22 Cdo 1625/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Víta Jakšiče ve věci žalobce
PF ČR, zastoupeného advokátem, proti žalovanému Stavebnímu bytovému družstvu S.
v P., zastoupenému advokátem, o určení neplatnosti kupní smlouvy a o určení
vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 23 C 13/98, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. listopadu
2000, č. j. 29 Co 443/2000-151, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2000, č. j. 29 Co
443/2000-151, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. dubna 2000,
č. j. 23 C 13/98-136, ve výrocích II. a IV, kterými bylo rozhodnuto, že „že
parcely č. 3441/8 o výměře 15 m2 – louka, 3441/9 o výměře 70 m2 – louka,
3441/10 o výměře 80 m2 – louka, 3441/11 o výměře 78 m2 – louka, 3441/13 o
výměře 91 m2 – louka a 3441/14 o výměře 11.851 m2 – louka, které jsou zapsány u
Katastrálního úřadu P. na listu vlastnictví č. 2172 pro katastrální území M.,
jsou ve vlastnictví České republiky a ve správě žalobce PF ČR“, a rozhodnuto o
náhradě nákladů řízení, a se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu
soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 21. dubna 2000, č. j. 23 C 13/98-136, výrokem I. zamítl „žalobu na určení,
že kupní smlouva ze dne 7. 1. 1997, uzavřená mezi žalobcem a žalovaným ohledně
částí parcely č. 3441 v katastrálním území M., obec Hl. m. P., vytvořených
geometrickým plánem č. 1263 – 152/96, zpracovaným dne 10. 12. 1996 geodetickou
kanceláří P. se sídlem v P. 5 a označených tímto geometrickým plánem jako
parcely č. parc. 3441/8 o výměře 15 m2, 3441/9 o výměře 70 m2, 3441/10 o výměře
80 m2, 3441/11 o výměře 78 m2, 3441/13 o výměře 91 m2 a 3441/14 o výměře 11.851
m2 je neplatná“, výrokem II. určil, „že parcely č. 3441/8 o výměře 15 m2 –
louka, 3441/9 o výměře 70 m2 – louka, 3441/10 o výměře 80 m2 – louka, 3441/11 o
výměře 78 m2 – louka, 3441/13 o výměře 91 m2 – louka a 3441/14 o výměře 11.851
m2 – louka, které jsou zapsány u Katastrálního úřadu P. na listu vlastnictví č.
2172 pro katastrální území M., jsou ve vlastnictví České republiky a ve správě
žalobce PF ČR“, výrokem III. zamítl „žalobu na určení, že žalovaný je povinen
strpět k nemovitostem zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí ve
prospěch České republiky a správy žalobce, a to k parcelám č. parcely 3441/8 o
výměře 15 m2 – louka, 3441/9 o výměře 70 m2 – louka, 3441/10 o výměře 80 m2 –
louka, 3441/11 o výměře 78 m2 – louka, 3441/13 o výměře 91 m2 – louka a 3441/14
o výměře 11.851 m2 – louka“ a výrokem IV. rozhodl o nákladech řízení.
Žalobce se domáhal určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi
účastníky řízení 7. 1. 1997 ohledně části parcely č. 3441 v katastrálním území
M. Nemovitost byla prodávána za účelem výstavby rodinných domů, ale důvod
převodu deklarovaný ve smlouvě neobstál, protože žalovaný nesplnil podmínky
převodu. Smlouva odporovala obecně závazným právním předpisům a předpisům
cenovým.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že předmětná kupní smlouva
obsahovala v článku VII. rozvazovací podmínku. Tento článek stanovil, že
prodej sporných pozemkových parcel se uskutečňuje za účelem výstavby rodinných
domů, a kupující se zavázal, že do 12 měsíců ode dne vkladu vlastnického práva
žalobci doloží, že mu bylo vydáno územní rozhodnutí na tuto výstavbu. Nesplní-
li tuto povinnost, zanikne k tomuto dni právní vztah smlouvou založený a
smluvní strany si vydají vše, co podle smlouvy již přijaly. Vklad vlastnického
práva založený smlouvou byl v příslušném katastru nemovitostí proveden 16. 2.
1998 s právními účinky k 18. 6. 1997; od tohoto dne běžela lhůta ke splnění
podmínky. Žalovaný předložil územní rozhodnutí žalobci až 19. 11. 1998. Soud s
odkazem na § 36 odst. 2 a § 451 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“)
konstatoval, že nesplněním zmíněné podmínky ztratil předmětný právní úkon ex
nunc nastalé právní účinky, obnovilo se vlastnictví převodce a proto určil jeho
vlastnické právo. Nepřistoupil na výklad žalovaného, že ke vkladu do katastru
nemovitostí došlo až dnem 16. 2. 1998, kdy byl vklad povolen, a teprve od
tohoto dne běžela lhůta pro předložení územního rozhodnutí žalobci.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne
7. listopadu 2000, č. j. 29 Co 443/2000-151, rozhodl tak, že „rozsudek soudu I.
stupně se ve výroku II., kterým bylo žalobě vyhověno, a ve výroku IV. o náhradě
nákladů řízení potvrzuje, jinak zůstal nedotčen“, a dále rozhodl o nákladech
odvolacího řízení. Návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání proti svému
rozsudku nevyhověl.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu
prvního stupně. Zdůraznil ustanovení § 2 odst. 3 zákona o zápisech , který
jednoznačně stanoví, že právní účinky vkladu vznikají na základě pravomocného
rozhodnutí o jeho povolení ke dni, kdy byl návrh na vklad doručen katastrálnímu
úřadu, v dané věci k 18. 6. 1997. Tento den bylo možno bezpečně určit jako
okamžik k němuž se vztahoval počátek běhu dvanáctiměsíční lhůty. Žalovaný
předložil žalobci územní rozhodnutí 19. 11. 1998; proto soud prvního stupně
nepochybil, když uzavřel, že dohodnutá rozvazovací podmínka byla splněna.
Návrhu na připuštění dovolání nevyhověl, neboť z § 2 odst. 3 zákona o zápisech
jasně vyplývá, ke kterému dni právní účinky vkladu vznikají, a proto rozhodnutí
v této věci nemá po právní stránce zásadní význam.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 239 odst. 2 občanského soudního řádu před novelou provedenou zákonem
č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“). Namítá, že pokud soudy zaujaly právní názor,
že rozhodným dnem pro běh dvanácti-měsíční lhůty je den účinku vkladu
vlastnického práva odpovídající datu podání návrhu na vklad, a nikoliv datum
vydání rozhodnutí o vkladu, pak tuto otázku posoudily nesprávně. Vklad je úkon
katastrálního úřadu a má za následek vznik, změnu nebo zánik práva k
nemovitosti podle písemného smluvního ujednání účastníků smlouvy. Vklad lze
provést jen na základě pravomocného rozhodnutí katastrálního úřadu a právní
účinky vkladu vznikají na základě pravomocného rozhodnutí o jeho povolení ke
dni, kdy byl návrh na vklad doručen katastrálnímu úřadu (§ 2 odst. 2 a 3, § 3
odst. 1 zákona o zápisech) Primární je tedy pravomocné rozhodnutí katastrálního
úřadu. Z důvodu právní jistoty nastupuje právní fikce, podle které se práv,
která jsou předmětem vkladu, nabývá zpětně k datu, kdy byl návrh na vklad
doručen katastrálnímu úřadu. S ohledem na uvedené ve vztahu k čl. VII. uzavřené
kupní smlouvy je zřejmé, že pro počátek běhu předmětné lhůty je rozhodnou
skutečností den povolení vkladu vlastnického práva, to je 16. 2. 1998, a
nikoliv datum podání návrhu na vklad, to je 18. 6. 1997. Dalším významným
hlediskem je posouzení, kdy je nabyvatel oprávněn vlastnické právo k
nemovitostem fakticky začít vykonávat. Až do vydání rozhodnutí vykonává
vlastnické právo převodce, neboť až do zápisu není nabyvatel vlastníkem
nemovitostí. Pokud si strany ujednaly, že nabyvatel je povinen pod sankcí
zániku smlouvy dosáhnout vydání územního rozhodnutí, bylo třeba přihlédnout k
tomu, že oprávnění k zahájení takového správního řízení mu vzniklo až poté, co
se stal vlastníkem nemovitostí. Takové řízení mohl jako vlastník zahájit právě
až po vydání rozhodnutí o vkladu. V tomto smyslu bylo třeba vykládat obsah
ujednání o rozvazovací podmínce. Strany jednaly s úmyslem, aby žalovaný, poté
co se stane vlastníkem, zahájil příslušné územní řízení a pro to mu byla
stanovena lhůta 12 měsíců. Tato lhůta byla fixní a zároveň jako doba, po niž
byl žalovaný oprávněn pokračovat v územním řízení, a pokud by byl přijat
výklad, že lhůta běží již od zahájení řízení o vkladu, znamenalo by to značnou
právní nejistotu ohledně faktické možnosti žalovaného lhůtu dodržet. Odvolací
soud se tedy mýlí, jestliže vychází ze závěru, že naopak právní nejistotu by
představovalo to, že by dvanáctiměsíční lhůta neměla běžet již od podání návrhu
na vklad. Takový úmysl rozhodně nebyl obsahem ujednání a byl by v rozporu s
účelem smlouvy. Soudy věc posoudily formalisticky, když se zabývaly pouze
hodnocením časového dopadu vkladu z hlediska přechodu vlastnického práva, aniž
hodnotily obsah právního úkonu. Stranami bylo zamýšleno, aby žalovanému byla
poskytnuta reálná lhůta ke splnění jeho povinnosti.
Z obsahu smlouvy je zřejmé,
že s tímto úmyslem učinil daný právní úkon i žalobce, byť svoje stanovisko
následně účelově změnil ve snaze znemožnit výstavbu, pro niž již žalovaný
splnil všechny ve smlouvě stanovené podmínky. Navrhuje, aby dovolací soud
zrušil rozsudek odvolacího soudu.
Ve vyjádření k dovolání žalobce v podrobnostech odkazuje na znění čl. VII.
předmětné kupní smlouvy v konfrontaci s tvrzeními dovolatele, odkazuje na
příslušná ustanovení zákona o zápisech a uzavírá, že soudy obou stupňů učinily
správný závěr, odpovídající vůli účastníků, aby byl den počátku běhu
rozvazující podmínky jasný a zjistitelný. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání
žalovaného zamítl.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů,
platných k 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000
Sb., tedy podle OSŘ ve znění před novelou, provedenou tímto zákonem) a po
zjištění, že dovolání je přípustné podle § 239 odst. 2, že je uplatněn dovolací
důvod upravený v § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ a že jsou splněny i další
náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, §
241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je
důvodné.
Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti
dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku
nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci
samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam (§ 239 odst. 2 OSŘ). Předmětem dovolacího přezkumu je výklad
slovního obratu „nejpozději do 12 měsíců ode dne vkladu vlastnického práva“ (do
katastru nemovitostí). Otázku, zda lze ztotožnit den, kdy byl učiněn vklad
práva do katastru nemovitostí na straně se dnem, kterým nastaly účinky vkladu,
doposud judikatura neřešila a tato otázka činí z přezkoumávaného rozsudku
zásadní rozhodnutí.
Podle § 35 odst. 2 ObčZ právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat
nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle
toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým
projevem. V dané věci soudy skutková zjištění ohledně vůle účastníků, projevené
shora uvedeným jazykovým vyjádřením, neučinily (a nevzaly v úvahu ani
skutečnost, že žalobce se původně toho, že byla splněna rozvazovací podmínka,
ani nedovolával, a že na tuto otázku upozornil odvolací soud). Soudy v
nalézacím řízení vyložily právní úkon na základě jazykového vyjádření vůle
(projevu). S provedeným výkladem tohoto úkonu (rozvazovací podmínky), se však
dovolací soud neztotožňuje.
Právní účinky vkladu do katastru nemovitostí vznikají na základě
pravomocného rozhodnutí o jeho povolení ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen
katastrálnímu úřadu (§ 2 odst. 3 zákona o zápisech). Katastrální úřad vyznačí
den povolení vkladu zápisem ve spisu a na přezkoumávané listině dobu podání
návrhu a skutečnost, že k vkladu nebo výmazu došlo (§ 6 zákona o zápisech).
Podle § 35 odst. 2 vyhlášky č. 190/1996 Sb., kterou se provádí zákon č.
265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem,
katastrální úřad v případě povolení vkladu vyznačí na prvopisech smlouvy
doložku, ve které je mimo jiné uvedeno „vklad práva zapsán v katastru
nemovitostí dne ...“ a „právní účinky vkladu vznikly dnem...“.
Z uvedeného je zřejmé, že právní předpisy rozlišují vklad práva do katastru
nemovitostí a den, kdy byl tento vklad učiněn na straně jedné a den, kterým
nastaly účinky vkladu na straně druhé. Není pochyb o tom, že takový rozdíl
odpovídá skutečnosti; den vkladu práva do katastru je dnem, kdy byl vklad
proveden. Zákon nestanoví fikci, že by dnem vkladu byl jiný den než ten, kdy
byl vklad skutečně proveden. Na tom nic nemění ani zpětné účinky provedení
vkladu. To, že určitá právní skutečnost působí zpětně, ještě neznamená, že na
tuto skutečnost je nutno pohlížet, jako by se stala toho dne, od něhož vyvolává
(zpětně) právní účinky, a nikoliv toho dne, ve kterém k ní došlo.
Pokud tedy účastníci v rozvazovací podmínce, připojené ke smlouvě o převodu
věci, uvedou, že kupující se zavazuje prokázat prodávajícímu „nejpozději do 12
měsíců ode dne vkladu vlastnického práva“, že mu bylo vydáno územní rozhodnutí
nutné k provedení zamýšlené výstavby, a zároveň pokud nebude prokázáno, že
účastníci měli shodně na mysli jiný den, jehož určení by nebylo v rozporu s
tímto jazykovým vyjádřením, je třeba „dnem vkladu“ rozumět den, kdy byl vklad
proveden, nikoliv den, ve kterém měly nastat právní účinky vkladu. Pokud by
účastníci chtěli stanovit počátek lhůty pro splnění podmínky dnem, kdy vklad
nabude právní účinky, měli k dispozici jiné právní obraty, než „den
vkladu“ (např. „den, kdy vzniknou právní účinky vkladu“).
Vzhledem k tomu, že soudy v nalézacím řízení nesprávně vyložily právní význam
obratu „den vkladu“ (do katastru nemovitostí), nebyl jejich postup v souladu s
§ 35 odst. 2 ObčZ a přezkoumávaná rozhodnutí tak spočívají na nesprávném
právním posouzení věci [§ 241 odst. 3 písm. d) OSŘ]. Proto nezbylo, než
rozhodnutí odvolacího soudu zrušit (§ 243b odst. 1 OSŘ věta za středníkem);
vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu,
platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v rozsahu
uvedeném shora i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení (243b odst. 2 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. ledna 2003
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda
senátu