22 Cdo 1638/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
ve věci žalobkyně I. O., zastoupené JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se
sídlem v Praze 5, Štefánikova 48, proti žalovaným 1) A. E., a 2) E. E., o
uložení povinnosti zdržet se užívání části nemovitostí, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 34 C 3/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 16. října 2008, č. j. 53 Co 223/2008-263, a
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. října 2008, č. j. 53 Co
223/2008-266, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. října 2008, č. j. 53 Co
223/2008-263, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. října 2008, č. j.
53 Co 223/2008-266, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 5 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. února
2008, č. j. 34 C 3/2005-221, rozhodl výrokem pod bodem I., že z dvojgaráže
umístěné v prvním nadzemním podlaží domu č. p. 2974 na pozemku parc. č.
4199/49, zapsané u Katastrálního úřadu hlavního města Prahy na LV č. 1804 pro
kat. úz. S., obec Praha, část obce Smíchov, jejíž společné prostory jsou ve
spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaných, jsou žalovaní povinni zdržet se
užívání části dvojgaráže označené písmenem „A“ o celkové ploše 15,5 m2 podle
výkresu Ing. L. P., který je nedílnou součástí tohoto rozhodnutí, a to od
právní moci tohoto rozsudku. Výrokem pod bodem II. uložil žalovaným povinnost
zdržet se užívání části pozemku parc. č. 4199/68 ostatní plocha, zapsaného na
LV jako výše, označené podle výkresu Ing. L. P., který je nedílnou součástí
tohoto rozsudku, jako „A“ o celkové ploše 133,1 m2, a to od právní moci tohoto
rozsudku. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud vzal za prokázané, že žalovaní byli žalobkyní jako většinovou
spoluvlastnicí informováni dne 29. 12. 2006 o jejím rozhodnutí o rozsahu
užívání garáže, toto rozhodnutí však nerespektují. Rozsah a způsob užívání
společných částí navržený žalobkyní považoval soud za spravedlivý a
odpovídající velikosti spoluvlastnických podílů, proto shledal žalobu důvodnou.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne
16. října 2008, č. j. 53 Co 223/2008-263, ve spojení s usnesením ze dne 20.
října 2008, č. j. 53 Co 223/2008-266, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak,
že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Po
zahájení odvolacího řízení odvolací soud zjistil, že žalovaní prodali bytovou
jednotku č. 2974/1 nacházející se v domě č. p. 2974, a odpovídající
spoluvlastnický podíl na společných částech domu a na stavebním pozemku parc.
č. 4199/49 a pozemku parc. č. 4199/68, manželům A. a E. E. Nabyvatelé se v
kupní smlouvě zavázali respektovat žalobkyní určený způsob užívání společných
částí nemovitostí. Usnesením ze dne 16. října 2008, č. j. 53 Co 223/2008-260,
odvolací soud rozhodl na návrh žalobkyně v souladu s § 107a o. s. ř., že v
řízení bude pokračováno na straně žalovaných s A. a E. E.
Odvolání původních žalovaných odvolací soud shledal důvodným, byť z jiných
důvodů. Soud prvního stupně rozhodoval za situace, kdy žalovaní nerespektovali
rozhodnutí většinové spoluvlastnice o rozsahu a způsobu užívání společných
částí nemovitostí z 21. 11. 2006. Jejich právní nástupci však toto rozhodnutí
žalobkyně respektují a do výkonu jejích práv nezasahují. Tím se žaloba, aby se
zdrželi žalobkyní nepovoleného užívání společných částí nemovitostí, stala
nedůvodnou.
Usnesením ze dne 20. října 2008, č. j. 53 Co 223/2008-266, pak odvolací soud
rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že „žalovaným se nepřiznává náhrada
nákladů řízení před soudy obou stupňů“.
Proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení ze dne 20. října 2008, č. j.
53 Co 223/2008-266, podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237
odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací
důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) a § 241a odst. 3 o. s. ř.
Poukazuje na skutečnost, že soud prvního stupně zcela vyhověl její žalobě a
zavázal žalované zdržet se užívání společných nemovitostí ve vymezeném rozsahu.
Za rozhodný považuje ve smyslu § 154 odst. 1 o. s. ř. stav v době rozhodování
soudu prvního stupně, kdy žalovaní nerespektovali její rozhodnutí jako
většinové spoluvlastnice o úpravě užívání společných nemovitostí. Odvolací soud
měl bez ohledu na skutečnost, že v mezidobí původní žalovaní bytovou jednotku
se spoluvlastnickými podíly na společných nemovitostech prodali manželům E.,
rozsudek soudu prvního stupně potvrdit, a protože tak neučinil, spočívá jeho
rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci. Důsledkem je, že žalobkyně
byla poškozena na svých právech, která uplatňovala ve sporu trvajícím více než
tři roky, a nebylo jí přiznáno právo na náhradu nákladů řízení ani před soudem
prvního stupně ani před soudem odvolacím.
