22 Cdo 1596/2000
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobkyně O. K., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) J. V.,
zastoupenému advokátem, 2) P. V., a 3) L. V., o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad
Kněžnou pod sp. zn. 5 C 66/95-191, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. prosince 1999, č. j. 26 Co
195/99-223, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 2 650 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám JUDr. M. V.
Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou (dále „soud prvního stupně\")
rozsudkem ze dne 30. května 1997, č. j. 5 C 66/95-134, pod bodem I. výroku
zrušil podílové spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného 1) k rekreační chalupě
č. p. 53 v J., ke stavební parcele č. 269/1 o výměře 224 m2 a k pozemku parc.
č. 1375/3 – zahrada o výměře 515 m2, zapsaným v katastru nemovitostí
Katastrálního úřadu v R. n. K. na LV č. 506 pro obec a kat. úz. J. Pod bodem
II. výroku zrušil podílové spoluvlastnictví žalobkyně a všech žalovaných k
pozemku parc. č. 1375/4 – ostatní plocha, cesta o výměře 275 m2, zapsanému na
LV č. 196 pro obec a kat. úz. J. u Katastrálního úřadu v R. n. K. Pod bodem
III. výroku rekreační chalupu č. p. 53 se stavební parcelou č. 269/1 a zahradou
parc. č. 1375/3 přikázal do vlastnictví žalovaného 1). Pozemek parc. č. 1375/4
pod bodem IV. výroku přikázal do podílového spoluvlastnictví žalovaných, a to v
rozsahu 1/2 do bezpodílového spoluvlastnictví žalovaných 2) a 3) a v rozsahu
1/2 žalovanému 1). Pod bodem V. výroku žalovanému 1) uložil, aby na vypořádání
podílů zaplatil žalobkyni částku 145 000,- Kč. Pod body VI. a VII. výroku
rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalovaného
1) usnesením ze dne 1. června 1998, č. j. 20 Co 634/97- 151, rozsudek soudu
prvního stupně z 30. 5. 1997 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení
z důvodu, že od 1. 1. 1998 nabyl účinnosti zákon č. 151/1997 Sb., o oceňování
majetku, a vyhláška č. 279/1997 Sb., kterou se nově stanovují ceny věcí a
postupy při uplatnění způsobů oceňování věcí a kterou byla zrušena vyhláška č.
178/1994 Sb., o oceňování nemovitostí, podle níž byly předmětné nemovitosti
oceněny. Soudu prvního stupně uložil, aby doplnil dokazování za účelem zjištění
ceny nemovitostí podle nových cenových předpisů a tržní ceny, pokud by se tato
lišila od ceny stanovené podle cenového předpisu. Ztotožnil se k právním
závěrem soudu prvního stupně, že k vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví
manželů dohodou ve stanovené tříleté lhůtě od zániku bezpodílového
spoluvlastnictví, týká-li se i nemovitostí, nestačí v této lhůtě jen uzavřít
dohodu, ale je nutné v této lhůtě podat i návrh na vklad vlastnického práva do
katastru nemovitostí; jinak se uplatní zákonná domněnka o podílovém
spoluvlastnictví.
Soud prvního stupně po doplnění dokazování rozsudkem ze dne 24. února
1999, č. j. 5 C 66/95-191, pod body I. až IV. výroku rozhodl stejně jako ve
svém předchozím rozsudku pouze s tím rozdílem, že ideální 1/2 pozemku parc. č.
1375/4 přikázal žalovaným 2) a 3) do jejich společného jmění, a pod bodem V.
výroku uložil žalovanému 1), aby na vypořádání podílů zaplatil žalobkyni částku
140 000,- Kč. Pod body VI. až VIII. výroku rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně a žalovaný 1)
uzavřeli manželství 8. 10. 1971 a jejich manželství zaniklo rozvodem k 1. 3. 1988. Žalobkyně a žalovaný 1) za trvání manželství zakoupili rekreační chalupu
č. p. 53 s pozemky v J. V roce 1985 byla žalobkyni a žalovanému 1) povolena
rekonstrukce této chalupy, v níž žalovaný 1) pokračoval i po rozvodu
manželství. Ke kolaudaci chalupy po rekonstrukci došlo až 20. 4. 1998. Žalobkyně byla srozuměna s tím, že žalovaný 1) dokončí rekonstrukci chalupy a
poté mezi nimi dojde k finančnímu vyrovnání. Postup rekonstrukčních prací
žalobkyni není znám. Z výpovědi žalovaného 1) zjistil, že práce byly prováděny
vesměs v letech 1989 – 1991, případně bez bližšího časového určení. Žalovaný si
žádné doklady neschovával a postup prací není zachycen ani ve stavebním deníku,
neboť nebyl veden. Podle potvrzení z 9. 4. 1988 žalobkyně převzala od
žalovaného 1) částku 42 000,- Kč „jako osobní dluh\". V listině nadepsané
„Bezpodílové vyrovnání mezi J. V. a O. V.\" u osobního auta Škoda, chalupy a
mrazícího boxu se uvádí poznámka finanční vyrovnání, aniž by bylo uvedeno, jaká
je výše tohoto vyrovnání a případně doba a podmínky splatnosti. Ze znaleckého
posudku Ing. J. M. z 16. 1. 1999 zjistil, že cena rekreační chalupy s pozemky a
spoluvlastnickým podílem v rozsahu 1/2 pozemku parc. č. 1375/4 činí 251 350,-
Kč, tržní cena činí 280 000,- Kč. Ve stavu rozestavěnosti chalupy ke dni
rozvodu je cena 128 000,- Kč a tržní cena v tomto stavu 130 000,- Kč až 140
000,- Kč. Soud prvního stupně setrval na právním závěru, že rekreační chalupa s
pozemky a ideální 1/2 pozemku parc. č. 1375/4 jsou v podílovém spoluvlastnictví
žalobkyně a žalovaného 1), neboť mezi nimi nedošlo do tří let od rozvodu
manželství k vypořádání jejich bezpodílového spoluvlastnictví dohodou (§ 149
odst. 4 ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb.). Podílové spoluvlastnictví k označeným nemovitostem soud zrušil a přikázal je
žalovaným podle shodného návrhu účastníků řízení. Mezi žalobkyní a žalovaným 1)
byla sporá výše vypořádacího podílu, kdy žalovaný 1) navrhoval započtení částky
40 000,- Kč, předané žalobkyni podle potvrzení z 9. 4. 1988, a vypořádání
zhodnocení nemovitosti v důsledku investic vynaložených jím po rozvodu
manželství, zatímco žalobkyně tvrdila, že částka 42 000,- Kč se týkala
vypořádání ostatních věcí movitých, a namítala promlčení nároku žalovaného 1)
na náhradu nákladů vložených do rekonstrukce chalupy po rozvodu. Podle soudu
prvního stupně žalovaný 1) neprokázal, že by mezi ním a žalobkyní došlo k
uzavření dohody o vypořádacím podílu za chalupu ve výši 40 000,- Kč. Pokud jde
o náhradu zhodnocení dospěl soud k závěru, že investice vložené do stavby do
tří let od zániku bezpodílového spoluvlastnictví nebyly investicemi do
podílového spoluvlastnictví, ale do bezpodílového spoluvlastnictví, které v
tomto řízení nelze vypořádat. Žalovanému 1) se nepodařilo prokázat vynaložení
nákladů po 1. 3. 1991 a zda v jejich důsledku došlo ke zhodnocení nemovitosti.
I kdyby byl takový důkaz podán, nemohl by soud takové náklady započíst vzhledem
ke vznesené námitce promlčení, protože šlo o náklady na nezbytné opravy
vynaložené se souhlasem obou účastníků. Žalovaný pak neuplatnil a
nespecifikoval nárok na náhradu investic, které by byly vynaloženy po 31. 3. 1992 (tj. v době tří let zpětně od zahájení řízení v této věci) a které by
nebyly promlčeny.
Odvolací soud k odvolání žalovaného 1) rozsudkem ze dne 15. prosince
1999, č. j. 26 Co 195/99-223, rozsudek soudu prvního stupně v napadených
výrocích I., III. a V. potvrdil, zamítl návrh na připuštění dovolání a rozhodl
o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu
prvního stupně, že předmětné nemovitosti jsou v podílovém spoluvlastnictví
žalobkyně a žalovaného 1) a že každému z nich svědčí ideální 1/2. Rozhodnutí
soudu prvního stupně o přikázání nemovitostí do vlastnictví žalovaného 1)
považoval za věcně správné. Účastníci učinili nesporným, že tržní cena
nemovitostí je představována částkou 280 000,- Kč. Pokud jde o náhradu nákladů
vynaložených žalovaným 1) na opravy a investici do sporné nemovitosti, zejména
rekreační chalupy, s odkazem na R 40/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek dovodil, že jestliže žalobkyně dala, byť konkludentní, souhlas s
provedením oprav a úprav rekreační chalupy, je nepodstatné, zda šlo o běžné
záležitosti či nutné opravy nebo o neběžnou záležitost. Žalovanému 1) tak v
okamžiku, kdy vynaložil náklady na tyto úpravy, vzniklo majetkové právo
investujícího spoluvlastníka a je nerozhodné, zda k těmto investicím docházelo
v době tří let od zániku manželství účastníků nebo po uplynutí této tříleté
lhůty. Vzhledem k tomu, že žalovaný 1) ani v odvolání nesporoval skutkový závěr
soudu prvního stupně o tom, že jeho investice do podílového spoluvlastnictví
nebyly vynaloženy po 31. 3. 1992, je rozhodnutí soudu prvního stupně o
promlčení nároku žalovaného 1) věcně správné. Poukázal však na to, že žalovaný
1) uplatnil nárok na vypořádání v širším slova smyslu až v písemném vyjádření,
doručeném soudu 15. 3. 1996, zatímco soud prvního stupně považoval za dobu, kdy
byl tento nárok uplatněn, den 31. 3. 1995, tedy den zahájení řízení. Toto
pochybení soudu prvního stupně však nemá vliv na věcnou správnost rozhodnutí
při skutkovém závěru, že žalovaný 1) po 31. 3. 1992 do chalupy neinvestoval.
Odvolací soud vyslovil souhlas rovněž s rozhodnutím soudu prvního stupně pokud
jde o požadavek žalovaného 1) k započtení částky 42 000,- Kč s tím, že žalovaný
1) nepodal žádné jiné nové důkazy k prokázání jeho tvrzení a v hodnocení důkazu
učiněným soudem prvního stupně nebyl shledán logický rozpor s obsahem spisu.
Návrh žalovaného 1) na připuštění dovolání odvolací soud zamítl z důvodu, že
otázka počátku běhu promlčení majetkového nároku žalovaného 1) byla řešena v
souladu s publikovanou judikaturou s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČSR
ze 14. 3. 1980, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.
37, ročník 1982.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 1) dovolání z důvodů, že
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v
provedeném dokazování a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci [§ 241 odst. 3 písm. c) a d) OSŘ]. Namítá, že odvolací soud na tuto věc
aplikoval Rc 37/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek zcela nepřípadně,
neboť v dané věci nešlo o investice na běžnou nebo nutnou opravu či údržbu
nemovitosti, nýbrž o „základní přestavbu, která měnila podstatu původní
stavby se zásahem do nosných konstrukcí, do vnitřního členění objektu i do
celkového vzhledu stavby. V podstatě šlo o novou stavbu na původních základech.
\" R 37/1982 takový případ neřeší a proto má zato, že v této věci jde o otázku
zásadního právního významu a dovolání je přípustné. Z postoje žalobkyně, která
se zásadní přestavbou souhlasila a čekala na kolaudaci, při níž by se účastníci
majetkově vypořádali, lze dovodit, že bezdůvodné obohacení žalobkyni vzniklo
buď kolaudací přestavby nebo až zrušením podílového spoluvlastnictví. Stavební
práce probíhaly postupně, takže prakticky by ani nebylo možné vyčíslit
zhodnocení a tedy ani počátek promlčecí lhůty dříve, než ke dni provedené
kolaudace nebo ke dni zrušení podílového spoluvlastnictví. Pokud odvolací soud
nárok žalovaného 1) na zápočet bezdůvodného obohacení nepřiznal z důvodu
promlčení nároku, jde o nesprávné právní posouzení počátku promlčecí doby. Je
také navíc nepřezkoumatelné, z jakých skutkových zjištění soud stanovil
ukončení investic dnem 31. 3. 1992. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání s tím, že promlčení nároku
žalovaného 1) bylo soudy obou stupňů posouzeno správně.
Nejvyšší soud jako soud dovolací podle bodu 17. hlavy první části dvanácté
zákona č. 30/2000 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000
Sb. (dále jen „OSŘ\").
Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti rozsudku odvolacího soudu
oprávněnou osobou a včas, se zabýval dovoláním především z hlediska jeho
přípustnosti.
Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou
rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo
že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 OSŘ.
Dovolací soud však existenci takových vad z obsahu spisu nezjistil a ani
dovolatel netvrdil, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo takovou vadou
postiženo.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně, je dovolání přípustné za naplnění předpokladů uvedených v § 238
odst. 1 písm. b) anebo v § 239 odst. 1 a 2 OSŘ.
O žádný z důvodů přípustnosti dovolání vyjmenovaných v § 238 odst. 1
písm. b) a § 239 odst. 1 OSŘ v dané věci nejde. V dané věci odvolací soud
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, aniž by v usnesení odvolacího soudu,
jímž byl zrušen první rozsudek soudu prvního stupně byl vysloven jakýkoliv
právní názor na vypořádání investic, a aniž připustil proti svému rozhodnutí
dovolání.
Podle § 239 odst. 2 OSŘ je dovolání přípustné tehdy, nevyhoví-li odvolací soud
návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn
nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením
(vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam.
Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o
řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní
otázku zásadního významu. Při aplikaci práva jde o to, zda byl použit správný
právní předpis a zda byl také správně vyložen, popř. zda byl správně aplikován
na daný skutkový stav věci.
Rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže
řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů nebyla vyřešena
nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže
odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní
judikatuře vyšších soudů.
Dovolatel v dovolání nenamítá nepřípadnost aplikace (R 37/82) pokud by
šlo o investice do společné věci; namítá ji však s tvrzením, že spornou
nemovitost sám přestavěl tak, že byla vytvořena věc nová. Toto tvrzení je nové
a v nalézacím řízení nebylo uplatněno; dovolatel zmiňoval pouze přestavbu
chalupy. Až v dovolání tvrdí, že vytvořil nový dům na základech stavby původní.
Taková stavba by ovšem ani nemohla být předmětem bezpodílového či podílového
spoluvlastnictví, neboť by ji vytvořil sám ze svých výlučných prostředků po
zániku manželství se žalobkyní; byla by tedy ve výlučném vlastnictví
žalovaného. K takovým zcela novým skutkovým i právním tvrzením, jimiž se
odvolací soud ani nemusel zabývat, dovolací soud jako soud přezkumný zásadně
nepřihlíží.
Rozsah stavebních prací a jejich časová posloupnost představují otázky
skutkové nikoli právní a dovolacímu soudu je nepřísluší v rámci zkoumání
přípustnosti dovolání podle § 239 odst. 2 OSŘ řešit – viz Rc č. 34/1994 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek.
Nadto, co již bylo řečeno výše, dovolací soud pro úplnost dodává, že
úvahy odvolacího soudu o promlčení eventuálních nároků v rámci tzv. širšího
vypořádání podílového spoluvlastnictví, jsou v souladu s výše zmiňovaným (v
daném případě použitelným) rozhodnutím Rc č. 37/1982), neboť investice
jakéhokoliv druhu učiněné jedním ze spoluvlastníků se souhlasem ostatních
nepředstavují jejich bezdůvodné obohacení a jsou proto splatné (ve výši
odpovídající příslušnému spoluvlastnickému podílu neinvestujícího
spoluvlastníka) již za trvání spoluvlastnictví a nikoli až po jeho zrušení.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné ani podle § 239
odst. 2 OSŘ. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c)
OSŘ dovolání odmítl jako nepřípustné.
Žalovaný 1) s dovoláním nebyl úspěšný, proto žalobkyni byla podle §
243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ přiznána náhrada nákladů
dovolacího řízení, jež jí vznikly. Podle části dvanácté hlavy první bodu 10.
zákona č. 30/2000 Sb. odměna za zastupování advokátem nebo notářem v řízeních v
jednom stupni, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona,
se stanoví podle dosavadních předpisů. Náklady řízení představovaly odměnu
advokáta za jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání ve výši 2 575,- Kč
podle § 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. –
advokátní tarif a paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle § 13 odst. 3
téže vyhlášky. Odměna na jeden úkon právní služby byla vypočtena z částky 72
500,- Kč představující zhodnocení sporné nemovitosti uplatňované žalovaným 1).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. srpna 2001
JUDr. František B a l á k, v.r.
předseda senátu