22 Cdo 1597/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila,
CSc., ve věci žalobkyně A. Ch., zastoupené advokátkou, proti žalovanému R. Š.,
za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného V. K., oběma zastoupeným
advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem a o vzájemném návrhu na určení
vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Brno – venkov v Brně pod
sp. zn. 12 C 260/94, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 16. ledna 2001, č. j. 21 Co 23/2000, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému a vedlejší účastnici na
náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 150,- Kč do tří dnů od právní moci
tohoto rozsudku k rukám M. B.
Okresní soud Brno – venkov v Brně (dále „soud prvního stupně“)
rozsudkem ze dne 1. července 1999, č. j. 12 C 260/94-100, pod bodem I. výroku
určil, že žalobkyně je spoluvlastnicí ideální jedné poloviny domu č. p. 616 se
stavební parc. č. 1895 o výměře 125 m2, stavební parc. č. 1895 o výměře 125 m2
a pozemku parc. č. 1896/2 – zahrada o výměře 396 m2, zapsaných u Katastrálního
úřadu B. na LV č. …. pro okres B., obec a kat. úz. K. Pod bodem II. výroku
zamítl vzájemný návrh žalovaného, aby soud určil, že žalovaný s vedlejší
účastnicí jsou spoluvlastníky označených nemovitostí každý v rozsahu ideálních
šesti dvacetin k celku. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že označené nemovitosti nabyli
do podílového spoluvlastnictví, každý v rozsahu ideální jedné poloviny, zemřelý
manžel žalobkyně G., správně A., Ch. a jeho první manželka A. Ch., a to kupní
smlouvou ze 14. 3. 1939. Manžel žalobkyně 14. 8. 1954 zemřel. Usnesením
Státního notářství v B. z 2. 11. 1954, č. j. 18 D 783/54-11, bylo potvrzeno, že
ideální jednu polovinu označených nemovitostí, patřící do dědictví po zemřelém
A. Ch., nabyly dědictvím žalobkyně a tehdy nezletilé děti zemřelého: V., K.,
G., R. a M. Ch., každý v rozsahu ideální jedné pětiny ke spoluvlastnickému
podílu zemřelého a v rozsahu ideální jedné desetiny k celku. V. Ch., provdaná
Š. a B., matka žalovaného a vedlejší účastnice, 2. 10. 1984 zemřela.
Rozhodnutím Státního notářství B. z 29. 12. 1985, č. j. D 2230/84-37, byla
schválena dohoda o vypořádání dědictví, podle které žalovaný a vedlejší
účastnice nabyli dědictvím každý z nich ideální jednu dvacetinu označených
nemovitostí. V souvislosti se žádostí o půjčku na přestavbu předmětných
nemovitostí žalobkyně zjistila, že v pozemkové knize jako vlastnice ideální
jedné poloviny je stále vedena A. Ch., která v roce 1972 písemně prohlásila, že
pokud jde o její podíl na rodinném domku v K., je se svým bývalým manželem G.
Ch. vyrovnána a současně potvrdila, že souhlasí s převodem ideální jedné
poloviny nemovitostí na V. Š., rozenou Ch., ke kterému však nedošlo. A. Ch.,
provdaná M., 11. 8. 1992 zemřela. Do dědictví po A. M. její spoluvlastnický
podíl na předmětných nemovitostem zahrnut nebyl. Soud prvního stupně dospěl k
závěru, že u žalobkyně i u žalovaného a vedlejší účastnice je dán naléhavý
právní zájem na jimi požadovaném určení s tím, že postavení žalobkyně je
nejisté, svého spoluvlastnického práva se nemůže domoci jiným způsobem a
rozhodnutí bude podkladem pro zápis jejího spoluvlastnického práva do katastru
nemovitostí. Podle soudu prvního stupně žalobkyně nabyla vlastnické právo k
ideální jedné polovině předmětných nemovitostí vydržením, protože „od května
1972, kdy A. M. písemně prohlásila, že je se svým bývalým manželem G. Ch.
vyrovnána v otázce jejího podílu na rodinném domě v K.“, jednalo se u žalobkyně
„o oprávněnou držbu v dobré víře, že je vlastnicí id. poloviny předmětných
nemovitostí v rámci vypořádání majetku po rozvodu manželství jejího zemřelého
manžela G. Ch. s první manželkou A. Ch., provdanou M.“. K 1. 4. 1983, kdy
nabyla účinnosti novela občanského zákoníku, provedená zákonem č. 131/1982 Sb.,
tak žalobkyně fakticky držela jednu ideální polovinu předmětných nemovitostí
nepřetržitě po dobu více než deseti let. Pokud jde o vzájemný návrh žalovaného,
uvedl, že žalovaný s vedlejší účastnicí nemohou odvozovat svá spoluvlastnická
práva od právního úkonu A. M. z roku 1972, neboť k převodu spoluvlastnického
převodu z A. M. na V. Š. nikdy nedošlo.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem
ze dne 16. ledna 2001, č. j. 21 Co 23/2000-136, rozsudek soudu prvního stupně
ve výroku pod bodem I. změnil tak, že žalobu zamítl, ve výroku pod bodem II.
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud se neztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, že
účastníci mají naléhavý právní zájem na jimi požadovaném určení. Podle
odvolacího soudu domáhá-li se osoba, jež není v katastru nemovitostí zapsána
jako vlastník či spoluvlastník, určení svého spoluvlastnického práva k
nemovitosti, pak „se svým právem obrací proti těm osobám, které opírají své
postavení oprávněných osob o zápis v katastru nemovitostí“, a žaloba musí
směřovat proti všem osobám zapsaným v katastru nemovitostí (pokud nevystupují
na straně žalobce), neboť v opačném případě by rozsudek soudu ve vztahu k nim
nebyl závazný a nejistota v právním vztahu by nadále přetrvávala. Protože tomu
tak není, naléhavý právní zájem v dané věci není dán.
Proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně, podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního
posouzení věci. Naléhavý právní zájem na určení spoluvlastnického práva
žalobkyně spatřuje v tom, že konečně bude moci nakládat svým podílem na věci
značné hodnoty, kterou vybudovala, a vyřešit spoluvlastnické vztahy k
nemovitostem se žalovaným. Vyjma žalovaného žádný z ostatních spoluvlastníků
její spoluvlastnictví nepopírá, proto nejsou dostatečně pasivně legitimováni,
aby vystupovali na straně žalované. Je přesvědčena, že vklad jejího
vlastnického práva do katastru nemovitostí na základě rozhodnutí soudu v
řízení, v němž nebudou vystupovat všichni spoluvlastníci, bude závazný vůči
kterékoliv třetí osobě. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný a vedlejší účastnice navrhli zamítnutí dovolání. Ztotožnili se
s právním posouzením věci odvolacím soudem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací podle bodu 17. hlavy první části
dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č.
30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou včas a že je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle §
242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolatelka nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v § 237 odst.
1 OSŘ nebo že řízení je postiženo jinou vadou, která by mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241 odst. 3 písm. a) a b) OSŘ], a ani z obsahu
spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo. Proto dovolací soud
dále přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v rozsahu dovolatelkou uplatněného
dovolacího důvodu.
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci právních předpisů se
jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít,
nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. že
ze správných skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Předpokladem úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo
je či není (určovací žaloby), je naléhavý právní zájem žalobce na určení, zda
tu právní vztah nebo právo je či není [§ 80 písm. c) OSŘ.
Odvolací soud postavil své rozhodnutí na právním závěru, že v daném
případě není dán naléhavý právní zájem na určovací žalobě, když žaloba
nesměřuje proti všem osobám zapsaným v katastru nemovitostí. Tomuto právnímu
závěru odvolacího soudu nelze nic vytknout. Odvolací soud aplikoval správný
právní předpis [§ 80 písm. c) OSŘ] a také jej správně a v souladu s ustálenou
judikaturou vyložil.
Nejvyšší soud již v rozhodnutí publikovaném v časopise Soudní
judikatura pod číslem 21, ročník 1997, zaujal právní názor, že „určovací žaloba
podle § 80 písm.c) OSŘ je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde
její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a
k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací
žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného
právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý
právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce
určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu;
nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit,
nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se
vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního
určení se žalobce domáhá“. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněného v
témže časopise pod číslem 71, ročník 1997, „naléhavý právní zájem ve smyslu §
80 písm. c) OSŘ není dán, jestliže žaloba o určení vlastnictví nesměřuje proti
všem osobám (jež vlastnické právo žalobce popírají), které jsou jako vlastníci
zapsány v katastru nemovitostí“. Pokud některé osoby zapsané v katastru
nemovitostí jako vlastníci vlastnické právo žalobce nepopírají, pak by měly
vystupovat na straně žalobce. Nechtějí-li vystupovat na straně žalující,
nezbývá žalobci, aby je v žalobě označil za žalované. Rozsudek, jímž se určuje,
že žalobce je spoluvlastníkem nemovitosti a v jakém rozsahu, může být podkladem
pro zápis do katastru nemovitostí, je však rozhodnutím, kterým byla sporná
otázka vlastnictví vyřešena jen ve vztahu mezi účastníky řízení. K tomu srov. R
65/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 241. Žalobkyní požadované
rozhodnutí za situace, kdy v řízení nevystupují všichni spoluvlastníci sporných
nemovitostí, by nemohlo vytvořit pevný podklad pro vyjasnění právních vztahů
mezi všemi spoluvlastníky, postavení žalobkyně by neučinilo jistým a její
postavení by se příliš nezlepšilo.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud posoudil věc po právní stránce
správně, proto je dovoláním napadený rozsudek správný a dovolání muselo být
podle § 243b odst. 1 OSŘ zamítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z neúspěšnosti
žalobkyně v tomto řízení a z toho, že žalovanému a vedlejší účastnici vznikly
náklady (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ).
Náklady řízení vzniklé žalovanému a vedlejší účastnici představují odměnu za
jeden úkon právní služby – vyjádření zástupce k dovolání podle § 11 odst. 1
písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, která činí podle § 5 písm.
b), § 10 odst. 3 a § 17 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 12 000,- Kč, a
dále paušální náhradu hotových výdajů 150,- Kč podle § 13 odst. 3 advokátního
tarifu.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaný a
vedlejší účastnice podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 11. července 2002
JUDr. František
Balák, v. r.
předseda
senátu