Dovolatelka tvrdí, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Svým postupem odvolací soud, který o jejím návrhu
na změnu účastníků na straně žalovaných ve smyslu § 107a o. s. ř., podaném dne
20. 8. 2008, rozhodoval až u jednání, ve kterém vynesl rozsudek, a usnesení
podle § 107a o. s. ř. doručil účastníkům teprve 14 dní poté, způsobil, že ani
jedna ze stran nemohla žádným právně odpovídajícím způsobem reagovat. Žalobkyně
až do doby rozhodnutí nemohla nahlížet na manžele E. jako na účastníky řízení a
ti nemohli vykonávat žádná práva účastníků, např. vzít zpět odvolání podané
jejich právními předchůdci. Nechápe, jaký smysl má poučení o dovolání na
uvedeném usnesení, když soud podle § 107a o. s. ř. rozhodoval jako soud prvního
stupně. Manželé E. byli předvoláni k jednání před odvolacím soudem, aniž by v
té době byli účastníky řízení. Ze všech uvedených důvodů žalobkyně navrhuje,
aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, ve znění usnesení ze dne z 20.
října 2008, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského
soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č.
7/2009 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
a) o. s. ř., že (podle obsahu dovolání) jsou uplatněny dovolací důvody upravené
v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti
dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.),
napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je částečně důvodné.
Pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení (§ 154 odst. 1 o. s.
ř.). Pro řízení u odvolacího soudu platí přiměřeně ustanovení o řízení před
soudem prvního stupně, pokud není stanoveno něco jiného (§ 211 o. s. ř.).
Protože pro odvolací řízení nic jiného stanoveno není, platí, že i pro rozsudek
odvolacího soudu je rozhodující stav v době jeho vyhlášení (viz např. David,
L., Ištvánek, F., Javůrková, N., Kasíková, M., Lavický, P. a kol.: Občanský
soudní řád. Komentář, I. díl, Wolters Kluwer ČR, a. s., Praha 2009, s. 687;
Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. 1. vydání. Praha:
C. H. Beck, 2009, s. 1059). Dovolací námitka, že odvolací soud měl vycházet ze
stavu věci v době rozhodování soudu prvního stupně, tak není důvodná.
Podle ustanovení § 107a o. s. ř., má-li žalobce za to, že po zahájení řízení
nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod
práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než
soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil
do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v §
107 (odstavec 1). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po
zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s
tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo
toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní účinky spojené s
podáním žaloby zůstávají zachovány (odstavec 2).
S osobou, která má nadále na základě procesního nástupnictví vystupovat jako
účastník řízení, může soud jednat jako s účastníkem až poté, co usnesení o
procesním nástupnictví (§ 107a odst. 1 o. s. ř.) nabude právní moci. V dané
věci bylo usnesení ze dne 16. října 2008, č. j. 53 Co 223/2008-260, kterým
odvolací soud rozhodl na návrh žalobkyně v souladu s § 107a o. s. ř., že v
řízení bude pokračováno na straně žalovaných s A. a E. E., doručeno účastníkům
až 30. 10. 2008, t. j. 14 dnů po vyhlášení rozsudku odvolacího soudu. Jestliže
za této situace jednal odvolací soud s A. a E. E. jako s účastníky řízení a
naopak již takto nejednal s původní žalovanou, zatížil řízení vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 241a odst. 2
písm. a) o. s. ř.
Problém, na který dovolání poukazuje, spočívá zejména v tom, že dosavadní
průběh řízení nasvědčoval tomu, že žaloba byla podána důvodně a zamítnuta byla
jen pro změnu v chování žalované strany (ke které došlo v důsledku právního
nástupnictví); přesto žalobkyni soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není
přípustné (usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2002, sp.
zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 2003). Touto otázkou se tak dovolací soud nemohl zabývat.
Lze podotknout, že občanský soudní řád v platném znění neobsahuje ustanovení,
které by v případě, že byl pro změnu chování žalovaného zamítnuta žaloba, která
byla podána důvodně, výslovně umožňovalo uložit úspěšnému žalovanému povinnost
nahradit žalobci náhradu nákladů řízení; v takovém případě uložení této
povinnosti žalovanému umožňuje postup podle § 146 odst. 2 o. s. ř.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 2, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. března 2011
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu