22 Cdo 1629/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobkyně Mgr. S. V., zastoupené advokátkou, proti žalovanému Ing. Z. V.,
zastoupenému advokátem, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u
Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 8 C 75/2004, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. října
2005, č. j. 17 Co 244/2005-110, ve znění opravného usnesení ze dne 2. února
2006, č. j. 17 Co 244/2005-121, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech dovolacího
řízení částku 23.550,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
advokátky.
Okresní soud v Havlíčkově Brodě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
13. ledna 2005, č. j. 8 C 75/2004-80, vypořádal společné jmění účastníků jako
bývalých manželů tak, že výrokem pod bodem I. přikázal do vlastnictví
žalovaného „ideální polovinu nemovitostí - domu čp. 426 na pozemku par. č. st.
438 zastavěná plocha a nádvoří, pozemku par. č. st. 438 zastavěná plocha a
nádvoří, pozemku par. č. 2090/4 zahrada a pozemku par. č. 2090/9 zahrada,
nemovitosti zapsány na listu vlastnictví č. 256 pro obec a katastrální území L.
v katastru nemovitostí vedeném u Katastrálního úřadu pro V., katastrální
pracoviště H.“ Výrokem pod bodem II. přikázal žalovanému „nesplacený zůstatek
úvěru u Č. s. s. a. s. č. úvěru ve výši 477.600,- Kč.“ Výrokem pod bodem III.
uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů částku
615.825,- Kč do dvou měsíců od právní moci rozhodnutí. Dále rozhodl o nákladech
řízení a soudních poplatcích.
Soud prvního stupně vyšel především ze zjištění, že manželství účastníků
uzavřené 26. 11. 1977 zaniklo rozvodem 20. 6. 2002 a že v průběhu řízení došlo
dohodou z 22. 12. 2004 k vypořádání movitých věcí. Kromě nich účastníci učinili
předmětem vypořádání zaniklého společného jmění manželů ideální polovinu ve
výroku specifikovaných nemovitostí, investice vynaložené ze společného majetku
na výlučný majetek žalovaného (je výlučným vlastníkem druhé ideální poloviny
nemovitostí) a nesplacený zůstatek úvěru u Č. s. s., a. s. v nesporné výši
477.600,60 Kč. Podle shodného tvrzení účastníci pořídili ideální polovinu
nemovitostí za trvání manželství ze společných prostředků. Obvyklá cena tohoto
spoluvlastnického podílu 1.200.000,- Kč byla zjištěna ze znaleckého posudku
Ing. J. L. jako polovina obvyklé ceny nemovitostí přihlížející k zástavnímu
právu na nich váznoucímu, kterým byl zajištěn zmíněný úvěr Č. s. s., a. s. Bez
zástavního práva by obecná cena nemovitostí činila částku 3.100.000,- Kč, avšak
ke dni vypořádání jsou nemovitosti zástavním právem zatíženy. Ze zpráv stavební
a montážní společnosti S., s. r. o., se sídlem v P., vzal soud prvního stupně
za prokázané, že na základě smlouvy o dílo č. 46/98 byly ze společných
prostředků uhrazeny stavební práce na domě č. p. 426 celkem 1.018.500,- Kč, z
toho polovina 509.250,- Kč byla investována do výlučného majetku žalovaného
(jeho ideální poloviny nemovitostí). V souladu s návrhy účastníků soud prvního
stupně přikázal ideální polovinu nemovitostí do výlučného vlastnictví
žalovaného, přikázal mu zaplacení úvěru a uložil mu, aby na vyrovnání podílů
zaplatil žalobkyni částku 615.825,- Kč.
K odvolání účastníků Krajského soudu v Hradci Králové jako soud odvolací
rozsudkem ze dne 24. října 2005, č. j. 17 Co 244/2005-110, ve znění opravného
usnesení ze dne 2. února 2006, č. j. 17 Co 244/2005-121, změnil rozsudek soudu
prvního stupně tak, že sice žalovanému rovněž přikázal předmětný
spoluvlastnický podíl a zaplacení zůstatku úvěru 477.600,- Kč, ale uložil mu,
aby zaplatil žalobkyni na vyrovnání podílů částku 790.825,- Kč do dvou měsíců
od právní moci rozhodnutí. Dále rozhodl soudních poplatcích a nákladech řízení
před soudy obou stupňů. K námitkám žalovaného, kterými zpochybňoval výši
investic do domu č. p. 426 uvedl, že zjištění soudu prvního stupně odpovídají
provedenému dokazování, přičemž k jeho nově tvrzeným skutečnostem nepřihlédl,
neboť je neshledal způsobilým odvolacím důvodem podle § 205a občanského
soudního řádu (dále „OSŘ“). Přisvědčil však námitce žalobkyně, že se do jejího
vypořádacího podílu dvakrát nepříznivě promítla tatáž skutečnost, tedy dluh z
úvěrové smlouvy zajištěný zástavním právem. Nejprve vypořádáním dluhu samotného
a posléze v nižší obecné ceně nemovitostí. Konstatoval, že vypořádací podíl
žalobkyně, který byl stanovený soudem prvního stupně, není v penězích
vyjádřeným hodnotovým ekvivalentem poloviny toho, co bylo v rámci vypořádání
přikázáno do vlastnictví žalovaného, což odporuje § 149 odst. 2 občanského
zákoníku (dále „ObčZ“). K zachování rovnosti podílů je nezbytné vycházet z ceny
nemovitostí v době vypořádání a z jejich stavu v době zániku společného jmění,
ovšem bez váznoucího zástavního práva. Vycházel tak z obvyklé ceny nemovitostí
nezatížených zástavním právem v částce 3.100.000, Kč, stanovené znalcem Ing.
J. L., přičemž žalovanému uložil, aby žalobkyni na vyrovnání podílů zaplatil
částku 790.825,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ s tím, že řízení je postiženo vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci a že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování. Podle usnesení soudu prvního stupně z 11. 8. 2004, č. j. 8 C
75/2004-24, bylo úkolem znalce Ing. J. L., aby určil toliko obecnou cenu
vypořádávané ideální poloviny nemovitostí. Proto nebylo možné, aby znalec
provedl ocenění celých nemovitostí, navíc bez ohledu na jejich stav „ke dni
ocenění“, kdy byly zatížené zástavním právem. Jeho vyjádření, které v tomto
směru během výslechu před soudem prvního stupně učinil a které je pouze
spekulativním odhadem, nelze považovat za zjištění obecné ceny, jak k němu
přistoupil odvolací soud. Podle dovolatele bylo rozhodnutí soudu prvního stupně
v souladu s platnou judikaturou a žalobkyni nijak neznevýhodňovalo. V závěru
dovolání žalovaný zpochybňuje skutkové zjištění o výši investic, které
účastníci vynaložili na rekonstrukci domu; vytýká soudům obou stupňů, že zprávy
společnosti, která rekonstrukci prováděla, byly rozporné, a i když žalovaný na
nesrovnalosti poukazoval, nebylo dokazování doplněno. Navrhuje, aby Nejvyšší
soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje se skutkovým zjištěním a
právním závěrem odvolacího soudu. Nesouhlasí se žalovaným, že určení ceny
celých nezatížených nemovitostí znalcem bylo spekulativní a nesprávné.
Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno včas řádně zastoupenou oprávněnou osobou -
účastníkem řízení, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ dovolání je přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle § 242 odst. 1 OSŘ dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v
rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden.
Dovolací soud však není oprávněn přezkoumat věcnou správnost výroku rozsudku
odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu
ustanovení § 242 odst. 2 písm. d) OSŘ jde o spor, v němž určitý způsob
vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu (takovým je i
řízení o vypořádání společného jmění manželů). Propojení výroku odvolacího
soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není přípustno
zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li soud důvody
pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se
zkoumaným výrokem vymezuje § 242 odst. 2 OSŘ (R 27/1999 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Z citované judikatury pro daný případ vyplývá oddělené posuzování přípustnosti
dovolání ve vztahu k jednotlivým výrokům rozsudku odvolacího soudu. Odvolací
soud formuloval výrok rozsudku jako měnící, rozsudek soudu prvního stupně
změnil toliko ohledně ceny ideální poloviny nemovitostí. Jinak rozhodl
odvolací soud stejně jako soud prvního stupně, takže ve zbývající části je
rozsudek odvolacího soudu rozsudkem potvrzujícím. To platí o shodnému závěru
soudů obou stupňů, že ze společného do odděleného majetku žalovaného (jeho
ideální poloviny domu) byla investována částka 509.250,- Kč. Jestliže v této
části jde o rozsudek potvrzující a přípustnost proti němu není dána podle §
237 odst. 1 písm. b) OSŘ (rozsudek soudu prvního stupně byl prvním rozhodnutím
ve věci samé), připadá v úvahu jen přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. c)
OSŘ. Ten stanoví, že dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu,
jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ a dovolací soud dospěje k závěru, že
rozhodnutí má pro právní stránce zásadní význam. Dovolání podle tohoto
ustanovení je přípustné jen posouzení otázek právních. Dovolacím důvodem, že
skutkové zjištění nemá v podstatné části oporu v provedením dokazování, nemůže
být přípustnost podle tohoto ustanovení založena (§ 241a odst. 3 OSŘ). To platí
v daném případě ohledně námitky žalovaného, že v podstatné části nemá oporu v
provedeném dokazování zjištěná výše investic do domu, resp. jejich polovina
vynaložená na jeho výlučný spoluvlastnický podíl. Dovolací soud tak musí
vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení.
Námitkám žalovaného směřujícím proti způsobu určení obvyklé ceny
spoluvlastnického podílu k nemovitostem pro účely stanovení vypořádacího
podílu nelze přisvědčit. Odvolací soud nepochybil, když ji odvodil z (celkové)
obecné ceny nemovitostí, tj. ceny obvyklé v daném místě a v době rozhodování
(srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze 17. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99,
publikovaný pod C 45 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaný
nakladatelstvím C. H. Beck – dále „Soubor“). Žalovaný již ve svém výlučném
vlastnictví ideální polovinu nemovitostí má, a tím, že zaniklé společné jmění k
druhé ideální polovině těchto nemovitostí se vypořádává tak, že je mu přikázána
do výlučného vlastnictví i tato druhá ideální polovina nemovitostí, stává
vlastníkem nemovitostí celých, neboli dosud trvající podílové spoluvlastnictví
k nemovitostem zaniká. Tato obvyklá cena 3.100.000,- Kč byla zjištěna ze
znaleckého posudku Ing. J. L. doplněného znalcem ústně při jednání soudu
prvního stupně, přičemž znalec přihlížel k místním podmínkám, ke konstrukci a
vybavení domu (i vedlejších staveb) a poptávce a nabídce v daném čase (srovnej
rozsudek Nejvyššího soudu z 30. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 356/2000, publikovaný
pod C 110 Souboru).
Neobstojí ani výtka žalovaného, že odvolací soud měl při vypořádání
spoluvlastnického podílu k nemovitostem přihlížet k zástavnímu právu, kterými
jsou nemovitosti zatíženy pro pohledávku ze společného dluhu. Jak vyplývá z §
152 ObčZ, zástavní právo slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh,
který jí odpovídá, nebude splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout
uspokojení z výtěžku zpeněžením zástavy. Zástavní právo k nemovitostem bylo
zřízeno k zajištění pohledávky věřitele, vzniklé poskytnutím úvěru oběma
manželům. Jestliže je dluh z úvěru při vypořádání společného jmění manželů
přikázán k zaplacení jednomu z manželů, kterému druhý manžel polovinou na
zaplacení tohoto dluhu přispívá, pak ve vztahu mezi účastníky jako
vypořádávajícími se manžely z toho plyne, že nemovitosti jsou zatíženy
zástavním právem již jen z dluhu jednoho z manželů (byť tímto jejich
vypořádáním se na postavení manželů jako společných dlužníků ve vztahu k
věřiteli ničeho nemění). Zatížení nemovitostí zástavním právem zajišťujícího
pohledávku z dluhu jednoho manžela se proto nemůže projevit při vypořádání
spoluvlastnického podílu k nemovitostem. Tomu nasvědčuje i úvaha, že
vypořádáním se žalovaný stává vlastníkem celých nemovitostí a v případě jejich
prodeje by z kupní ceny (obvyklé ceny nemovitostí) uhradil (svůj) dluh, jemuž
odpovídá pohledávka zajištěná zástavním právem.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je správný a dovolání bylo
proto zamítnuto (§ 243b odst. 2 OSŘ).
Žalobkyně byla v dovolacím řízení úspěšná a přísluší jí proto náhrada nákladů,
které jí v tomto řízení vznikly. Ty jsou dány odměnou advokátky za vyjádření k
dovolání podané podle § 1 odst. 1, § 3 odst. 1, § 4 odst. 1 a 3, § 10 odst. 3,
§ 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před novelou
vyhl. č. 277/2006 Sb., ve výši 23.475,- Kč, paušální náhradu hotových výdajů
75,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění před novelou vyhl.
č. 276/2006 Sb., a činí celkem 23.550,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění
vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může
žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 7. ledna 2008
JUDr. Marie R e z k o v á , v. r.
předsedkyně senátu