22 Cdo 1630/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci
žalobce M. F., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) Z. D., 2) A. D.,
zastoupeným advokátem, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu ve
Svitavách pod sp. zn. 7 C 796/2001, o dovolání žalovaných proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. dubna 2002, č. j. 18 Co
51/2002-42, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. dubna 2002, č.
j. 18 Co 51/2002-42, a rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 10.
prosince 2001, č. j. 7 C 796/2001-27, pokud jimi byla žalovaným uložena
povinnost vyklidit a vyklizený žalobci odevzdat dům čp. 124 – objekt bydlení na
stavební parcele č. 20/1, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu
soudu ve Svitavách k dalšímu řízení.
II. Ve zbývající části se dovolání odmítá.
Žalobce se domáhal vyklizení nemovitostí specifikovaných níže. Žalovaní byli
původními vlastníky nemovitosti, ty však pozbyli v exekučním řízení a
vlastnické právo k nim získal žalobce příklepem. Žalovaní nemovitosti nadále
užívali bez právního titulu, aniž by reagovali na žalobcovu výzvu k vyklizení.
Okresní soud ve Svitavách (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 10. prosince 2001, č. j. 7 C 796/2001-27, žalovaným uložil povinnost
„vyklidit a vyklizené žalobci odevzdat nemovitosti, a to dům čp. 124 – objekt
bydlení na stavební parcele č. 20/1, stav. parc. č. 20/1 a pozemkové parcely č.
97/2 – zahrada, p. č. 98 – zahrada, p. č. 256/7 – lesní pozemek a p. č. 260 –
trvalý trávní porost, vše zapsáno v katastru nemovitostí na LV č. 145 u
Katastrálního úřadu ve S., pro obec R. a katastrální území B., a to do dvou
měsíců od právní moci tohoto rozsudku“, a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že usnesením Okresního soudu ve
Svitavách z 10. 10. 2000, č. j. E 1480/97-140, byl vydražiteli M. F. udělen
příklep k nemovitostem shora uvedeným za nejvyšší podání 100.000,- Kč a
jmenovaný byl jako jejich vlastník zapsán v příslušném katastru nemovitostí.
Žalovaní spolu s nezletilým synem nemovitosti nadále užívali s tím, že se
současně ucházeli o jejich odkoupení od žalobce. Ten pro stálé odkládání
jednání o této koupi ztratil k žalovaným důvěru a vyzval je k vyklizení
nemovitostí, což žalovaní neakceptovali. Navíc se rozhodl nemovitosti sám
užívat k bydlení. Soud žalobě vyhověl podle § 126 odst. 1 občanského zákoníku
(dále jen „ObčZ“); dvouměsíční lhůtu k vyklizení nemovitostí žalovanými
stanovil s ohledem na jejich nepříznivou sociální situaci.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. dubna
2002, č. j. 18 Co 51/2002-42, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl
o nákladech odvolacího řízení. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a
ztotožnil se i s jeho právním závěrem. K námitce žalovaných, že výkon práva,
jehož se žalobce dovolává, je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1
ObčZ, uzavřel, že jsou to žalovaní, kdo žalobcovo právo porušují. Jestliže se
tedy žalobce domáhá nápravy, nelze dovozovat, že by byl výkon jeho práva v
rozporu s dobrými mravy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož
přípustnost opírají o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen
„OSŘ“) a uplatňují dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ s tím,
že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Neztotožňují se s názorem, že výkon práva žalobce není v rozporu s dobrými
mravy. Poukazují na svoji tíživou sociální situaci a na to, že ve věci jsou
dány důvody zvláštního zřetele, pro něž by jim mohla být uložena povinnost
nemovitosti vyklidit až poté, kdy jim bude zajištěn náhradní byt. Soudy se
nezabývaly důvěryhodností žalobcovy výpovědi, že nemá jinou možnost bydlení.
Ten totiž nikdy neměl zájem v předmětné nemovitosti bydlet a nabízel jim ji ke
koupi, a jeho tvrzení jsou účelová a nepravdivá. Navrhují, aby dovolací soud
zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolá žalobce namítá, že dovolání není podle § 237
odst. 1 písm. c) OSŘ přípustné, neboť napadené rozhodnutí nemá po právní
stránce zásadní význam. Procesní obrana žalovaných spočívala toliko na tvrzení,
že žalobcův výkon práva, spočívající v domáhání se vyklizení nemovitostí, je v
rozporu s dobrými mravy a nepožívá právní ochrany podle § 3 odst. 1 ObčZ.
Poznamenává, že to byli žalovaní, zejména žalovaný 1), kdo si nesplněním
splatných závazků přivodili ztrátu předmětných nemovitostí v soudní exekuci a
daný stav zavinili. Nemovitosti užívají protiprávně od konce roku 2000 a místo
aby k zajištění si bydlení aktivně jednali, okupují žalobcovy nemovitosti na
úkor jeho vlastnického práva. Ohledně otázky dobrých mravů ve smyslu § 3 odst.
