22 Cdo 1620/2001
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci
žalobce J. Š., zastoupeného advokátem, proti žalované V. Š., o vyklizení
nemovitostí, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 10 C
12/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30.
května 2001, č. j. 8 Co 377/2001-63, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. května 2001, č. j. 8 Co
377/2001-63, a rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 8. února 2001,
č. j. 10 C 12/2000-46, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Frýdku-
Místku k dalšímu řízení.
Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
8. února 2001, č. j. 10 C 12/2000-46, zamítl žalobu, „aby žalované byla
uložena povinnost vydat a vyklidit polovinu rodinného domku čp. 2733 stojící na
parcele č. 5834/2 – stavební plocha spolu se vším obytným příslušenstvím a
součástmi, tj. s polovinou oplocení, vedlejších staveb, venkovních úprav a
trvalých porostů, dále parc. č. 5834/2 - stavební plochu a ideální polovinu
parc. č. 5834/1 – zahradu, to vše v katastrálním území F.“, a rozhodl o
nákladech řízení. Vyšel z toho, že darovací smlouvou z 8. 4. 1988 žalobce
daroval žalované shora uvedený spoluvlastnický podíl na nemovitostech. Pokud
žalobce dopisem z 19. 1. 2000 prostřednictvím svého právního zástupce požádal
žalovanou s odkazem na § 630 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) o vrácení
daru s tím, že se žalovaná k němu a členům jeho rodiny chovala zejména v
posledních třech letech tak, že porušovala hrubým způsobem dobré mravy, jde o
právní úkon neurčitý a tedy neplatný podle § 37 ObčZ. Aby totiž takovýto úkon
byl platný, je nezbytné, aby dárce uvedl zcela konkrétní skutečnosti, v nichž
spatřuje hrubé porušení dobrých mravů, a to z důvodu jejich přezkoumatelnosti.
Žalobce ovšem pouze obecně odkázal na zákonné ustanovení bez konkrétního
vylíčení rozhodujících skutečností, tuto neurčitost nelze odstranit ani v
žalobě, v níž je chování žalované popisováno, a tak se vlastnické právo žalobce
k darovaným nemovitostem na základě žádosti o vrácení daru neobnovilo. Žalovaná
má proto i nadále právo je užívat a žaloba není důvodná.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne
30. května 2001, č. j. 8 Co377/2001-63, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně
o rozhodl o nákladech odvolacího řízení. I když na rozdíl od soudu prvního
stupně považoval za možné, aby právní úkon dárce směřující k vrácení daru byl
obsažen i v žalobě, vyslovil názor, že v této věci se o takovýto případ
nejedná, neboť žalobce v žalobě tvrdil, že o vrácení daru požádal žalovanou
doporučeným dopisem z 19. 1. 2000. Tento úkon je ale nutno posuzovat z hlediska
obecných náležitostí projevu vůle podle § 34 a následujících ObčZ a v tomto
smyslu je dopis z 19. 1. 2000 skutečně neurčitý, neboť není zřejmé, z jakých
konkrétních důvodů je vrácení daru požadováno. Proto je zamítavý rozsudek soudu
prvního stupně věcně správný.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z §
237 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“). Zásadní právní význam
tohoto rozhodnutí spatřoval v tom, že popírá význam všech dosavadních všeobecně
užívaných komentářů k této právní problematice, takže řeší právní otázku
rozdílně od dosavadní praxe a také v rozporu s hmotným právem. Podle jeho
názoru bylo vyjádření jeho vůle při „odvolání daru“ jasné a přesně byl vymezen
i předmět tohoto úkonu; motivy rozhodnutí nemusí být k platnosti právního úkonu
podle § 37 ObčZ uváděny. Právní úkon „odvolání daru“ byl v žalobě opakován s
odkazem na předchozí úkon písemný a oba účastníci i soud věděli, oč se jedná.
Proto žalobce navrhl, aby byl napadený rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc
vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud ČR se po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu
oprávněnou, zabýval především otázkou přípustnosti dovolání žalobce. Ta není
založena žádným z ustanovení § 238 – 239 OSŘ a jelikož je napaden rozsudek,
jímž bylo potvrzeno prvé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci, mohlo by být
dovolání přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ.
Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a
proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Takovýto význam má rozhodnutí odvolacího soudu
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§
237 odst. 3 OSŘ). Žalobce přikládá zásadní právní význam otázce, jaké
náležitosti musí mít projev vůle dárce směřující k vrácení daru (§ 630 ObčZ) z
hlediska požadavku určitosti právního úkonu. I když v odborné literatuře již
tato otázka řešena je (srov. např. Komentář k občanskému zákoníku vydaný
nakladatelstvím C. H. Beck, 7. vydání 2002, strana 793, nebo článek autora
Pavla Vrchy „Vrácení daru“ uveřejněný v časopisu Právní rádce č. 12/1997),
nezabývá se touto problematikou podrobněji žádné z dosud publikovaných
rozhodnutí dovolacího soudu. Z tohoto pohledu má tedy přezkoumávaný rozsudek
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam a dovolání
žalobce je podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ přípustné.
Dovolatel uplatnil, byť nikoli výslovně, dovolací důvod podle § 241a odst. 2
písm. b) OSŘ, tedy že rozhodnutí dovolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva
na zjištěný skutkový stav a může k němu dojít buď tím, že soud použil jiný
právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný
právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. že ze skutkových zjištění
vyvodil nesprávné právní závěry. V souzené věci sice odvolací soud správně
postupoval podle § 630 a podle ustanovení § 34 a následujících ObčZ, takže
nejde o případ aplikace jiného právního předpisu, než měl být použit, ovšem
dovolací soud se neztotožňuje se způsobem, jakým odvolací soud zmíněná
ustanovení vyložil a jak je aplikoval při posouzení určitosti právního úkonu,
jímž se žalobce domáhal vrácení daru. Správný je názor soudu prvního stupně i
soudu odvolacího o tom, že i pro náležitosti tohoto úkonu platí obecná
ustanovení o právních úkonech obsažená v § 34 a následujících ObčZ a že proto k
platnosti úkonu směřujícího k vrácení daru je nezbytné, aby v něm dárce uvedl
zcela konkrétní skutečnosti, v nichž spatřuje hrubé porušení dobrých mravů
vůči němu, a to z důvodu jejich přezkoumatelnosti, a tedy zákonnosti a
právní jistoty. Z tohoto hlediska pak opravdu nelze považovat za platný písemný
projev vůle žalobce obsažený v dopisu z 19. 1. 2000, neboť z jeho obsahu nelze
dovodit, které konkrétní jednání žalované pokládá žalobce za hrubé porušení
dobrých mravů a tedy za důvod pro vrácení darovaného spoluvlastnického podílu.
Rovněž s názorem odvolacího soudu, že nic nebrání tomu, aby úkon směřující k
vrácení daru byl obsažen přímo v žalobě, dovolací soud souhlasí. V tom případě
(samozřejmě za splnění zákonných předpokladů podle § 630 ObčZ) nastanou
zamýšlené právní účinky jednostranného hmotněprávního úkonu dárce, t. j.
zrušení darovací smlouvy a obnovení jeho vlastnictví ex nunc, okamžikem
doručení žaloby obdarovanému. Odvolací soud ovšem pochybil, když dovodil, že se
v této věci o takovýto případ nejedná.
Podle § 35 odst. 2 ObčZ právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom
podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní
úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Tohoto
interpretačního pravidla je nutno použít v případě, kdy obsah právního úkonu
není jednoznačný z hlediska jeho věcného obsahu, a až za situace, kdy ani tímto
způsobem nelze neurčitost obsahu odstranit, je možno považovat tento úkon za
neplatný pro neurčitost podle § 37 odst. 1 ObčZ. Pokud jde o tuto věc, žalobce
v žalobě z 19. 1. 2000 nejprve obecně uvedl, že se k němu žalovaná po dlouhou
dobu chová tak, jak to definuje § 630 ObčZ, poté popsal řadu konkrétních útoků,
které podle jeho přesvědčení představují hrubé porušení dobrých mravů, a
nakonec odkázal na doporučený dopis ze stejného dne, jímž žalovanou požádal o
vrácení daru. Tento obsah žaloby, navíc ve spojení s kopií zmíněného dopisu,
jež byla k žalobě připojena, zcela jednoznačně vyjadřuje vůli žalobce domáhat
se z přesně specifikovaných důvodů vrácení daru a tato vůle nikterak
neodporuje jeho jazykovému projevu v žalobě. Pak ovšem nebylo důvodu považovat
tento právní úkon za neplatný podle § 37 odst. 1 ObčZ pro neurčitost jen proto,
že se v žalobě výslovně neuvádí, že žalobce žádá žalovanou o vrácení darovaných
nemovitostí. Stejnopis žaloby byl žalované řádně doručen do vlastních rukou 4.
4. 2000, a tak pokud by byly splněny zákonné podmínky pro vrácení daru podle §
630 ObčZ, obnovilo by se tímto dnem vlastnické právo žalobce k darovanému
spoluvlastnickému podílu. Jestliže tedy soudy obou stupňů vycházely při svém
rozhodování z opačného právního názoru, spočívá jejich rozhodnutí na nesprávném
právním posouzení věci a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ je
naplněn.
Dovolacímu soudu proto nezbylo, než podle § 243b odst. 2 a 3 OSŘ zrušit
přezkoumávaný rozsudek soudu odvolacího a (s ohledem na to, že důvody pro
zrušení platí i na toto rozhodnutí) též rozsudek soudu prvního stupně a věc
vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. prosince 2002
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu