22 Cdo 1606/2003
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci
žalobce J. D., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. U., zastoupenému
advokátem, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod
sp. zn. 6 C 108/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
ze dne 31. října 2002, č. j. 10 Co 1058/2001-169, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud ve Vsetíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 15. února 1999, čj. 6 C 108/98-68, vyslovil, že „žalovaný je povinen
uzavřít kupní smlouvu, kterou převede do vlastnictví žalobce nemovitosti v H.
zapsané na LV č. 1427 vedené pro obec a katastrální území H. u Katastrálního
úřadu V., a to dům čp. 286 na p. č. 374 s pozemky p. č. 374 zastavěná plocha -
ochrana přírody - památka, p. č. 995 - zastavěná plocha a p. č. 344/1 ostatní
plocha - ostatní veřejná zeleň - ochrana přírody - památka s tanečním parketem,
pódiem, kioskem, udírnou, kuželkárnou a oplocením, oproti zaplacení částky
400.000,- Kč, jako zbytku ze sjednané kupní ceny 500.000,- Kč“. Dále rozhodl o
povinnosti žalovaného zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení. Soud prvního
stupně vyšel z toho, že žalobce jako kupující uzavřel s právním předchůdcem
žalovaných, zemřelým M. Z. 11. 3. 1992 kupní smlouvu, týkající se předmětných
nemovitostí. Tato kupní smlouva sice byla registrována státním notářstvím, ale
až poté, co prodávající zemřel. Soud prvního stupně měl zato, že v důsledku
vázanosti žalovaného jako dědice po prodávajícím má kupující právo na uzavření
nové kupní smlouvy s žalovaným.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací připustil změnu žaloby a poté
změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o
nákladech řízení. Žalobce v průběhu odvolacího řízení změnil žalobu a
požadoval, aby žalovanému bylo uloženo s ním uzavřít kupní smlouvu tohoto
znění: „1) J. U., jako prodávající a 2) J. D., jako kupující, uzavírají takto
kupní smlouvu: I. Prodávající je podle usnesení Městského soudu v Brně, č. j.
58D 809/95-271, vlastníkem nemovitostí v obci a k. ú. H., zapsaných na LV č.
1427 vedeném v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu ve V., a to objektu
občanské vybavenosti č. p. 286 postaveném na parc. č. st. 374 – zastavěná
plocha v obci a v k. ú. H. s pozemky parc. č. st.374 – zastavěná plocha –
ochrana přírody – památka, parc. č. st. 995 – zastavěná plocha a parc. č.
3414/1 – ostatní plocha – ostatní veřejná zeleň – ochrana přírody – památka.
II. Prodávající prodává kupujícímu nemovitosti uvedené v článku I. spolu se
všemi součástmi a příslušenstvím – tanečním parketem, pódiem, kioskem, udírnou,
kuželkárnou, venkovními úpravami, oplocením, brankami, vodoměrnou šachtou,
vodovodní přípojkou, kanalizační přípojkou, jímkou s kašnou za dohodnutou kupní
cenu ve výši 500.000,- Kč, přičemž kupující tyto nemovitosti za takto sjednanou
kupní cenu se všemi součástmi a příslušenstvím kupuje. III. Kupující zaplatil
před podpisem této kupní smlouvy právnímu předchůdci prodávajícího částku
160.000,- Kč. Zbylou část kupní ceny ve výši 340.000,- Kč je povinen kupující
zaplatit prodávajícímu do tří dnů ode dne zápisu vlastnického práva dle této
kupní smlouvy u Katastrálního úřadu ve V. IV. Katastrální úřad ve V. nechť
provede vklad vlastnického práva dle této smlouvy do katastru nemovitostí
vedeném pro obec a k. ú. H. na příslušném listu vlastnictví“. Odvolací soud
konstatoval, že žalobě nelze vyhovět, protože nemá oporu v hmotném právu.
Smlouvou z 11. 3. 1992 byl založen závazkový vztah. Dědic, který vstoupil do
práv a povinností zemřelého, byl oprávněn a povinen vyžadovat a plnit ta práva
a povinnosti, ke kterým se zavázal jeho právní předchůdce. Bylo tedy možno
vynucovat jen plnění z této původní smlouvy a právnímu nástupci zemřelého nelze
ukládat, aby učinil projev vůle směřující k uzavření smlouvy nové. Žalovaný byl
povinen plnit toliko závazek z již uzavřené smlouvy, v podstatě strpět zápis
vlastnického práva žalobce v příslušném katastru nemovitostí oproti úhradě
nedoplatku kupní ceny.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání a namítá, že
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uvádí, že se
odvolací soud ztotožnil se soudem prvního stupně ve skutkových zjištěních, ale
nepřihlédl ke změnám, které nastaly po vyhlášení rozsudku a které žalobce
tvrdil. Vycházel tak ze skutečnosti, že předchůdce žalovaného s žalobcem
uzavřeli 11. 3. 1992 kupní smlouvu ohledně předmětných nemovitostí a z kupní
ceny 500.000,- Kč žalobce uhradil 160.000,- Kč. Návrh na registraci smlouvy byl
podán ale až poté, kdy předchůdce žalovaného zemřel. Proto byly nemovitosti
zahrnuty do dědictví a zdědil je žalovaný. V usnesení o tom, pouze ale v jeho
odůvodnění a nikoliv v jeho výroku, bylo konstatováno, že dědic je vázán kupní
smlouvou a je povinen nemovitosti na nabyvatele převést. Oproti soudu prvního
stupně dospěl odvolací soud k závěru, že není možné domáhat se po žalovaném
uzavření nové kupní smlouvy, ale je možno vynucovat plnění z původně uzavřené
smlouvy, když je žalovaný povinen plnit závazky z uzavřené kupní smlouvy, tedy
strpět zápis vlastnického práva žalobce, resp. učinit úkon, podle kterého by
příslušný katastrální úřad zapsal žalobce jako vlastníka nemovitostí oproti
úhradě nedoplatku kupní ceny. Závěr odvolacího soudu nepokládá dovolatel za
správný, neboť byl učiněn bez přihlédnutí k příslušným obecně závazným
předpisům. Kupní smlouva uzavřená s právním předchůdcem žalovaného, ve spojení
s jakýmkoliv doplňujícím právním úkonem žalovaného, nemůže být podkladem pro
zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí. Poukazuje v tomto směru na
zamítavé rozhodnutí Katastrálního úřadu ve V. z 6. 12. 1996, č. j. 110/V
11-1510/1996, a na rozsudek Krajského soudu v Ostravě z 6. 6. 1997, sp. zn. 22
Ca 89/97. Uzavírá, že není možné žalovat tak, aby byl žalovaný povinen strpět
zápis vkladu vlastnického práva podle uzavřené kupní smlouvy. Takový rozsudek
by nebyl vykonatelný. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího
soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů platných
k 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., tedy
podle OSŘ ve znění před novelou, provedenou tímto zákonem),, a po zjištění, že
dovolání je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) OSŘ , že je uplatněn
dovolací důvod upravený v § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ a že jsou splněny i další
náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, §
241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není
důvodné.
V dané věci jde o posouzení účinků smlouvy o převodu nemovitostí, uzavřené v
době, kdy platné právo vyžadovalo k její účinnosti registraci státním
notářstvím (občanský zákoník č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů -ObčZ
- ve znění před novelou č. 264/1992 Sb., která nabyla účinnosti k 1. 1. 1993),
zejména o řešení otázky, zda v případě, že účastník takové smlouvy zemře, je
jeho dědic povinen uzavřít s druhým účastníkem novou kupní smlouvu.
Předmětná smlouva byla uzavřena dne 11. 3. 1992, podle obsahu připojeného spisu
Státního notářství ve V. I R I 221/92 její účastníci podali dne 19. 3. 1992
návrh na registraci smlouvy a ta byla také 19. 5. 1992 registrována. Mezitím
21. 3. 1992 prodávající zemřel. Postupem účastníků i státního notářství v
případě, že jeden z účastníků uzavřené smlouvy v průběhu řízení o registraci
smlouvy, anebo i před zahájením tohoto řízení zemřel, se publikovaná judikatura
již mnohokrát zabývala. Lze poukázat například na rozhodnutí publikovaná pod č.
78/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Vrchního soudu v
Praze ze dne 26. 11. 1993, sp. zn. 4 Cz 124/92, publikovaný v Právních
rozhledech č. 3/1994, a na rozbor publikovaný pod č. 22/1975 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek; právní názory tam vyslovené lze přiměřeně použít i pro
pozdější právní úpravy.
Smrtí dlužníka povinnost nezanikne, ledaže jejím obsahem bylo plnění, které
mělo být provedeno osobně dlužníkem (§ 579 odst. 1 ObčZ). Smrtí věřitele právo
zanikne, bylo-li plnění omezeno jen na jeho osobu; zanikne i právo na bolestné
a na náhradu za ztížení společenského uplatnění(§ 579 odst. 2 ObčZ). Z
uvedeného ustanovení vyplývá, že zemřel-li účastník smlouvy o převodu
nemovitosti, jsou smlouvou vázáni jeho dědicové, kteří vstupují do práv a
povinností zemřelého účastníka smlouvy, které tu byly v okamžiku jeho smrti. K
těmto právům nepatří právo žádat uzavření nové kupní smlouvy; je třeba
postupovat podle původní smlouvy, která je nadále závazná pouze s tou změnou,
že došlo k právnímu nástupnictví na straně zemřelého účastníka. Zemřel-li
účastník smlouvy o převodu nemovitostí před její registrací státním notářstvím
státní notářství pokračovalo v řízení s dědici zemřelého účastníka, a to podle
výsledku řízení o projednání dědictví. Pokud ovšem státní notářství smlouvu
registrovalo, aniž se o smrti účastníka dozvědělo, nebylo rozhodnutí o
registraci nicotné.
Z uvedeného vyplývá, že dědic zemřelého účastníka smlouvy o převodu nemovitostí
je vázán smlouvou uzavřenou zůstavitelem a není povinen uzavírat novou smlouvu
o převodu stejné nemovitosti na druhého účastníka smlouvy. Proto je rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým byl návrh na uzavření takové smlouvy zamítnut,
správné. Dovolací soud pak není oprávněn vyjadřovat se k úvahám dovolatele o
dalším možném postupu účastníků, neboť by šlo o poskytování právní pomoci,
které je úkolem advokacie.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací
důvod upravený v § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ tedy v posuzované věci není dán.
Vady řízení uvedené v § 241 odst. 3 písm. a) a b) OSŘ, k nimž dovolací soud
přihlíží i bez návrhu, nebyly dovolatelem tvrzeny ani dovolacím soudem
zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b odst. l OSŘ, věta před
středníkem).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že
dovolatel nebyl úspěšný a žalovanému náklady dovolacího řízení, na jejichž
úhradu by měl právo (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 OSŘ),
nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. srpna 2003
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu