Tzv. ležící pozůstalost byla ve správním řízení o konfiskaci majetku podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. legitimována k účasti v tomto řízení.
K r a j s k ý s o u d v Ostravě jako soud odvolací shora
označeným rozsudkem potvrdil rozsudek O k r e s n í h o s o u d u v Opavě
ze dne 20. 5. 1997, jímž byl zamítnut návrh na určení, že žalobkyně je
vlastníkem ideální jedné čtvrtiny nemovitostí - pozemků parc. č. 87, 86, 84,
83, 85, 11, 12, 13, 14, 127, 130, 131, 128, 129, 209/94, a 210/93 v
katastrálním území O., a jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a proti svému
rozsudku připustil dovolání. Při rozhodování ve věci samé vyšel z následujících
nesporných skutkových zjištění: Předmětné pozemky patřily původně rodičům
žalobkyně. Po smrti matky žalobkyně M. G., zemřelé 12. 6. 1938, ideální
polovina předmětných nemovitostí, náležející zůstavitelce, v souladu s její
závětí připadla bratru žalobkyně O. G. se substitučním právem ve prospěch jeho
sourozenců, tj. žalobkyně a R. G., pokud by O. G. zemřel před 1. 1. 1946 ve
stavu svobodném. Podle závěti M. G. v takovém případě žalobkyně a její bratr R. G. nabývali pozůstalost rovným dílem, tj. každý jednu čtvrtinu předmětných
nemovitostí. O. G. podle důkazů jeho smrti zemřel svobodný 28. 8. 1944. Pozůstalost po matce žalobkyně tak byla dále projednávána u Okresního soudu v
Hlučíně pod sp. zn. D 525/46 a v souladu s uvedenou substituční doložkou toto
dědictví nabyli rovným dílem žalobkyně a R. G. Pozůstalost po O. G. se
neprojednávala pro neexistenci pozůstalostního jmění. Vyhláškou tehdejšího
Jednotného národního výboru v Opavě ze dne 27. 7. 1949 a výměrem tehdejšího
Krajského národního výboru v Ostravě (jako odvolacího správního orgánu, který
rozhodoval o odvolání podaném žalobkyní) ze dne 12. 12. 1949 byly předmětné
pozemky prohlášeny za konfiskované ve smyslu dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců,
Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále jen
„dekret”). Těmito rozhodnutími správních orgánů byly konfiskovány pozemky ve
vlastnictví rodičů žalobkyně. Podle výpisu z katastru nemovitostí pro k. ú. O. je u pozemku parc. č. 209/94 jako jeho vlastník zapsána obec O. s tím, že
nabývacím titulem je zákon č. 172/1991 Sb. Žalobkyně svůj nárok opírá o obecná
ustanovení obč. zák., když restituční nárok odpovídající zákonu č. 229/1991 Sb. o půdě, neuplatnila. Potvrzení zamítavého rozsudku odvolací soud ve vztahu k pozemku č. parc. 209/94 v k. ú. O. ( nyní č. 4209/94 ), odůvodnil tím, že žalovaný není
pasivně legitimován. Ve vztahu k ostatním pozemkům vyšel z toho, že soud je
ve smyslu § 135 odst. 2 o. s. ř. vázán správními akty, jimiž byla vyslovena
konfiskace předmětných pozemků. Průlom do uvedené zásady vázanosti lze nalézt
pouze v restitučních zákonech jako předpisech zvláštních; v souzeném případě
však jde o spor podle obecných předpisů. Z uvedených rozhodnutí, jimiž bylo
rozhodnuto o konfiskaci, vyplývá, že předmětné pozemky byly konfiskovány ke dni
účinnosti dekretu, tj. k 23. 6. 1945. Žalobkyně ve svém dovolání proti rozsudku odvolacího soudu namítá
nesprávné právní posouzení věci.
Poukazuje zejména na nález Ústavního soudu ČR
ze dne 12. 9. 1996, sp. zn. IV. ÚS 35/96, podle kterého v případě konfiskace
mohlo dojít k přechodu vlastnictví na stát až za existence příslušného
správního rozhodnutí o konfiskaci. V daném případě nebyly výše jmenované
správní akty o konfiskaci řádné, neboť nebyly doručeny zemřelému bratru
žalobkyně O. G. Přitom podle správního řádu tehdy platného mohla být účastníkem
správního řízení fyzická osoba; samozřejmě však pouze fyzická osoba žijící. „To
ovšem také znamená, že pokud by šlo o správní, třeba konfiskační řízení proti
zemřelému, šlo by jen o řízení zdánlivé, které by samozřejmě vůbec nemohlo mít
jakékoli právní účinky. Řízení bez procesního subjektu (tzv. bezsubjektní
řízení), které by správní úřad mohl vést sám se sebou, neexistuje. .... V daném
případě nebyly splněny podmínky § 1 odst. 1 dekretu a vlastníkem předmětné
čtvrtiny předmětných nemovitostí nebyla M. G., nýbrž žalobkyně, která nebyla
národnosti německé, ale moravské, a proto vlastnické právo k předmětným
nemovitostem nemohlo přejít na žalovaného. ... Soud není ve smyslu § 135 odst. 2 o. s. ř. vázán takovým rozhodnutím, které nemohlo mít jakékoli právní
účinky, neboť šlo o bezsubjektní řízení. ... Kdyby správní konfiskační řízení
mělo všechny náležitosti zákonného procesu, byla by situace samozřejmě jiná
a v takovém případě by poukázání na zásadu vázanosti soudu rozhodnutím
příslušného orgánu dle § 135 odst. 2 o. s. ř. bylo důvodné.” Žalobkyně
navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. N e j v y š š í s o u d jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné,
přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k
závěru, že dovolání není opodstatněné. Proto je zamítl.
Dovolatelka nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v § 237 odst.
1 o. s. ř. nebo že řízení je postiženo jinou vadou, která by mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. a/ a b/ o. s. ř.), a
ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo. Proto
dovolací soud dále přezkoumává rozsudek odvolacího soudu v rozsahu dovolacího
důvodu, resp. dovolacích námitek uplatněných dovolatelkou. S ohledem na obsah
dovolání řeší dovolací soud pro výsledek dovolacího řízení určující otázku, zda
tzv. ležící pozůstalost ve smyslu § 547 o. z. o. (obecného zákoníku občanského
z roku 1811) mohla být subjektem řízení o konfiskaci podle dekretu.
Podle právní teorie nebyla ležící pozůstalost (tj. pozůstalost,
představovaná souborem práv a povinností zemřelého zůstavitele, před jejím
odevzdáním dědici podle § 819 o. z. o.) něčím, co by nemohlo být subjektem
určitých práv a povinností. V Komentáři k československému obecnému zákoníku
občanskému, vydanému nakladatelstvím Linhart v Praze v roce 1936 se k tomu na
str. 52 třetího dílu uvádí, „že hledíme na ležící pozůstalost, jako by tu
subjekt byl”. Měla tedy práva a povinnosti, jako kdyby subjektem práva byla.
Nešlo tedy o tzv. non subjekt, jenž z hlediska dnešního práva není vůbec
způsobilý jednat např. v řízení před soudem, ale o zvláštní právní instituci,
která sice nebyla ani právnickou ani fyzickou osobou, ale byla nositelem
určitých, byť omezených práv a povinností. Mohla tudíž v řízení soudním či
správním jako účastník řízení vystupovat. Důkazem správnosti tohoto pojetí je i
praxe Nejvyššího správního soudu, který ve svém nálezu ze 6. ledna 1948 č.
633/46-4, týkajícím se právě konfiskačního řízení a publikovaném v Bohuslavově
sbírce pod č. A 1808, přiznává ležící pozůstalosti právo účastníka správního
řízení. V tomto nálezu mj. konstatuje, že pozůstalosti vlastníka zemědělského
majetku, zemřelého po účinnosti dekretu, nelze upírati právo, aby se bránila
výroku úřadu, jímž se deklaratorně zjišťuje skutečnost, tvořící zákonný
předpoklad konfiskace majetku podle dekretu. Z hlediska řešení sporné otázky
pak je nevýznamné, zda ten, jehož majetku se měla konfiskace týkat zemřel před
či po zahájení konfiskačního řízení. Podstatné je, že pozůstalost měla
legitimaci jako samostatný subjekt práv a závazků a (nadto) mohla činit
procesní úkony ve správním řízení - např. podat stížnost u Nejvyššího správního
soudu.
Pro úplnost je třeba dodat, že již z výše uvedených skutkových zjištění
vyplývá, že O. G. nebyl účastníkem konfiskačního řízení ani dědického řízení
vedeného u bývalého Okresního soudu v Hlučíně pod sp. zn. D 525/46, ani
vlastníkem předmětných pozemků ke dni účinnosti dekretu.
Z výše uvedeného vyplývá, že předmětné správní akty, jimiž byl
zkonfiskován majetek rodičů žalobkyně, nebyly z důvodu tvrzeného žalobkyní akty
nicotnými, ale naopak soud je jimi ve smyslu § 135 odst. 2 o. s. ř. vázán.
Odvolací soud tedy věc posoudil po právní stránce správně. Proto je správný i
dovoláním napadený rozsudek a dovolání muselo být podle § 243b odst. 1 o. s. ř.
zamítnuto.