22 Cdo 1597/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobců: A) R. Č., zastoupené advokátkou, B) E. O., zastoupené
advokátem, C) nezl. A. O., nar. 21. 3. 1989, zastoupené opatrovníkem, D) nezl.
J. O., nar. 20. 6. 1992, zastoupeného opatrovníkem, proti žalované V. Č.,
zastoupené advokátkou, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 6 C 208/88, o dovolání žalobkyně A) a
žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. září 1993, čj. 12 Co
331/92-209, takto:
I. Dovolání žalobkyně R. Č. se odmítá.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. září 1993, čj. 12 Co
331/91-209, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 13. května 1992, čj. 6 C
208/88-187, vypořádal bezpodílové spoluvlastnictví rozvedených manželů -
žalobce J. O. a žalované V. Č. tak, že z věcí patřících do jejich bezpodílového
spoluvlastnictví přikázal pod bodem I. výroku do výlučného vlastnictví žalobce
rekreační nemovitost čp. 25 na stavební parcele č. 310 v kat. úz. D., obec B. p. P., osobní automobil zn. Lada a další věci movité (vesměs vybavení bytu),
vše v ceně 159.095,- Kč. Do výlučného vlastnictví žalované přikázal pod bodem
II. výroku věci movité, představující vybavení bytu a stavební materiál
umístěný na „ pozemku N.,\" dále zděnou garáž na cizím pozemku v P. a hodnotu
práva osobního užívání stavební parcely č. 2086/2 v kat. úz. D., zapsané na LV
č. 1812, včetně porostů, vše v ceně 100.165,- Kč. Pod bodem III.výroku zamítl
žalobu, aby do bezpodílového spoluvlastnictví byly zahrnuty další věci movité a
devizový a tuzexový účet. Pod bodem IV. výroku uložil žalobci, aby na vyrovnání
podílů zaplatil žalované částku 29.465,- Kč. Pod bodem V. výroku zrušil a
vypořádal podílové spoluvlastnictví účastníků k rekreační chatě v J. čp. 350 s
pozemky č. 932 a 503/13 tak, že tyto nemovitosti přikázal do výlučného
vlastnictví žalované, které uložil, aby žalobci na vypořádání podílového
spoluvlastnictví zaplatila částku 108.835,- Kč. Pod body VI. až VIII. výroku
rozhodl o soudním poplatku a náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně
vycházel ze zjištění, že rozsudek o rozvodu manželství účastníků nabyl právní
moci dne 21. listopadu 1988, že k dohodě o vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví mezi účastníky nedošlo a ze zjištění, které věci účastníci
nabyli do bezpodílového spoluvlastnictví. Vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví účastníků provedl podle § 150 obč. zák. s tím, že podíly
účastníků jsou stejné, přičemž přihlížel k tomu, který z účastníků má tu kterou
věc ve svém držení, a k hledisku dalšího účelného využití věcí. K pozemku v D. účastníci nabyli právo osobního užívání za trvání manželství a v průběhu řízení
o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví bylo toto právo vypořádáno
částečným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. května 1991, čj. 6 C
208/88-143, potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. listopadu
1991, čj. 22 Co 340/91-171, tak, že jedinou oprávněnou uživatelkou tohoto
pozemku byla určena žalovaná, která byla rovněž určena výlučnou vlastnicí
venkovních úprav, plotů a porostů na tomto pozemku dosud patřících do
bezpodílového spoluvlastnictví účastníků. Žalované bylo tímto rozsudkem
uloženo, aby zaplatila žalobci na vyrovnání podílů částku, jejíž výše bude
stanovena v rozsudku o konečném vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví
účastníků. Soud prvního stupně dovodil, že ke dni l. ledna 1992 se na základě
novely občanského zákoníku provedené zákonem č. 509/1991 Sb. změnilo právo
osobního užívání žalované k pozemku na právo vlastnické, žalobce k tomuto datu
neměl již k pozemku žádný vztah, takže mu s ohledem na § 868 obč. zák. ve znění
po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb.
náleží finanční vypořádání k tomuto
pozemku podle předpisů platných před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. Žalobci proto přísluší polovina hodnoty práva osobního užívání stavební parcely
zjištěné ke dni právní moci rozsudku o rozvodu manželství, tj. polovina z
částky 25.510,- Kč.
K odvolání žalobce, který nenapadl rozsudek soudu prvního stupně ve
výrocích pod bodem III. a V., ale napadl jej pouze v té části, kterou bylo
rozhodováno o stavebním pozemku č. parc. 2086/2 v kat. území D. se stavebními
úpravami na pozemku provedenými, Městský soud v Praze jako soud odvolací shora
označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem
II. o přikázání hodnoty práva osobního užívání stavební parcely č. 2086/2 v
kat. území D. včetně příslušenství a podílu žalované a ve výroku pod bodem IV.
o výši a povinnosti vyrovnání podílů účastníků tak, že hodnota práva osobního
užívání stavební parcely včetně plotu, venkovních úprav, ovocného stromoví a
okrasných dřevin je 2.520.484,- Kč, žalované přikázal do vlastnictví hodnotu v
celkové výši 2.595.139,- Kč a uložil jí, aby žalobci na vyrovnání podílů
zaplatila částku 1.218.022,- Kč. Jinak rozsudek soudu prvního stupně ohledně
vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků a náhradě nákladů řízení ve
vztahu mezi účastníky a znalečném potvrdil. Vyslovil, že výrok o zrušení a
vypořádání podílového spoluvlastnictví pod bodem V. zůstává nedotčen, a rozhodl
o náhradě nákladů odvolacího řízení a o soudních poplatcích. Vzhledem k obsahu
odvolání, kdy žalobce nesouhlasil s oceněním práva osobního užívání pozemku v
D., odvolací soud dovodil, že při vypořádání tohoto práva se musí vycházet z
cenového ocenění práva společného užívání pozemku k datu 21. listopadu 1991,
kdy nabyl právní moci rozsudek, jímž se jedinou uživatelkou tohoto pozemku
stala žalovaná, a to v souladu § 868 obč. zák. ve znění po novele provedené
zákonem č. 509/1991 Sb. podle dosavadních předpisů. Tímto dosavadním předpisem
vztahujícím se k vypořádání a ocenění práva osobního užívání pozemku je vyhl.
č. 393/1991 Sb. Odvolací soud doplnil důkazní řízení dodatkem znaleckého
posudku znalce A. D., z něhož zjistil, že předmětný pozemek je v evidenci
nemovitostí dosud veden jako ostatní plocha, ale podle faktického stavu jde o
zastavěnou plochu a zahradu u stavby. S ohledem na faktický stav a možnost
napojení na plynovod byla cena stanovena znalcem částkou 2.515.150,- Kč, z níž
po připočtení částky 5.334,-, představující cenu plotů, venkovních úprav,
stromů a dřevin, odvolací soud vycházel. Podle názoru odvolacího soudu
nepřicházelo v úvahu stanovení ceny tržní s ohledem na § 202 obč. zák. ve znění
před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., ani ocenění podle charakteru
pozemku, jak je uveden v evidenci nemovitostí, který je prokazatelně v rozporu
se skutečným stavem.
Po vydání rozsudku odvolacího soudu, dříve než rozsudek nabyl právní
moci, žalobce J. O. dne 10. září 1993 zemřel. Právními nástupci zemřelého
žalobce se stali jeho dědici v záhlaví tohoto rozsudku označeni jako žalobci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly dovolání žalobkyně A) a žalovaná
z důvodů, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné
části oporu v provedeném dokazování, a spočívá na nesprávném právním posouzení
věci. Dovolatelky ve svých dovoláních shodně namítají, že odvolací soud při
vypořádání práva osobního užívání k pozemku parc. č. 2086/2 v kat. území D.
nesprávně postupoval tak, jako by se jednalo o vlastnictví obou účastníků k
předmětnému pozemku, přestože k 1. lednu 1992 žalobce již neměl žádný právní
vztah k tomuto pozemku. Vzhledem k § 868 obč. zák., který odvolací soud na
danou situaci neaplikoval správně, je nutno hodnotit právní vztah žalobce k
pozemku pouze jako právo osobního užívání a posoudit hodnotu tohoto práva podle
dosavadních předpisů. Hodnota tohoto práva byla již jednou dána při jeho
zřizování, což respektoval soud prvního stupně. Dále vytýkají odvolacímu soudu
nesprávnou aplikaci § 16 vyhl. č. 393/1991 Sb., kdy došlo ke zvýšení hodnoty
již dávno zřízeného práva osobního užívání k pozemku vedenému v evidenci jako
ostatní až do hodnoty vlastnického práva ke zkultivovanému pozemku se stavbou a
venkovními úpravami, s oplocením, porosty a přípojkami s tím, že ke dni právní
moci rozsudku o rozvodu manželství zemřelého a žalované na tomto pozemku nebylo
postaveno vůbec nic kromě několika naprosto nepodstatných venkovních úprav.
Předmětný pozemek je v katastru nemovitostí stále veden jako ostatní plocha
vzhledem k tomu, že dosud nebylo vydáno územní rozhodnutí, takže cena tohoto
pozemku podle právního stavu činila 4.035,- Kč. Pokud je možno tento pozemek
považovat nyní za stavební parcelu a zahradu, stalo se tak výlučně v důsledku
investic žalované. Pouhý fakt, že realizovala dálkovou plynovou přípojku k
pozemku, zvyšuje cenu pozemku o 228.650,- Kč. Dále poukazují na to, že odvolací
soud své nesprávné úvahy aplikoval ve vztahu k pozemku žalované, nikoli také na
pozemek v kat. území B. p. P., který zůstal ve vlastnictví žalobce. Důkazy,
které byly provedeny, nebyly hodnoceny objektivně tak, aby byla zjištěna
skutečná materiální pravda, a při rozhodování nebyl respektován zjištěný
skutkový stav. Shodně navrhly, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Ostatní žalobci ve vyjádření k dovolání především namítají, že žalovaná
podala dovolání opožděně. Pokud dovolání podala žalobkyně A), pak jde o dědičku
po zemřelém J. O., jemuž bylo odvoláním vyhověno, která se proto nemůže
domáhat nápravy rozsudku odvolacího soudu, neboť stejně jako oni vstoupila do
všech práv a povinností zůstavitele. U všech dědiců jde o nerozlučné
společenství a ostatní žalobci s dovoláním nemohou souhlasit, poněvadž je proti
jejich zájmům. Dovolání za žalobkyni A) podala zástupkyně, která zastupuje v
tomto sporu žalovanou. Jde o rozpor zájmů, kdy zastoupení provedené v rozporu s
§ 22 odst. 2 obč. zák. má za následek neplatnost právního úkonu bez ohledu na
to, zda účastníci o rozporu věděli. Dovolání proto považují za nepřípustné.
Dovolání, které podala žalobkyně A) dne 22. května 2000, je podle nich podáno
opožděně. Pokud jde o věc samou, uvedli, že soud při finančním vypořádání musel
přihlížet k ceně, jakou by předmětný pozemek měl ke dni vypořádání, nikoliv ke
dni, kdy bylo rozhodnuto o zrušení práva společného užívání pozemku. Jiným
postupem by se soud dostal do rozporu s ustálenou judikaturou, ale byl by také
nespravedlivý a rozhodnutí soudu by se dostalo do rozporu s dobrými mravy.
Okolnost, že se odvolací soud nezabýval stejným způsobem cenou pozemku u
nemovitosti v B. p. P., byla dána tím, že žalovaná rozsudek soudu prvního
stupně nenapadla. Podle jejich názoru lze i nehmotná práva ocenit a vypořádat
podle ceny jakou mají v době vypořádání. Cena práva osobního užívání pozemku,
posuzovaná na rozhraní dvou úprav, kdy užívání pozemku bylo transformováno do
vlastnictví, se rovnala ceně pozemku ve vlastnictví. Poukázali na to, že úprava
užívání pozemku v původně platném znění občanského zákoníku nikde výslovně
nestanovila, že při zániku nebo vypořádání práva společného užívání se nelze
odchýlit od ceny, za kterou bylo toto právo zřízeno. Pro případ, že dovolání
bude dovolacím soudem považováno za přípustné, navrhli jeho zamítnutí.
Podle § 240 odst. 1 o. s. ř. účastník může podat dovolání do jednoho měsíce od
právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním
stupni.
Podle § 159 odst. 1 o. s. ř. doručený rozsudek, který již nelze napadnout
odvoláním, je v právní moci.
Dojde-li po zahájení řízení k přechodu práva nebo povinnosti, o něž v řízení
jde, z účastníka na jinou osobu následkem tzv. univerzální sukcese (např. smrtí
fyzické osoby), stává se právní nástupce účastníkem řízení a jsou pro něj
závazné i všechny procesní úkony učiněné jeho právním předchůdcem. V záhlaví
tohoto rozsudku označení žalobci se stali účastníky řízení následkem tzv.
univerzální sukcese v důsledku úmrtí žalobce J. O.
Účastník původního řízení, popřípadě jeho právní nástupce, může podat
dovolání avšak jen za předpokladu, že mu nebylo rozhodnutím odvolacího soudu
plně vyhověno, popř. že mu byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na
jeho právech (srov. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 20 v Bulletinu Vrchního
soudu v Praze, ročník 1993). Jestliže rozhodnutím odvolacího soudu bylo
původnímu žalobci vyhověno, pak dovolání žalobkyně A) je subjektivně
nepřípustné. Proto dovolacímu soudu nezbylo, než dovolání žalobkyně A) podle §
218 odst. 1 písm. b) a § 243b odst. 4 o. s. ř. odmítnout jako podané někým, kdo
k dovolání není oprávněn.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalované prostřednictvím její
zástupkyně dne 22. října 1993. Původnímu žalobci rozsudek odvolacího soudu
doručen nebyl, neboť smrtí ztratil způsobilost být účastníkem řízení (§ 107
odst. 1 o. s. ř.) a plná moc jeho zástupce zanikla (§ 33b odst. 2 obč. zák.),
přičemž rozsudek odvolacího soudu byl původnímu žalobci doručován
prostřednictvím jeho zástupce teprve po jeho smrti. Poslednímu z právních
nástupců původního žalobce byl rozsudek odvolacího soudu doručen až dne 24.
června 1999. Tímto dnem nabyl rozsudek odvolacího soudu právní moci. Dovolání
žalované došlo soudu prvního stupně dne 15. února 1994, tedy dříve, než
uplynula lhůta stanovená v § 240 odst. 1 o. s. ř. Námitka žalobců týkající se
opožděnosti dovolání žalované nebyla proto shledána důvodnou.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání žalované jako oprávněné osoby
bylo podáno včas a že je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle § 242
odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Dovolatelka nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v § 237 odst.
1 o. s. ř., a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z vad v tomto
ustanovení uvedených došlo.
Pokud je dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne i k vadám řízení,
které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly
uplatněny v dovolání (§ 241 odst. 3 písm. b/, § 242 odst. 3 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že rozsudek o rozvodu manželství právního předchůdce
žalobců a žalované nabyl právní moci dne 21. ledna 1988 a k tomuto dni také
zaniklo i jejich právo společného užívání pozemku č. 2086/2 v kat. úz. D., bylo
třeba nároky vzniklé z práva společného užívání tohoto pozemku s ohledem na §
868 obč. zák. posuzovat podle dosavadních předpisů, tj. obč. zák. ve znění před
novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen „obč. zák.\").
Podle § 215 odst. 1 a 2 obč. zák. zánikem manželství zanikne i právo
společného užívání pozemku manžely. Zanikne-li manželství rozvodem a
nedohodnou-li se manželé o tom, který z nich se stane uživatelem pozemku a jak
se vypořádají, rozhodne na návrh některého z nich soud v rámci vypořádání
bezpodílového spoluvlastnictví.
Přestože se vypořádání práva společného užívání pozemku manžely podle §
215 odst. 2 obč. zák. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb.
spojuje s vypořádáním bezpodílového spoluvlastnictví podle § 150 tohoto zákona,
jde o dva samostatné a odlišné instituty, kdy není vyloučeno, aby o vypořádání
práva společného užívání pozemku manžely bylo rozhodnuto i v samostatném
řízení. Tak tomu bude např. tehdy, došlo-li k vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví dohodou, aniž došlo k vypořádání práva společného užívání
pozemku manžely, anebo jestliže účastníci v rámci skončeného řízení o
vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví vypořádání práva společného užívání
pozemku manžely nenavrhli. Proto ve vztahu mezi oběma vypořádáními rozdílných
společných práv v jednom řízení (o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví)
nelze aplikovat § 206 odst. 2 ani § 212 odst. 1 písm. d/ (popř. písm. b/) o. s.
ř. S ohledem na rozsah odvolání odvolací soud tedy pochybil, pokud rozsudek
soudu prvního stupně přezkoumal také ve výrocích týkajících se vypořádání
bezpodílového spoluvlastnictví a rozhodl o nich. Jestliže právní předchůdce
žalobců odvoláním napadl rozsudek soudu prvního stupně jen v části, kterou bylo
rozhodováno o stavebním pozemku č. 2086/2 v kat. území D. se stavebními
úpravami na tomto pozemku provedenými, pak předmětem odvolacího řízení měl být
toliko (nadbytečný) výrok stanovící hodnotu práva společného užívání pozemku
manžely, výrok o povinnosti žalobce zaplatit žalované částku na vyrovnání,
avšak jen pokud se v této částce promítalo vypořádání práva společného užívání
pozemku manžely (správně měl soud prvního stupně o vypořádání práva společného
užívání pozemku manžely rozhodnout samostatným výrokem), a výrok o náhradě
nákladů řízení. Řízení je tedy postiženo jinou vadou, která měla za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.), neboť odvolací
soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích, které nabyly právní
moci, a rozhodl o nich, ač k tomu nebyl povolán.
Podle § 152 odst. 2 o. s. ř. rozsudkem má být rozhodnuto o celé
projednávané věci. Jestliže to však je účelné, může soud rozsudkem rozhodnout
nejdříve jen o její části nebo jen o jejím základu.
Částečným rozsudkem může být rozhodnuto mimo jiné o jedné z věcí
spojených ke společnému řízení. O části nároku lze rozhodnout částečným
rozsudkem jen tehdy, jestliže to nevylučuje hmotněprávní povaha nároku nebo
povaha společenství účastníků. Není proto možné vydat částečný rozsudek např.
ve věci vypořádání práva společného užívání pozemku manžely podle § 215 odst. 2
a 3 obč. zák. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. Vydání
částečného rozsudku rovněž nepřichází v úvahu v řízení o vypořádání
bezpodílového spoluvlastnictví manželů (srov. rozhodnutí č. 10 uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1994). Vzhledem k tomu, že
řízení o vypořádání práva společného užívání pozemku manžely podle posledně
uvedeného ustanovení se spojuje s vypořádáním bezpodílového spoluvlastnictví
manželů, nebylo vyloučeno, aby o vypořádání práva společného užívání pozemku
bylo rozhodnuto částečným rozsudkem, avšak nejen o tom, který z manželů se
stane uživatelem pozemku, nýbrž současně o vypořádání, tj. o povinnosti jednoho
účastníka zaplatit stanovenou vypořádací částku druhému účastníku. Soud prvního
stupně proto pochybil, když částečným rozsudkem ze dne 6. května 1991, čj. 6 C
208/88-143, rozhodl (navíc nadbytečně) o tom, že do bezpodílového
spoluvlastnictví účastníků patří venkovní úpravy a porosty na stavební parcele
č. 2086/2 v kat. úz. D., a dále o přikázání těchto venkovních úprav a porostů
do vlastnictví žalované, jakož i o přikázání předmětného pozemku do užívání
žalované, aniž současně vyčíslil částku, kterou je žalovaná povinna zaplatit na
vypořádání. Tento rozsudek, který se stal pravomocným a je tedy závazný pro
účastníky a všechny orgány (§ 159 odst. 2 o. s. ř.), nelze považovat za nicotný
a proto v pokračujícím řízení nezbylo, než rozhodnout o náhradě, kterou měla
žalovaná zaplatit původnímu žalobci na vypořádání práva společného užívání
pozemku manžely.
Občanský zákoník ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991
Sb. v § 215 odst. 2 výslovně nestanovil zásady pro vypořádání zaniklého práva
společného užívání pozemku manžely. Z formulace § 215 odst. 2 obč. zák. lze
dovodit závěr, že i pro konkrétní určení, který z manželů má být výlučným
uživatelem pozemku, resp. jak se mají vypořádat, jsou směrodatné zásady platné
pro vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví podle § 150 citovaného zákona.
Vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů se zásadně provádí podle
stavu ke dni jeho zániku a z této zásady je třeba vycházet i při vypořádání
práva společného užívání pozemku manžely. To znamená, že pro vypořádání práva
společného užívání pozemku manžely je rozhodující stav pozemku ke dni zániku
manželství, s jehož zánikem je spojen zánik bezpodílového spoluvlastnictví
manželů a podle § 215 odst. 1 obč. zák. ve znění před novelou provedenou
zákonem č. 509/1991 Sb. i zánik práva společného užívání pozemku manžely. Nelze
tedy vycházet ze stavu pozemku ke dni právní moci rozsudku, jímž jedinou
uživatelkou pozemku byla určena žalovaná.
Právo osobního užívání pozemku upravené v části třetí, hlavě čtvrté,
občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb.,
bylo právem majetkovým, mělo tedy svoji hodnotu, která byla významná mimo jiné
také tehdy, došlo-li k zániku práva společného užívání pozemku manžely. S
výjimkou § 204 obč. zák. (upravující opatření podobné vyvlastnění) zákon
stanovil, že v případě zániku práva společného užívání pozemku nebo jeho
přechodu je třeba provést vypořádání tohoto práva (§ 209, § 213, § 215 a § 218
obč. zák.). Z § 215 obč. zák. výslovně nevyplývalo, jak se určila cena tohoto
práva pro účely vypořádání zaniklého práva společného užívání pozemku manžely.
S ohledem na povahu práva osobního užívání pozemku (§ 202 obč. zák.), je třeba
při vypořádání tohoto práva vycházet analogicky z ustanovení § 218 odst. 2 obč.
zák., podle kterého při vypořádání je třeba přihlédnout k výši úhrady, která
byla za užívání zaplacena, jakož i k nákladům, které původní uživatel vynaložil
na trvalé zlepšení pozemku, popřípadě na jeho osázení. Tomu také odpovídá
dřívější soudní praxe, kdy i při změně právních předpisů stanovících cenu pro
zřízení práva osobního užívání pozemku byla pro účely vypořádání práva osobního
užívání pozemku určující výše úhrady za zřízení práva osobního užívání pozemku
zaplacená, nikoli úhrada, jaká by byla zaplacena, kdyby se toto právo zřizovalo
v době jeho zániku. V této souvislosti lze poukázat na to, že shodným způsobem
se oceňovala cena práva osobního užívání pozemku v řízení o dědictví - viz
Sborník stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších
soudů ČSSR, ČSR a SSR IV, str. 310. Odvolací soud proto pochybil, pokud právo
společného užívání pozemku parc. č. 2086/2 v kat. území D. vypořádal ke dni 21.
listopadu 1991 a podle cenového předpisu platného k tomuto datu, tj. podle
vyhlášky č. 393/1991 Sb., která upravovala způsob zjištění nebo podmínky
sjednání úhrady za zřízení práva osobního užívání pozemku nikoli způsob
zjištění ceny tohoto práva při jeho zániku.
Při změnách některých předpisů, které majetkově zvýhodňují jednoho
účastníka řízení, zatímco druhého znevýhodňují, se stává, že v závislosti na
době rozhodování soudu dochází k určitým tvrdostem, které se mohou jevit (z
pohledu znevýhodněného účastníka) jako nespravedlnost. Tak k tomu docházelo
např. při vypořádání spoluvlastnictví nebo při náhradě za vyvlastnění, jestliže
k vypořádání či vyvlastnění došlo před významnou změnou cenových předpisů.
Stejně tak při zániku některých právních institutů, či při založení nových práv
(např. transformace práva osobního užívání pozemku na právo vlastnické) dochází
k těmto tvrdostem ve vztahu k některým osobám v závislosti na tom, jak
zákonodárce stanoví dobu účinnosti právní úpravy tyto změny či novoty
přinášející. Jde však o objektivní důsledek nové právní úpravy, kterému nelze
vždy čelit, např. oddalováním jednání soudu (pokud je mu budoucí právní úprava
známa).
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci bylo nesprávné. Dovolací
soud proto podle § 243b odst. 1 a 2 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil a
věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne
soud v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek.
V Brně dne 3. října 2000
JUDr. František B a l á k, v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová