud na nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 76, svazek 4
Sbírky nálezů a usnesení.
Rozhodnutím publikovaným pod č. 9/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
byla tedy dovolateli nastolená otázka již řešena tak, že podpis dílčího
výměru o rozsahu znárodnění nikoli ministrem, ale osobou podřízenou, nezpůsobil
nulitu tohoto správního aktu, ale naplnil skutkovou podstatu restitučního
důvodu podle § 6 odst. l písm. k) zákona č. 87/1991 Sb. Nešlo-li o akt
nulitní, nelze už z tohoto důvodu uvažovat o nabytí věci státem bez právního
důvodu podle § 6 odst. 2 uvedeného zákona. Pro posouzení dané věci nemá proto
význam zabývat se dále vztahem § 6 odst. l písm. k) a § 6 odst. 2 uvedeného
zákona. Ani z rozsudku Nejvyššího soudu z 22. 2. 2001, sp. zn. 28 Cdo
2128/99, se nepodává jiný závěr, neboť v uvedené věci byly Nejvyšším soudem
zrušeny rozsudky soudů obou stupňů jen z toho důvodu, že se při posouzení
otázky, zda je pro vydání věci dán restituční důvod podle § 6 odst. l písm. k )
zákona č. 87/1991 Sb., nezabývaly skutečností, že dílčí výměr o znárodnění
nebyl podepsán samotným ministrem.
Rozsudek odvolacího soudu nelze v napadené části považovat ze rozhodnutí po
právní stránce zásadního významu pro otázky, jak je dovolatelé vymezili, neboť
je odvolací soud řešil v souladu s již uvedeným rozhodnutím Nejvyššího soudu.
Kromě toho je třeba uvést, že zamítnutí žaloby ohledně určení vlastnictví
žalobců k pozemkům parc. č. 2474 a části parc. č. 2664 se opírá o závěr, že
žalobci se nemohou mimo dědické řízení určení spoluvlastnického práva k
pozemkům domáhat, přičemž uvedený závěr žalobci v dovolání ani nezpochybnili.
Protože dovolání proti napadené části rozsudku odvolacího soudu není
přípustné ani podle § 239 odst. 2 OSŘ, bylo podle § 243b odst. 4 a § 218 odst.
l písm. c) OSŘ odmítnuto.
Dovolatelům nebylo uloženo nahradit náklady dovolacího řízení žalovanému, neboť
mu náklady nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. l a § 146 odst. 3
OSŘ ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. ledna 2004
JUDr. Marie
Rezková, v. r.
předsedkyně senátu