22 Cdo 1604/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobců: a) J. Ď., b) O. Ď., a c) M. Ď., zastoupených advokátkou, proti
žalované I. J., zastoupené advokátem, o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Nymburku pod sp. zn. 5 C 271/98, o
dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. února 2005,
č. j. 20 Co 460/2004-439, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalované na
náhradě nákladů dovolacího řízení částku 23 807,- Kč do tří dnů od právní moci
tohoto usnesení k rukám JUDr. PhDr. O. Ch.
Okresní soud v Nymburku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
31. března 2004, č. j. 5 C 271/98-328, zrušil podílové spoluvlastnictví žalobců
a žalované k nemovitostem – domu č. p. 617 na stavební parc. č. 1532 a stavební
parc. č. 1532, zapsaným u Katastrálního úřadu v N. na LV č. 536 pro obec a kat.
území P., označené nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalované a
žalované uložil, aby žalobcům zaplatila na vypořádání jejich podílů, a to
žalobcům a) a b) do jejich společného jmění částku 1 617 500,- Kč a tutéž
částku žalobci c). Dále rozhodl o soudním poplatku a nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel mimo jiné ze zjištění, že účastníci jsou
podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí, a to žalobci a) a b)
společně v rozsahu ¼, žalobce c) ¼ a žalovaná ½. Žalobci a) a b)
se stali spoluvlastníky nemovitostí na základě kupní smlouvy ze 17. 12. 1987,
registrované bývalým Státním notářstvím v N. 20. 1. 1988. Žalobce c) nabyl
spoluvlastnický podíl k nemovitostem darem od žalobců a) a b) na podkladě
darovací smlouvy z 10. 9. 1996. Spoluvlastnické právo žalobce c) k nemovitostem
bylo vloženo do katastru nemovitostí 20. 9. 1996 s účinky vkladu 11. 9. 1996. Žalovaná získala spoluvlastnický podíl děděním po své matce na základě
rozhodnutí bývalého Státního notářství pro P. sp. zn. 4 D 1921/1983. Matka
žalované koupila jednu polovinu předmětných nemovitostí v roce 1955 a i když
rodiče žalované usilovali o to, aby jim byl v předmětném domě MNV v P. přidělen
do užívání byt, nikdy se tak nestalo a oni neměli možnost své nemovitosti
užívat. V předmětném domě se nachází celkem 9 bytů, z nichž 5 bytů sestává z
kuchyně a jednoho pokoje s příslušenstvím, 3 byty sestávají z kuchyně a dvou
pokojů s příslušenstvím a 1 byt v podkroví sestává z kuchyně a čtyř pokojů s
příslušenstvím. Žalobci a) a b) v domě užívají čtyřpokojový byt, který
vybudovali v roce 1991. V souvislosti s touto výstavbou bytu byl zrušen přímý
vstup na půdu a střechu domu a tento vstup je nyní pouze přes byt žalobců a) a
b). Žalobce c) v domě užívá jeden jednopokojový byt a žalovaná nyní užívá dva
byty a její dcera jeden byt. Ve čtyřech bytech bydlí nájemníci. Dcera žalobců
a) a b) je vlastnicí bytu č. 2453/5 a nebytových prostor v domě č. p. 243 v
Poděbradech III. Žalobkyně b) je spolu se svoji matkou M. K. spoluvlastnicí
domu č. p. 117 a stavební parc. č. 137 v obci P. a kat. území V. Z., každá z
nich v rozsahu ½. Žalobkyně b) je dále tamtéž vlastnicí pozemku parc. č. 52/8, evidovaného jako zahrada. Předmětné nemovitosti nelze reálně rozdělit
podle výše spoluvlastnických podílů z hlediska technického i funkčního. Cena
nemovitostí v daném místě a čase činí 6 470 000,- Kč. Mezi účastníky dochází k
neshodám při výkonu jejich spoluvlastnických práv a žádný z nich nadále nehodlá
ve spoluvlastnickém vztahu setrvávat. Žalobci by byli schopni žalované zaplatit
za její spoluvlastnický podíl náhradu do 3 měsíců od právní moci rozhodnutí
prostřednictvím hypotečního úvěru, žalovaná by byla schopna žalobcům zaplatit
náhradu do 3 dnů, neboť tuto částku má složenou na termínovaném vkladu. Soud
prvního stupně zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k označeným
nemovitostem s tím, že spoluvlastníky nelze nutit, aby proti své vůli
setrvávali ve spoluvlastnickém vztahu. Protože reálné rozdělení nemovitostí
není možné, rozdělení domu na bytové jednotky by se muselo stát prohlášením
vlastníků, přičemž podílové spoluvlastnictví ke společným částem domu by
zůstalo zachováno. Podíly žalobců a žalované jsou stejné, takže hledisko
velikosti podílů nelze uplatnit, a stejné jsou i možnosti účastníků z hlediska
uspokojení jejich bytové potřeby.
Soud prvního stupně při rozhodování o tom,
kterým z účastníků mají být nemovitosti přikázány do vlastnictví, hodnotil
schopnost účastníků zaplatit náhradu spoluvlastníku, který by přišel o svůj
spoluvlastnický podíl, a dospěl k závěru, že je to žalovaná, která je rychleji
schopna tuto náhradu zaplatit žalobcům, neboť má k dispozici finanční
prostředky v hotovosti, zatímco žalobci by teprve po právní moci rozhodnutí
žádali o hypoteční úvěr. Dále přihlédl k tomu, že právní předchůdci žalované
ani žalovaná až do roku 1989 nemohli nemovitosti užívat pro svoji potřebu z
důvodu tehdejší politické situace, že rodiče žalované získali spoluvlastnický
podíl na nemovitostech v roce 1955 za podstatně vyšší cenu, než žalobci a) a b)
v roce 1987, jakož i ke skutečnosti, „že žalobce a) odmítl žalované předložit
kompletní účty o příjmech a výdajích za dobu, kdy za žalovanou vykonával správu
nemovitostí, a že při provádění stavebních úprav se chovali tak, jako by nebylo
jiného spoluvlastníka“.
potvrdil „s tím, že správné označení žalované je I. J.“. Dále rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil s rozhodnutím soudu
prvního stupně. Dodal, že s jedinou možností rozdělení nemovitostí, a to
rozdělením domu na bytové jednotky, účastníci nesouhlasili. Z hlediska využití
domu pro potřeby účastníků nelze dospět k závěru, že by některá strana sporu
využila dům pro své potřeby výrazně lépe. Při rozhodování o tom, kterým z
účastníků mají být nemovitosti přikázány do vlastnictví, nemůže být kriteriem
způsob nabytí vlastnictví ani péče o nemovitosti, s ohledem na to, že se jedná
„o činžovní dům, z něhož je získáván nájem, který je zpětně investován do oprav
a údržby domu“. Protože stavba půdní vestavby se stala bez souhlasu žalované,
nemohly soudy k nákladům vzniklým žalobcům a) a b) v souvislosti s touto
stavbou přihlížet. Žalobkyně prokázala, že na její straně jsou lepší podmínky
pro výplatu náhrady žalobcům za jejich spoluvlastnické podíly.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci dovolání z důvodů vady
řízení a nesprávného právního posouzení věci. Zásadní význam rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce spatřují v tom, že soudy obou stupňů za
základní kritérium při rozhodování o vypořádání podílového spoluvlastnictví
považovaly délku lhůty plnění náhrady na vypořádací podíl, kdy upřednostnily tu
stranu, která má možnost okamžité platby, a znevýhodnily stranu, „která z
hlediska předchozích zásluh i do budoucna naplňuje podmínky ustanovení § 142
odst. ObčZ“. Rozhodnutí soudů je podle nich diskriminační a v rozporu s hmotným
právem. Namítli, že se soudy nezabývaly otázkou zhodnocení bytů, které žalobci
užívali, čímž žalovaná získává další majetkové zvýhodnění. Důvodem pro
nepřikázání nemovitostí do vlastnictví žalobců nemůže být skutečnost, že by u
žalobců nadále trvalo podílové spoluvlastnictví, neboť žalobci jsou ve shodě,
přitom u žalované nelze vyloučit převod podílu na další osobu. Poukázali na to,
že polovinu nemovitostí koupili v roce 1987 z důvodu řešení své bytové situace. Směnou bytů získali v předmětném domě byt a na základě řádného stavebního
povolení se souhlasem Dr.L., v té době zmocněnce žalované, zahájili v domě
stavební práce. Žalovaná v roce 1987 a poté v roce 1989 Českou republiku
několikrát navštívila a po celou dobu, co byly v domě prováděny stavební práce,
nedala podnět k „přezkoumání“ tohoto postupu. Soudům předložili důkazy o
provedených opravách, údržbě a půdní vestavbě z jejich vlastních finančních
prostředků, jakož i doklady o vedení účetnictví, soudy tyto důkazy nehodnotily
a nezjišťovaly, jakým způsobem se údržbě a opravách domu podílela žalovaná od
roku 1983 ke dni rozhodnutí. Podle jejich názoru při rozhodování podle § 152
odst. 1 ObčZ nelze postavení žalované posuzovat podle zásad platných pro
restituční řízení. Žalovaná neprokázala, že by v době, kdy již byla podílovou
spoluvlastnicí nemovitostí, projevovala alespoň přiměřený a obvyklý zájem o
výkon svých spoluvlastnických práv, přitom od počátku vytváří dojem křivdy
spáchaný na její osobě. Vytýkají oběma soudům, že nezhodnotily bytovou situaci
všech účastníků řízení. Žalobci nemají jinou možnost bydlení. Dcera žalobců a)
a b) se provdala a čeká narození dítěte, matka žalobkyně b) žije v domě s
jednou bytovou jednotkou a její zdravotní stav vyžaduje péči další osoby,
žalobce c) má vlastní rodinu a nemá jinou možnost bydlení, než v předmětném
domě. Žalovaná se začala v domě zdržovat zřejmě až po svém odchodu do důchodu a
dům chce zjevně využít ke komerčním účelům. Donedávna bydlela ve vlastním bytě
v Paříži, dcera žalované dosud žila a studovala ve Francii a do bytu v domě se
nastěhovala účelově v průběhu tohoto řízení. Po právní moci rozsudku vyzvala
žalobce, aby byty jimi užívané vyklidili a do doby jejich vyklizení požaduje po
žalobcích a) a b) nájemné ve výši 20 000,- Kč a žalobci c) 10 000,- Kč. Závěr
soudu, že správu domu kompenzovali bezplatným bydlením a že za údržbu domu
nezaplatili více, než kolik bylo vybráno na nájemném, nemá oporu v provedeném
dokazování.
Jsou toho názoru, že splňují podmínku účelného využití věci. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání s tím, že žalobci v dovolání žádný
zásadní problém neřeší, o žádné otázce zásadního právního významu se nezmiňují
a pouze polemizují se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů. Poukázala na to,
že z dosavadní soudní praxe plyne, že délka doby vyplácení podílu
spoluvlastníka, který pozbývá vlastnictví ke společné věci, je jedním z
kritérií pro posouzení otázky, kdo zůstane výlučným vlastníkem nemovitosti.
Toto kritérium mělo v dané věci větší význam proto, že ostatní okolnosti pro
rozhodnutí byly spíše vyrovnané. Žalovaná a její právní předchůdci předmětné
nemovitosti spoluvlastnili podstatně déle než žalobci. Pokud žalobci
argumentují tím, že o nemovitost projevovali větší zájem než ona, což nepopírá,
pak to bylo dáno tím, že žalobci v domě bydleli a měli větší možnost podílet se
na péči o nemovitosti než ona, která byla z užívání nemovitostí vyloučena.
Finanční prostředky žalobci investovali nikoli do zvelebení společné
nemovitosti, ale to těch částí, které užívali. Žalobci mohli kdykoliv v
minulosti za splnění podmínek po ní požadovat zaplacení podle výše jejího
podílu toho, co investovali do nemovitosti, případně za splnění dalších
podmínek tak mohou učinit nyní po zrušení podílového spoluvlastnictví. Na
rozdíl od žalobců nemá se svojí dcerou jinou možnost bydlení, než v předmětném
domě.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami včas, nejprve
zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním
napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za
splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst.
3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn,
přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného
ustanovení § 241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek.
Dovolateli napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po
právní stránce zásadní význam, neboť právní otázka, kterému z účastníků, resp.
které ze stran sporu, by měly být předmětné nemovitosti přikázány, nebyla
řešena v rozporu s hmotným právem a dovolacímu soudu není znám žádný
publikovaný judikát, s nimž by toto rozhodnutí bylo v rozporu. Občanský zákoník
v § 142 odst. 1 pro vypořádání podílového spoluvlastnictví uvádí jen dvě
kriteria, a to velikost podílů a účelné využití věci. Vyznívá-li jejich řádná
aplikace pro strany sporu rovnocenně, záleží jen na soudu, které z dalších
relevantních okolností případu, (zejména schopnost a včasnost zaplacení
přiměřené náhrady ve smyslu uvedeného ustanovení), vyhodnotí ve prospěch té
které strany. Dovolací soud pak ani v souzeném případě, kdy rozhodnutí
odvolacího soudu vychází z posuzování určitých zjištění o daných vztazích
účastníků ke společné nemovitosti a mezi účastníky navzájem, neshledává nic, co
by toto rozhodnutí činilo rozhodnutím po právní stránce zásadního významu a
mohlo být využito k širšímu zobecnění.
S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal dovolání přípustným a proto je
podle § 243b odst. 5 za použití § 218 písm. c) OSŘ dovolání žalobců jako
nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání
žalobců bylo odmítnuto a žalované vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224 odst.
1 a § 146 odst. 3 OSŘ). Náklady vzniklé žalobcům představují odměnu advokáta za
jejich zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle § 3 odst. 1 (z částky 3
235 000,- Kč), § 4 odst. 1, 2, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1
vyhlášky č. 484/2000 Sb. po zaokrouhlení částku 20 006,- Kč, dále paušální
náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu a daň z
přidané hodnoty 3 801,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149
odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. března 2006
JUDr. František Balák,v.r.
předseda senátu