1 ObčZ ve vztahu k problému vázanosti vyklizení nemovitosti na zajištění bytové
náhrady odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná pod sp. zn. Cdo 1148/99
a 22 Cdo 1737/98. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání, pokud směřuje proti části
výroku, jímž byla žalovaným uložena povinnost vyklidit a vyklizený žalobci
odevzdat dům čp. 124 – objekt bydlení na stavební parcele č. 20/1, je
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod
upravený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti
dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 OSŘ),
napadené rozhodnutí v této části přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Za zásadní právní otázku, pro jejíž řešení je dovolání přípustné,
považuje dovolací soud řešení střetu práva vlastníka domu na ochranu
vlastnictví s právem uživatele na bydlení a na ochranu rodiny.
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má
stejný zákonný obsah a ochranu. Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na
újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho
výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru
stanovenou zákonem (čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod).
Vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva
neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji
neprávem zadržuje (§ 126 odst. 1 ObčZ).
Právo na bydlení je základním lidským právem (viz nález pléna Ústavního
soudu, publikovaný pod č. 231/2000 Sb.). Rodina a zejména nezletilé děti jsou
pod zvláštní ochranou státu, jak to vyplývá z čl. 32 Listiny základních práv a
svobod, z § 31 a násl. zákona o rodině č. 94/1963 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, a ze zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí.
Výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí
bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v
rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 ObčZ).
K omezení základních práv či svobod, i když jejich ústavní úprava
omezení nepředpokládá, může dojít v případě jejich kolize. Základní je v této
souvislosti maxima, podle které základní právo či svobodu lze omezit pouze
v zájmu jiného základního práva či svobody. V případě závěru o
opodstatněnosti priority jednoho ze dvou v kolizi stojících základních
práv, je nutnou podmínkou konečného rozhodnutí rovněž využití všech
možností minimalizace zásahu do druhého z nich. Tento závěr lze odvodit i z
ustanovení
čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, a sice v tom smyslu, že
základních práv a svobod musí být šetřeno nejenom při používání ustanovení
o mezích základních práv a svobod, nýbrž analogicky rovněž v případě
jejich omezení v důsledku jejich vzájemné kolize (nález pléna Ústavního
soudu, publikovaný pod č. 214/1994 Sb.).
Práva a právem chráněné zájmy osob, které ztratily vlastnické právo k domu, ve
kterém bydlí, je třeba vždy poměřovat s právem vlastníka na ochranu proti
tomu, kdo do jeho práva neoprávněně zasahuje. Pokud by důsledkem vyklizení domu
žalovaným bylo, že by žalovaní a jejich rodina ztratili jakoukoliv lidsky
důstojnou možnost bydlení, že by se z členů jeho rodiny stali „bezdomovci“ a
vznikly by i důvody pro nařízení ústavní výchovy nezletilých dětí, nebylo by
možno dát přednost majetkovým právům žalobce před realizací shora uvedených
základních lidských práv žalovaných. Proto pokud se žalobce domáhá vyklizení
domu, ve kterém žalovaní s nezletilým dítětem bydlí, přičemž žalovaní nemají
možnost zajistit si bydlení jinak (byť i na podstatně nižší, nicméně ještě
lidskou důstojnost zaručující úrovni), je výkon práva žalobce požadovat
vyklizení domu v rozporu s dobrými mravy. O rozpor výkonu práv žalobce s
dobrými mravy by nešlo jen v případě, že by žalovaní svévolně poškozovali práva
žalobce ještě dalším závažným způsobem (např. poškozovali by dům, bezdůvodně
odmítali platit přiměřenou částku za užívání domu apod.).
V dané věci soud prvního stupně zjistil, že jediným příjmem žalovaných je
částečný invalidní důchod žalované a dávky státní sociální podpory (celkem 4.
700- Kč); konstatoval též, že jde o trvalejší situaci. Soud prvního stupně pak
neučinil konkrétní zjištění, že je objektivně možné v těchto finančních
poměrech zajistit ubytování jinak. Stejně postupoval odvolací soud. Na základě
prozatím zjištěného skutkového stavu to znamená, že vyhovění žalobě by mělo za
následek tak závažný zásah do životních poměrů žalovaných, že uplatnění
žalobcova práva je v rozporu s dobrými mravy. Pokud soudy v nalézacím řízení
rozhodly jinak, spočívá jejich rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci
[§ 241a odst. 2 písm. b) OSŘ].
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu v rozsahu uvedeném shora zrušit; vzhledem k tomu, že důvody,
pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí
soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v uvedeném rozsahu i toto rozhodnutí
a věc vrátil v dotčené části soudu prvního stupně k dalšímu řízení (243b odst.
2, 3 OSŘ). Naproti tomu dovolání není v části, ve které se týká vyklizení
pozemků, podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ přípustné; důvody, týkající se domu
se na pozemky nevztahují, a tak v této části bylo dovolání odmítnuto bez
odůvodnění, jak to umožňuje § 243c odst. 2 OSŘ.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. července 2003
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu