22 Cdo 1614/2005
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci
žalobce J. Š., zastoupeného advokátem, proti žalovanému městu K. n. V.,
zastoupenému advokátem, o uložení povinnosti oplotit pozemek, vedené u
Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 8 C 860/2002, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. března 2005, č. j. 27 Co
76/2005-98, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. března 2005, č. j. 27 Co
76/2005-98, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal, aby soud žalovanému městu uložil povinnost oplotit
jeho pozemek upravený a používaný jako sportoviště a rekreační plocha. Uvedl,
že účastníci zde provozovaných míčových her využívají obvodovou zeď žalobcova
podnikatelského objektu jako odraziště míčů, a dochází tak k poškozování pláště
budovy a k obtěžování žalobce hlukem.
Žalované město navrhlo zamítnutí žaloby. Uvedlo, že na hranici mezi
pozemky účastníků žalobce zřídil oplechovanou zeď, takže oplocení, kterého se
domáhá, již existuje. Pokud třetí osoby z veřejného prostranství způsobí
žalobci škodu, odpovídají tyto osoby, nikoliv žalované město. Žalobce
neprokázal, že by mu z provozu hřiště vznikla škoda nebo že by mohla vzniknout
v budoucnosti. Nevypořádal se s tím, zda by oplocení nebránilo účelnému využití
sportovního a dětského hřiště. Je tu též negativní stanovisko stavebního úřadu
k oplocení. Žaloba je i v rozporu s dobrými mravy, neboť žalobce sám zavinil
vzniklou situaci, když na hranici vybudoval oplechovanou zeď.
Okresní soud v Mělníku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
11. listopadu 2004, č. j. 8 C 860/2002-73, uložil žalovanému povinnost „oplotit
p. p. č. 108/2 zapsanou v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro S.
kraj, pracoviště M. na LV č. 10001 pro obec a k. ú. K. n. V., a to podél celé
hranice se st. p. č. 1197 zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu
pro S. kraj, pracoviště M. na LV č. 3494 pro obec a k. ú. K. n. V., do 60 dnů
od právní moci tohoto rozsudku“. Dále rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního
stupně zjistil, že účastníci jsou vlastníky sousedících pozemkových parcel. Na
pozemku ve společném jmění žalobce a jeho manželky je žalobcův podnikatelský
objekt, pozemek žalovaného je upraven jako rekreační a sportovní plocha.
Žalobcův objekt je při sportovních aktivitách konaných na pozemku žalovaného
poškozován a do jeho vlastnického práva je neoprávněně zasahováno. Soud dospěl
k závěru, že oplocení pozemku žalovaného je potřebné a účelnému využití pozemků
nebude vadit (§ 127 odst. 2 občanského zákoníku - „ObčZ“).
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne
10. března 2005, č. j. 27 Co 76/2005-98, změnil rozsudek soudu prvního stupně
tak, že žalobu zamítl, a rozhodl nákladech řízení. Odvolací soud konstatoval,
že uložit povinnost oplotit pozemek je možné toliko za podmínek stanovených v §
127 odst. 2 ObčZ, zejména je-li takové opatřešní potřebné. Potřebnost oplocení
je nutno vykládat z objektivního hlediska. Tu odvolací soud v daném případě
neshledal, když konstatoval, že samotné oplocení nemůže zabránit neoprávněným
zásahům do práv žalobců a ochránit jeho nemovitost při sportovních akcích by
mohla jiná forma zábrany.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jeho
přípustnost opírá o
§ 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („OSŘ“) a uplatňuje dovolací
důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Uvádí, že odvolací soud byl v
daném případě oprávněn zkoumat naplnění zákonných kritérií vyplývajících z §
127 odst. 2 ObčZ, to je otázku potřebnosti a skutečnosti, zda stavba oplocení
nebrání účelnému využití sousedících pozemků. Nebyl ale oprávněn hypoteticky
dovozovat, jaké případné jiné formy zábrany než vybudování plotu by poskytovaly
žalobci ochranu proti nedovoleným zásahům (ostatně tyto zábrany ani
nekonkretizoval). Tyto úvahy šly nad rámec řízení vymezeného žalobním petitem.
Dovolatel připomíná, že bylo dostatečně prokázáno, že dochází k poškozování
jeho majetku, a to i v době odvolacího řízení a tuto skutečnost odvolací soud
nijak nezpochybňoval. Tento stav trvá stále a žalobce tomu nemůže jakkoliv
zabránit. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1
písm. a) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b)
OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího
řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a
zjistil, že dovolání je důvodné.
Vlastník věci se musí zdržet všeho, čím by nad míru přiměřenou poměrům
obtěžoval jiného nebo čím by vážně ohrožoval výkon jeho práv. Proto zejména
nesmí obtěžovat sousedy hlukem, jakož i jinými imisemi v zákoně uvedenými
(srov. § 127 odst. 1 ObčZ). Je-li to potřebné a nebrání-li to účelnému
využívání sousedících pozemků a staveb, může soud po zjištění stanoviska
příslušného stavebního úřadu rozhodnout, že vlastník pozemku je povinen pozemek
oplotit (§ 127 odst. 2 ObčZ).
Účelem ustanovení § 127 odst. 2 ObčZ je zamezit obtěžování souseda a
předejít hrozícím škodám. Oplocením je jak oplocení celého pozemku, tak i
zřízení plotu jen na části jeho hranice. Uložit povinnost oplotit pozemek bude
možné, pokud po žalobci nebude možno spravedlivě žádat, aby oplotil sám svůj
pozemek. Uložit povinnost oplotit pozemek bude namístě zejména v případě, že
oplocení poskytne ochranu proti takovým neoprávněným zásahům, kterým nelze
jiným způsobem zabránit (R 37/1985 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek),
anebo sice je možný i jiný způsob ochrany, nicméně vzhledem k okolnostem
konkrétní věci se oplocení pozemku jeví jako nejpřiměřenější a nejvhodnější
způsob poskytnutí ochrany ohroženému právu žalobce. V žalobě je třeba
navrhované oplocení popsat tak, aby rozsudek byl vykonatelný; nestačí tedy jen
navrhnout, aby žalovanému byla uložena povinnost jeho pozemek oplotit, je třeba
oplocení specifikovat, zejména je třeba uvést rozměry a druh plotu.
V dané věci šlo o ochranu vlastnického práva žalobce a o jeho rušení v
důsledku odrážení míčů od jeho zdi v souvislosti se hrami, provozovanými na
hřišti žalovaného. Hřiště je určeno žalovaným k provozování sportovních her a
je jím určeno k využívání širokou veřejností; proto žalovaný odpovídá podle §
127 odst. 1 ObčZ za to, že při provozování hřiště k určenému účelu nebude
žalobce rušen nad míru přiměřenou poměrům a že nebude vážně ohrožován výkon
jeho práv. Podle zjištění soudu prvního stupně, od kterého se odvolací soud
výslovně neodchýlil, je v důsledku provozu hřiště rušeno vlastnické právo
žalobce a je poškozován jeho majetek. Za této situace žalobce se mohl domáhat
buď ochrany proti imisi podle § 127 odst. 1 ObčZ, nebo navrhnout oplocení části
pozemku žalovaného podle § 127 odst. 2 ObčZ (k možnosti nařízení oplocení v
případě rušení žalobce míčovými hrami viz i věc Okresního soudu ve Spišské Nové
Vsi sp. zn. 5 C 1076/82, uvedenou v R 37/1985).
Odvolací soud zamítnutí žaloby odůvodnil tím, že v dané věci nebyla zjištěna
objektivní potřeba provést oplocení, neboť samotné oplocení by nemohlo zabránit
neoprávněným zásahům do práv žalobce; ochranu by mu mohla poskytnout jiná forma
zábrany. K tomu dovolací soud uvádí: Podle obecných zkušeností je vhodné
oplocení způsobilé zamezit přelétávání míčů na sousední pozemek, ne-li zcela,
tak alespoň z podstatné části. Je-li právo žalobce rušeno přelétáváním míčů či
dokonce úmyslným vrháním míčů proti jeho zdi, za které odpovídá žalovaný, a
jsou-li splněny i další podmínky v zákoně uvedené (zejména nebrání-li to
účelnému využívání sousedících pozemků a staveb a není-li zřízení plotu zjevně
v rozporu s veřejným, zejména stavebním právem) má žalovaný právo domáhat se,
aby žalovanému byla uložena povinnost pozemek oplotit. V takovém případě lze
žalobu zamítnout jen pokud se vzhledem k okolnostem konkrétní věci oplocení
pozemku nejeví jako nejpřiměřenější a nejvhodnější způsob poskytnutí ochrany
ohroženému právu žalobce; tuto úvahu je třeba řádně odůvodnit.
V dané věci odvolací soud nezpochybnil zjištění soudu prvního stupně, že
vlastnické právo žalobce je rušeno v důsledku přelétávání míčů a jejich
úmyslným vrháním proti jeho zdi, která slouží k odrážení míčů, ze hřiště
provozovaného žalovaným. Pokud odvolací soud na takto zjištěný skutkový stav
neaplikoval § 127 odst. 2 ObčZ, aniž by důvody pro tento postup řádně
konkretizoval, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci [§
241a odst. 2 písm. b) OSŘ]. Odvolací soud sice uvedl, že oplocení by
neoprávněným zásahům nezabránilo a že by mohla pomoci jiná forma zábrany než
plot, avšak toto tvrzení nikterak neodůvodnil a jeho rozsudek je v této části
nepřezkoumatelný; proto k těmto důvodům dovolací soud nemohl přihlédnout.
Žalobce neuvedl parametry požadovaného oplocení a žalobní návrh tak zůstal
neúplný; soud prvního stupně jej proto měl vyzvat k doplnění žaloby podle § 43
odst. 1 OSŘ, ve kterém se uvádí: „Předseda senátu usnesením vyzve účastníka,
aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené
náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění
podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění
provést“. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně tak neučinil a toto pochybení
nenapravil ani odvolací soud, je řízení zatíženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) OSŘ]. Tato vada
má přímý vztah ke hmotněprávnímu posouzení věci; neznaly-li soudy navrhované
parametry oplocení, neobstojí jejich úvahy, zda toto oplocení by zabránilo
neoprávněným zásahům do práva žalobce či nikoliv.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (243b odst.
2, 3 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5.
září 2006
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v.r.
předseda senátu